Den 1.
dnes nastal den D, kdy se nám v kalendáři objevilo EICMA 2011. Tentokrát však bez Milana, který dal přednost koncertu J. M. Jarreho, ale za to s Ladíkem, který sice nemá žádnou motorku, ale několik let už o ni sní. Čekala nás cesta na Vídeňské letiště a pak jeden a půlhodinový let do Milana. Cesta do Vídně probíhala pohodově, krom kratšího zdržení v centru Vídně, kde jsme si vystáli krátkou frontu se nestalo nic zapsáni hodného. U letiště Schwechat jsme překvapivě snadno nalezli parkoviště Mazur, kde to bude muset zvládnout auto samo až do neděle. Teď už nás čekal první úkol a to bylo nalezení zastávky shuttle busu. Nebyl čas na hrdinství a informační centrum na vjezdu do parkoviště to jistilo. Zastávka se nacházela uvnitř parkoviště v sektoru 12. Netrvalo dlouho a přijel autobus který zdarma pendluje mezi parkovištěm a odletovou halou. Času byla spousta, nejdříve jsme hledali Tyrolien airlines než jsme zjistili, ze to patří pod Austrian airlines, pak si vytiskli letenky z on-line check-inu a následně korzovali mezi terminálem jedna a dva než se na tabuli objevil náš let s výzvou k odbavení. Pak už to šlo ráz na ráz, odevzdáni zavazadel, projití bezcelní zónou, omrknutí obchodů kde stejně nic nekoupíme a rentgen. Jako obvykle je o zábavu postaráno. Ladík, který se radoval, ze si vzpomněl na sprchový gel a byl nový a plný ho nechal jako dárek celníkovi 🙂 holt srdce na dlani. Pak chvilka na boarding a už nás veze autobus k našemu letadélku Fokker 80. Velikostně je to něco mezi Airbusem 320 a Cessnou. Překvapivě hodně místa na nohy což já oceňuji. Čekala nás dokonce večere, tyčinka Milka nebo slané tyčinky a něco k pití. Za čtyřicet minut pomalu klesáme na Milanské letiště Linate. Pilot se nám omlouval, ze jsme zde dříve. Milano nás přivítalo mlhou. Před letištěm jsme vyhledali spoj, který nás vezme do centra. Volba padla na minibus a italoangličtinou jsme koupili jízdenky a když nastoupilo ještě pár lidí (slovy tři) vyrazili jsme do centra. Tlumiče už moc nefungovali a ještě rádi jsme vzpomínali na D1, když to švihl vyhrazeným pruhem pro tramvaje. Za čtvrt hodiny adrenalinové jízdy se ocitáme před Centrale FS. Řidič nás odnavigoval na metro. Zkušeně kupujeme jízdenky v automatu a čekáme co z tunelu vyjede. Po nějaké době přijíždí šedý pografitovaný vlak. Radujeme se, ze si můžeme sednout. Radost však netrvala příliš dlouho. Jedna Italka nám povídá, že to dál nejede,tak jsme vystoupili a čekali dále. Přijelo další metro, opět grafity, ale vypadalo nověji, dvě zastávky a přestup na „naší“ červenou linku M1. Opět nějaké čekání a už nabíráme směr Sesto Rondo. Při studiu plánku v metru zjišťujeme, že naše jízdenka je pouze „urban“ a kde potřebujeme vystoupit je „suburban“. Co se dá dělat, je vlahý večer, který je ideální na procházku. Vystupujeme o zastávku dříve, Ladík aktivuje GPS a za šipkou se vydáváme směr ubytováni. Za 20 minut jsme na miste. V hotelu Bristol o nás ví, odevzdáváme pasy a fasujeme klíče. Pokoj je malý, ale je tam vše co potřebujeme. První legrace je, manželská postel. OK, sice jsme chtěli doubleroom, ale to se dá zvládnout, obzvláště když takto nespíme poprvé. Horší bylo, že jsme nafasovali jen jednu deku. Holt nezbývalo než se pozeptat na recepci jestli se s tím nedá něco dělat. Hm, o půlnoci nedalo. OK, tak to musíme nějak zvládnout. Řekl bych, ze deka byla ten nejmenší problém. Nevím z čeho tam jsou zdi, ale myslím, že papír je silnější. Každé spláchnutí nebo co to bylo nás bezpečně vzbudilo. A tak přerušovaně spíme až do rána.
Jirka a Ladík
Nejnovější komentáře