Outback

Že se nepřipojíme ke snídani na motelu, která se podává od 6:30, jsme už od včerejška věděli, ale stejně jsme si v polospánku nastupujíc ve 4:45 do auta říkali, že by snídaně bodla. Za necelých 15 minut jsme byli na letišti a vraceli auto v půjčovně, odkud jsme vyrazili v plné polní hledat terminál D. Díky nezvykle dobré orientaci jednoho z nás jsme terminál D našli v podstatě ihned a střemhlav jsme se vrhli k frontě na odbavení. Hrnuli jsme se na začátek bludiště z pásek, jak to na letištích bývá, když tu nás 150 centimetrová brunhilda s opravdu milým úsměvem stopla s tím, že u Virgin se musíme napřed odbavit sami na kiosku, a až pak můžeme do řady. Inu proč ne, stačilo naťukat příjmení a destinaci a měli jsme oba palubní vstupenky do Sydney i Ayers Rock a k tomu slušivé šály na oba kufry se spoustou informací ve 2D kódu. Pak už jsme u bachařky s úsměvem prošli a zanedlouho po patřičném oskenování nás i zavazadel do letadla, stáli u gate 41. Zbyl ještě čas, tak já bojujíc s rýmečkou jsem hlídal naše cabin luggage a Maki se vydala jako správná outback australanka ulovit snídani. Dvě kafíčka a tousty se šunkou a sýrem, prostě dobrý lov, a za pár minut nás už nahnali do Boeingu 737 a za hodinu a půl jsme byli v Sydney. Tam jsem měli na přestup jen pár desítek minut, ale po přistání jsme zjistili, že letíme ze stejného terminálu stejným letadlem směr Ayers Rock. A tak jsme po chvilce znovu sedli do stejného letadla, které nás za tři a půl hodiny vyplivlo na místě. Ayers Rock má jednu halu, ve které je vše, co jsme potřebovali, a to sice rampu s kuframa z příletu a kiosky s půjčovnami aut. Tak jsme stihli oboje v rekordním čase a zanedlouho jsme stáli u našeho nového, skutečně čtyřkolového kamaráda z dílny Nissanu. Říkal něco jako ahoj jsem X-Trail, a my něco jako ztichni, hlavně chlaď, je tu strašný vedro.

Za deset, patnáct minut jsme byli v Outback Pioneer Hotel & Lodge Ayers Rock Resort. Pro nás bohužel jen lodge, takže cimra s klimatizací, ledničkou, dobře televizí, ale sociálka ve vedlejší budově, ačkoliv to jsme si výslovně nepřáli. Zabijte své travel agenty.

Nabírali jsme v klimatizovaném pokoji síly na večerní návštěvu Uluru, ale nakonec jsme vyrazili dříve a zajeli k Uluru na krátkou prohlídku zblízka. Jak se slunce poroučelo dolů, vyrazili jsme na sunset view point kochat se západem slunce na Uluru spolu s mnoha dalšími nadšenci. Ale prezentace se nekonala, slunce se snažilo, ale mraky tentokrát vyhráli. Vrátili jsme se zpátky na sociální ubytovnu, a zajistili si rezervaci ve zdejší nej restauraci, abychom následně ochutnali tříchodové menu, s předkrmem ze salátů, hlavním jídlem, což byl klokaní guláš po burgundsku a deserty co hrdlo ráčí, dali jsme včetně Pavlova. Pak už jsme se jen odvalili na ubikaci a prožili plnou noc. No byla plná kašle a dušení, ale to nás neodradilo od dalšího dne.

Ráno jsme se rychle zabalili, dali sbohem sociální ubikaci a vyrazili směr Kata Tjuta. Mezi prvními jsme dorazili na carpark s počátkem treku Valley of the Winds. Někteří, co už tu byli, věděli, že nemá smysl jít trek celý, tak jsme došli jen na druhý lookout Karingana a pak jsme se vydali zpět. Samozřejmě, že to byl úžasný zážitek, a i když nám počasí nepřálo, občas nás zahalili sluneční paprsky a jejich nasvícení okolní scenérie bylo dechberoucí. Přesunuli jsme se na druhý walk Walpa George, který jsme z časových důvodů dali jen do poloviny, protože před námi byla ještě cesta outbackem přes 300 kilometrů dlouhá. Pak ještě na žádost těch, co mají vždycky pravdu, jsme se vrátili k Uluru a dokončili Mala walk, který nás seznamoval se životem původních obyvatel přímo v útrobách Uluru. Mělo to docela spirituální náboj, třeba část věnovaná ženám nesměla být ani fotografována a finální point s vodopádem vyžadoval naprosté ticho. Pak už zpět na nekrátkou skoro 400 kilometrovou cestu, kterou jsme společně zvládli a přistáli na recepci King’s Canyon resort chvíli před pátou hodinou odpolední. I když jsem Maki připravoval na nejhorší v podobě ultimátně jednoduchých ubikací a společných sprch a toalet doplněných o zástupy hmyzu všeho druhu, recepční mi vypálila rybník, když pronesla „you are lucky, you have free upgrade from glamping room for the resort room with bathroom“. Takže na mastňáka s vlastní koupelnou, terasou, televizí, prostě luxus, který do outbacku nepatří. Ale někteří to přivítali. Krátce jsme pocourali po okolí a nakonec skončili na večeři v místním Carmichael’s restaurant, kde jsme ochutnali to, co tu všude nabízí v restauračních menu, a to chicken schnitzel. Upřímně nic moc, ale alespoň to byli šnicle ze stehen. Koupili jsme si v restauraci nějaká uspávadla na doma a pak na terase popíjeli a probírali všechny dosavadní úžasné zážitky, dokud nás únava nedostala.

Poslední den v outbacku jsme nehrotili, protože jsme díky předpovědi počasí věděli, že se po ránu úsvit konat nebude a je jedno, kdy dorazíme na vrchol dne, Kings Canyon Rim walk. Takže v klidu kolem deváté jsme dorazili na carpark, ještě před tím doplnili nádrž japonského plnokrevníka, a se šedou obluhou se jali vylézt více než sto metrů po úbočí kaňonu. No upřímně, celkový nedostatek spánku a stále dotírající nemoc z toho udělala až nechutné drama. Ale vylezli jsme nahoru a pak pokračovali po úžasném treku přes vrcholky kaňonu, až jsme ho nakonec celý obešli, potkali ještěrky všech druhů a užili si neuvěřitelných výhledů. Docela vyřízení jsem se doplahočili k autu a vyrazili na poslední, skoro 500 kilometrů dlouhou cestu do Alice Springs, do našeho posledního útočiště – Crown Plaza Alice Springs Lasseters. Po ubytování jsme vyrazili do centra okupovaného abroridžínci, kde jsme zhltli večeři v Confucius Palace Dumpling Restaurant, a jak název napovídá, dali jsme si dumplings. Pak jsme ještě v místní BWS shopu nakoupili malé zásoby a ty teď konzumujeme a sepisujeme tyto poslední zážitky z cest. Jo ještě snad dáme nějaké summary, ale až později, po návratu.