Ptám se paní domácí zda nezná někoho ve vesnici Soroa. Překvapivě ne, ale zná v Las Terrazas. Není problém, tam jsem se chtěl také podívat. Loučím se, otevírám auto a spouští se blikačky, které nejdou vypnout. Naštěstí po nastartování se Emgrand umoudřil, blikání se zastavilo a klimatizace ukazuje oblíbených 25 stupňů plus, bez ohledu na to jaká je skutečná teplota. Nabírám směr Havana a užívám si opojné rychlosti 100 km/h. Blíží se odbočka na Terasy a nemůžu uvěřit tomu, že je to výjezd z dálnice doleva a tak odbočku přejíždím. Po pár km je sjezd a vracím se zpátky. Na odbočce nabírám dvě ženy a ukazuji jim papírek s adresou a jestli znají. Pokyvují souhlasně hlavou. Uprostřed vesnice zastavuji a ukazují mi, že je tam Noel. Prvně jsem nechápal, ale když ke mě nasedl chlapík a představil se jako Noel, vše do sebe zapadlo. A jsem rád, že na mě počkal, protože jeho casu bych hledal ještě teď. Nachází se v místech, kde i lišky se bojí dávat dobrou noc.
Říká mi, že neumí moc anglicky, ale jeho bratr, který žije v domku dole, ano. Zavolá na něj a přichází. Představuje se jako Lionel, ale není Messi. Dělá zde průvodce a nabízí mi trek. To samozřejmě nemůžu odmítnout. Beru ten nejdelší, abych si to užil.
V jednu hodinu jsem na značkách a vyrážíme. Tempo je takové svižnější, to se dá, ale co je horší, začíná pršet. Pochopil jsem, že se jde v jakémkoliv počasí a že nejsme z cukru. Déšť je ten klasický, vyleje se na vás vana vody a za půl hodiny je po všem. Durch promočeni stoupáme na vyhlídku Che Guevary (Loma del Taburete) . Jde se po terasách, které zde byly zbudovány z důvodu zachování flóry. Na vyhlídce už jen lehce krápe, viditelnost je slabší, ale něco vidět jde. Blíží se další bouřka a protože u každého správného pomníku je stožár, stává se místo lehce nebezpečné a volíme ústup.
Další trek vede kolem kopce a tentokrát je to o flóře a fauně. Nachází se zde farmy, které pěstují vše možné. Od kávy, přes banány, manga…. až k medu. A jdeme a jdeme a jdeme až docházíme k řece San Juan. Toto je cílový bod naší výpravy. Pak už jen zbývá se vrátit zpátky do casy. Průvodce se mě ptá jak se mi to líbilo. Nemohu potlačit zklamání a ptám se ho zda bylo nutné jít v dešti a pořád někam spěchat. Na to se jen usmál a pokrčil rameny. Můj dojem byl, že spěchal na nějaký seriál.
Teď už si jen tak sedím na terase, houpu se v křesle a píši těchto pár řádků.
Nejnovější komentáře