Vzhledem k tomu, že máme být ve 13:00 u trajektu na jižní ostrov, vstáváme brzy a mastňácky vyjíždíme autem na Mount Victory, vyhlídku nad městem, ze které je vidět podstatná část Wellingtonu. Tím odšktrtáváme druhé z TOP 3 a vracíme se do města, kde plníme nádrž, abychom mohli auto vrátit do půjčovny a pak parkujeme na veřejném placeném parkovišti před TOP 1 místem, tedy národním muzeem Te Papa Tongarewa, což je pochopitelně maorský název a volně přeloženo to znamená místo s poklady této země. Chvíli zápasíme se systémem platby parkovného, až si Maki povšimne, že každé parkovací místo má své číslo, které se zadá do parkovacího automatu a následně se navolí počet minut (při platbě kartou) nebo minuty naskáčou po vhození mincí. Kupujeme maximální možný počet minut, tedy 120 a míříme směr hlavní vchod do muzea.
V přízemí je tradiční naval prachy shop, šatny a informace. Vstupné se nekoná, vše je zdarma. V dalších patrech jsou různé expozice, jako historie Nového Zélandu, fauna, patro věnované původním obyvatelům – maorům, dopad lidské činnosti na přírodu, velmi zajímavá část věnovaná geotermálním aktivitám a hravá část pro děti. Procházíme postupně všechny patra, kromě pátého, které se přestavuje, dáme i vyhlídku v šestém patře a dočasnou výstavu věnovanou bitvě o Gallipoli (1915-1916), které se účastnili pod britskou korunou i síly ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps). Celá výstava je úžasně koncipovaná a dá se říct že i emotivní, a vše umocňují velmi reálné, do detailu propracované sochy vojáků v nadživotní velikosti. Celé muzeum je výborně koncipované, exponáty jsou částečně interaktivní, například strávíme nějaký čas hledáním různých škůdců v modelu skladiště, kdy při nalezení se daný škůdce ukáže a rozsvítí a dočtete se o něm zajímavé informace, takže třeba při otevření šuplíku na vás vyskočí pavouk. Tlačí nás čas, ale zvládáme zrychleně celé muzeum a po dvou hodinách, které neskutečně utekly, stojíme před muzeem a rveme do parkovacího automatu drobné, abychom prodloužili parkování o 3/4 hodiny. Vzhledem k tomu, že si Maki pamatuje kód, nemusíme zpět k autu, kód místa stačí zadat do jakéhokoliv parkovacího automatu v přilehlém okolí. Ještě před odjezdem k trajektu dáváme kafe a místní zákusky a krátce procházíme Oriental Parade. Pak už šup do auta a směr trajekt, cesta na pár minut. Pokud ovšem neminete odbočku na Ferry, pak najedete na dvouproudovku z města bez možnosti se otočit. To se nám daří až po šesti kilometrech a za čtvrt hodiny se ocitáme na stejném místě, kde jsme měli původně zatočit, tentokrát již odbočení zvládáme a parkujeme na parkovišti určeném pro auta z půjčovny. Nacházime parkovací prostor firmy Thrifty a na parkovacím místě s číslem jedna zanecháváme Tucsona bez kufrů a posádky. V odbavovací hale se zbavujeme dvou kufrů a s batohem a cabin luggage se po pár minutách drápeme nástupním tubusem do útrob obrovského trajektu, který je již tradičně naplněn auty, motorkami, autobusy, náklaďáky a pár vagóny. Je nádherné počasí a ihned po vyplutí se kocháme z otevřené paluby pohledem na vzdalující se Wellington. Pak slupneme fish and chips, servírované na palubě do papírových krabiček a dáme IPA z vlastních zásob. Za dvě a půl hodiny vplouváme mezi zálivy jižního ostrova a hodinu poté už kapitán bravurně otáčí loď v přístavu Picton a zacouvává do doku. Daří se nám vystoupit mezi prvními a tak Maki vyráží pro kufry a já ke kiosku Thrifty pro auto. Vydání auta se protahuje, protože mladík za pultem je trochu zmatkář, tak že doráží Maki s kuframa a ja si povzdychnu, že místo Tucsona nám nachystali mrňavej Accent. To nenechá Maki jen tak a za chvíli máme v ruce klíče od Sportage, která má najeto 11 km. Spokojeni s tímto úspěchem vyrážime zajet naše nové, a to doslova, auto směr Bleinheim, kde máme tuto noc složit hlavu. Dorážíme na čas a místní recepční nám zase dává pokoj v patře, klasické bydlení v motelu s autem před vchodem se nám prozatím vyhýbá. Ale pokoj je útulný a tak se nastěhujeme, navštívíme místní Countdown a nakoupíme něco k večeři. Pak už jen odpočinek a spánek.
Nejnovější komentáře