Dnes nás čekala další vydatná porce kilometrů, a tak jsme si přivstali s ohledem na dobu zahájení provozu restaurace se snídaní a po vydatném posilnění před cestou jsme kolem osmé opustili hotel a vyrazili směr Litva. Nedělní ráno v ospalé Varšavě bylo bez provozu, a tak jsme se rychle vymotali z centra, dolili, co se vešlo do nádrže na nejbližší čerpací stanici a po E67 začali ukrajovat další pětistovku kilometrů. Jízda po dálnici byla neskutečně nudná, protože dálnice je až na pár výjimek v podstatě rovná. Přes tradiční nutné zastávky jsme konečně dorazili po pěti hodinách na hranice Polska a Litvy, kde jsme hned po přejetí hranic krátce zastavili v informačním středisku, ve kterém kromě neskutečného množství informačních letáků a cetek byly jen toalety a jeden mlčící znuděný zaměstnanec. Poté, co jsme ho uplatili jedním eurem nám bylo umožněno nechat něco ze sebe na hraničních toaletách a s uvolněným místem jsme vyrazili hledat něco k snědku.
Nejbližší čerpací stanice vybavená bufetem nám poskytla okurkovou polévku, která sice podle názvu i vizáže moc michelinských hvězd nepobrala, ale byla velmi chutná a zasytila. Jen ta paní, u které jsme ji objednávali nerozuměla nebo rozumět nechtěla a uvědomili jsme si, že v Litvě bude asi problém se domluvit.
Prvním cílem v Litvě byla malá nenápadná rozhledna s hrdým názvem Snaigynas-veisiejai observation tower s horním patrem v 15 metrech, odkud se dají sotva přehlédnout stromy bránící výhledu na jezero Snaigynas. Každopádně první „atrakce“ v Litvě, a to se počítá.
Po ne moc povedém výhledu na jezero jsme za půl hodiny dorazili do další plánované destinace. Tou byl Grūtas Park, muzeum socialistického realismu se zahradou soch se sochami ze sovětské éry a dalšími sovětskými ideologickými relikviemi z dob sovětské okupace. Ano, obyvatelé nejen pobaltských zemí sovětskou historií prostě žijí a rádi si zaplatí 12 euro vstupného, aby si doby byst, soch pohlavárů a sousoší rudoarmějců v nadživotní velikosti připomněli. Aby se u toho děti případných návštěvníků nenudily, je v rámci trasy zařazena malá zoo (pštrosy, kozy, lamy, klokani, králíci a podobná havěť).
Přes absolvováním trasy jsme se vydatně posílili v místní restauraci, kde se jazyková bariéra potvrdila i u mladší generace, protože z mladého číšníka angličtina lezla velmi pomalu a víceméně jsme mu napovídali. Každopádně objednávku zvládl, donesl dvě nepitelná piva Rinkuškiai a dvakrát porci litevského národního jídla cepelinai – bramborových šišek plněných masem, se zakysanou smetanou a slaninou, přelité sádlem. Jak již název napovídá, jedná se o něco, co připomíná vzducholoď (zeppelin), možná v menším měřítku ale po snězení těchto dvou šišek máte pocit, že jste skutečně polkli dvě vzducholodě.
S tímto handicapem, tedy značně zatíženi, jsme vyrazili na trasu, která je ve dvou okruzích vedena lesem, kde je nespočet zastavení u různých relikvií, včetně dřevěné klubovny, ve které se zastavil čas a byla vybavena dobovou knihovnou. Jakmile jsme do ní vstoupili, začala asi desetiminutová průtrž mračen, kterou jsme tedy v suchu přečkali, ale bylo nám jasné, že počasí se s námi v Litvě mazat moc nebude.
To se také potvrdilo v závěrečné fázi cesty do hlavního města Vilniusu, kde jsme si vychutnali jízdu bez střechy v podmračném nebi do doby, než se těsně před příjezdem do hlavního města spustil velmi vydatný chcanec takového rozsahu, že naše dva malé stěrače chvílemi naprosto nestíhali. Přes nástrahy počasí jsme dojeli do centra a ubytovali se, tentokrát i s parkováním.
Protože jsme toho měli za celý den dost, omezili jsme obhlídku města na nejbližší nalévárnu, kde nám konečně někdo rozuměl a spláchli jsme cestu pšeničným pivem, pro jistotu hned dvakrát. Pak jsme ještě vyrazili do místních potravin pro něco k večeři a hlavně, abychom ověřili, zda pro Litvu platí nařízení, že si po dvacáté hodině, a v našem případě v neděli po patnácté hodině, nesmíte v obchodě koupit alkohol. K naší smůle toto dodržují a veškerý alkohol, včetně piva, je obehnán páskou, jako by tam někoho zavraždili. Vlastně ano, důstojnost, právo volby a svobodného rozhodování. Ale vzhledem k tomu, že Litevci jsou v chlastání jedničky, následuje Rakousko, Francie a kdysi druhé Česko kleslo na čtvrté místo, museli s tím něco udělat. Sice tato šaškárna naštve jen turisty, kteří se nestačí divit, protože Litevci s tím počítají a přezásobí se, ale alespoň to vypadá, že vláda něco dělá. Nyní odpadáme v hotelu, navíc jsme díky časovému pásmu přišli o hodinu, a proto pro dnešek končíme a zítra začneme poznávat Wilno, jak Vilnius nazývají Poláci.
Nejnovější komentáře