Kata Tjuta

Ráno jsme si přivstali, za účelem brzké návštěvy skalního komplexu Kata Tjuta, který leží necelých 50 km od našeho resortu, abychom zvládli co největší část 7,4 km treku za co nejmenší teploty. K našemu překvapení jsme byli jedni z posledních vstávajících z okolních chatek. Posnídali jsme výtečné sušenky s jahodovou náplní, čaj a kávu a vyrazili na trek. Za použití tempomatu jsme prosvištěli až k výhledu na skalní komplex, který ze země samozřejmě vypadá obrovsky, tedy rozhodně větší než včerejší pohled z helikoptéry. Z vyhlídky to již bylo jen pár kilometrů ke car parku a vyrazili jsme za početnou skupinou turistu na trek. Načervenalé skály v ranním slunci vytrvale měnili barvy stejně jako my, jak nás stoupající teplota ždímala. Netrvalo dlouho a skupinka turistů byla daleko za námi a my se dostali ke vstupu do údolí mezi skalami, nazvaného Valley of the winds, které dalo název i našemu treku, vskutku nádherná podívaná a aby údolí dostálo svého jména, příjemně foukal vítr, což ve stoupajícím vedru bylo více než příjemné. Postupně jsme prošli celé údolí cestou, která byla hodnocena jako obtížná, což byla, díky neustálým dešťům poslední dva týdny se cesta treku změnila v řečiště plné kamenů, z větší části naštěstí vyschlé. Trek jsme si náležitě užili, stejně jako mušky, kterých je tu tisíce, přibližně za jednu sekundu na vás sedne jedna. Bez moskytiér přes hlavu šli jen největší drsňáci a jejich neustále mávání rukama vypadalo, jak když se neslyšící hádají ve znakové řeči. Příjemně unaveni, značně zpoceni a prosoleni jsme na parkovišti snědli pár sušenek a vydali se na přes 300 km dlouhou cestu k další přírodní kráse „nejbližšího“ okolí, do Kings Canyon. Cesta pouští s povolenou rychlostí 100-110 km pomalu ubíhala, z pouště díky vydatným dešťům nebylo vidět nic, za to kam až oko dohlédne se zelenala tráva, keře a stromy. Po nějaké stovce kilometrů jsme se zastavili v pochybné stanici s benzínkou a restaurací, ale smrad uvnitř nás vyhnal ven a raději jsme pokračovali dále. Asi 60 km před cílem jsme na poušti chytli vydatnou průtrž mračen, která vedla až k proudům vody tekoucích přes silnici, kterému předcházel značka Floodway. 40 km před cílem jsme navštívili další stanici, která vypadala o mnoho lépe a tak jsme si dali kávu a shake a následně dorazili zbytek cesty. V recepci Kings Canyon Resort nás kupodivu bez problémů a s úsměvem ubytovala příjemná recepční a tím veškeré příjemnosti skončili. Jako první jsme hned za recepcí najeli k čerpací stanici, ale benzín do naší prázdné nádrže netekl. Tak jsme šli dovnitř postěžovat si obsluze, ale nikdo nebyl v dohledu. Pár minut jsme zevlovali po obchodu, který je součástí pokladny čerpací stanice, když se objevila vskutku obrovská (do všech směrů) domorodka, odemkla čerpací stojan a za nehoráznou cenu jsme dali plnou a to si ještě při platbě kartou drze připočetla procento z ceny. Pak jsme se vydali hledat ubytování a už první náznaky jasně ukázali, že byla velká chyba si stěžovat na luxusní ubytování v Comfort Inn. Jedna cimra bez vody a klimatizace, pouze malé okno, dveře a dvě postele, no dobře ještě malá lednička a malá televize pro náročné diváky se třemi programy. Vzali jsme alespoň čisté ručníky a mazali do veřejných sprch, dát se do pucu a na doporučení recepční jsme vyrazili do restaurace něco pojíst. Ovšem restaurace byla zavřená. Protože jsme toho moc nepojedli, nakoupili jsme na čerpací stanici něco do mikrovlnky a jali se ohřát ve veřejné kuchyni, sousedící s naším pokojem. Ovšem celá kuchyň byla bez proudu. Naštěstí vedlejší barák proud v kuchyni měl. Pojedli jsme cosi neurčitého, abychom zaplnili dno žaludku s tím, že na normální jídlo zajdeme k večeru, kdy by mělo být v restauraci otevřeno. Kolem naší kóje chodili nechápavý asiaté, kteří nevěřili vlastním očím, kde že jsou ubytováni a tak jsme jim ještě přidali informaci o nefunkční kuchyni a byli jsme rádi, že nejsme jediní, kdo nechápe, za co všechno jsou schopni Australané požadovat dolary. Před večeří jsme vyrazili na sunset vyhlídku, na kterou vedla cesta z přilehlého parkoviště, ale slunce bylo zakryto mraky a tak ze západu nic nebylo. Tak jsme zašli na pizzu, kde k nám přisedají krajané, kteří se rozhodli procestovat Austrálii v karavanu. Skvěle se bavíme, jíme a publikujeme příspěvky (bez fotek, prostě to dnes nejde). Tak až to půjde, tak dodáme i fotky.

Heslo dne
V Austrálii na silnici sedí havrani, kteří si myslí, že jsou kengury.