Podle plánu, Google maps i Waze nás dnes čekala nejdelší etapa, a tak jsme nelenili a chvilku po sedmé dali sbohem motelu ve Foster. Navigace, v našem korejském plnokrevníkovi s předním náhonem, si ale postavila hlavu a tvrdila, že máme jet jinudy a bude to o půl hodiny a sto kilometrů kratší. Vyrazili jsme s tím, že dokud se budou navigace shodovat, pojedeme, a až dojde na neshodu, vybereme si sami, které věřit. Cesta pěkně ubíhala a s rostoucími kilometry rostla i okolní teplota a nebe se měnilo z šedé do modré. Zastavili jsme krátce ve městečku Yarram na ranní kávu. Při návratu k autu jsme obdivovali auto zaparkované vedle nás, protože nám připomínalo naši Mazdu CX3 na steroidech. Jednalo se o novou Mazdu CX9, která se v Evropě ještě neprodává. Jízda pokračovala, až jsme narazili na odbočku k historickému mostu, tak jsme sjeli z trasy a po půl kilometru jízdy úžasnou krajinou jsme se ocitli přímo u mostu Swing Bridge. Jedná se o unikátní otočný most z roku 1883, který byl v roce 2006 zrekonstruován za 1 mil. australských dolarů a již neslouží jako most silniční, ale jen pro pěší jako historická památka. Pár digitálních otisků a pokračovali jsme v jízdě až na místo, kde se navigace rozcházeli. Waze má vždycky pravdu, ale sto kilometrů je už opravdu moc, tak nakonec naše rozhodnutí bylo pokračovat podle navigace v autě a v nejbližší vesnici se pro jistotu zeptat, zda jedeme správně. Tak se i stalo, v malebné vesnici Buchan jsme doplnili nádrž a milé paní na pumpě se zeptali. Ta nám řekla, že jedem správně, jen že někdy příliš fouká vítr, ať si dáme pozor. Pokračovali jsme, ale pořád nám nešlo do hlavy, proč máme jet zbývajících 200 kilometrů 3,5 hodiny.
Po padesáti nádherných kilometrech zavelela navigace k odbočce doleva, kde stála cedule Gravel road a od té doby jsme o asfalt nezavadili. Vyzkoušeli jsme povrchy všech barev, žluté, bíle, šedé, hnědé i australsky oranžové, někdy tvrdší, jindy hodně sypké, někdy rovné, jindy hrbaté, až se muselo jet krokem, široké i úzké s bídou na jedno auto, uprostřed lesů i na úpatí hor s hloubkou stovek metrů z jedné strany a padajícím kamením z druhé. Děsivé, ale úžasné a tak jsme projeli přes Snowy River Road celý Snowy River National Park až jsme napluli na cestu Barry Way, která nás dovedla až do národního parku Kosciuszko (jo, je to polsky, proč to později). Prostě 120 kilometrů po nezpevněných cestách napříč nejvyšším pohořím Austrálie. Legrace je, že na křižovatkách byly značky a tyto cesty jsou skutečně považovány za normální silnice. Nakonec se nic nestalo, pro nás to byl fakt adrenalinový zážitek, korejec to ustál bez úhony a když to nikdo nepráskne půjčovně, tak se to obejde bez problémů. Oproti tvrzení navigace jsme to zvládli o půl hodiny dříve a na jízdu stovkou po prašné cestě a zvířený prach za autem jen tak nezapomeneme.
Posledních třicet kilometrů bylo již asfaltových a tak jsme dorazili do Jindabyne (džindabájn, my přejmenovali na Kunďabín) kolem třetí hodiny. V motelu nebyla funkční recepce a cedulka se odkazovala na e-mail nebo textovku, kterou nám poslali. No nám určitě ne, tak jsme museli volat na číslo na cedulce uvedené, kde nám ochotná paní po nadiktování čísla platební karty prozradila kód, který jsme naťukali do plechové krabice před motelem a ta nám poskytla klíče od komůrky na dnešní noc. Zajeli jsme necelé dva kilometry do centra něco slupnout, ale protože je tu momentálně po sezóně, otvírají restaurace jen na pár hodin na obědy a večeře a před čtvrtou prostě nepremávaly. Naštěstí mělo otevřené pekařství, kde se dalo něco vybrat a po posilnění jsme se vrátili na motel vymyslet plán na zbytek dne.
Zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie (ano kupodivu Mount Kosciuszko 2 228 m, ale neměla to jednoduché, protože to původně byla jiná hora s tímto jménem, ale když se zjistilo, že ta současná je větší, než ta již pojmenovaná a prohlášena za nejvyšší, tak prostě přehodili názvy, aby zůstalo pravdou, že Mount Kosciuszko je nejvyšší, a to do roku 1997 psali název hory blbě, protože jim tam chybělo „z“, takže vlastně znovu změnili název, a tak blbě se jmenuje, protože ji pojmenoval polák Strzelecki, který na horu vystoupil jako první, a po kom ji pojmenoval si už zjistěte sami, je to docela zajímavá postava). Moc dlouhá vsuvka, tak začnu znovu, zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie už nestihneme, tak jsme via Google prohledali okolí a s vědomím toho, že jsme celý den proseděli v autě, vybrali atrakci, ke které bylo nutné dojít pěšky. Tou byla jediná místní varna piva, ke které jsme se vydali pěšky, abychom mohli oba ochutnat místní Kosciuszko Pale Ale, který se vaří a podává v jediném místním motorkářském podniku jménem Banjo Paterson Inn. Pivo bylo docela dobré, ale na čepu jich měli více, tak jsme ještě okusili pár vzorků a pak konečně zašli na večeři. Tentokrát nám málem roztrhnutí pupků způsobilo indické jídlo, včetně předkrmu, chutné, ostré, pálivé a procházka zpátky na motel přišla velmi vhod. Dnes to byl jen přesun a nebylo o čem vlastně psát 🙂 A zítra Deep Space a Canberra.
Nejnovější komentáře