Sokcho

Sokcho je známé svým národním parkem a tam směřovaly mé kroky. A nejenom mé. Ráno dostávám na recepci dobré rady a zastávku bez problémů nacházím. Do parku jezdí linky 7 a 7-1. Mají zde vysoce sofistikovaný jízdní řád. Je zde pouze napsán první a poslední bus. Žádné další informace, třeba o intervalech nebo přesněji o časech. Tak tam stojím, přidávají se ke mě další a další lidé. Za nějakých 20 minut přijel téměř plný autobus a na naší zastávce jsme ho pěkně doplnili. Řidič ještě než vyjel, tak měl pocit, že má minimálně půl hodiny zpoždění,které se snaží za každou cenu dohnat. Brzda, plyn, klakson v různém pořadí. Nápad na návštěvu parku mělo několik tisíc dalších lidí. Přibližně pět kilometrů před parkem najíždíme do kolony a malými přískoky se suneme vpřed. Po dalších dvou kilometrech většina včetně mě vystupuje a ten „kousek“ už dojde. Ukázalo se to jako mnohem rychlejší varianta.

Platím vstupné do parku a vybírám si trek na vodopády. Podle mapy 40 + 30 minut. Na to kolik lidí bylo před parkem, se to pěkně rozestřelo. Po upravené cestě to pěkně ubíhá. A tam kde končí, začínají schody a mosty. První vodopád je Yukdam a pak následuje Biryeong. Sice není mnoho vody, ale vodopád tam je. Pokračuji dále po schodech. Je jich „jen“ necelých 900. Ne, že bych je počítal, ale na každým padesátým je motivační značka, kolik jich ještě zbývá. První jsem našel s číslovkou 850. Počasí je nádherné, svítí slunce a je akorát tak teplo. To ovšem neznamená, že se nepotím. Potím se jako všichni ostatní. Co mě ovšem překvapuje, tak ty, které většinou potkávám, jsou 60+, klobouk dolů. A už se blíží poslední schod a dostávám se na vyhlídku ze které je možné vidět vodopád Towangseong. Ale není, tak vysoko už voda nedotekla. A teď už jen zpátky stejnou cestou. Překvapivě to jde mnohem rychleji 🙂

Další věc, kterou jsem chtěl podniknout, bylo svezení se lanovkou na vyhlídku Gwongeumseong, ale díky návalu byli lístky vyprodány do pozdních odpoledních hodin. Tak jsem navštívil ještě buddhistické chrámy.

Jak se blížím cestou k autobusu, vidím, že právě najíždí. To mám, ale štěstí. Myslel jsem si to do té doby, než jsem viděl za roh. Had linoucí se několik desítek metrů utnul mé nadšení. První vůz odjel beze mě, ale do druhého už jsem se nacpal. Co bylo ovšem zajímavé, že jsme ujeli asi jeden kilometr a většina lidí vystoupila. Bylo to na obrovském parkovišti se spoustou autobusů. Cesta do Sokcho už ubíhala v klidu.

Následovala procházka k moři a pak ochutnávání místních dobrot.