|
|
Ráno vstáváme brzy, z plného hotelu snad jako první, a jedeme smět Hobbiton, kde máme být v 10:30. Po cestě zastavujeme v Otorohanga, kde si při jejím průjezdu všimneme otevřené restaurace Ronnie’s Cafe & Bar, tak že otáčíme a po chvilce se odehrává kulinářský zážitek v podobě Ronnie’s Famous Eggs Breakfast a Eggs Florentine, doladěný 2x Flat White.
Notně posilněni pokračujeme do dnešního primárního cíle a jak se blížíme, je nebe šedivější a šedivější a nakonec na místě docela slušný chcanec. Přijeli jsme ale s předstihem, tak doufáme, že se to do odjezdu na atrakci uklidní (a cpeme se navrch ještě zde objeveným pečivem scone s máslem a dvakrát short black, tedy malé silné kafe). A proč čekáme na odjezd na atrakci? Tak tedy jak to tady vlastně vypadá.
V září 1998 objevil Sir Peter Jackson Alexandrovu farmu během hledání lokací pro Pána prstenů za pomoci vrtulníku. S majitelem se dohodli a v březnu 1999 započali práce na lokaci, u kterých pomáhala i novozélandská armáda, která vystavěla 1,5 km příjezdové cesty k lokaci. Celý Hobitín byl postaven ze dřeva a polystyrenu, osázen stromy z nedalekého okolí, ale i z Taiwanu. Most byl postaven z lešení a polystyrenu, došková střecha hospůdky Zelený drak z rákosu kolem farmy, některé stromy z ocely a silikonu. Po dokončení se v lokaci filmovalo tři měsíce. V roce 2009 se celá lokace znovu přestavěla pro film Hobit a to z permanentních materiálů, kromě jednoho stromu byly všude nasázeny za umělé stromy skutečné a v roce 2011 se v lokaci natáčelo pouhých 12 dní. Díky poslední přestavbě zůstala Krajinka zachována a dnes funguje jako masové rýžoviště novozélandských dolarů a z blízké farmy, ze které se stala základna pro návštěvu Hobitína, odjíždí každou čtvrthodinu plný autobus turistů, které dopraví na začátek trasy, kde se jich újme jeden z průvodců a po bezmála dvou hodinách do turistů u Zeleného draka nalijí trochu piva, které je v ceně, a zase je naženou do autobusu, který je vyplivne zpátky na záladně. To je celé, a evidentně to funguje a hlavně, pro příznivce obou sérií je to povinnost, protože je to fakt super zážitek.
Autobus nás nabral přesně v 10:30 a vyrazili jsme za hudby z filmu, proslovu pana režiséra, pak majitele farmy (vše z monitoru v autobusu) a následného vtipného komentáře řidiče. Vyplivl nás na začátku cesty, kde se nás ujala sympatická rozměrnější průvodkyně, která pořád vystupovala ce stylu „když jsme tady natáčeli“, ačkoliv v té době sotva nosila aktovku na zádech. Počasí se docela umoudřilo, šedá zůstala, ale bez kapek. Prolítli jsme po všech zastávkách, fotili co se dalo, vyslechli si pár zajímavých poznatků, identifikovali jediný umělý strom, došli do hodpody, dostali pivo a rozloučili se s Hobitínem.
Dále vyrážíme směr Rotorua, jejíž centrum i okolí je známo geotermální aktivitou. Máme v plánu šest lokací a tak míříme hned k té nejbližší – Hells Gate. Od minulé návštěvy (http://www.namotorkach.eu/?p=140) se nic nezměnilo, procházíme kolem různě velkých bublajících jezírek s vodou a bahnem, míjíme nejteplejší vodopád na jižní polokouli Kakahi, obdivujeme stromy obarvené sírou, navštěvujeme rozsáhlou pláň plnou geotermálních aktivit v podobě páry a vroucí vody.
Hned po ukončení prohlídky, docela již vyčerpání, míříme do Whakarewarewa, žijící maorské vesnice, kde se na recepci vlídně slečny ptám, zda ještě stihneme prohlídku. Pokyvuje a říká, že se to stihnout dá a to včetně gejzírů. Na to se ptám já, jak to, vždyť gejzíry jsou v Te Puia?! Slečna mě tvrdí, že se oba parky spojily a je již jen jeden. Jsem potěšen touto informací a na základě toho rušíme pro tento den další park, s tím, že to stihneme druhý den a jedeme se ubytovat do motelu Apex on Fenton. Přátelská recepční nám vysvětluje, kde se nacházíme a kde je centrum a kam se jít najíst, nic co bychom nevěděli a přesto nám vnucuje slevu do nějaké restarace, kterou s povděkem přijímáme. Když ji oznámíme, že chceme jít na jídlo pěšky, nechápavě se na nás dívá s tím, že je to přece bez mála tři kilometry (to ani chudák nevěděla, že náš denní průměr už olizuje 20 km). Víme, kam chceme a protože bydlíme na Fenton street, stačí jít rovně od motelu a za pár kilometrů jsme na Eat Streat (fakt se to tak jmenuje, není to překlep). Zjišťuji, že od poslední návštěvy se tato část Rotoruy výrazně změnila a ulice s restauracemi dostala výrazně jiný look. Marně hledáme restauraci Stonegrill, ve které jsem kdysi ochutnal jídlo výjimečné způsobem servírování. Nakonec zjišťujeme, že hledané je na místě, jen přejmenované a že se kulinářský zážitek konat bude a i slevu od recepční využijeme, protože je do stejné restaurace. Napřed ale vyrážíme do kilometr vzdáleného městského parku – Kuirau Park, který je volně přístupný a jde v podstatě o jezírko vařící vody, ze kterého stoupá pára prosáklá sírou, celé obehnané stromy a křovinami. Vůně (časem si prostě zvyknete) síry je tu všudepřítomná, v parku pak ještě více intenzivní. Po nasátí atmosféry i síry se vracíme do restaurace podél stejnojmenného jezera Rotorua a zasedáme k jídlu v podobě kusu syrového masa servírovaného na rozpáleném kameni, míru propečenosti si udělej každý sám. K tomu nějaké omáčky, přílohy a naše oblíbené místní pivo IPA. Po zkonzumování platíme a odmítáme použití 10% slevy s tím, že to bylo tak výtečné, že si zaslouží cenu plnou. V jedné z vedlejších restaurací ještě ochutnáme další druh piva IPA a již za tmy se vracíme opět několik kilometrů do motelu, kde v podstatě odpadáme.
Ráno jsme v sedm bez snídaně vyrazili pěšky do 2,6 km vzdálené půjčovny Thrifty, vyzvednou „něco jako Toyotu Corolu“. Že máme naproti hotelu půjčovnu Hertz a hned vedle ní Avis asi někomu záměrně uniklo a nebo myslel na naše zdraví a nechal nás po ránu projít.
Rozpoluplně jsme se cítili při nutnosti doplatit full insurance auta za nemalou částku, z druhé strany jsme nedostali malé auto, ale v tu chvíli pro nás ještě vítaný Hunday Tucson, tak se to dalo nějak zkousnout. Vyrážíme na první kilometry docela prázdným ranním Aucklandem, první křižovatka a už se místo blinkrů stírá stěračemi (nejen že v rámci ježdění vlevo přehodili volant na druhou stranu, ale ještě prohodili stěrače a blinkry). Ještě štěstí, že jsem dva měsíce trénoval s automatem a levá noha nehledá spojku. Šťastně jsme dorazili k hotelu, kde podle plánu Maki vybíhá zaměstnat recepci s dotazem, zda můžeme chvilku stát před hotelem a já vybíhám pro kufry do jedenáctého patra (jasně že výtahem). Kupodivu neměla recepce s chvilkovým stáním problém (podle pronajimatele mají problém se vším), za což zjevně vděčíme správně volbě vyjednavače s recepcí, nakládáme kufry a vyrážíme, stále ještě bez snídaně, směr Waitomo.
Po 33,5 kilometrech jižne od Aucklandu zastavujeme na snídani u restaurace s netypickým názvem Autobahn Cafe, stejně jako skupina místních motorkářů, kteří nám dávaji zakusit, jaké to je jezdit plechovkou a závidět. Naštěstí hlad a hlavně očekávání vychválených snídaní typu All day breakfast nám dává na motorkaření zapomenout a objednáváme si 2x Eggs Benedict a Flat white. Vynikající snídaně i káva jsou zkonzumovány obratem a razíme dále. Po necelých 100 kilometrech zastavujeme v malé vesnici Whatawhata, kde se v Backyard Bar and Eatery posilňujeme sladkým Almond slice a měníme se v řízení. Začátek jízdy se tak neobejde bez vtipných momentů stírajích stěračů a skoro jízdy vpravo, ale po chvíli se vše ustálí a Maki nás bezpečně doveze do 69 kilometrů vzdáleného Waitomo, kde zastavujeme u i-SITE Visitor Information Centre. Máme půl hodiny čas, než začne naše prohlídka Waitomo Glowworm Caves, tak odpočíváme a před prohlídkou se přesunujeme do půl kilometrů vzdáleného vstupu do atrakce.
Prohlídka začíná vpuštěním asi třicetičlenné skupinky do areálu, kde u vchodu do jeskyně čekáme na průvodce. Tím je, patrně arabského původu asimilovaný chlapík nevelkého vzrůstu šlapající si na jazyk do té míry, že se jeho rádoby vtípkům směje asi pět lidí, ostatní mu totiž nerozumí. Vpouští nás dovnitř, kde sejdeme po několika schodech do větší podzemní místnosti, kde nás na několika zastávkách poučuje o tom, co je stalaktit a stalagmit (ke stalagnátu se neodstal). Pak máme lekci v představivosti, kiwi provozující bungee jumping, vlasy Boba Marleyho apod. V zásadě nic zajimavé a místní krápníky vypadaji uměle a nejsou tak barevné a vlhké jako v Moravském krasu. Na konci místnosti nás donutí se sehnout tak na úroveň jeho pasu, tedy velmi nízko, a my si všímáme, že stěny konce místnosti nesahají až na zem a pod nimy jsou ony svítící larvy. Když na ně vzápětí rozsvítí plné světlo, jsou vidět místo larev nitky obalené slizem, které larvy vypouští.
Na vysvětlenou, jedná se o larvy speciálního druhu novozélandských světlušek, které na světlo lákají potravu, která se chytá právě do lepkavých nitek. Nezřídka tak spořádají i vlastní dospělé jedince, než se z larvy vyhlube po devíti měsících světluška velikosti našeho komára. Na základě spouštění vláken si světlušky vysloužily název Arachnocampa, což v překladu znamená pavoučí červ.
To už začíná být zajímavé, ale tím prohlídka první místnosti končí. Přesouváme se do další místnosti, kde je nám vysvětleno, že larvy potřebují tmu a klid, jinak nesvítí a tak pokračujeme potichu po spoře osvětlených schodech, které vedou k loďce, do které usedáme a v maximálním kolektivním tichu pokračujeme po vodě do další místnosti, ve které je strop skutečně pokrytý tisicovkami larev a vypadá jako noční obloha. Spolu se skoro absolutní tmou jde o úžasný zážitek, trvající asi pět minut, pak nás průvodce bezslyšně řídící loď za pomoci provazů natáhnutých po jeskyni vyparkuje ven z jeskyně a vystupujeme.
Vyrážíme se ubytovat do nedalekého hotelu Waitomo Caves, který byl postaven na začátku devatenáctého století a vypadá jako z volného pokračování jednočlenné rodiny Normana Batese (Psycho). Jeho stáří nám připomíná recepční s úšklebkem, že v té době se výtahy nestavěly a že máme pokoj v prvním patře. Bereme kufry do teplejch a šplháme do schodů a v prvním patře bloudíme, hledajíc pokoj 23. Potkáváme uklízečky, které se nás ptají na číslo pokoje, když jim ho řekneme, smějí se, že máme štěstí a vybrali jsme si správný (tím myslely již uklizený). Haha. Z pokoje bylo cítit léta, které už odsloužil, ale byl čistý a v pohodě.
Neleníme a vyrážíme autem na blízké atrakce v okolí. K první dorážime asi po 35 minutách. Krátký desetiminutový trek nás zavede k vyhlídce na vodopád Marokopa Falls, který je ohromující, až neskutečný. Provádíme otisk do digitální formy a vracíme se k autu. Z parkoviště vidíme poutač na dva kilometry vzdálené občerstvení a necháme se zlákat. Bohužel, občerstvení je zavřené a na prodej. Vzhledem k tomu, že jsme jen kousek od pobřeží, zkoušíme jet do Marokopa, kde mají být pláže s černým pískem. Skutečně tam po 20 minutách dorážíme a i černé písky vidíme, ale přístup k nim ne a protože nás tlačí čas, jedeme směrem zpět do Waitomo a zastavujeme u lákadla Piripiri Cave Walk. Vystoupáme několik schodů nahoru a pak zase dolů a jsme u jeskyně Piripiri, do které za pomocí světel z mobilů sestupejeme asi po třiceti schodech a zjišťujeme, že dál regulérně nevede a plazit se nám nechce. Tak obracíme a pokračujeme na další zastávku Mangapohue Natural Bridge, což je asi dvacetiminutový loop track soutěskou nad vodou přes lávky a zavěšené mosty až k místu, kde propad skály vytvořil kamenný přírodní most přes soutěsku. Gigantické a dechberoucí, za mostem vede loop přes louky a kopce s nádherným výhledem a stopami po zkamenělých ústřicích, zpět na začátek treku. Docela unaveni se vracíme do Waitomo a zastavujeme u Waitomo General Store, kde si kupodivu přes název nic moc nekoupíte, ale dobře se najíte. Jejich lamb burger je ta nejlepší forma burgeru, kterou jsme měli tu čest na tomto světě ochutnat. Zlákáni místní nabídkou piv jedeme k hotelu a vracíme se pěšky na ochutnávku místních moků. Když se začíná stmívat, kolem půl deváté večer, vyrážíme do hotelu a odpadáme.
Nejprofláknutější atrakce Sky Tower je o ulici výše (centrum Aucklandu je samý kopec) a věž se tedy nabízí. Procházíme návštěvnická patra, koukáme na Auckland z výšky. Vždycky je na co koukat a vždy vás ten pohled ohromí, stejně jako částečně skleněná podlaha. Jdeme se podívat na Town Hall a protože přituhuje (ne nějak dramaticky, ale je večer a už to není těch 20 stupňu jako odpoledne) vracíme se do hotelu pro oblečení a vyrážíme ještě za světla na prohlídku přístavu a přilehlých ulic.
Když se začalo smrákat, sedli jsme na dvě piva (IPA) do hospody Chamberlain a pak prošli, již za regulérního setmění, Aucklandem až skoro k hotelu, kde jsme se ještě posilnili nezdravým jídlem v Denny’s. Do hotelu jsme sotva dolezli, unaveni a víceméně jsme hned odpadli.
O Novém Zélandu jsme spolu s Maki mluvili několikrát a když jsme na konci sézony letních dovolených zjistili, že standardní teplo už nestíháme a je třeba jet dál, volba byla velmi rychlá. Vzhledem k omezenému času a vytíženosti obou jsme to nechali tradičně na CK VIVA Travel a po osobní domluvě s majitelem jsme se plně odevzdali do jeho rukou. Tentokrát to ale nebylo plánováno na motorkách, ale rozhodli jsme se, že si vystačíme s autem.
Prvotní přípravy za námi a 15.11. vyrážíme v 11:40 (oproti plánovaných 10:00) na nejtěžší část cesty tam, D1 Brno-Praha. Kupodivu to šlo bez problémů a když jsme pak zjistili, že plánovaná stávka rádoby taxikářů proti pokroku a sdílení auta ve formě Uber byla zrušena, ocitli jsme se na terminálu jedna u Vaška Havla o tři hodiny dříve.
Let British Airways BA857 do Londýna (Heathrow) proběhl bez problémů, v Londýně mě tradičně testovali na střelný prach, za další dvě hodiny jsme pokračovali s Cathay Pacific do Hongkongu, kam jsme po necelých 12 hodinách letu dosedli kolem 18:00 místního času a po třech hodinách pak vyrazili na poslední let do Aucklandu, kde jsem přistáli těsně před půlnocí ze čtvrtka na pátek (tedy po cca 36 hodinách), před polednem místního času.
Protože jsme přetáhli dovolené množství tabáku o 300% :), skončili jsme na celním úřadě a za přebytek zaplatili clo, resp. daň, o její výšši se raději nebudu zmiňovat. Imigrační a bio kontrola se tentokrát nekonala, na imigračním byla tma, tak asi měl obtloustlý maor obědovou pauzu a k bio kontrole zřejmě nebyl důvod. Pak už Supershuttle z letiště k hotelu, volání pronajimatele apartmánu, který pronajíma pronajatý apartmán v hotelu (WTF?), jeho příchod, předání klíčů, sprcha a vyrážíme do města.
Je druhé největší město v Koreji a ze Soulu tam jede vlak typu KTX. Cesta trvá kolem 2:45 a na hlavní nádraží dojíždíme na čas. Teď už zbývá jen najít metro. Směrovky mě vedou ven z haly a za nějakou budovou je vstup do metra. Oproti Soulu je zde jen šest linek. Mají zde opět intuitivní automaty na lístky, ovšem s malou odlišností. Maximální bankovku, kterou můžete použít je 1.000 wonů. ( ke koruně je to cca 1:50 ) Ty už však nevlastním. Tak přistupuji k další skříňce, která pro změnu mění bankovky vyšších hodnot na tisícovky. Po několika pokusech automat pochopil, že mu nic jiného nedám a uvolil se vydat bankovky.
K ubytování je to asi 45 minut s jedním přestupem. To nalézám díky GPS jednoduše. Pokoj mě příjemně překvapil. Masážní vana a pod záchodovým prkénkem je elektronicky řízený bidet. Už se sice stmívá, ale je to kousek k moři, tak proč se ještě nepodívat. A jak jdu kolem pláže, tak uvidím Busan sea aquarium. O programu je rozhodnuto. Platím vstupné a sjíždím dolů do patra na začátek prohlídky. Oproti jiným akváriím zde mají tučňáky. Jinak zde můžete vidět různé ryby, korály, žraloky, chobotnice a spoustu dalšího v několika patrech. Nechybí ani tunel. Výhodou vstupu před zavíračkou je v tom, že je zde málo lidí a tak si prohlídku skutečně užívám.
Další den si kupuji denní jízdenku a mířím do Gamcheon culture village. Jedná se o barevné domky, které jsou postaveny v kopci. Mezi nimi jsou úzké uličky. Ideální místo pro hraní na schovku. V některých domech se nachází i různé expozice.
Dále mé kroky vedou do Jagalchi, kde se nachází obrovské tržiště ryb. A nejenom ryb, vše co hrdlo ráčí a plave v moři. Rejnoci, úhoři, mušle, kraby, chobotnice, olihně…….. Několik ulic stánků včetně vývařoven a to tam je ještě celá hala prodejců.
A pokračuje se dále, Busan tower, který nemůžu vynechat a další market s různými dobrotami. Také narážím na ulici pro E-sport. Jednoduše ulice pro herní pařany.
Únava se za celý týden už nastřádala a já se ve večerních hodinách vracím zpět. Nevím ovšem jak mám chápat denní lístek. Při návratu do mé cílové stanice mě turniket nechce pustit dále. Starší paní mi posunky ukazuje, že to mám podlézt a tak se i stalo.
A je tu sobota a já opět sedím ve vlaku KTX směřující na letiště, kde přespím. Ovšem neobešlo se to bez humorné příhody. Pěkně si sedím ve své sedačce, když přijde chlapík a říká, že tu sedí. Načež mu kontruji svoji jízdenkou. Po málem porovnání zjišťujeme, že sice sedím dobře, ale o den dříve. Jdu za stevardkou, že mám drobný problém. A ona, že pokud mi nebude vadit stát, tak mohu jet tímto vlakem. Což mě samozřejmě nevadilo. „Stání“ znamenalo sedět na sklopné sedačce u dveří. Nakonec to dopadlo tak, že jízdenka mi byla stornována a vystavena nová a i místo se našlo. Vše se vyřešilo v pohodě a s úsměvem.
Sedím si ve vlaku KTX a řítím se rychlostí kolem 300 km/h směrem do Busanu. Počasí je opět slunečné na krátký rukáv. A já si tak přemýšlím co jsem v Soulu za ty dva dny zažil.
Netušil jsem ani, že mé ubytování je na tak strategickém místě. Top one ve většině bedekrů je královský palác Gyeongbokgung, který je hned za rohem. Předtím než ho navštěvuji, dělám si procházku do parku, kde je možné vidět městské opevnění. Také zde zapichuji geocachingový špendlík do své mapy. Populární je zde i část zvaná Bukchon Hanok. Jedná se o stylové Korejské domy a zde jsem byl ubytovaný. Nedaleko je i market, kde jsou různé stánky se vším možným a také street food. Dá se ochutnat spoustu zajímavého.
Procházkou po okolí jsem strávil celý den.
Další den jsem vyrazil na N Seoul. Jedná se o vysílač s vyhlídkou, který se nachází v samém středu města. O pár zastávek metra dále je možno navštívit Válečné muzeum, kde jsou artefakty jak historické, tak novodobé. Sympatické je, že je exhibice jak uvnitř tak i venku. Vidět na vlastní oči bombardér B52 Stratofortress je opravdu zážitek. I když je fakt, že jsem přemýšlel jak tuto hmotu železa dostanou do vzduchu.
Největší uliční market v Soulu se nachází v Hoehyeon a tak mé kroky směřovali tam. Je podobný jaký jsem navštívil předešlého dne, ale několika násobně větší. Několik ulic je zaplněno vším možným. A jak se tak pomalu vracím, tak nedaleko náměstí Gwanghwamum, slyším řev fanynek, což upoutalo moji pozornost. Vypadalo to na nějaké předávání „Oskarů“. Červený koberec položený na schodech u kterého se čekalo na příjezd automobilů. A když se tak stalo ozval se ten řev, který byl podporován nějakými moderátory.
A to je tak že Soulu vše, dalším místem je Busan.
Včera pršelo až do jedné hodiny odpoledne. Mód krátký rukáv se změnil na mikina a bunda. Když déšť jakž takž ustal, šel jsem se podívat po místních zajímavostech. Mezi dominanty patří budova Expo, která ční nad jezerem a má se letos opět otevírat nebo Abai village, kde si můžete pochutnat na místních specialitách. Ani já jsem neodolal a objednal si rybu, ovšem předtím co mě donesli tak nemám tušení co bylo. Nějaká polévka s něčím. Na pohled to nevypadalo moc vábně, ale chuťově to bylo zajímavé. A pak skutečně přinesli rybu, spíš čtyři druhy ryb. Hůlkami jsem tento pokrm ještě nejedl.
Mezi další zajímavost patří Gaetbae boat, což je loď na lidský pohon, kde se turisté přepravují na druhou stranu vlastními silami. Aspoň tak to bylo popsáno v bedekru. Realita je taková, že místní zaměstnanci tahají za lano a turisté si je fotí.
A to bylo se Sokcho vše, ráno se loučím s hotelem a jdu na nedalekou zastávku autobusu. Kupuji si lístek do Soulu. Za deset minut jede expres. Tomu říkám značka ideál. Pohodlné sedačky, jen tři v řadě a uklidňující cesta. Vracel jsem se stejnou cestou a co jsem nezmínil, tak bylo, že je to cca 50 na 50 jízda na povrchu a v tunelu. Nejdelší tunel, aspoň co jsem si všiml měřil 11 kilometrů. Cílová stanice tentokrát byla Soul Express Terminál. Následovali, jak říkají mladí kolegové, nové expy. Najít zastávku metra se záhy zadařilo a dále bylo potřeba koupit jízdenku. Ta se kupuje v samoobslužném dotykovém terminálu. Mysleli i na cizince a můžete to přepnout do latinky neboli angličtiny. Vyberete stanici, počet jízdenek, naládujete penězi a vypadne vám jízdenka v podobě kreditní karty. Teď už jen stačí najít správný směr. Vstoupit do metra a vystoupit na správné zastávce. Jen malá poznámka, přímo uvnitř vozu metra je WiFi router, tak se dá serfovat po čas jízdy. Já jsem se sice na ni nepřihlásil, ale na každém kroku je nějaká free WiFi. Třeba to dojde i jednou k nám.
Vystupuji na zastávce Anguk a jdu hledat své ubytování. Tentokrát se jedná o typický Korejský dům. Jedna místnost se zašupovacími papírovými dveřmi a „postelí“ na zemi. Vedle je ještě koupelna.
Je ještě brzké odpoledne, tak se vydávám do centra. V roce 2016 zde byla dostavěna šestá nejvyšší budova světa Lotte World Tower s výškou 555m. A tomu já nemohu odolat. Kupuji vstupenku a za chvíli už stojím ve výtahu, který mě vyveze za minutu do 117 patra ve výšce 472m. Mají zde i skleněnou podlahu, kterou se můžete podívat co se děje pod vámi. Ale není to jen taková obyčejná podlaha. Má jeden úžasný efekt. Vypadá jako mléčné sklo a není vidět dolů a pak…… blik a wow efekt, podlaha je transparentní. Dá se vyjít ještě pár pater nahoru a vyhlídková terasa se nachází ve 120 patře a výšce 486 m. Příjemné je, že je tu málo lidí. Tak se dá v klidu chodit a kochat se pohledem z výšky. Můžu si zapsat další mrakodrap do svého deníčku a vracím se za tmy na své ubytování.
Sokcho je známé svým národním parkem a tam směřovaly mé kroky. A nejenom mé. Ráno dostávám na recepci dobré rady a zastávku bez problémů nacházím. Do parku jezdí linky 7 a 7-1. Mají zde vysoce sofistikovaný jízdní řád. Je zde pouze napsán první a poslední bus. Žádné další informace, třeba o intervalech nebo přesněji o časech. Tak tam stojím, přidávají se ke mě další a další lidé. Za nějakých 20 minut přijel téměř plný autobus a na naší zastávce jsme ho pěkně doplnili. Řidič ještě než vyjel, tak měl pocit, že má minimálně půl hodiny zpoždění,které se snaží za každou cenu dohnat. Brzda, plyn, klakson v různém pořadí. Nápad na návštěvu parku mělo několik tisíc dalších lidí. Přibližně pět kilometrů před parkem najíždíme do kolony a malými přískoky se suneme vpřed. Po dalších dvou kilometrech většina včetně mě vystupuje a ten „kousek“ už dojde. Ukázalo se to jako mnohem rychlejší varianta.
Platím vstupné do parku a vybírám si trek na vodopády. Podle mapy 40 + 30 minut. Na to kolik lidí bylo před parkem, se to pěkně rozestřelo. Po upravené cestě to pěkně ubíhá. A tam kde končí, začínají schody a mosty. První vodopád je Yukdam a pak následuje Biryeong. Sice není mnoho vody, ale vodopád tam je. Pokračuji dále po schodech. Je jich „jen“ necelých 900. Ne, že bych je počítal, ale na každým padesátým je motivační značka, kolik jich ještě zbývá. První jsem našel s číslovkou 850. Počasí je nádherné, svítí slunce a je akorát tak teplo. To ovšem neznamená, že se nepotím. Potím se jako všichni ostatní. Co mě ovšem překvapuje, tak ty, které většinou potkávám, jsou 60+, klobouk dolů. A už se blíží poslední schod a dostávám se na vyhlídku ze které je možné vidět vodopád Towangseong. Ale není, tak vysoko už voda nedotekla. A teď už jen zpátky stejnou cestou. Překvapivě to jde mnohem rychleji 🙂
Další věc, kterou jsem chtěl podniknout, bylo svezení se lanovkou na vyhlídku Gwongeumseong, ale díky návalu byli lístky vyprodány do pozdních odpoledních hodin. Tak jsem navštívil ještě buddhistické chrámy.
Jak se blížím cestou k autobusu, vidím, že právě najíždí. To mám, ale štěstí. Myslel jsem si to do té doby, než jsem viděl za roh. Had linoucí se několik desítek metrů utnul mé nadšení. První vůz odjel beze mě, ale do druhého už jsem se nacpal. Co bylo ovšem zajímavé, že jsme ujeli asi jeden kilometr a většina lidí vystoupila. Bylo to na obrovském parkovišti se spoustou autobusů. Cesta do Sokcho už ubíhala v klidu.
Následovala procházka k moři a pak ochutnávání místních dobrot.
Vítejte u našeho pravidelně nepravidelného občasníku. Tentokrát nás zavedou řádky opět do Asie a to konkrétně do Jižní Koreji.
Začátek cesty vždy začíná z místa A do místa B. Jedná se o poněkud nezáživnou pasáž výletu. Zkráceně takto, Praha – Aeroflot – Moskva – Aeroflot – Soul. Zde musím podotknout, že Aeroflot patří rozhodně k těm lepším aerolinkám. Uvidíme jestli to potvrdí i cestou zpět.
Uběhlo necelých 17 hodin cesty a já se ocitám v Koreji na mezinárodním letišti v Incheonu. Popojíždím bezobslužným vlakem do hlavního terminálu, kde následují nezbytné formality. Vyplnit vstupní kartu, kterou jsem dostal v letadle a pak ještě jednu, kterou jsem nedostal. Na to mě upozornil pán od přepážky, který se s jednou kartou nespokojil. Posílá mě ke stolu, kde si ji mohu vzít a vypsat. Vybaven oběma kartami se vracím zpět k přepážce. Následuje skenování pasu, klepání do počítače, neznámá slova a mačkání zeleného tlačítka. To znamená, že si pro mě přichází mladá Korejka a odvádí si mě na imigrační. Po zkušenostech z dovolené na Novém Zélandu, mě to nechává naprosto chladného. A jak tak sedím na židličce a koukám kolem sebe, vidím „Výslechová místnost“, tam jsem se, ale už nedostal. Po nějakých 10 minutách klepání do počítače, skenování ukazováčků a koukání do kamery jsem propuštěn. Na dotaz, jestli bylo něco v nepořádku padla stručná odpověď „Ne“. Ještě jsem ji prozradil jak se správně čte mé jméno a po vzájemném úsměvu pokračuji hledat mé zavazadlo. I to zanedlouho přijíždí na pásu a já mohu vyrazit za dalšími zážitky. A ten nastal hned před východem. Uniformovaná paní po mě chtěla kartičku, kterou mi vzali na imigračním. Marně ji vysvětluji, že už jsem ji odevzdal. Marně. Tak znovu vypsat a odevzdat. Teď už jsem skutečně v Koreji.
Vybrat nějaké bankovky a pokusit se dostat na severovýchod do města Sokcho. Plán byl jednoduchý, sednout na vlak, dojet do Soulu, metrem na Východní autobusový terminál a odtud na východ. Ale šlo to jednodušeji, z letiště míří linka přímo na nádraží . Tak jsem toho využil. Cesta autobusem zabrala necelou hodinu, včetně zácpy v Soulu. Byla to trochu poznávací linka. Ale to už jsem na nádraží, kupuji si lístek a za 10 minut odjíždím expresem. Za dvě a půl hodiny včetně přestávky se ocitám v městě Sokcho. Ještě zvládám krátkou procházku po okolí, ale pak padám do postele a probouzím se až druhý den.
P.S. Asi to šlo ještě jednodušeji, přímo z Incheonu do Sokcho 🙂
Kruh se uzavírá. První noc byla v této case a závěrečná také. Ještě jednou si projít starou Havanou, nasát tu správnou atmosféru. A pak už jen rozloučení, odjezd na letiště a dlouhý let zpět do ČR.
|
|
Nejnovější komentáře