Dnešní den pro nás začal neobvykle brzo. 4.15 spustil jeden ze tří natažených budíků vydáváním nepříjemných tónů k vstávání. No co už, vybabrat se z postele, trochu se opláchnout, vyčistit zuby a vyrazit dolů na ulici čekat na naší drožku Coachtrans, která nás odveze na domestic airport. Přesně v 4.45, tak jak bylo domluveno, se zjevila dodávka a vysmátý řidič s bílými podkolenkami nás naložil a za 20 minut vyložil na „domácím“ letišti letecké společnosti Quantas. S úsměvem se rozloučil a my se šli „čeknout“ na letadlo. Nastali drobné problémy, kdy nám opět usměvavá Australanka, oznámila, že náš let byl zrušen a poletíme náhradním. Toto nás nepřekvapilo, protože tato informace byla pro nás předem známa. Tentokrát jsme prošli rentgeny bez poskvrny a už jsme si to štrádovali do Boeingu, který nás přepravil do Sydney. První změna času, plus 1 hodina. Následoval perfektně navazující spoj, který nás přepravil do srdce Austrálie Ayers Rock. Opět Quantas, opět Boeing, tentokrát o něco menší. Pozor, změna času podruhé, zde jsme pro změnu odečetli jedna a půl hodiny. Kdyby mně někdo tvrdil, že existuje půlhodinové pásmo, tak mu neuvěřím. Počasí nás přivítalo rozžhavenou náručí. Konečně se trochu ohřejeme 😉 V příletové hale jsou mimo jiné půjčovny aut a tak jsme hned zakotvili u té „naši“. Po chvilce papírování dostává Milan klíče a jdeme hledat naše auto ven na parkoviště. Po našich představách malé omlácené Toyoty Corolly se před námi objevuje naše auto ………….. šedé Mitsubishi Outlander 4WD. Nevěřícně na něj koukáme, to bylo opravdu příjemné překvapení. Dáváme si věci do kufru a Milan vyráží na své první autokilometry s řízením na pravé straně a v automatu. Je pravda, že zatím se víc stírá než bliká, ale to se podá. Blinkry jsou na pravé straně. Po krátké chvilce se objevujeme v našem dnešním útočišti Ayers Rock Resort – Campground, kde máme zamluvenou „cabin“. Jedná se o podobný styl jako v Jyndabyne, akorát to nemá záchod a sprchu. Tato zařízení jsou zde společná, rozdělená na muže a ženy. Po krátkém porozhlédnutí, vyrážíme do „resortu“ nakoupit do shopping centra, jídlo a pití na dnešní a i příští dny. Omrkneme místní obchůdky, kde jsou ceny nesmyslně vyšroubovány na cca dvoj-třínásobek cen v Sydney. A co to naše oči nevidí, nabídka scenic flight v helikoptéře. Po posilnění v místním bufetu, se shodujeme, že do toho půjdeme. Vybrali jsme společnost Ayers Rock Helicopter a zabukovali si půlhodinový let nad Uluru a Olgasem. Měli jsme ještě cca dvě hodiny času, které jsme vyplnili odlovem místní kešky. Čas Č nastal, my připraveni na recepci a odvoz nikde. Po chvíli vyběhla recepční, že pilot je „busy“ a že bude mít nějakou sekeru. Přibližně o 10 minut později než bylo domluveno se objevil pilot a přijel si pro nás prázdným autobusem pro 21 lidí. Představil se a omluvil a vyrazili jsme zpět na letiště, kde tato firma měla helikoptéry. Udělal předletovou kontrolu, ručně dotankoval, dal nám rychlé školení, že nemáme vylézat, když se točí vrtule, odkud máme nastupovat a už jsme šli na to. Vrtulník byl Robinson 44 a jeho volací znak byl Raven I. Listy vrtule se dostali do otáček a začali jsme pomalu stoupat a nabírat směr Uluru. Pilot byl celou cestu vysmátý od ucha k uchu a povídal, že dnes je úžasné počasí. To jsme mu mohli jen potvrdit. Duha, déšť, nad Uluru pršelo a přitom tam byl kus zalitý sluncem. Opravdu úchvatné, tvrdil nám, že to v životě neviděl a že jsme „lucky men“. Pak následovalo skalní seskupení Olgas, z výšky to vypadá jako několik pohozených obrovských kamenů. Rozplývali jsme se blahem. Další z „místních“ zajímavostí kterou nám řekl, že zde za 14 dní napršelo tolik co za poslední dva roky a vše je teď momentálně zelené, proto nyní rozpálenou červenou poušť nečekejte. A tím se naše půlhodina chýlila ke konci. Nabrali jsme opět kurz letiště, kde s námi bravurně přistál a opět přeprava busem do našeho Campgroundu. Tam doplnění tekutin, nástup do auta a vydání se směrem Uluru parkoviště Sunset. Krásně jsme vše stihli a koukali jsme ještě s několika desítkami dalších lidí jak si zapadající slunce barevně pohrává s červeně laděnou skálou. Po západu slunce, kdy Uluru dostalo tmavý nádech, vyrážíme ještě blíže k této posvátné hoře, abychom si na ni mohli sáhnout. Po uspokojení svých tužeb a vyblbnutí se s foťákem dosytosti se v poklidu a už skoro za úplné tmy vracíme do kempu.
Nejnovější komentáře