Tak konečně, finální cesta do Brisbane, více než 400 kilometrů znamenalo vyrazit co nejdříve, abychom toho po cestě stihli co nejvíce. Už od Modrých hor řídí Maki, protože rýmečka mi dává zabrat a v noci skoro nespím. A zvládá to bravurně a dnes měla zkoušku ohněm, a to doslova. Cesta bohužel vedla velmi častými výskyty požárů, které nebyly pod kontrolou. Že nás tyto úseky potkají, jsme věděli celkem přesně, protože jsme si na radu Ivety stáhli aplikaci Fires Near Me a ta o veškerém dění kolem požárů informuje velmi přesně. Při průjezdech oblastmi zasaženými ohněm to vypadalo jako z katastrofických filmů, především díky všudepřítomnému kouři, hasičským vozům a štiplavému zápachu, který se ale dal v pohodě eliminovat jedním tlačítkem na korejské klaviatuře. Naštěstí se nejednalo o přímý oheň, ale „jen“ hořící podloží, se kterým na pár desítkách metrů bojovalo několik hasičů, ale zasažená oblast, kterou jsme projeli, měla několik kilometrů, celkově pak jenom v této části řešili problém na 81 582 hektarech. Tak to vypadá v Austrálii, když chytne malé políčko. Nakonec, co to taky je z celkových 7 692 000 km² rozlohy.
Do Byron Bay jsme dorazili něco po jedenácté, a na souřadnicích, které jsme obdrželi od Vaška, se kterým jsme se měli setkat, jsme našli podzemní garáže obchoďáku, a když jsme zaparkovali a vyšli z garáží, stál tam Vašek, opálený, rozesmátý, naprosto v pohodě naložený. Dali jsme si všichni kávu a bezmála hodinu probírali, jak se už od začátku září má, jak se v Byron Bay žije, jak se žije tak daleko od domova a blízkých, jak mu jde studium angličtiny a co mu tato zkušenost přinesla. A shodli jsme se, že toto by měl zažít snad každý, aby poznal sám sebe a začal vnímat věci a především lidi kolem sebe. Moc se nám jeho příběh, který ještě nekončí, líbil, nechali jsme si dát pár typů na cestu a jen díky tomu, že nám zase chybělo to jediné, co si nekoupíte, tedy čas, jsem se museli velmi neradi rozloučit.
Zajeli jsme se podívat na zdejší opravdu pěkný maják, ale maličké parkoviště bylo přeplněné, a tak jsme se u něho jen otočili a jeli zpátky. U prvního volného parkoviště jsme se zastavili a Maki si konečně vlezla do moře (dostala čas půl hodiny, dle parkovacích hodin), konkrétně Korálového. Já jsem raději zůstal na pláži hlídat ručník a nepokoušel své podlomené zdraví.
Další zastávkou byl Gold Coast, šesté největší město Austrálie, charakteristické pásmem mrakodrapů táhnoucích se po pobřeží, průplavovým systémem, slunečným počasím 300 dní v roce a mraky turistů a surfařů. A jak jinak se na město podívat, než z nejvyššího mrakodrapu na jižní polokouli a šesté nejvyšší obytné budovy světa, Q1 (Queensland Number One). Docela jednoduše jsme trefili podzemní parkoviště vedle budovy a krátkou procházkou stáli u vstupu, kde byli, jak jinak, dvě ohromné skupiny asiatů, které blokovali přístup k pokladnám. Vše se ale rychle vyřešilo, zprovoznili druhý výtah a zanedlouho jsme se kochali krásnými výhledy na tuto perlu Queenslandu.
Čím blíže Brisbane, tím pomaleji a ve větších zácpách, a když jsme zjistili, že dostat se na náš motel znamená projet celé Brisbane ve špičce, naše představa o večerní procházce v Brisbane vzala za své, kochali jsme se tedy jen v zácpě a na motel dorazili skoro za soumraku, a to tu máme o hodinu méně. Nakonec jsem zajeli doplnit nádrž, abychom zítra vrátili auto s plnou, a po cestě se stavili pro pizzu, kterou jsme, spolu se zbytkem tekutých zásob, zlikvidovali na motelu. Zítra vyrážíme směr letiště už na pátou ranní, takže odpadneme brzy.
Další pravidelnost příspěvků je ohrožena, protože tam kam letíme to je se spojením velmi špatné.
Nejnovější komentáře