Ranní odjezd z Vilniusu byl hned ze startu zpestřen ranní návštěvou Halle Market, tedy místní tržnice z roku 1906, kde prodejci potravin, masa a sýrů nabízí každodenně své produkty. V pravém rohu tržnice nám v pekárně Prezo prodali tradiční litevské pečivo kibinai ve variantě šunka a sýr, to jediné pravé je plněné skopovým masem a cibulí, ale to nám na snídani přišlo trochu moc. K tomu jsme dostali každý svou variantu ranní vzpruhy v podobě kávy. Ještě v tržnici jsme vše spořádali a krátkou procházkou došli kolem desáté na ubytování.
Dobalení se bylo otázkou minut a chvíli po desáté byl bezpečný přístav ve Vilniusu opuštěn. Město jako takové si nás ale užívalo dál, protože další plánovaná zastávka byla ve čtvrti Karoliniškės, a to Vilniaus televizijos bokštas, tedy 326,5 metrů vysoká televizní věž postavená v letech 1974-1980. Kromě impozantní stavby, která dodnes vysílá televizní signál litevských televizí, je známá i díky událostem z 13. ledna 1991, kdy se sovětské milice chtěli zmocnit televizního vysílání, a právě u věže se střetly s neozbrojenými demonstranty za litevskou nezávislost a při následném masakru zemřelo 14 lidí a sedm stovek jich bylo zraněno. Jeden z těch 14 lidí byl sovětský milicionář, bohužel jen jeden.
Opustím hrozivou historii, i když dnes ještě vyplave na povrch, a vrátím se k naší návštěvě, kdy podle jedné účastnice😊naší cesty měl být vstup na věž umožněn již od deseti hodin, realita ale byla o hodinu posunutá. Těch dvacet minut čekání nebylo zbytečných a sloužilo právě k získání co nejvíce informací o objektu, který měl být navštíven. Skutečně v 11:00 byl umožněn vstup a zakoupení lístků. O 45 sekund později, kdy výtah urazil 19 pater a ušní bubínky zalehly, se nám nabídl pohled na celý Vilnius, a to bez nutnosti přebíhat z jedné strany věže na druhou, protože restaurace, ze které nám bylo umožněno koukat na město, má otáčivou část, která umožňuje dát si něco k jídlu a během toho pozorovat stále měnící se výhled. Vzhledem k tomu, že jeden oběh trvá hodinu, tak stejně došlo na přebíhání a za půl hodinky i opuštění televizní věže.
A stále v regionu hlavního města došlo na další zastávku v Ponary (polsky, v litevštině je to Paneriu) – památníku masakru polských židů, který prováděli nacisté v letech 1941-1944. Když si o tom člověk něco přečte (třeba na wikipedii pod heslem Masakr v Ponarech) a pak na tom místě skutečně stojí u pozůstatků původních obrovských nádrží na ropu, které nacisté použili jako místa k pohřbení přibližně 100 tisíc těl nežádoucích obyvatel, je velmi těžké vyjádřit ten pocit, a to i s vědomím, že se nejedná o skuteční místa, ale pouze o repliky těch míst. Zvláštní zážitek, který byl nakonec silnější než třeba návštěva Osvětimi, možná proto, že tím lesem mezi pomníky a replikami se v tu chvíli nepohybovalo mnoho lidí a my jsme tam byli v podstatě sami. Děsivá historie, víc k tomu nemám.
Tak konečně opouštíme hlavní město nadobro a míříme směr nejznámější litevský hrad Trakai, který je 28 kilometrů západně od Vilniusu. Hrad Trakai je ze 13. století a jedná se o hrad vodní, tedy obklopený vodou a přístupný pouze přes most, v případě tohoto hradu přes mosty dva. O historii hradu se rozepisovat nebudu, to že je to v současné době nejnavštěvovanější památka Litvy nás přesvědčilo množství lidí a absence parkovacích míst, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a náš Spider byl ve čtvrt na dvě zaparkován. Než byl vyhlášen pochod na hrad, bylo třeba po pozdní snídani něčeho malého do žaludku, což zajistila místní restaurace Apvalaus Stalo Klubas se zahrádkou s výhledem na jezero Galvé a vlastní hrad. Žádné velké obžerství se nekonalo, salát s úžasným kusem grilovaného tuňáka a makarony s lanýžovou omáčkou bohatě stačily. Po posilnění nebyl problém dobít hrad a jeho okolí a zanechat tradiční digitální otisky.
Směrem na dnešní útočiště v druhém největším městě Litvy Kaunasu byla i poslední dnešní zastávka v LLB Museu. Jasně, v dnešní době to zní jako LGBT nebo GLBT, ale nic takového. Jedná se o litevský skanzen, celým názvem Lietuvos liaudies buities muziejus, odtud ta zkratka, otevřený v roce 1974, jehož historické stavby pokrývají několik historických regionů. Je poměrně rozsáhlý, a tak bylo dvouhlasně zvoleno, že projdeme jen určitou část, protože jednotlivé stavby jsou od sebe stovky metrů a ve finále se pod tři hodiny za celý skanzen člověk nedostane. Vylézt na nevelkou rozhlednu Rumšiškės s výhledem na Kaunaskou přehradu byla nutnost, stejně jako dojít do centra skanzenu s úžasným náměstím obklopeným domy z rozmanité doby a z různých míst.
Pobyt ve skanzenu byl tedy zkrácen na hodinu a půl a zbývalo dorazit pár kilometrů do Kaunasu, kde jsme napoprvé trefili ubytování a po krátkém seznámení se s apartmánem prostřednictvím důkladné přednášky paní majitelky, jsme vyrazili doplnit zásoby, abychom pak mohli do večerních hodin sedět v altánu malé zahrádky deset minut chůze od centra Kaunasu. O čem je Kaunas zjistíme zítra.
Nejnovější komentáře