Snídani jsme měli naplánovanou, po opuštění motelu jsme hned zamířili do Huskissonu, kde měli mít v místním Bakehouse vyhlášený Huski pie. A měli, a byl dobrý, jako když do listového těsta zapečete naběračku vepřového guláše. Na další cestu jsme se vybavili obřími mufiny (borůvkový a jablečný) a tradiční kávou long black.
Poslední etapa do Sydney nebyla dlouhá, a abychom do hotelu v předměstí Sydney nedorazili před druhou, naplánovali jsme si zastávku v přístavním městě Kiama. Zde jsme obdivovali malý maják a místní přírodní atrakci Kiama Blowhole, která spočívá v tom, že jednou za nějaký čas (minutu, pět) vystříkne voda z díry na břehu díky postupnému plnění vody v obrovské kapse pod zemí. Při dobrém počasí vystřikuje gejzír 50 litrů vody až do výšky 25 metrů, za nás to bylo tak o polovinu slabší, ale vždy doprovázeno výrazným zvukem, který způsobuje voda narážející na stěny. Nakonec název Kiama znamená něco ve smyslu „kde moře dělá hluk“. V místním informačním centru jsme pokecali s milým a výřečným starým pánem a našli další zastávku na cestě do Sydney. Zbaštili jsme mufiny a vyrazili.
Po 25 kilometrech jsme dorazili do The Australian Motorlife Museum. Takové atrakce si nenecháváme uniknout a zdejší sbírka opravdu stála za to. Je tvořena především kolekcí Paula Butlera, který se věnoval sbírání automobilů, motocyklů, bicyklů, které měnili Austrálii od konce 18. století. Součástí sbírky jsou ovšem i historické nářadí, gramofony, psací stroje, váhy, telefony, žehličky, benzínové pumpy a další a další věci, které se podobně jako auta a motocykly překotně vyvíjeli v minulých stoletích. Další exponáty jsou od dobrovolníků nebo členů muzea a jeho přátel. Za zmínku stojí i sbírka trofejí Wayna Gardnera, legendárního motocyklového a automobilového závodníka, který se stal v roce 1987 prvním australským mistrem světa v pětistovkách a nesmírně zpopularizoval závody motocyklů v Austrálii. Taky proto každý fanda motorek v Austrálii zná Brno. Kromě trofejí je zde k vidění i jeho závodní pětistovka Honda NSR. Muzeum sponzoruje také NRMA, což je takový australský ÚAMK, a má zde i svoji prezentaci. Po zevrubném prozkoumání všech exponátů jsme při odchodu pokecali s partou místních o České republice, autech a cestování a vyrazili dál.
Cesta do Sydney docela ubíhala, ale 30 kilometrů od cíle už to byla jízda městem a semafory, v několika nepříliš širokých pruzích. Ono Sydney je tvořeno takovými městskými celky, řekněme předměstími, a těch je momentálně 669, takže prodrat se k centru města opravdu trvá. My jsme dorazili do předměstí Coogee, které je autem od centra vzdáleno asi 30 minut. Ubytovali se hned u pláže Coogee, která sice není tak vyhlášená jako pláž Bondi, ale jinak funguje úplně stejně. Spousta lidí na pláži, minimum ve vodě, vedro (dnes 31), obchody a restaurace, aby se plážoví povaleči mohli najíst a utratit dost peněz. Jídlo je tu předražené a zboží také, minimálně podle obyčejné balené vody pětkrát.
Udělali jsme si krátkou procházku po pobřeží, které je tu dost členité a pláže jsou schované mezi útesy, takže běháte po schodech a cestičkách nahoru a dolů. Po necelých pěti kilmetrech jsme se vrátili k hotelu a v přilehlé restauraci se obdařili velmi chutnou a velmi drahou pizzou, k tomu dali každý jedno pivko a zbytek dne už jen odpočívali.
Nejnovější komentáře