Poslední den, který jsme měli strávit v sedlech motocyklů na NZ (v roce 2009) nás měl zavést do největšího města jižního ostrova Christchurch. Ráno začalo zajímavě a to tím, že v celém Timaru nešel proud, což bylo nepříjemné, protože na našich strojích svítilo opět hladové oko a v celém městě nejela žádná benzinka. Se zkušenostmi s adrenalinovým dojížděním na prázdnou nádrž jsme vyjeli na SH1 a věřili, že najdeme nějakou benzínku po cestě. Spása přišla v městečku Temuka kde jsme po okraj naplnili nádrže a po nudné státovce dojeli až do Christchurch. První bod, který jsme si stanovili byl, že si domluvíme vrácení motorek. Po kličkování v provozu jsme zdárně nalezli půjčovnu, kde po krátké konverzaci bylo vše domluveno a chlapík se nás ptá co teď máme v plánu. Odpověď zněla, že se pojedeme vybalit do hotelu, vrátit motorky a jít se podívat do města. Na to kontroval, že ve městě nic není, ať radši jedeme do města Akaroa, kde budeme mít po cestě ústa otevřená jak je to tam úžasné a ukázal nám na mapě jak se tam dostat. Nedejte na domorodce, že 😉 sice to bylo o 160km více než jsme chtěli najet, ale když jsme měli čas a krom toho tam byla jedna z nejvzdálenějších keší od domova nebylo co řešit. Cesta pěkně ubíhala a pak přišla jedna z motonirvám, pod značkou „zatáčky“ se skvěla číslovka 13. Asfalt naprosto úžasný a cesta doplněna značkami zatáček s doporučenou rychlostí 25 nebo 35 km/h. Prostě vracáky 🙂 Milan si krásně ojel pneumatiky až ke krajům a já mám prostě nějaký blok a kus ke konci na pneumatice mi prostě chyběl. Po odlovení keše na nás čekala stejná cesta zpět. Bylo to krásné ukončení jízdy na NZ. Cesta opravdu byla úžasná, opět nádherná panoramata, prostě tak jak nám bylo vylíčeno. V Christchurch jsme se vybalili v hotelu a jeli „počítat zajíce“ do půjčovny motocyklů. Podmínka byla, že se motocykly vracejí s plnou nádrží. Podle GPS měla být benzínka přímo na cestě k půjčovně, nebyla. Po půl hodině jsme se s Milanem opět setkali při vrácení motorek, každý jsme tankoval jinde a dojeli z jiné strany, protože v hustém provozu nebyl problém se rozdělit. Stačil jeden semafor. Milan se Johnovi přiznal k pádu a začalo se počítat, blinkr, kufry a kryt pravého válce. Cenu nebudu uvádět, ale kdo Milana zná, tak ví, že krásně umí kohokoliv asertivně poslat do patřičných míst a můžu potvrdit, že i v anglickém jazyce 🙂 Krytka byla pouze odřená a John tvrdil, že se musí vyměnit za novou, po dotazech proč se nevyměnila spousta věcí po pádu (pozorní čtenáři vědí, že Milan měl motorku havarovanou), tak že nebylo potřeba. Zajímavá logika, prostě Milanovi naúčtoval všechno co mohl. Na moji motorku jen koukl a že je v pořádku. Pak nás John hodil na hotel a šlo se na prohlídku města. První nás zaujal obchod přímo vedle hotelu, kde se nabízeli kufry a cestovní tašky. Při představě opětovného řešení ježka v kleci, jsme se rozhodli toto martýrium nepodstupovat a koupili jsme si tašky o něco větší 🙂 Pak se balilo jedna báseň. Po procházce městem, které je stejné jako každé velké město, jsme skončili u „Kojota“, kde jsme dobře povečeřeli a šlo se na kutě.
Nejnovější komentáře