Nadešel den, který jsme si nechtěli připustit, ale chtě nechtě jsme k němu mířili už od jarního rozhodnutí podniknout celou akci. A jak titulek uvádí, i naše cesta dospěla do cíle a musela skončit. Ráno posledního dne na NZ probíhalo tradičně co se vstávání týká, opět jsme byli vzhůru těsně před šestou a rozhodli jsme se ještě nakrátko opustit hotel a zajít někam na poslední long black a chocolate, což jsme také učinili v nedalekém pekařství. Ráno bylo nádherné počasí, které vyzývalo k dalším dech beroucím projížďkám a opravdu nás velmi mrzelo, že nemůžeme jako v ostatní dny natočit modrobílé vrtule a vyrazit za dalšími úžasnými zážitky.
Po malé snídani jsme se vrátili do hotelu zabalit zbytek věcí do nových mega kabel a po cestě jsem si na recepci domluvili na půl devátou přistavení taxi na letiště. Těsně před půl devátou jsme se zjevili na recepci hotelu, odevzdali karty od našeho posledního útočiště a hodlali jsme nastoupit do již přistaveného taxíku, když nás velmi nepříjemná, ale pohledná, Asiatka za recepcí zastavila a chtěla po nás zaplatit hotel, což se nám za celou dobu pobytu nestalo, protože vše bylo dopředu domluveno a zaplaceno. Po krátké slovní přestřelce, která nikam nevedla jsme to vzdali a z platební karty byl odčerpán potřebný obnos.
Po malém incidentu na recepci již nic nebránilo vyrazit na letiště zeleným (jak barevně tak ekologicky) taxíkem, který jak jsme si již zvykly v mnoha jiných povoláních na NZ, neřídil rodilý Novozélanďan, ale Dimitri z Bulharska. Chvíli si s námi povídal na téma pádu komunismu a o postkomunistických zemí a pak jsme přešli na chválení jeho eko-taxíku značky Toyota. Cesta nám uběhla poměrně rychle a Dimitri nás vysadil téměř u terminálu pro vnitrostátní lety. Téměř z toho důvodu, že se letiště v Christchurch kompletně přestavuje a tak jsme museli část cesty k terminálu dojít přes staveniště. Přepážku společnosti, se kterou jsme měli letět do Aucklandu jsme našli ihned a zanedlouho jsme již bez našich nových přecpaných mega kabel procházeli terminálem a zabíjeli čas do odletu zevlováním po obchodech. S příchodem času k odletu jsme se dostavili k příslušné bráně a než jsme se nadáli, už jsem rolovali ke startu. První let zpáteční cesty byl nejkratší ze všech letů naši cesty domů a za osmdesát minut jsme přistáli na letišti v Aucklandu. Ano, to co jsem jeli dvacet dnů letadlo vymazalo za hodinku a něco 🙂
Pak už to šlo ráz naráz, let Auckland – Hong Kong jsme sfoukli za devět hodin, najedli jsme se na letišti v Hong Kongu a po třech hodinách jsme již seděli v tomtéž letadle, které nás uvěznilo na následujících třináct hodin, aby nás konečně vypustilo na letišti Heathrow v Londýně. Protože došlo k malému zpoždění při startu a poslední letecký spoj naopak startoval o něco dříve, stihli jsem se tak tak přesunout z terminálu 3 na terminál 5, zajistit palubní lístky (které nám z nepochopitelných důvodů v Aucklandu nemohli poskytnout), proběhnout poslední osobní kontrolou, halou terminálu 5 k naší bráně a nastoupit do autobusu, který nás eskortoval k letadlu. Když nám pilot oznámil, že poletíme sto minut, připadalo nám to docela směšné, po těch předchozích hodinách strávených v letadlech. Poslední let nám byl krácen docela nechutnou snídani a nabídkou kávy a čaje. Než jsme se nadáli, vytahovali jsme naposledy pasy při vstupu na „naše“ území a v hale terminálu jsme u nejmenovaného “Mc fástfůdu“ čekali na náš odvoz do Brna, který dorazil po pár minutách. Po cestě jsem se stavili na oběd, kde jsem si oba dali smažený sýr, která nám docela v nabídkách restaurací NZ chyběl a po více jek čtyřiceti hodinách jsme dorazili do Brna.
Nejnovější komentáře