Ráno vyrážíme do Alice Springs na snídani. Zjišťujeme, že je otevřen pouze McDonald, tak volba byla velice jednoduchá. Dáváme něco z místní nabídky, podpoříme to horkou čokoládou a kávou a pomalu se začínáme smiřovat s tím, že dnes se s Australským kontinentem rozloučíme. Vracíme se zpátky do naší lodge, kde balíme své věci a posléze vyrážíme směr letiště. Na letišti jde Milan vyřídit vrácení auta k místní pobočce, vše probíhá hladce, chtějí pouze klíče a po kladné odpovědi na otázku zda je vše v pořádku ho propouštějí. Procházíme rentgenovou kontrolou, kde je opět oblíbená atrakce zvaná gumicuky. Paní si mě odvádí vedle ke stolečku, bere ze mě pachové stopy na výbušniny a začíná hledat gumicuky. Musím říct, že se to ještě nikomu nepovedlo. Po chvilce hledání ji prozrazuji sladké tajemství, otevírám spodní zipy a ukazuji to, co je znepokojilo na monitoru rentgenu. Po vysvětlení, že je to součásti tašky a jediná možnost jak to odstranit je odříznutí, mě propouštějí do terminálu místního letiště. Zde ještě koukáme, co by se dalo nakoupit a už se blíží boarding na náš místní let do Melbourne. Je to nejkratší let a za tři hodiny dosedáme na letišti v Melbourne, kde máme skoro sedm hodin na relax. Dle mého názoru se nejenom logistika letenek našemu cestovnímu agentu moc nepovedla. Nejlepší bylo jak jsme měli v itineráři, že máme i odpoledne na prohlídku Alice Springs a letěli jsme přitom v 11.15 dopoledne, ale to jen tak na okraj. Nevím jestli je to všeobecná věc letišť, ale zde nemají úschovnu zavazadel, tudíž jsme museli být stále u nich, protože jak jsme se vzdálili už byl u nich nějaký sekuriťák a chtěl je zabavit. Jediné zpestření našeho nekonečného čekání bylo, že k našim lavičkám, kde jsme seděli, přiběhla nějaká Asiatka, která měla hrozně naspěch. Se slovy „Excuse me, It’s yours” nám dala čokolády, následně vybalila batoh, strčila si nabíječku do kapsy, nechala vedle nás tašku a nějaké věci a opět odběhla. Zajímavé. Pak po pěti hodinách se dostáváme za další rentgen, který proběhl bez problému a utrácíme zbytek našich australských dolarů. Opět boarding a nastupujeme do největšího letadla na naší cestě. Dostáváme nejlepší sedadla hned po první třídě a byznys class a to vzadu, kde končí trojsedačky a začínaji dvojsedačky. Úžasná místa, nikdo do vás nežduchá, máte spoustu místa na nohy …… Super. Jak zjišťujeme podle monitorů na sedačkách před námi, tak po pěti hodinách letu z Melbourne se loučíme s Austrálií a po dalších devíti dosedáme na letišti v Dubaji. To nás vítá hodinovou frontou do odletových hal, pak už obvyklé korzování, nakupování a poslední let na naší cestě. Dalších pět hodin ve vzduchu, brždění nad Brnem a 21.3.2011 v 13:30 dosedáme na letiště v Ruzyni. Zde pro nás mají kolegové přichystánu hru „Na nic se neptejte“ 🙂 Ladík, který pro nás přijel k příletové hale nás nakládá do svého vozu, aby nás mohl po cca dvou kilometrech na benzínce předat dalšímu kolegovi (tak už jsem se dlouho nepobavil), který nás dovezl až do Brna. Za což jim patří veliký dík.
Nejnovější komentáře