Entertainment day

Dnešek měl být podle itineráře dnem odpočinkovým. Přiznávám, neumíme odpočívat, minimálně ne na druhém konci světa. Jak bylo zmíněno v minulém příspěvku, existuje několik závazků, které je třeba splnit a když jste od realizace jednoho z nich 35 kilometrů a máte k dispozici motorku, co vám může zabránit? Ale nepředbíhejme. Ráno se ze začátku tvářilo tradičně, tedy chvilku po sedmé jsme byli vzhůru a Jirka se rozhodl, že rozčeří vlny oceánu, který máme skoro za motelem. Ponechal jsem ho v realizaci jeho plánu a věnoval se stavu Japonska prostřednictvím místní TV, pak si dal kávu zprostředkovanou varnou konvicí, standardu ubytování na tomto kontinentně a sáčku nabízejícího kávu, jehož obsah kolem kávy ani neletěl, také standard. Když jsem dopíjel jakokávu, zjevil se značně prosolený, ale očividně spokojený Jiří a říkal něco o teplotě oceánu a o kávě. Na to jsem mu sdělil překvapivou informaci (čerpaje z televize), že v Queenslandu, na rozdíl od New South Walesu, je o hodinu méně, tudíž nešel plavat po sedmé, ale po šesté a že bych tak brzy ráno takové věci nevyváděl. Pak jsme prostřednictvím Googlu zjistili, jak to vlastně je s tím časem a rozhodli se vyrazit na snídani do blízké provozovny Subway. I přes informaci o správnosti posunu času jsme dorazili k provozovně zbytečně brzo a tak byl plán změněn s tím, že se oblékneme do motorkářského a snídani dáme po cestě. Když už jsme byli připraveni vyrazit, spustil se jeden z prvních slejváků tohoto dne a tak jsme situaci přehodnotili a šli se pěšky nasnídat. Po snídani jsme vyrazili směr Dreamworld, bez ohledu na déšť.

Dreamworld je zábavní park severně od Surfers Paradise, kousek od odbočky z motorway M1. Díky častým vydatným přeháňkám, které znemožňovali použít GPS v kapse na řídítkách, jeli jsme podle nejlepších předpokladů bez navigace směr západ od motelu, až jsme narazili na motorway M1 a poté jsme se vydali na sever, kde jsme možná brzy sjeli na exitu 57 (stejný počet kilometrů do Brisbane) a ihned jsme v dálce uviděli trčící věž zábavního parku. Na mokrém kruhovém objezdu před zábavním parkem mě ustřelilo přední kolo, při jak jinak než pravém náklonu a když se chytilo, motorka se rozhodla spadnout doleva, což jsem ustál za pomoci levé nohy, která sice čtvrt tuny podržela, ale do teď o tom vím. Po chvilce bloudění po obrovském parkovišti jsme našli místo vyhrazené pro motorky, kde jsme zakotvili německé křižníky, převlékli se do civilu a vyrazili vstříc nevšedním zážitkům.

Jako první atrakci z vyhlášených šesti nej jsme na rozehřátí před top záležitostí dali horskou dráhu Cyclone. Ke startu bylo nutné vyjít po vnější římse budovy ve tvaru válce několik pater a když jsme podruhé míjeli schody, obíhajíc budovu, dali jsme jim přednost a zanedlouho jsme stanuli v prostoru pro čekající. Po pár minutách jsme byli vpuštěni do kajuty pro nastupující, kde si každý vybral volné dveře a vyznačené pozice nohou jak z Pátého elementu na zemi a čekal, až se dveře otevřou a on může zaujmou pozici v příslušném vozíku. Vedle vozíku byly k dispozici bedýnky pro odložení všech věcí a tak nás obsluha bohužel donutila uložit i kameru, záběry tedy nebudou. Pak už jsme byli vpuštění na dráhu, která začínala typickým stoupáním do nejvyššího bodu tratě a odtud to byl už jen masakr. Napřed typický propadák, nabrání rychlosti, první ze série zatáček a tak dál, až přišel veletoč, 360 stupňů s překřížením a hned dalších klasických 360 stupňů, pár dalších zatáček a cíl, kde jsme si posbírali své saky paky a zdlouhavým odchodem po vnitřní římse budovy jsme u východu zkontrolovali, jak blbě jsme při průjezdu před kamerami vypadali. Po zdařilé jízdě jsme se vydali prozkoumat další atrakce, když jsme stáli pod velkou hliníkovou rourou, ze které se ozýval silný hluk a řev lidí a Jiří prohlásil, „A to je co?” a já jsem mu oznámil, že to je Tower of Terror II a na to jen suše odvětil, „A co tu ještě děláme?“.

Stručná fakta. Tower of Terror je vskutku nevšední atrakce. V době otevření v roce 1997 se jednalo o nejrychlejší a nejvyšší atrakci na světě. Postupem času byla samozřejmě překonána, ale v roce 2010 byla přebudována a dostala se mezi nej deset svého druhu na světě. A o čem to je? Usednete jako jeden ze 14 pasažérů do jednoho ze čtyř vozíků (4+4+4+2) o celkové hmotnosti pět tun a elektromagnet vás na dvě stě metrech dostane do rychlosti 100 mil (160 km/h), což mu nezabere více jak sedm sekund. V této rychlosti dosažené v horizontální poloze vylétnete z tunelu a při přetížení 4,5G se dostanete do vertikální polohy (opravdu reálných 90 stupňů) v podobě výjezdu na Dreamworld Tower (dosažená výška je až 115 metrů), ve které strávíte 6,5 sekundy (3,25 nahoru a stejně tak dolu). Z vertikální polohy, kdy setrvačnost vozíku prohraje se zemskou přitažlivostí, se vše změní v opačný rejd a v podstatě stejnou rychlostí zaletíte zpátky do tunelu, kde vás v poslední chvíli elektromagnet zase zabrzdí. Celá akce nezabere více jak 27 sekund. Tolik stručná fakta plus fakt, že zdolání této atrakce jsme si dali jako cíl při cestě po východním pobřeží. Když jsme našli vlez do atrakce, vyšli jsme jedny schody nahoru a zůstali stát ve frontě. Vtip byl v tom, že celá fronta postupně postupuje tunely a schody různě zakřivenými a tak netušíte, jak dlouho ještě budete čekat. Psychologicky perfektně zvládnuté, jinak by jsme tu hodinu čekání asi nedali. Když už jsme se blížili na řadu, nevešli jsme se jako poslední do nejbližší jízdy a díky tomu jsme pak nastupovali jako první. Uvelebili jsme se do vozíků, zajistili se bezpečnostním zařízením a těšili se z  toho, jak v první brázdě vše uvidíme. Pak se Jirka zeptal, zda náhodou nepojedeme pozpátku a já jsem mu chtěl odpovědět, ale už se tak nestalo. Obrovská síla nás strhla směrem dozadu, tunel ve tmě, efektně osvícen červenými diodami, utíkal někam daleko před nás a než jsme se nadáli, přišlo přetížení, ze kterého se člověk probral až v okamžiku mrtvého bodu na vertikální stěně, aby se vzápětí vše zopakovalo cestou zpět, kdy nám ústí tunelu připadlo jako myší díra, do které se zpátky nemůžeme trefit a když jsme se trefili, tak se konec tunelu blížil obrovskou rychlostí, aby nás na poslední chvíli elektromagnet přibrzdil a my mohli krokem dojet do stanice a v klidu vystoupit, dojít do výtahu, sjet do přízemí, kde jsme se mohli podívat, jak blbě jsme vypadali při vjezdu zpět do tunelu. Totální nářez.

Po absolvování Tower of Terror II, kdy jsme na malou chvíli navštívili Dreamworld Tower, nemohli jsme si nevšimnout po shlédnutí dalších pacientů, kteří se zrovna snažili pokořit tuto atrakci, že vozíky vyjíždějící z tunelu nejsou to  jediné, co po věži šplhá. A tak jsme natrefili na atrakci Giant Drop, která spočívá v tom, že vás výtahy, umístěné po stranách Dreamworld Tower vyvezou na sedačkách do výšky 119 metrů a pak vás pustí volným pádem dolů, aby vás po 100 metrech volného pádu neviditelná síla na pár metrech zbrzdila a pomalým pohybem vrátila až na zem. Neváhajíc jsme se zařadili do fronty, která byla proti předcházející hodině směšná a za pár minut jsme byli vpuštěni dovnitř k zaujmutí místa na příslušné sedačce. Jaké bylo naše překvapení, když za chvíli, ve které jsme čekali ve frontě, počasí již po několikáté změnilo ráz a my jsme v regulérním dešti šplhali upoutáni v sedačkách do výšky 39 patrové budovy. Po dosažení výšky 119 metrů jsme zůstali stát, s výhledem na skoro celý areál a čekali jsme na okamžik, kdy to přijde. Vlastní spuštění dolů totiž není ničím avizované a tak se kocháte pohledem na zábavní park z výšky, když tu najednou… Když letíte dolů, napadnou vás jen dvě věci. Proč jsem sem lezl a dole se určitě rozplácnu. Než si stačíte utřídit priority, kterou otázku řešit dříve, jste na zemi a nevěříte tomu, co jste zažili (dali jsme to dvakrát a pokaždé stejný pocit).

Také jsme dali menší horskou dráhu, kde jsou vodící koleje nad vámi a tak visíte v sedačkách, nohy plápolají ve větru jízdy, ale i když to bylo prima, předcházejícím atrakcím se to nevyrovnalo. Další atrakce jsme vynechali, především z důvodů vysoko nasazené laťky, ale abychom si nemalé vlezné užili (jedno vstupné na skoro všechny atrakce), navštívili jsme i místní mini zoo, kde jsme shlédli nám dosud chybějící faunu, jako divokého psa dingo, vombata, pštrosa a další neméně zajímavá zvířata, včetně výběhu tygrů a jako bonbónek, krmení krokodýlů, kteří si chudáci museli vyskakovat pro potravu z vody až do výšky cca dvou metrů. Zhlédli jsme další koaly, klokany a propracovali jsme se až na počátek celého parku, abychom se následně vydali do prostoru divokého západu, s typickými stavbami. Zde nás opět zastihla již několikátá přeháňka. Protože jsme byli blízko Cyclone, dali jsme si další jízdu a na rozloučení se zábavním parkem jsme dali volný pád podruhé, tentokrát bez deště. Vyřádění dosytosti jsme lehce propoceni navlékli ještě více propocené hadry na motorku a vyrazili zpět do motelu.

V motelu jsme dali zaslouženou sprchu a odpočívali před dalším cílem dne, nejvyšší rezidenční budovou světa (to jako že tam opravdu lidi i bydlí), Q1. Bylo nám doporučeno nechat si ji na večer pro úžasný výhled na noční Surfers Paradise a levnější cenu. A tak jsme o půl šesté vyrazili pěšky směr sever od motelu a zanedlouho jsme náš cíl viděli, ovšem docela v dálce a i když minuty ubíhali a my šli velmi svižným tempem, budova zůstávala stále proklatě daleko. Mezitím se setmělo a my, neutuchajíc z vidiny dosažení cíle, jsme stále rázovali směr budova Q1. Nakonec jsme ke vstupu do budovy po necelých šesti kilometrech dorazili přesně v sedm večer, zrovna v čase, na který jsme si domluvili schůzku s Danem, toho času žijícím právě v Surfers Paradise. Dan čekal v milé společnosti Kristíny a společně jsme vyrazili za nemalý poplatek do x-tého patra budovy Q1 (Queensland number one) a pokochali se úžasnou vyhlídkou na noční město, které nás svou rozlohou překvapilo. Po jednom pomalém kolečku a zajímavém povídání jsme budovu opustili a v Danově dodávce pro dva sedící a nepočítaně spících, díky posteli za předními sedadly, které jsme s Jirkou okupovali, jsme vyrazili na nákup masa a dalších nutností za účelem BBQ u oceánu. Klokaní, vepřové a Dan měl i telecí klobásky, to vše jsme následně připravili na jednom z všude kolem postávajících grilů, popili pár piv, pokecali a pak nás Dan s Kristínou hodili k motelu, za což jim patří dík, protože zpátky se nám pěšky už fakt nechtělo.