Ráno jsme po deváté vyrazili na snídani do Coffee spells, kavárny se snídaní, od které jsme očekávali minimálně dobrou kávu. U vchodu byla tabulka s nápisem „Do not enter if you think putin is cool“, tak že jsme věděli, že jsme správně. Objednali jsme si Avocados and anchovies a upřímně, snídat ančovičky jsme v zásadě vlastně nechtěli. Kombinace avokáda, sýrového másla, vajíček, ančoviček a rajčat na místním pečeném chlebu byla jednoduše dokonalá. Zcela posilněni jsme se vrátili do ubytování a rozhodli se před poznáním Vilniusu zajet pár kilometrů na sever, kde se nachází geografický střed Evropy.
Necelých 30 km cesty na sever znamenalo vymotat se v pondělním ránu z města a díky tomu jsme pochopili, že Vilnius není jen okolí našeho hotelu, ale půl milionová enkláva hlavního města, která je sakra rozsáhlá. Po půl hodině poskakování se nám konečně zobrazila cedule s koncem města a za pár minut přistál náš japonský oř s italským srdcem na parkovišti Europos Central, odkud nás čekal krátký trek na ten posvátný střed Evropy. Po dosažení liduprázdného cíle došlo na znásilnění naších záznamových přístrojů a zaznamenání jedniček a nul na paměťových kartách a při odchodu setkání s dalšími návštěvníky, kteří o sobě pozdravem „Dobrý den“ leccos prozradili.
Cesta zpět na ubytování byla o poznání horší, provoz zhoustnul, jak když to přeženete s moukou v omáčce, ale pomalého plazení se městem jsme využili k naplnění nádrže a po pár minutách se náš bezstřechý vůz opět vyjímal na parkovišti ubytovaní a my vyrazili do města.
Vilnius nás překvapil, protože čím více jsme ho objevovali, tím více nám odhaloval. No tak to asi není zjištění na Nobelovu cenu, ale opravdu se nám město postupně otvíralo a nabízelo nové a nové zátiší, budovy, kostely, náměstí, parky a prostranství. Z nepřeberného množství památek a prostor je asi nutné vypíchnout Gediminasův hrad, ke kterému se v rámci probíhajících rekonstrukcí dalo krkolomně dostat po provizorních schodech, nebo mastňácky vyjet speciálním výtahem. Ano, použili jsem ten výtah, zpátky jsme šli pak po svých. Rozhled z věže původního hradu, zrekonstruovaného ve 20. století, stál za to, i přes nevelkou výšku máte celé město jako na dlani.
Po návratu do podhradí jsme zatoužili po nějaké stravě a Maki objevila restauraci s místní kuchyní, kde jsme se po předchozích zkušenostech vyhnuli vzducholodím, ale konečně ochutnali místní polévkovou specialitu (která nemá s polévkou nic společného), a to Chłodnik litewski, tedy rádoby polévku z kefíru, řepy, okurky, vajíčka a jarní cibulky, to celé na studeno. Ne, není to polévka, ale je to chutné a osvěžující. V rámci předkrmů to zazdil ještě hering na cibuli a jako druhý chod byl pečený úhoř a de facto bramborák se slaninou, se stejnou přílohou jako vzducholodě, tedy vypečená slanina, škvarky, sádlo a smetana, a ten se na jazyku rozpouštěl jak terminátor na konci dvojky.
Naprosto chuťově uspokojeni a fyzicky zničeni jsme pokračovali objevovat město s cílem nalézt speciální čtvrť Užupio. Jedná se o bohémskou čtvrť, v češtině Užupis, která je posetá pouličními nástěnnými malbami a instalacemi, jako je bronzový anděl, socha mořské panny na nábřeží nebo ironické ústavy samozvané „Republiky Užupis“ upevněné na nástěnných deskách, včetně české mutace. Na té nás zaujala mimo ostatní jedna deklarace. „Každý má právo zemřít, ale není to jeho povinnost.“ . Jako dobré, ale neproveditelné.
Na závěr dne jsme se vrátili do ubytování, dali dohromady a vyrazili na poslední destinaci. Před tím jsem si ale chtěli dát pivo v šenku z minulého dne, ale ten byl bohužel zavřený, tak že jsme použili znenadání otevřený vedle ubytování, kde nám po jednom pivu nabídl provozovatel panáka, ale netušili jsme, že stojí 20 euro a má 75% alkoholu. Tak se zmetek napakoval a my za pomocí Uberu vyrazili do bývalé věznice Lukiškės, dnes pojmenované Lukiškės 2.0 a sloužící jako kulturní středisko. Historie věznice není nic veselého, používalo ji gestapo i sovětská tajná a asi nejznámějším vězněm byl pozdější izraelský premiér a nositel Nobelovy ceny za mír Menachen Begin, který si zde odseděl dva roky 1940 a 1941.
Bohužel při naší návštěvě zrovna na vězeňském nádvoří promítali francouzský bezduchý film s litevskými titulky, tak že jsme dali po pivu a pěšky vypadli zpět směr ubytování. Po cestě jsme ještě dali pizzu na zahrádce a docela zničeni dorazili na místo posledního odpočinku v hlavním městě Litvy. Zítra přesun do Kaunasu.
Nejnovější komentáře