Ráno vstávání v 5:15 u kamarádky v Praze Tróji, kam jsme se přesunuli den před tím, protože D1 prostě nevěříme. Chvilku po šesté jsme parkovali v GO Parking a dodávka nás převezla na letiště Václava Havla. Zbavení se kufrů (já cabin laguagge na 20 dnů, Maki loďák, že by ji s nim vykázali i z Titanicu) nám bohužel trvalo, protože se před nás dostala desítka asiatů, a s každým z nich byl nějakej problém. Po půl hodině jsme se dostali na řadu netušíc, že to je jen začátek všech dlouhých čekání, než se dostaneme do cílového místa.
Když jsme se dostali přes pasové dovnitř, pojali jsme nápad se nasnídat. Bohužel, v tak časných hodinách bylo k dispozici jen jedno zařízení, a než jsme si odskočili a vrátili se k němu, byla u něho opět ta stejná tlupa asiatů a dalších 20 minut v tahu. Konečně jsme se dočkali nějakého sendviče a kávy za naprosto nekřesťanské peníze, už, už jsme si sedali když z reproduktorů volají moje jméno, abych se dostavil na gate. Bez snídaně, kafe jen z půlky vypité letíme na gate, projdeme kontrolou, s vyplazeným jazykem na přepážku, kde mi obsluha s notnou dávkou ruského přízvuku řekne, po tom co se ohlásím, že po mě pátrají, jen jednu větu: „Nic, dobré“ a dál dělá, jakoby se fakt nic nestalo a všechno bylo dobré. Ale není, nemám, klid, nemám snídani a už jsem prošel check-in, tak že se nemůžu vrátit, začínám nesnášet Quatar airways.
První bezmála šesti hodinový let Airbusem A320 probíhal v poklidu, v Doha jsme byli podle plánu, znovu nám při vstupu na letiště zkontrolovali již zkontrolované batohy, co jsme měli sebou, malý shopping, něco malého na jídlo a pak čekání a čekání a když přišel náš čas, zjistili jsme, že je let odložen o hodinu, tedy alespoň podle dostupných informací na informačních panelech. Raději jsme zašli po několika hodinách čekání na gate, kde k našemu úžasu probíhalo normální odbavování. Tak jsme se přidali do dlouhé řady cestujících (a že jich v případě letadla Airbus A380-800 je) a po nekonečné době došli znovu na kontrolu již 2x zkontrolovaných zavazadel, aby nás nakonec nahnali do nevelkého prostoru, kde jsme spolu s ostatními cestujícími našeho letadla čekali další hodinu bez jediného vysvětlení, proč. Po hodině nás všechny nahnali do letadla a konečně mohl začít náš 14ti hodinový let z Doha do Melbourne. No slast to nebyla, ale dalo se to vydržet i díky možnosti sledovat poslední filmy, které jsou u nás jen v kinech.
Samozřejmě jsme do Melbourne dorazili o hodinu později, ale shodou náhod se nám podařilo uprchnout z letadla mezi prvními a tak jsme i pasovou kontrolou prolétli bez čekání. To se nám vrátilo tím, že jsme následně dostali kufry mezi posledními, tak že dalších nekonečných x desítek minut čekání. Kufry nám na základě našít deklarace nic k proclení nekontrolovali a po kratších zmatcích jsme našli shuttle bus a za dalších 20 minut dorazili do hotelu Jasper na Elizabeth street. Rychle se ubytovali a šli na krátkou prohlídku ulice zakončenou vskutku luxusní večeří v podobě 2x Ramen v místní malinké restauraci Shujinko. Spláchli jsme to japonským pivem Asahi a šli si konečné dát sprchu a narovnat těla.
Nejnovější komentáře