Jako příznivci občasných různě dlouhých výletů roadsterem jsme se letos rozhodli vyrazit v osvědčené posádce (Milan a Maki) směrem Baltské státy, známe jako Pobaltské země, republiky nebo národy, zkráceně Pobaltí. Jedná se o tři menší suverénní státy na východním pobřeží Baltského moře, které mají především společné období nadvlády Ruska, které trvalo od konce 18. století. Sice se těmto státům krátce podařilo po první světové válce opět osamostatnit vybojováním společné osvobozenecké války prosti Rusku a Bělorusku, ale po druhé světové byly opět zahrnuty jako tři svazové republiky pod Sovětský svaz. Až na jaře 1990, když to za Gorbačova začalo skřípat, vyhlásily všechny tři země nezávislost na Sovětském svazu a čelily vojenskému nátlaku, který ale nebyl úspěšný a následným rozpadem Sovětského svazu na konci roku 1991 se definitivně osamostatnily. Jasně, to, a ještě více se dá načíst na webu a nebudu tím dále otravovat, jen ještě jedna věc, která stojí za zmínku, vygooglujte si baltský řetěz, abyste pochopili, jak moc mají tyto státy společného právě v boji s okupantem.
Jelikož náš roadster není zrovna komfortní pro daleké přesuny (málo místa, docela tvrdý podvozek), rozhodli jsme se první den dojet „jen“ do Varšavy a následující den ráno pokračovat směr Litva. Plán byl jasný, brzy (na nás) ráno naházet věci do kufru auta a vyrazit, po cestě rychle něco slupnout k snídani a do Varšavy dorazit co nejdříve a projít si alespoň centrum, jelikož jsme v hlavním městě Polska nikdy nebyli. Ambice na poznání celého bez mála dvoumilionového města jsme samozřejmě vzhledem k času neměli.
Realita byla samozřejmě jiná, ale nakonec to vlastně dopadlo dobře. Brzké vstávání, tedy 7:15 se podařilo, plánovaný odjezd v 8:00 bohužel ne, protože jsme po naházení věcí do nevelkého kufru roadsteru zjistili, že takové kufry potřebujeme dva. Tak že následovala redukce a přebalení kabinových zavazadel do vhodnějších (hadrových) tašek, které bylo možné do kufru dostat za použití deformace a přiměřené síly. Když kufr konečně zaklapnul, hodinky ukazovali 8:30 a byl čas vyrazit na snídani.
Neděláme to často, ale zvláště v první den nějaké cesty použijeme ten fastfood s tím klaunem Ronaldem, ne snad, že by to bylo k jídlu, ale je to teplé a dá se to pokousat a jejich káva je docela slušná, ta v McCafé, ne ty splašky, co je možné objednat spolu s jídlem. Jako tým jsme se rozdělili, já jídlo, Maki káva. Simulaci jídla jsem obdržel poměrně rychle a hned jsem se do té chemie pustil. Když jsem za deset minut pomalu dojídal na zahrádce fastfoodu na Rohlence, objevila se Maki s výrazem raněné srny, dřímajíc dvě kafé a hovořila ve smyslu pomalý nebyl, nebo možná říkala debil.
Tak že jsme reálně cestu započali po snídani na Rohlence těsně před půl desátou. Rozhodli jsme se jet až do Varšavy bez zbytečných zastávek, jen případné vyprázdnění nebo naopak naplnění prázdných prostor (chápej, čůrat, pít a dolít benzín). Kolem jedenácté jsme opustili hranice naší země a bez větších problémů jsme kolem půl třetí dorazili před hotel ve Varšavě.
Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali, že využijeme možnosti placeného parkování v hotelové garáži, zůstal jsem v autě a Maki to šla vyřídit. Po docela dlouhé době se vrátila do auta s výrazem, který jsem už popisoval ve fastfoodu, a i ty poznámky byly poměrně identické, tentokrát mířené na recepční. Parkování prostě nemáme, musíme zaparkovat někde kolem hotelu. Po třech okruzích kolem bloku jsme našli placený flek nedaleko hotelu, a protože byla sobota a o víkendech se ve Varšavě za parkování neplatí, i my jsme nic neplatili, pobrali jsme, co šlo z kufru a šli se ubytovat.
Po rychlém zotavení a převlečení jsme vyrazili na nedalekou stanici metra, chvíli hráli na automatech, až nám vypadly dva lístky, detekovali jsme správný směr jízdy a nastoupili do soupravy trasy M2 směr stanice Świętokrzyska. Po necelých deseti minutách jsme svět před Gluchovského trilogií opustili a pěšky dorazili k Paláci kultury a vědy s tím, že vyjedeme výtahem do třicátého patra této v padesátých letech postavené ikonické budovy a rozhlédneme se z výšky po Varšavě. Fronta na vstupenky nás neodradila, šly jsme na to online a na podruhé (první platba přes Google Pay neprošla) se nám zadařilo obohatit e-mailovou schránku o zprávu s PDF přílohou, kterou jsme ukázali u vchodu k výtahům a mohli jsme spokojeně začít čekat ve frontě na výtahy. Výtahy jsou nevelké, ale na štěstí jezdily dva a za pár minut už jsme v poměrně teplém dni ucítili příjemný a svěží vítr na otevřené terase 30. patra ve výšce 114 metrů. Počasí přálo a výhled na všechny světové strany nám dovolil dohlédnout i na místa, které jsme měli v plánu ještě navštívit. Po tradiční tvorbě digitálních otisků jsme se vydali směrem na Rynek Starego Miasta, starověké náměstí, které bylo v roce 1944 zničeno a po válce zrekonstruováno se zřetelem na předválečný vzhled, a to tak dobře, že bylo v roce 1980 zapsáno na seznam historického dědictví UNESCO. Uprostřed náměstí jsme se chtěli podívat na pomník Varšavské mořské panny (Syrenky).
Po cestě jsme prošli Saskou zahradou s nádhernou fontánou, kolem pomníku neznámým polským vojákům padlých v první světové válce, který je umístěn ve zbytcích saského paláce a u kterého se střídají vojáci ve věčné hlídce. Prošli jsme kolem sídla polského prezidenta, pak kolem pomníku Adama Mickiewicze, spisovatele a národního básníka, posilnili se místním pivem v blízké restauraci (kde jsme si objednali i něco k jídlu, ale nějak to zapomněli donést, naštěstí), nakoukli do Kostela sv. Anny, a kolem Královského hradu a sloupu krále Zikmunda III jsme po ulici Świętojańska došli do cíle.
Náměstí bylo kompletně zaplněné, uprostřed pódium, kolem náměstí všude zahrádky s rezervacemi, pomník v podobě sochy mořské panny ani nebyl vidět. Záhy jsme zjistili, že se na náměstí odehrává první den jazzového festivalu a v 19:00 má vystoupit brazilský fenomén Hamilton de Holanda, přezdívaný Jimi Hendrix mandolíny. Jako zázrakem se nám podařilo získat v jedné zahrádce vedle pódia poslední ze dvou volných stolů, a tak nám k luxusní večeři hrál živě jazz a oboje, jídlo i hudba bylo dokonalé.
Po večeři, ještě stále za zvuku jazzu jsme se ještě dorazili výtečnou zmrzlinou do kornoutu a přes zrekonstruovanou městskou obrannou bránu Barbican jsme sešli k Visle, prošli multimediálním parkem Fontann, kde se schylovalo k přestavení se zapojením hudby, světel a 367 trysek fontány, bohužel na téma Disney, což si nás nezískalo a za hodinu čekání nám to nestálo, a po krátkém odpočinku v zahradách zámku Królewskieg jsme přes most Śląsko-Dąbrowski přešli do čtvrti Praga, kde sídli náš hotel, ve kterém právě kolem půlnoci dopisuji tento příspěvek. Zítra nás čeká Litva.
Nejnovější komentáře