Zpatky v Mackenzie

Plan dne byl jasny, dostat se do mesta Twizel, ktere je vstupni branou pro navstevu narodniho parku Aoraki Mount Cook, ktery ma ve svem nazvu zaroven nazev nejvyssi hory NZ, jejiz navsteva byla v planu dalsi den. Co znamena nazev clanku ? Region Mackenzie krome zmineneho narodniho parku zahrnuje i oba ledovce Franz Josef a Fox, kolem kterych jsme se jiz pred par dny motali ze zapadni strany jizniho ostrova. Tentokrat mirime do stredu regionu a Jizni Alpy navstivime z vychodni strany, tedy mirime zpatky do regionu Mackenzie.
Tento den byl tedy urcen pouze k preprave a tomu odpovidal i predpokladany pocet kilometru, ktery presahoval 300 km a my jsme se rozhodli pridat jeste celou stovku navic. Celou noc vydatne prselo a foukal silny vitr, ale po ranu vse ochablo a vyhlidka na klidne cestovani se zdala realna. Ale zdani klame. Prvni cast jiz zname cesty vedla zpatky do Queenstownu a nenabidla nam tedy nic noveho, az na zajimavy efekt. Silnice, po ktere jsme ukrajovali nemaly pocet kilometru vice nez povolenou rychlosti zdanlive rozdelovala nebe na dve casti. Leva strana byla nadherne modra s malymi bilymi mraky, prava cast byla cerna jak bota a bylo jasne, ze v teto casti jsou srazky vice jak vydatne. Darilo se nam jet na pomezi a sice jsme obcas dostali sprsku, ale nikterak vyraznou. Protoze nejdulezitejsi jidlo dne nepodcenujeme, bylo dohodnuto, ze snidane se bude konat v jiz navstivene restauraci (pro ty, ktere to nastve uvadime, ze se z toho stala nase oblibena hospudka) Five rivers. Vstoupili jsme do restaurace, ve ktere nebylo slyset vlastniho slova z duvodu prekricujiciho se stada asi dvaceti cyklistu, kteri se stavili na ranni kavicku. Jejich povyk jsme prekousli a po delsi dobe, zavinene prave tim stadem kavu srkajicich bikeru, jsme obdrzeli jiz tradicni snidani (kdo nas cte pravidelne, vi). Vydatne posilneni jsme se vydali ke strojum a puvodne docelatoujde pocasi bylo nahrazeno tedvamtodamsezrat sedou oblohou a sice ne silnym, ale za to vytrvalym destem. Do Queenstownu jsme si tedy uzivali deste a jiz tradicniho bocniho vetru a nechutnych rovinek – jedna z nich byla bezmala sest kilometru. Od Queenstownu jsme zamirili do Cromwellu, onoho mesta kam Jiri nechte odbocil pri dlouhe ceste na jih. Nez jsme dorazili do Cromwellu, zastavili jsme na long black a milkshake v restauraci uprostred niceho, ktera nas prekvapila svou prostornosti a pojetim. Sedelo se na klasickych zidlickach od filmu, Jiri byl producent, Milan best boy. Zastavka se vyplatila, protoze se behem ni vycasilo a tak jsme jiz bez deste mohli pokracovat dale a nechat si na tele schnout nase skoro nepromokave obleceni, ktere sice funguje, ale jedna cast promokne vzdy, motorkari vedi. Planovanou zastavku na natankovani v Cromwellu jsme nejak nezvladli diky objezdne trase mesta pri najeti na silnici osm a tak jsme s poloprazdnymi nadrzemi pokracovali dale i pres caste varovani, ze na jiznim ostrove neni problem pres sto kilometru nenarazit na benzin. Silnice vedla uprostred docela nehostine kopcovite krajiny, ve ktere nic nerostlo, nic nebylo a hlavne nejblizsi mesto bylo na pomezi dosahu naseho dojezdu. A tak se tento usek stal drobnou adrenalinovou zalezitosti, kdyz se nam rozsvitily varovne kontrolky paliva, signalizujici kriticky stav obsahu nasich nadrzi a s nemeckou presnosti zacal palubni pocitac odpocitavat kilometry, ktere jsou stroje schopny ujet. No nebudeme napinat, cerpaci stanice v Omarame nam vytrhla trn z paty, Milan by jeste 30 km dal, tak ze by cile dosahl, Jiri by ale se svymi sesti kilometry nedojel.
Po natankovani (a odlovu kese primo u cerpaci stanice) jsme za par minut dorazili do cile. Nas Chalets motel, jak uz jeho nazev napovida, byl z mnoha prostornych chatek a prvnich pet melo ve stite velka svitici pismena, ktera z dalky lakala k ubytovani v motelu. My jsme skoncili v druhe z nich, s velkym pismenem O. Opet standardni vybaveni, parkovani primo u chaty, navic libustka v podobe funkcni klimatizace a lampicek na dotykove ovladani :-D. Ihned jsme se vydali na pruzkum Twizelu, ktery se hrde nazyva mestem. No tak vetsi diru jste nevideli, hlavni namesti jako by z oka vypadlo sidlistnim komplexum, nabizelo od samoobsluhy po nekolik restauraci, jednu nalejvarnu a nas oblibeny 4 square obchod ve vetsim vydani (tak neco jako Lidl nebo Pene), cele hrde nazvane Shopping Mall. Dira po granatu je privetivejsi, proste nikde nic. V jedne z liduprazdnych restauracich, kde servirka s nasim pitim behala na zahradce pred restauraci a to jsme ji sedeli primo pred nosem, aby se nasledne vratila, uchychtla se a prohodila neco ve smyslu ze je dnes nejaka zmatena, jsme slupli neco vzdalene pribuzneho od pizzy a po nakupu ve 4 square jsme obsadili jedine dva pocitace v informacnim centru, ktere meli vetsi spotrebu nez nase motorky, osm dolaru za hodinu. Tam jsme zkontrolovali web a postu (firemni se uz prehoupla pres 500 kousku) a vydali se s nakupem zpet do motelu. Den jeste nekoncil a tak jsme navstivili kratce farmu, kde se to v sadkach hemzilo lososy, ktere jsme mohli i krmit specialnimy granulemi, ktere nam do hrsti vsypala postarsi farmarka u vchodu. Zajimava podivana umocnena blankytne modrou vodou, ktera, jak jsme pozdeji zjistili, prameni prave v horach kolem Mount Cook a zasobuje jak mistni reku, tak nekolik velkych jezer. Prave jezero Pukaki po ceste smerem k Mount Cook jsme navstivili jako dalsi (no jeste jsme stihli terenni vlozku a zajeli ke staremu mostu jak jinak nez za kesi), ta modra plocha, pri prvnim zjeveni se jezera, doslova brala dech a stejne jako dalsi turiste jsme museli na prvnim k tomu urcenem miste zastavit a i pres zacinajici dest a cim dal silnejsi vitr jsme tasili vsechny zaznamove pristroje a plnili bajty pametovych karet tou uzasnou modrou barvou. Po dosazeni pocitu modreho naplneni jsme vyrazili dal smerem k nejvetsi hore NZ, ale postupne nam dochazelo, ze napis „silny vitr“ pri najezdu na slepou vice jak padesati kilometrovou silnici cislo 80 mel sve opodstatneni a ze s nami pro dnesek hory nepocitaji. Dest byl hustejsi a hustejsi a vitr se s nami pral cim dal vice a z jizdy se stavalo utrpeni. Vidina znacky „80 end“ se velmi rychle rozplynula a tak jsme pokoreni vzdali tento nerovny boj a vratili se do motelu s nadeji, ze snad dalsi den bude lepe a pocasi nam dovoli nejen videt Mount Cook co by pesi turista, ale treba i zhlednout velkolepe hory z letajiho stroje. Cely cestovatelsky den s vice jak 400 kilometry jsme zakoncili v mistni nalejvarne rozlevanym pivem a prvni a posledni reset NZ dorazili mistnim vinem v motelu. Spanek byl tentokrat bez snu a jakehokoliv preruseni a poprve jsme dalsi den nevstavali pred sestou. Co skveleho a opravdu vyjimecneho dalsi den nabidl se doctete v dalsim prispevku, prozradime snad jen to, ze i pri teplote pres dvacet stupnu je mozne stavet snehulaky 🙂