Tento den jsme meli predposledni pokus vzletnou do oblak a podivat se na hory a ledovce z vysin. Rano bez snidane jsme vyrazili po nejdelsi slepe silnici na NZ c.80 do Mt.Cook vilage, ktera meri 56 km. Po ceste jsme se zastavili v jednom informacnim centru, ktery byl spojen s barem, na snidani. K nasemu prekvapeni tam obsluhovala ceska, aspon jsme si skvele rozumeli. Nez se nam All day breakfast pripravil sondovali jsme na informacich zda se leta. Odpoved znela NE, protoze jsou mraky, ale mozna odpoledne se letat bude. Jejich „mozna“ uz zname a zacali jsme propadat skepsi. Nu coz, plan B znel trek. Dojeli jsme na konec cesty kde je Edmund Hillary centrum ve kterem se nachazi kino, planetarium, hotel … a vznesli jsme opet dotaz zda se leta. K nasi radosti tentokrat znela odpoved ANO a zacali se pidit po rezervacich. A proc chodit ke kovarickovi, zajeli jsme primo na letiste. Tam nam pani dala do ruky letak at si vybereme trasu, kterou chceme podniknout. Volba padla na Grand tour. A jestli chceme letet letadlem nebo helikopterou, ze letadlo muze hned, ale helikoptera az se plne zaplni jinak nepoleti. Nebyl cas na hrdinstvi a zvolen byl letoun pro 4 osoby vcetne pilota znacky Cessna. Po hodince cekani, ktery jsme si zpestrili kratkym vyletem do jednoho „valley“, jsme byli pouceni o bezpecnosti a byl nam predstaven pani za pultikem pilot. „To je Mike“. Mike je sympaticky chlapik s usmevem od ucha k uchu srsici vtipem. Nase skupina se skladala z Jirky, Milana a Japonky a Mike hlasi „Hi guys“. Diky tomu, ze jsem vyrostl jsem mohl sedet vepredu 🙂 Mike nastartoval, naroloval na runway a vznesli jsme se. To co jsme videli se opet neda popsat, namodrale ledovce, modra, zelena jezera, nazloutly povrch skal ….. jak by rekl Milan „to proste nevymyslis“. Obleteli jsme nejvyssi vrchol NZ Mt. Cook a Mike nam stale komentoval co vse muzeme videt a pak na jedne planine na snehu pristal. To byla velka frajerina. Bylo to velmi frekventovane misto. Sami horolezec. Deset minut jsme si uzivali ticha na ledovci, koulovali se, staveli snehulaky a fotili. Pak nas Mike opet nahnal do letadla, nastartoval a se slovy, ze je rad, ze to chytlo, protoze to blbe startuje kdyz je zima, jsme se opet vznesli. Dalsi krasna panoramata, vse vsak musi jednou skoncit. Zacali jsme klesat a pripravovat se na pristani, Japonka se zacala modlit. Mike v pohode pristal, srdecne se rozloucit a letel vyzvednout nejake lidi na ledovec. Plni dojmu jsme se vraceli k motorkam a potkali dva Harlejare, kteri se ptali jak se tady jezdi, jim Milan odpovedel, ze naprosto skvele, coz je rozesmutnilo, protoze si nechali motorky doma. Cestou zpet jsme se opet u cesky stavili na neco maleho a zacali kout plany co podniknout, kdyz mame spoustu casu, protoze dalsi den pojedeme jizni cestou do Timaru a minuli bychom jezero Tekapo, ktere nam bylo doporuceno, byl cil jasny. Po 50km jsme dorazili k jezeru pokochali se jeho barvou, nafotili par obrazku a opet se vratili do motelu v Twizelu.
Chlapci, pekne si to uzivate. Ctu mezi radky: „Je to tu krasne. Stop. Prodluzujeme pobyt. Stop. Pozdravujte doma. Stop.“ Super – bude dal co cist ;o)