Hydrozoologie

Jeste ze uz pozitri jedeme, protoze nazvy dalsich prispevku by zrejme uz nerekli nic ani autorovi. Cesta z Twizelu do Timaru mela byt podle puvodniho planu rutinni zalezitosti o delce 160 km ale my jsme rekli ne a vydali jsme se cestou delsi, predem neprobadanou pres Omarama, Otemata az do Oamaru (ty nazvy si vazne nevymyslim) a odtud pak do Timaru. Se vsemi zajizdky jsme se dostali az ke trem stovkam najetych kilometru.
Proc hydro. Protoze v prvni casti cesty jsme navstivili dve hydroelektrarny, pres ktere proudila jiz povestna blankytne modra voda a u druhe znich jsme opet klasicky posnidali, jen je treba rict ze ke vsem jiz zminenym castem vydatne snidane byl navic steak tete, coz byl vlastne vetsi karbanatek, nasledkem cehoz jsme se po pozreni cele snidane v podstate nemohli ani pohnout. Nastesti motorky nas uvezly a tak jsme pokracovali smerem na Oamaru, kde jsme meli vytypovanou, jako jedine lakadlo, kolonii modrych tucnaku. Hydro cast jsme tedy meli za sebou a presli jsme v cast zoologickou. Kolonie nas trochu zklamala, protoze videt pulku spiciho (mozna ze mrtveho) tucnaka a ctyri dospele a par mladych tucnaku v hnizdech, zobrazovane pres specialni drevene tubusy namirine do potemnelych hnizd nam za deset dolaru pripadalo trochu malo. Ale jako bonus jsme pak na pobrezi z nekolika malo metru pozorovali rodinku tulenu, coz nam zklamani docela vynahradilo. Nabazeni zoo-zazitkem jsme vyrazili do Timaru a po ceste po silnici jedna jsme si vsimli lakadla na setkani s wallaby v nedalekem mestecku Waimate. Jen na vysvetlenou, wallaby jsou mensi klokani zatahnuti na NZ z Australie. Posilneni kavou a bananovym sejkem jsme z motorestu u hlani silnice jsme vyrazili do Waimate a zanedlouho jsme stali v jedne z mnoha ohrad, ve ktere nam prijemna starsi dama predvadela, jak krmit tato roztomila stvoreni. Netrvalo dlouho a uz z nas byli profesialni krmici, Jirka dokonce premluvil i jednoho slepeho klokana slysiciho na jmeno Noname a ten si k nemu i poslepu nasel cestu a spokojene hodoval granule, ktere jsme pred tim obdrzeli. Zase jeden zazitek na cely zivot. Prosli jsme dalsi a dalsi ohrady s klokany, do toho kolem pokrikoval a predvadel se jeden pav za druhym, behali kaceny a kokrhal kohout, proste takova vetsi domaci zoo. Nebyt teplot nad tricet stupnu, asi by jsme krmili klokany az do vecera, ale takove teploty v motorkarskem bez jizdy nejsou snesitelne a tak jsme vyrazili na zbytej cesty do Timaru. Nez se zminime o Timaru, tak ciste s motorkarskeho hlediska byla tato cast to nejhorsi, co jsme zazili, protoze cesta je plna nechutnych rovinek bez stoupani a klesani a o zatackach kde by stalo za to klopit „na kolinko“ se nam mohlo jen zdat, proste vychodni pobrezi jizniho ostrova nema pro jizdu na motorce pochopeni a oba jsme se dostavali do stavu blizko mikrospanku a to je jiste znamka nepouzitelnosti takovych silnic pro jizdu na motorkach.
Timaru je vetsi mesto, ktere jsme po ubytovani v motelu proletli, nez zaslo slunce. Co na nem bylo zvlastni v pondeli vecer, ze v nem nebylo ani zivacka a pres hodinu jsme hledali restauraci, kde by jsme alespon neco maleho (po devastujici snidani) snedli. Vice jsme se Timaru nevenovali a vratili jsme se do motelu k odpocinku, protoze nas dalsi den cekalo mesto Christchurch a posledni cast trasy, posledni den na motorkach…