Ráno je moudřejší večera, a tak to už nevidíme tak bledě, i když rozměry pokoje se přes noc nezvětšily, nějak se s tím vyrovnáváme, házime na sebe hadry na zdolávání treků a vyrážíme směr národní park. Po 700 metrech 🙂 zastavujeme na snídani v Cadillac cafe, kde se posilňujeme tradičně All day breakfast a vaječnou omeletou, sedíc venku na zahrádce pod ranním sluncem. Flat white samozřejmě nechyběl. Plánujeme masivní zdolání treků v národním parku, přičemž ten nejdelší Tongariro Alpine Crossing rovnou zamítáme, bláhově nehodláme chodit celý den, a tento trek je na šest hodin.
Posilněni vyrážíme cca 50 kilometrů a zastavujeme u první naší volby, Tawhai Falls Walk, což je kraťounký trek k malým vodopádům na 15 minut. A skutečně po pár minutách přicházíme k vodopádu a chceme si udělat mrtvý snímek (chápej bez živých lidí), ale to je nemožné, protože velmi nemotorná (evidentně fyzicky i psychicky) postarší žena neatletické postavy s kšiltovkou proklatě hluboko zaraženou, v outdoorovém oblečku za jistě nemalé peníze, ve kterém vypadala jako starší neforemná sestra lovce Pampaliniho, se snažila tvářit jako filmová hvězda vysíc na jednom z kamenů před vodopádem, a její (asi) manžel ji v tom podporoval, marně se snažíc najít nějaký úhel záběru, aby jí mohl vyfotit a při tom nezakrývala celý vodopád. Tuto činnost provozovali asi pět minut a bez ohledu na hlouček čekajících návštěvníků, kteří si stejně jako my chtěli digitálně otisknout krásu vodopádu, a pomalu si rozdávali pořadová čísla na focení. Fotografovi této přírodní nekrásy nikdo neřekl, že když jeho objekt zájmu bude mít na hlavě kšiltovku a slunce bude přímo nad nim, že ať bude fotit jak bude chtít, pokud nepoužije fakt silný blesk, bude na všech fotkách obličej kšiltové hlavy vždy černý jako bota a z dálky tří a více metrů nebude rozpoznatelný. Když k tomuto závěru došli, začali se, k nelibě řady čekatelů, snažit o nějaký lepší záběr, ale techniku stejně nezměnili. Když už to vypadalo nadějně, že toho konečně nechají, rozhodli se vyměnit si role a za modela byl starej, pipka se jala fotit low-costovým telefonem. To naštěstí netrvalo dlouho a když konečně tato dvojice skončila, práskli jsme tři fotky a vyrazili zpátky k autu.
Dojíždíme do Whakapapa village, odkud jsou k dispozici různé treky, a vybíráme asi ten nejznámnější, Taranaki Falls Track, vedoucí jak název napovídá k vodopádu. Cesty k němu vedou dvě, via upper track, dlouhá 3 km a via lower track, dlouhá 3,2 km. Tu spodní jsme nějak přehlédli a tak začínáme tou vrchní, která vede přes krajinu poznamenanou posledním výbuchem sopky Mount Ngauruhoe (v roce 1977), s výhledem na zasněženou Mount Ruapehu, další ikonickou sopku zdejšího národního parku. Po hodině dorážíme nad vodopád, scházíme pod něj, a je tu poměrně živo, řádově desítky lidí posedávají pod vodopádem, fotí se, dělají bordel. Chvilku nasáváme atmosféru a vyrážíme po spodní cestě zpátky do Whakapapa village. Oprotí vrchní cestě, která vedla po krajině porostlé jen keři a trávou, krajině, která byla poznamenána výbuchem sopky (a je i zcela patrné, kde se zastavila láva – „srolovaná“ půda je velmi působivá), je spodní cesta vedena kolem říčky, která vede od vodopádu a prakticky celou dobu jdeme lesem. Za další hodinu dorážíme k autu a přemýšlíme, zda tím trekovou sezónu ukončit, nebo ještě někam vyrazit. Přinám se, že se mi už moc nechce, za včerejší chození a dnešní dvouhodnovou tůru mě již nohy nesnáší, speciálně levá pata je už fakt nakrknutá a vím o ni při každěm kroku. Bez ohledu na to je rozhodnuto zdolat dvou a půl hodinový track Silica Rapids, který vede přesně na opačnou stranu než trek předchozí. A je i rozmanitější, vede přes lesy, louky na vyvýšených dřevěných chodnících, několikrát přes říčku po mostech a hlavně pořád proti proudu řeky, tedy do kopce. Na několika místech jsou informační tabulky informující o zajímavostech zdejší oblasti, fauně a flóře. Během cesty se několikrát odkrývají úžasné výhledy, především na obě sopky a kapradinové pole, které jsou zabarvené do červena až ruda, což je prý chrání proti stresu z celodenního slunečního svitu. Počasí nám přeje a stoupáme dále a výše. Obzvlášt poslední třetina je o permanentním stoupání, které nás vyvádí z lesa na skalnatý povrch až ke křemenným peřejím, které mají bílou barvu, způsobenou vysokým obahem hliníku ve vodě. Na konci trasy jásám jako Rocky Balboa po vyběhnutí filadelfských schodů, že jsem s útrapami, danými netrénováním a věkem, došel až nakonec, kochajíce se potůčky vyvěrajícími přímo ze země, které protékají úžinkami a přes kameny, které jim stojí v cestě, když v tom se objeví mladé děvče v kraťasích, s mobilem v ruce a sluchátkama na uších a vesele dobíhá!!! na konec trasy, pak si opláchne nohy, sundá tričko a vleze se svlažit do chladné vody a pak stejně vesele odbíhá zpátky. Brada mě padá a s představou další jedné a čtvrt hodiny nazpět zatínám zuby a vyrážíme zpět, naštěstí po proudu, takže víceméně z kopce. Dorážíme k autu a máme toho plné zuby a s povděkem zapadáme do sedaček a za dalších 50 kilometrů jsme zpátky na cele. Podle zkušenostech z předchozího dne vyrážíme do nedaleké restaurace před půl devátou a dostáváme najíst, Maki jehněčí, já netradiční hovězí guláš s bramborem, špenátem a brokolicí, oboje výborné. K našemu zklamání nemají točené, tak dáváme za vděk alespoň lahvovému pivu a po zkonzumování se přesouváme na celu a již tradičně odpadáme.
Na závěr snad jen tolik, že jsme sice nedali šesti hodinový trek, ale nakonec jsem šlapali pět a půl hodiny, tak že to byl rozhodně aktivní den stráveny v národním parku Tongariro.
Nejnovější komentáře