Budíme se brzy ráno a hned vyrážíme směr Nelson, protože v rámci včerejší večerní porady jsme dospěli k tomu, že v Bleinheimu není co dělat, kromě návštěvy místních vinic, což v případě přepravy autem nepřipadá v úvahu a zpátky do Pictonu se nám už nechtělo, a že bude lepší zkusit dnes zvládnout návštěvu národního parku Abel Tasman a další den v Nelsonu pak věnovat návštěvě místního vyhlášeného marketu, který se odehrává jen v sobotních dopoledních hodinách. Snídani necháváme až za Nelsonem na legendární restauraci Jester, do které dorážíme po dvou hodinách jízdy, projiždíme malý brod a parkujeme za restaurací, která se rozprostírá v krásné zahradě. Dáváme si Eggs Benedict a samozřejmě flat white. Kdysi úžasný zážitek z této restaurace se neopakuje, obsluha je zmatená, ranní káva se objeví až po jídle, které už není tak nápadité jak bývalo, a tak s mírným zklamáním (nicméně jídlo bylo velmi chutné s domácí libovou slaninkou) procházíme alespoň zahradu a vracíme se k autu a pokračujeme směr Marahau, vzdálený jen 28 kilometrů. Díky klikaté silnici se do Marahau dostáváme za 40 minut a zjišťujeme, že již není možné najmout water taxi do míst, kam jsme chtěli vyrazit. Hledáme proto náhradní plán, který nakonec dáváme dohromady a kupujeme si cestu do Anchorage. O necelou hodinu později sedáme do člunu zapřaženého za traktor a bodrý vodní taxikář nás veze k vodě, kde zacouvá a vpouští člun na hladinu. Startuje motor a míříme k nejfotografovanějšímu šutru v oblasti, Split apple rock, který vypadá jako kamenné jablko rozseknuté uprostřed. K tomuto jevu se váže spousta legend, ale pravda je taková, že kámen prostě praskl působením zmrzlé vody přesně vprostřed a od roku 1988 dostal svůj název a je součástí trasy vodní taxi. Následuje plavba kolem pobřeží až k ostrovu Fisherman Island, kde krátce pozorujeme lenivé tuleně, jak se převalují ve vodě. Pak už jen plavba do Anchorage, kde nás kapitán člunu vysazuje na pláži a dává nám instrukce, kudy vyrazit. Čeká nás 12 kilometrů národním parkem, ale co nikdo nikde neuvádí je, že první kilometr je prudce do kopce nad pláží, což sice vypadá jednoduše, ale utahané nohy chlapa před padesátkou to vidí jinak. Po deseti minutách odmítají lýtkové svaly další kroky a nejsem schopen pohybu. Se slzami v očích se postupně propracovávám cestou výš a výš, po několika krůčcích a za podpory manželky pak nakonec na kopec vylézám. Po rovince to pak jde a i následující občasné stoupání už není problém, nohy pochopily, že to myslím vážně, a bude se zase chodit. Postupně ukrajujeme kilometry po národním parku, naštěstí po vrstevnici, bez dalších prudkých výstupů se pohybujeme ve výšce cca 100 metrů nad Tasmánskou zátokou. Po cestě se občas otevřou nádherné výhledy na zátoku a přilehlé ostrovy, a tak se kocháme a šlapeme a šlapeme. Po třech hodinách stojíme na konci treku, před sebou ještě asi 1,5 kilometru k parkovišti, kam docházíme zcela vyřízeni. Sedáme do vyvoněné Sportage a další hodinu jedeme do Nelsonu, někteří spí, někteří řídí. Na mě padlo řízení, ale naštěstí se nám podařilo naladit místní 95,5 FM, kde hrají opravdu výborně, tak že bez problémů přemáhám spánek a po hodině stojíme před Countdown a nakupujeme zásoby na večer. Pak už jen pár kilometrů do motelu, který je konečně dle našich představ. Ložnice, velký obývák s kuchyní, koupelna, vlastní zahrádka se šňůrou na prádlo, parkování skoro před vchodem. Vpravíme do sebe něco málo ze zásob, také popijeme něco málo ze zásob (naproti motelu je Liquer shop, tedy zásoby se netenčí) a odpadáme.
Nejnovější komentáře