Kings Canyon

Dnešní den, jsme vstávali ještě dříve než včera. Tentokrát nás budík vytáhl z vyhřátých postelí v 5.30, abychom si užili východ slunce v kaňonu. Po nezbytném doplnění tekutin a jídla jsme se s ubytováním v Kings Canyon Resort rozloučili a odjeli do šest kilometrů vzdáleného vstupu do kaňonu. Z naivity nám vlastní, že budeme na treku první, nás rychle vyvedlo parkoviště, kde už stály dva autobusy. Cesta začínala prudkým stoupáním až na okraj kaňonu. Zde jsme předběhli první organizovanou skupinku a někteří lidé nás překvapili tím, že si vybrali právě tento nejtěžší a nejdelší trek. Chlapík s igelitkou, kde si nesl vodu a s nezbytnými bílými podkolenkami hovoří za vše. Slunce se pomalu začalo drát přes okolní vršky a hra barev mohla opět začít. Opět jsme se přesvědčili o tom, že příroda je mocná čarodějka. Po cestě jsme odbočili na lookout, kde k našemu překvapení organizované výlety vůbec nezachází. Tam jsme si užili klidu a kochání se na skalní útvary. A pokračovali jsme dále, opět předbíháme skupinku jedna a blížíme se ke skupině dvě. Dostáváme se k místu kde se musí sejít po dřevěných schodech dolů a trochu to zde drhne. Nicméně se dostáváme i přes skupinu dvě. Následuje další „zacházka“, která se nazývá Garden of Eden, k naší smůle sem zachází všichni. Jedná se o jezírko ve spodní části kaňonu. Děláme pár fotek, natáčíme něco do našeho celovečerního filmu a s tímto romantickým zákoutím a ze všemi skupinami se loučíme. Následuje opět výstup na okraj a po něm se pomalu vracíme zpátky k našemu zaparkovanému vozu. Počasí nám vyšlo na jedničku, ráno byla příjemná teplota a pak se slunce schovávalo za mraky. Dokonce ani mouchy nás tak neotravovali jako v Olgasu (Kata Tjuta). A opět nám začínala nejnudnější část dne, přejezd do Alice Springs. Podle mapy, na „téčku“ doleva, na dalším „téčku“ doleva a na dalším „téčku“ doleva a dojedete do Alice Springs. Celá cesta měřila cca 470 km a byla zpříjemňována Depeche Mode, náhodným výběrem skladeb a ve finále došlo na Cimrmany. Na posledním „téčku“ najíždíme na Stuart Higway, kde byla povolena, v Austrálii nevídaná, rychlost 130 km/h. Na této cestě potkáváme i Road Trainy, což je tahač a za ním je dalších cca pět přívěsů. Kolem třetí dorážíme po této silnici až k našemu ubytování v Alice Springs. Jedná se o lodge, kterou zde sdílíme s domácími Aboridžinci. Po vysprchování, které je však v tomto pařáku naprosto zbytečné, se jedeme podívat do centra. Jedná se opět o „pravoúhlé“ město, procházíme místním „mallem“ a protože je sobota, většina obchodů to zapíchla už ve dvě. Tudíž po krátké procházce v „mrtvém“ městě se uvelebujeme v McDonals a plníme žaludky známou umělou chutí. Zítra nás čeká závěrečná etapa Alice Springs – Brno.