Přispali jsme si a balíme tak, že odjíždíme na poslední chvíli v limitu checkoutu, tedy v 10 ráno (už podruhé, aklimatizace dokončena). Opouštíme Greymouth s tím, že opožděnou snídani dáme po cestě. Po několika kilometrech snídáme na slunce zalité zahrádce The JSCT Art & Craft Café a pochutnáváme si zatím na nejlepších Eggs Benedict, co jsme tu měli. Přitom si všímáme reklamní tabule na West Coast Treetop Walk & Cafe a padá rozhodnutí tuto atrakci navštívit. Napřed se ale zastavujeme v pobřežním městečku Hokitika, kde se někteří domáhají návštěvy městské pláže za účelem vykoupání se v Tasmánském moři. I přes namítání těch druhých, že se tu nikdo nekoupe, vyrážíme na víceméně opuštěnou pláž, na které fouká studený vítr od moře a je hned po koupání. Alespoň jsme viděli Hokitiku 🙂
Pár kilometrů za Hokitikou odobčujeme a po dvou kilometrech zastavujeme u West Coast Treetop Walk & Cafe, kde si kupujeme vstupenky a okupujeme toalety. Pak vyrážíme na krátký trek, který nás dovede k začátku treetop walku, a začínáme stoupat do korun stromů po kovových lávkách. Postupně vystoupáme do výšky 20 metrů, ze které obdivujeme místní flóru a děláme zastávky na jednotlivých stanovištích, kde se dozvídáme o zdejší skladbě lesů, o ptactvu, škůdcích a dalších zajímavostech z tohoto prostředí. Na jedno ze stanovišť je možnost vystoupat do věže, která je dalších 20 metrů nad kovovou lávkou. Koukáme z výšky 40 metrů a celá věž se hýbe ve větru, což jak se pak dovídáme, je prý schválně, tak byla konstruovaná. Stejně tak se houpe jeden za slepých výběžků celé 450 metrové lávky a při pokusu o společnou fotku to zapříčiní pád slunečních brýlí na zem a jejich efektní sesuv z lávky nenávratně do nepřístupné hloubky 20 metrů. Od teď má Maki na fotkách jiné brýle 🙂 Během chůze po lávce potkáváme dva chlapce ze Slovenka, tak že je, stejně jako krajany na treku v Abel Tasman, pozdravím místo zde obvyklého „Hi, Hello, Haya“ a pod. prostě „Zdravím“, čímž je vyvedu z míry, že nejsou schopni zareagovat 🙂 Potkáváme je ještě na parkovišti při odjezdu, kdy na ně máváme a pak ještě jednou, když je předjíždíme na cestě do Franz Josef Glacier. Po dvou hodinách cesty dorážíme do vesnice Franz Josef Glacier, která existuje jen díky turistice a v podstatě v ní není starousedlíka, jsou tu jen motely, restaurace, naval prachy shopy a společnosti, které vám umožní dostat se na ledovec. V minulosti se tyto společnosti věnovali trekům k a po ledovci s průvodcem, dnes to již není možné, a jsou tak zaměřené výhradně na lety nad ledovcem, případně s přistáním, nebo s výsadkem a následujícím trekem. Pěšky se již na ledovec nedostanete, protože natolik odtál, že výstup na něho není možný (resp. je, ale příliš nebezpečné). My ale odoláme a jdeme na krátký trek za vesnici, Terrace Walk (tak nějak ze sentimentu, kdysi jsme tam lovili kešku) a pak jedeme dalších pět kilometrů dále a parkujeme před trekem ke spodku ledovce, který dříve měřil necelou hodinu, dnes je již na hodinu a půl. Po necelé třičtvrtě hodině dorážíme na místo, kde trek končí a smutně koukáme na torzo ledovce, které již nesahá až na úroveň řeky, ale končí o nějakých 100 metrů, možná i více nad zemí a pod ním je jen hromada kamení. Děláme pár fotek, krajina je to nádherná a kameny hrají všemi barvami, a jdeme zpátky. Za pár desítek kilometrů dorážíme do podobné vesnice, jako byla Franz Josef Glacier, ale tentokrát to je Fox Glacier, kde se ubytováváme v kempu s obytnými vozy a naštěstí i plně zařízenými chatkami a v chatce číslo 52 nacházíme útočiště pro dnešní noc. Ještě jdeme kilometr do mini centra, kde si na zahrádce Sallon Cafe dáváme hned tři jídla zaráz, abychom ochutnali zdejší – Camembert pečený s místním medem, novozélandskou specialitu Whitebait, která se dělá z vybraných druhů malých ryb, které jsou v průměru od 45 do 55 milimetrů dlouhé a jsou kolem 15 až 22 týdnů staré, a také místní zeleninovou polévku, která byla vynikající, jako všechno ostatní jídlo. Prokládáme to každý tradičním 4 dcl pivem a pak uháníme ten den poslední kilometr do chatky, kde ještě chvíli sedíme na zápraží a pozorujeme a posloucháme čilí ruch v obytných vozech a konstatujeme, že největší hluk dělají asiati a indové. S tímto vědeckým závěrem odpadáme a slibujeme brzké vstávání, abychom byli další den v Queenstownu co nejdříve.
Nejnovější komentáře