Na závěrečných pár dní se mi podařilo ještě v ČR ukořistit jedno volné auto v Havaně. A jak už to tak bývá o veselé historky není nouze. Vyzvednutí auta bylo u hotelu Sevilla, který se nachází pár metrů od casy, jenže to by nesměl přijít email, že tam žádné není, ale je na letišti u terminálu 3. Ranní jízda taxíkem tedy směřovala na letiště, kde jsem se dozvěděl, že ne na trojce, ale na dvojce. Sedám do nějakého auta, které mě tam veze.
Vnutím se do nějakých dveří a mávám papírem před očima zaměstnankyně firmy Cubatur. Ta ťuká mé jméno do počítače a nachází mě. Super, aspoň do okamžiku než mě posílá do dveří naproti. Pro změnu firma Havanautos. Tam je plno, obsluhují jednoho zákazníka. Po cca 25 minutách, přicházím na řadu já. A teď začíná ta správná byrokracie. Vyplnění formuláře asi půl hodiny, protože tam furt někdo chodil a potřeboval si popovídat. Vratná záloha v cash mi sice udělala čáru přes rozpočet, ale i to se vyřešilo. Pak následoval podpis a čekání na auto. Chlapík mi povídal, že ho vzali dotankovat a každou chvíli tu bude. V minutách to znamenalo číslo 45. A pak skutečně mě další chlapík bere k bílému autu značky Emgrand. Procházíme kolem něj a zapisujeme škrábance. To je ve své podstatě celé poškrábané a tak aspoň nebudu mít problém s parkováním. Nastavit sedačku, zrcátka a hurá za dobrodružstvím. Nabírám směr jih a jedu na Pinar del Rio.
Cesta svižně ubíhá, protože se jede po „dálnici“. Dvoupruhá silnice, kde je minimální provoz a sem tam vás překvapí past na mamuty nebo koňský povoz nebo skútr v protisměru nebo……. Maximální rychlost mají stanovenou na 100 km/h. Slušností je zde brát stopaře, tak zastavuji mladému páru v uniformách. A za pár desítek kilometrů mě zastavuje nějaká hlídka a říká mi (překvapivě jsem rozumněl), že se nedaleko srazil náklaďák s autobusem a jestli bych někoho nevzal. Jasně, beru mladého chlapíka, který umí anglicky, tak se dá pokecat. Říkám mu, že jedu do Viňáles a on, že je to skvělé, protože tam bydlí a pracuje. V Pinaru pár vysedá a jak jsem se později dozvěděl, byli to studenti policie. A zde jsem chtěl navštívit manufakturu na výrobu doutníků. Smůla, už mají zavřeno.
Tak se pokračuje dále na Viňáles, chlapík mi říká, že mi ukáže svoji práci, kde můžu vidět i výrobu doutníků. Beru. Na konci vesnice, za město bych to moc nepovažoval, odbočujeme na polní cestu a přijíždíme do Casa Manolo, která je podporována UNESCEM. Zde se vyrábí ručně, organické doutníky, dalo by se říct BIO. Majitel mi ukazuje výrobu pravého kubánského doutníku, prsty mu jenom hrají. Tvrdí, že za hodinu je schopen uválet 40 – 45. Věřím mu to.
Následuje hledání casy. A jak to dopadlo? Casu jsem našel, ale bydlet tam nebudu.
Nejnovější komentáře