Protože se naše počítadla kroků po čtyřech dnech pohybovala okolo 55 km, měl být tento den odpočinkový a tomu nasvědčovalo i vstávání v 10:00. Ale to bylo tak vše, protože naše naivní představa romantické procházky Kaunasem vzala záhy za své, ale po pořádku.
Trasou do centra po schodech směrem dolů, kterou používají jen místní a my, jsme se za deset minut ocitli na Unity square, tedy nově zrekonstruovaném náměstí, které bylo oceněno jako nejlepší v prestižní světové soutěži designu a architektury. Je to taková moderní líbivá betonová slátanina s vodotryskem a plochami, kde řádí skateboardisti a jim podobní. Každopádně díky několika restauracím a kavárnám jsme si mohli objednat i v pokročilou hodinu snídani a na zahrádce pozorovat šrumec na náměstí, vychutnávat místní variantu Eggs Benedict s lososem a popíjet až komplikovaně objednanou kávu. Nestačilo říct Americano, bylo nutné si vybrat velikost hrnečku, jeden ze tří druhů kávy, odmítnout mléko (které sakra v Americanu nemá co dělat) a v případě Cappuccina si ještě říct, jestli pěnu do kávy nebo bokem. O objednání džusu někdy jindy, to by bylo na dlouho.
Ačkoliv to nebylo úplně podle plánu, na náměstí sídlí Vytautas the Great War Museum, které jsme se rozhodli za mrzkých 5 euro navštívit. Budova muzea je postavena ve stylu art deco a raného funkcionalismu a ve foyer je socha Vytautase, známého jako Vytautase the Great, litevského národního hrdiny, podle kterého se válečné muzeum jmenuje. Před sochou si místní vojáci právě rozdávali nějaká ocenění a metály, tak jsme nechtěli očumovat a vydali se na prohlídku. Přízemí bylo věnované rané historii, to jsme víceméně proběhli a ocitli jsme se na lávce, která budovu muzea spojuje se zvonicí, do které byl umožněn přístup. Po sto a jednom schodu cesta nekončila, pomocí dřevěného žebříku a poměrně malého průlezu jsme se ocitli ve strojovně zvonice, ze které opět za pomocí žebříku vedla cesta až na střechu s výhledem na okolí. Docela krkolomné, kluci, kteří odsud zrovna lezli zpět, byli tři mladí Češi, ti, co lezli po nás se identifikovali jako Brňáci, inu svět je malý.
Po návratu ze zvonice jsme prozkoumali další dvě patra muzea. Za zmínku rozhodně stojí vystavené trosky letounu Lituanica, se kterým sice úspěšně dva litevští piloti přeletěli v roce 1933 Atlantský oceán, ale nedoletěli do Kaunasu, jak bylo plánováno a při zřejmě nouzovém přistání v Německu havarovali a zahynuli. O rok později pak další litevský pilot Felix Vaitkus na letounu Lituanica II uskutečnil přelet Atlantického oceánu, také nepřistál v Kaunasu, ale v Irsku a do historie letectví se zapsal jako šestý pilot, který sólo přeletěl Atlantik. Pro zajímavost ten stroj Lituanica II byl Lockheed Vega, stejný typ stroje, se kterým Amelie Earhartová jako první žena přeletěla Atlantic. A pro ty, kterým něco říká Dragunov, Mauser C96, Kalašnikov apod., je tu celé patro historie palných zbraní od počátku do konce druhé světové války.
Po zevrubném nahlédnutí do historie jsme se přemístili na bulvár Laisvés aleja (Alej svobody), po kterém jsme napřed došli na východní cíp, kde je impozantní kostel sv. Michaela Archanděla z roku 1895, do kterého se dá narvat dva tisíce věřících najednou a oproti kostelům podobného typu se jedná o obra. Bohužel část kostela byla zrovna pod lešením, ale ani to neubralo na jeho velikosti. Pak jsme se po bulváru vydali na západ ke hradu Kaunas, cca. 2,5 kilometru, vzdálenost jsme si ale protáhli, když na nás z bočních uliček bulváru vykoukl zajímavý most Simonas Daukantas, vedoucí přes řeku Němen na ostrov Nemunas, na kterém byla postavena největší krytá aréna v Pobaltí, Žalgirio aréna, která své brány otevřela 18. srpna 2011 basketbalovou bitvou mezi Litvou a Španělskem (k basketu se ještě dostaneme). Při cestě na západ po ostrovu jsme narazili na rozsáhlou výstavbu a zpětně vygooglili, že se na ostrově staví zábavní Nemunas Island Park spolu s novým bazénem olympijského standardu a vědeckým a inovačním centrem Science Island. Takže příští návštěvníci se mají na co těšit.
Za pomocí nejzápadnější lávky na ostrově jsme se vrátili na pevninu a došli na náměstí starého města, uprostřed kterého je Kauno rotušė, tedy radnice Kaunasu ze 16. století, přezdívaná Bílá labuť, podle 53 metrů vysoké věže radnice. A ano, taky byla částečně pod lešením a stejně jako běžná radnice již nefunguje, používá se pro svatební obřady, oficiální vítání městských hostů, podepisování smluv a oficiální akce.
Od radnice byl již jen kousek k hradu Kaunas, který jsme stále ne a ne najít. Hrad není špendlík, abyste ho přehlédli, a když už nám to začalo být divné, náhle se zjevil i s velkým nápisem #Kaunas. Nápis je pomalu větší než vlastní hrad, který ani není hradem, ale jen jeho zrekonstruovaným pozůstatkem z 50. let 20. století, s jednou věží a zdí. Tolik k „hradu“, co ale stojí za vidění, je opodál stojící socha rytíře na koni v nadživotní velikosti (7 metrů) z bronzu, která zde byla instalována v červenci 2018 ku příležitosti 100. výročí obnovení litevské nezávislosti. Sochu, znázorňující státní znak Litvy, vytvořil tým ukrajinských a litevských sochařů.
Bylo půl čtvrté a čas něco slupnout, takže jsme se rychle najedli v jedné z restaurací řetězce Casa Della Pasta a po těstovinách a lanýžovém rizotu ještě rychle vydali do nedaleko objeveného Lithuanian House of Basketball, kde jsme vzhledem k pokročilé hodině (v Litvě skoro všechny muzea a podobné instituce mají machl v pět odpoledne) udělali rychlý průzkum a pořídili digitální otisky, včetně originální autentické autobiografie zakladatele basketbalu Jamese Naismitha. Docela nás překvapilo, jak moc Litevci fandí basketbalu a jsou v něm minimálně na evropské úrovni i docela dobří.
Po velké radosti, že máme vyfocený olbřímí basketbalový míč, jsme oklikou přes nadživotní sochu Jana Pavla II., zamířili zpět na bulvár. Asi v polovině bulváru, za stálé denní teploty 26 stupňů a se sluncem za krkem, nám došly síly, a když jsme viděli na slunečnících blízké zahrádky logo Brooklyn Brewery, bylo rozhodnuto načerpat tekutou vzpruhu na poslední část cesty na zahrádce restaurace Godo. Po doplnění tekutin a zakoupení malých zásob na večer v Iki Expressu nás čekal už jen výstup po schodech na ubytovaní, sprcha a zasloužený odpočinek.
Pozornému čtenáři jistě neušlo, že dnes to bylo na pohodu, jen 15 kilometrů v rozpáleném městě 😊. Zítra opouštíme na chvíli Litvu a přesouváme se do Lotyšska, konkrétně do 320 km vzdálené Siguldy.
Nejnovější komentáře