Den D nastal

A je tu ten dlouho ocekavany den, den odjezdu. Cil nasi cesty a postup jak se k nemu dostat byly jiz popsany, ale ve zkratce Brno-Praha-Londyn-Hong Kong-Auckland. Prvni usek cesty a zaroven ten nejtezsi, jak se pozdeji ukazalo, byl zdolan po trech hodinach, proste D1 Brno-Praha nikdy nezklame. Pak uz nasledovala letecka show. Priznavame se bez muceni, ze s letanim na evropskych nebo snad mezinarodnich leteckych linkach jsme nemeli ani jeden zkusenosti a tak to byla cesta za poznanim.
Na letisti v Praze nas kolega vysadil u terminalu 2 i pres jeho dotaz „odkud letite“ a nasi odpoved „z jednicky“. Co ho k tomu vedlo fakt nevime, ale dusledkem toho bylo pochodove cviceni s plnou polni pres cele letiste, protoze stanek British Airways je samozrejme uplne ten nejvzdalenejsi od terminalu 2. Vycerpani presunem jsme se doplazili k prepazce letecke spolecnosti, kde jsme se dozvedeli, ze nam nic nedaji, protoze mame elektronickou letenku a ze mame pockat az bude check-in na nas let a jit k prislusne prepazce.
A tak jsme si pockali, naklusali po vystojeni fronty s anglickymi pubescenty zaroven ke dvou prepazkam a pak ta hezci pracovnice (samozrejme ze ta Jirkova) volala na tu mene hezkou, at pana necha, ze si ho udela. A tak musel Milan ke stejne prepazce jako Jiri, duvodem vsak nebylo puvodne spatne pochopene oznameni o udelani, ale nabidka pracovnice prepazky (vime, ze se jmenovala Monika), ze nam zajisti pekna mista pro vsechny lety.
Po vysilujicim pochodu, stani ve fronte a komunikaci s Monikou jsme se jiz bez kabel do letadla, ktere nam byly zabaveny pri vyrizovani letenky, presunuli do nejmenovaneho zarizeni typu fastfood, kde jsme se nalezite posilnili na cestu (a to nikdy pri mezinarodnim letu nedelejte).
Pak jsme prosli pres kontrolu pasu a dostali jsme se do uplne jineho sveta, plneho luxusniho zbozi, pullitra Plzne za 145 Kc, jezdicich podlah, no proste nadhera. Bez problemu jsme si nasli nasi „Gate“ a pockali si na fazi boarding, kdy Vas paradoxne neposlou na palubu letadla, ale projdete osobni kontrolou a kontrolou zavazadla a pak Vas nechaji dalsi pulhodinu cekat v male odletove cekarne.
Osobni kontrola dopadla dobre, jen nad Jirkovym prirucnim zavazadlem (a to je mame stejne) se pracovnik letiste pozastavil a stale neco hledal. Pres dotazy po cem patrate, co se Vam nezda z nej nic kloudneho nevylezlo az se Jirka nakonec nechal podat a bylo mu prozrazeno, ze hleda neco jako gumicuky (coz jsou takove ty gumove provazky na konci s hacky co pouzivaji hodni tatinci, kdyz koupi moc velkej vanocni stromek a ten pak leze z auta a tak zadni dvere auta pritahnou prave gumicukem). Jake bylo jeho prekvapeni, kdyz mu Jirka gumicuky z kabele vytahl 🙂
Po pulhodine cekani nas konecne pustili na palubu letadla smer Heathrow. Letadlo to bylo nevelke, stejne jako ty letadla, co s Vami letaji do blizkych zemi v ramci dovolene – proste tri a tri rady, zadne misto pro telo ani zavazdla, jen sedadla byla kozena. Let trval pres dve hodiny a nebylo o co stat, az na zaver, protoze videt za tmy osvetleny Londyn byl docela zazitek. Po bezproblemovem pristani nasledovalo nekolik dlouhych minut pri presunu letadla z pristavaci plochy k terminalu 5, coz je domov British Airways. Pro nas to znamenalo najit cestu z terminalu 5 na terminal 3, ze ktereho nam odletalo letadlo do Hong Kongu a docela jsme se toho obavali. Vse ale bylo uplne jinak, po vystoupeni z letadla jsme prosli halou ke gate a uvideli sipku k terminalu 3, ktera nas svedla o poschodi nize, kde nas bodry ridic soupl do letistniho autobusu a nez jsme se nadali, byli jsme na ceste na terminal 3. Po deseti minutach jizdy autobusem, kdy jsme neopustili letiste nas ridic nasmeroval z autobusu do budovy, ve ktere byla mistnost plna lidi umele zarazenych do nekolika rad. A dalsi letistni kontrola. Uplne ta stejna jako v Praze, tentokrat bez epizodky s gumicuky, kde se pracovnikovi letiste nelibil tvar Milanovi tasky do letadla a ohmataval ji s viditelnou otazkou, co to tam muze byt ? Milan mezitim prosel detekcni branou a tak zasahl Jirka a vysvetlil, ze je v tasce helma, na coz se pracovnik praskl dlani do cela a sam si to potvrdil, ze ten napis na tasce Moto GP mu neco rika, tak ze v pohode.
Po teto procedure jsme opet vstoupili do jineho sveta, za to jeste okazalejsiho, vice lidmi obsazeneho a hlavne rozsahlejsiho. Proste si predstavte nejake zname velke nakupni centrum, vemte cele jedno patro, narvete ho luxusnim zbozim, lidma vsech narodnosti a ulicemi ktere vedou k jednotlivym branam, to cele nonstop 24 hodin…
Nebylo vubec tezke se zorientovat, Jirka odvazne vymenil Eura na Libry, tak ze jsme si koupili neco k piti a cekali jsme, az nam jedna z desitek svetelnych tabul oznami cislo brany.
Jakmile se tak stalo, vyrazili jsme na turu po Heathrow, protoze nase brana byla samozrejme ta nejvzdalenejsi, tak ze jsme si uzili 20 minut chuze po nekonecnych chodbach. Na konci putovani byli dva zamestnanci Cathay Pacific, kteri kontrolovali letenky a pasy. Protivna anglicanka a vesely asiat. Milan sel prvni a dostal se k protivne bytosti, ktera si prohledla pas a letenku a rekla, ze musi jit k dalsimu chlapikovi z Cathay Pacific. Na otazku kde je problem a proc tam musi neodpovedela a postrcila ho smerem k zminovanemu. Ten byl nastesti sdilnejsi a oznamil mu, ze pouze potrebuje doplnit cislo pasu. Uff. Jirka dopadl samozrejme stejne, jen ho tam poslal ten prijemny asiat.
Pak uz jsme cekali v nevelke cekarne a z okna koukali na tu ctyrmotorovou kravu, se kterou by jsme se neopovazili ani popojet a oni s ni hodlali letet !
Zanedlouho nas tato potvora pozrela a v 61 rade jsme osadili prvni dve sedadla vlevo. Ve stejne rade pak byly ctyri sedadla uprosted a dalsi dve sedadla v pravo (ano, dve ulicky a osme sedadel v jedne rade). Sedadla pohodlna, polstarek, deka a zubni kartacek s pastou soucasti vybavy, navrch jeste sluchatku k pripojeni se k minimultimedialni obrazovce, kterou mel kazdy vlastni a ta umoznovala krome kratkych instruktazi letecke spolecnosti zobrazovat pozici letadla na mape, vysku, rychlost, teplotu, predpokladany cas doletu a to vse v anglicitne nebo rozsypanem caji. Sklicujici s ohledem na to, ze se na to mate divat vice jak deset hodin. Nastesti po startu, ktery nasledoval po 15 minutach pojizdeni po letisti, vsechny obrazovky pasazeru blikly a objevilo se na nich nahazovani operacniho systemu Linux a za par minut si kazdy ovladal sve multimedialni centrum, kde mel k dispozici desitky CD, filmu (vcetne tech, co aktualne bezi v kinech), TV a jednoduchych her. Toz zaradovali jsme se, jak nam to rychle ubehne ale verte, ze to moc nepomohlo. Jedine co rozptylilo fadni cekani na konec vice jak desetihodinoveho letu ve vysce vice jak 11 km, rychlosti kolem 950 km/h a teplote -56 stupnu byly dve udalosti – dinner (vecere) a branch (tedy neco mezi snidani a obedem). Dobre, chutne, s vyberem hlavniho jidla ze tri moznosti, da se rict ze super…
A tak jsme prestali cestu do Hong Kongu, kde jsme po pristani u brany 4 (zase ta nejvzdalenejsi) prosli po spojujicich chodbach a dosli do srdce terminalu 1. Prostredi nic moc, kde nic tu nic, kde je okazalost Heathrow, kdyz jsme na jednom z nej letist vubec ?
Vysvetleni bylo jednoduche. Hongkong airport je vicepatrovy a prvni patro je pro prilety a domaci linky, druhe a dalsi patra jsou pro odlety v ramci mezinarodnich letu. Tak ze jsme museli k odbaveni pro odlet a opet jsme prosli procedurou kontroly, tou treti, tentokrat bez problemu. A tak jsme vstoupili do okazalych prostor Hongkongskeho letiste, kde v nekolika nasobne vetsi hale nez terminal 3 v Heathrow byl prehrsel obchodu, dalsi patro, ktere se venovalo jen jidlu a obrovska hala s jednotlivymi branami, ktere se nedalo dohlednout nakonec (proste maji jen jeden terminal za to poradnej). Po chvili tapani jsme se rozhodli poridit si honkongske dolary a tak Milan vymenil novozelandske dolary za honkongske a uz se slo bastit (zase). Burger king to pojistil a s plnymi brichy jsme cekali na boarding pro posledni cast letu z Hong Kongu do Aucklandu. Predstava dalsich skoro deseti hodin nas silne deptala a depka byla o to silnejsi, ze jsme odletali ze stejne brany a tim stejnym letadlem, kterym jsme priletli, jen rada byla jina, 71.
Tak ze o vybaveni letadla, dalsich dvou jidlech (to vcetne nanuku, takhle bastit a nehybat se) neni treba nic psat, jen je treba se zminit o tom, ze ani sebepohodlnejsi sedadla a multimedialni zabava Vam zatizeni tela (hlavne zadku a nedostatku spanku) neulehci a ze nikomu zcela uprimne dvojitou davku desetihodinoveho letu vrele nedoporucujeme a to nas to ceka jeste jednou.
Kadopadne po vsech techto strastech, ale i prijemnych zjisteni, ze letecke cestovani je vlastne snadne, jsme konecne dosedli na runway v Aucklandu a radostne jsme ocekavali prijeti dvou obcanu CR delegaci zastupcu NZ. Ze se nic takoveho nekonalo jsme samozrejme ocekavali, kdo byl venoval pozornost dvoum strelenym motorkarum ze ?