Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Den 13 Central Otago Boutique Wine Tour

Dnešní den má být odpočinkový, a tak vstáváme kolem deváté a chystáme se na výlet po vinicích spojený s ochutnávkou vína s názvem „Boutique wine tour“. Název může být trošku zavádějící, tak tedy na vysvětlenou – „boutique wines“ vyjadřuje vína, která jsou vyráběna v malé produkci a nevyváží se do zahraničí. Vyrážíme z motelu po desáté a jdeme na místo srazu, odkud má být odjezd. Ještě se někteří posilní snídaní a po malých zmatcích, odkud vlastně vyrážíme, zahlídneme dodávku Appelation Central Wine Tours a řidič nás vítá se slovy „Vy musíte být Milan a Markéta“ a cpe nás do dodávky, ve které už sedí zbytek osazenstva, americká rodinka se 2 McDonald dceruškama, postarší australský pár a dva australští borci. Vyrážíme směrem vinařský kraj Central Otago, řidič jménem Gavin mluví o novozélandském vinařství, krajích, oblastech, pěstovaných odrůdách, a než se nadějeme, zastavujeme v prvním vinařství Mt. Rosa v oblasti Gibbston. Přivítá nás krásný levandulový záhon a uvnitř bodrá, v obličeji pěkně zčervenalá (místním horkem to asi nebude) první dáma celého vinařství, která při úvodním seznámení ihned okomentuje Milanovo o/spálení, všichni se rozesmějí na plné kolo, i když by si mohla s Milanem podat ruce (a kdyby si čubka zkusila běhat tři dny pod sluncem a našlapat u toho přes 30 kilometrů, mít ze slunka vyrážku po celých rukách a sloupaný obličej a krk, vtípky by ji rychle přešly, pozn. Milan). A hned se hrne k degustaci vína a každému nám nalévá první vzorek, pak další a další. Tedy co jsme v Mt. Rosa nakonec degustovali. Sauvignon Blanc 2016, Riesling 2016, Pinot Gris 2015, Pinot Blanc 2016, který je opravdovou raritou a chutnal nám zde nejvíce (a také měl nejvíc voltů), Rose 2017, Pinot Noir 2015 a Pinot Noir 2014. Jednalo se ale opravdu o degustaci, tak že nám červená dáma vždy zašpinila dno sklenice a pak o tom špinavém dně chvíli mluvila. Po skončení degustace nám je nabízena koupě, nicméně odjíždíme bez vzorků, ale ten Pinot Blanc nás pak zpětně dost mrzel.
Přesouváme se do oblasti Bannockburn, kde dostáváme v Carrick Wines oběd ve formě obloženého stolu, kde se nabídka skládá ze sýru, šunky, salámu, mušlí, pomazánky, chutney, vaječné omelety, hroznů, naložených místních třešní a čerstvého pečiva s olivovým olejem. Samozřejmě nechyběla sklenka vína dle výběru. Posilněni vyrážíme do oblasti Cromwell, kde absolvujeme další degustaci ve vinařství Scott Base, v nádherném dřevěném domku uprostřed vinic. Po pěti ochutnávkách vyrážíme zpět do vinařství Kinross v Gibbstonu, které ale zastupuje pět místních vinařů, a tak od každého ochutnáváme po vzorku a pak bereme útokem místní shop a kupujeme si vzorky na pozdní odpoledne. Vyhrálo vinařství Hawkshead, které vyrábí víno klasickou původní metodou, a jejich unikátní Riesling 2015 – při prvním kontaktu květové sladší chuti, po rozložení s chuťovými buňkami přichází typická suchá vyrovnaná chuť. Vzhledem ke složení půdy a podnebí se jakákoliv u nás známá odrůda nedá v chuti a vůni srovnat se stejnou odrůdou na Novém Zélandu, vždy se jedná o zcela jinou, unikátní a vesměs vynikající chuť. Jako taková kulturní vložka nás poté čeká zastávka v místním vyhlášeném ovocnářství Jones´s Fruit Stall – slovy trh s místním ovocem a zeleninou, sušenými plody a zmrzlinou vyráběnou přímo ze sklizeného ovoce. Dokonce tu můžete místní plody ochutnat. A jedná se opravdu o oční a chuťový výtěr – ochutnáváme výborné pouze místně pěstované Gold kiwi, dále mandarinky, jablka, ale také sušené třešně. Jediné, co kazilo nevšední zážitek, byli uječení, všude se skupinově cpoucí ťamani. To je také hlavní důvod, proč nakonec nedáváme vyhlášenou místní zmrzlinu, protože představa čekání v dlouhé pištící frontě je absolutně stresující a zbytečně zkracující život. Místo toho dáváme krátké cígo a kocháme se místní voňavou zahradou s růžemi, kterých je tu vyseto nespočet barevných druhů. Po 15min nás Gavin nažene do dodávky a upalujeme jeho vlastním stylem plyn a brzda zpátky do Queenstownu. Po domluvě všechny rozveze a nás vysazuje jako poslední přímo před motelem, tak že se se vzorky nemusíme tahat po celém městě.
Vypereme v místní laundry a vyrážíme na poslední cíl v Queenstownu, lanovku Skyline a vyjíždíme nahoru, kde ještě stíháme jednu adrenalinovou jízdu na vozíčcích (luge), což jsou řídítelné káry, kterými se spouštíte z kopce dolů s báječným výhledem na celé město. Pak jdeme na vyhlídku, děláme pár záběrů a docela hladoví sjíždíme zpátky dolů, kde po pár metrech od lanovky zapadáme do Pizza Pasta Bella Cucina, protože docházíme k tomu, že nám chybí typicky evropské jídlo (žádné knedlo, vepřo, zelo prosím) – těstoviny a pizza. Obojí si objednáváme a v duchu dnešního dne doplňujeme symbolicky sklenkou vína ,Rose z oblasti Central Otago. Začíná se stmívat a my, bez toho že bychom se snažili o splnění limitu 5 minut pani domácí, po 14 minutách do kopce dorážíme na motel, kde se pomalu balíme, abychom mohli ráno po páté hodině vyrazit směr Milford Sound, kde máme být v 10:30 a cesta je na čtyři hodiny.

Den 12 Fox Glacier aneb letěli jsme helikoptérou

Brzké vstávání se samozřejmě nekonalo a pod tlakem nevraživých pohledů chlápka uklízejícího okolní, již vylidněné, chatky, balíme a chvilku po desáté jedeme směr centrum, kde se snažíme sehnat helikoptéru. Na potřetí se nám to podaří u Fox & Franz a o hodinu později jsme na blízkém heliportu, sedáme do helikoptéry a letíme nad ledovec, ke kterému jsme šli včera pěšky. Po shlédnutí Franz Josefa přelítáváme nad ledovec Fox, který obkroužíme a pak na vrchní planinu napotřetí dosedáme (bylo třeba lyžinami udusat sníh, který je mokrý a strašně se propadá). Vystupujeme na ledovci a propadáme se po kolena do sněhu. Chvilku se na ledovci brodíme, kocháme, děláme fotky a soukáme se zpátky do helikoptéry, slétneme nad ledovcem do údolí a po 30 minutách letu přístáváme zpět na heliportu.
Obohaceni neskutečným zážitkem sedáme do auta a s Maki za volantem se snažíme lehce umazat časovou ztrátu, protože máme co dělat, abychom stihli check-in v motelu v Queenstownu. Zastavujeme jen krátce na poslední vyhlídce na moře u Knights Pointu, nejdelší jednoproudový most přes Haastem jen prolétneme, ani nezastavujeme, pak se v Haastu nakonec stavíme na malém obědě v Hard Antler opět s vynikající tentokráte tomatovou polévkou a Wedges (a protože dnes již nic neřídím, dovolím si i dvě piva). Další krátkou zastávku děláme u Thunder Creek Falls a nesmíme vynechat ani oblíbené zastávky u jezera Wanaka a Hawea a nakonec se ocitáme před Puzzling worldem na začátku města Wanaka. Časově máme asi tři čtvrtě hodiny rezervu, a tak jdeme dovnitř, vynecháváme bludiště a procházíme jen sekci iluzí, kde se výborně bavíme nad tím, jak jednoduché je obelhat naše oči. Závěrečných pár desítek kilometrů pak dává Maki na krev a před motel v Queenstownu dojíždíme s 11 minutovou rezervou. Nakonec zjišťujeme, že informace z voucheru nejsou správně a poslední check-in je o hodinu později. Vyslechneme si dlouhý monolog recepční na téma dobrých a špatných restaurací ve městě a vyrážíme na základě toho ochutnat skvělé tacos a excelentní hamburgry v The World Bar & Restaurant, které doplňujeme o 4 dcl piva, procházíme stmívajícím se městem a končíme přesunem do motelu, který z centra trvá podle Samsung watch 16 minut. Recepční nám říkala, že ona to dává za pět až šest a její matka za 10 minut, tak jsme asi její prarodiče, protože i přes snahu a průměrnou rychlost chůze 6,2 km/h jsme to pod deset minut nedali.

Den 11 Franz Josef Glacier

Přispali jsme si a balíme tak, že odjíždíme na poslední chvíli v limitu checkoutu, tedy v 10 ráno (už podruhé, aklimatizace dokončena). Opouštíme Greymouth s tím, že opožděnou snídani dáme po cestě. Po několika kilometrech snídáme na slunce zalité zahrádce The JSCT Art & Craft Café a pochutnáváme si zatím na nejlepších Eggs Benedict, co jsme tu měli. Přitom si všímáme reklamní tabule na West Coast Treetop Walk & Cafe a padá rozhodnutí tuto atrakci navštívit. Napřed se ale zastavujeme v pobřežním městečku Hokitika, kde se někteří domáhají návštěvy městské pláže za účelem vykoupání se v Tasmánském moři. I přes namítání těch druhých, že se tu nikdo nekoupe, vyrážíme na víceméně opuštěnou pláž, na které fouká studený vítr od moře a je hned po koupání. Alespoň jsme viděli Hokitiku 🙂
Pár kilometrů za Hokitikou odobčujeme a po dvou kilometrech zastavujeme u West Coast Treetop Walk & Cafe, kde si kupujeme vstupenky a okupujeme toalety. Pak vyrážíme na krátký trek, který nás dovede k začátku treetop walku, a začínáme stoupat do korun stromů po kovových lávkách. Postupně vystoupáme do výšky 20 metrů, ze které obdivujeme místní flóru a děláme zastávky na jednotlivých stanovištích, kde se dozvídáme o zdejší skladbě lesů, o ptactvu, škůdcích a dalších zajímavostech z tohoto prostředí. Na jedno ze stanovišť je možnost vystoupat do věže, která je dalších 20 metrů nad kovovou lávkou. Koukáme z výšky 40 metrů a celá věž se hýbe ve větru, což jak se pak dovídáme, je prý schválně, tak byla konstruovaná. Stejně tak se houpe jeden za slepých výběžků celé 450 metrové lávky a při pokusu o společnou fotku to zapříčiní pád slunečních brýlí na zem a jejich efektní sesuv z lávky nenávratně do nepřístupné hloubky 20 metrů. Od teď má Maki na fotkách jiné brýle 🙂 Během chůze po lávce potkáváme dva chlapce ze Slovenka, tak že je, stejně jako krajany na treku v Abel Tasman, pozdravím místo zde obvyklého „Hi, Hello, Haya“ a pod. prostě „Zdravím“, čímž je vyvedu z míry, že nejsou schopni zareagovat 🙂 Potkáváme je ještě na parkovišti při odjezdu, kdy na ně máváme a pak ještě jednou, když je předjíždíme na cestě do Franz Josef Glacier. Po dvou hodinách cesty dorážíme do vesnice Franz Josef Glacier, která existuje jen díky turistice a v podstatě v ní není starousedlíka, jsou tu jen motely, restaurace, naval prachy shopy a společnosti, které vám umožní dostat se na ledovec. V minulosti se tyto společnosti věnovali trekům k a po ledovci s průvodcem, dnes to již není možné, a jsou tak zaměřené výhradně na lety nad ledovcem, případně s přistáním, nebo s výsadkem a následujícím trekem. Pěšky se již na ledovec nedostanete, protože natolik odtál, že výstup na něho není možný (resp. je, ale příliš nebezpečné). My ale odoláme a jdeme na krátký trek za vesnici, Terrace Walk (tak nějak ze sentimentu, kdysi jsme tam lovili kešku) a pak jedeme dalších pět kilometrů dále a parkujeme před trekem ke spodku ledovce, který dříve měřil necelou hodinu, dnes je již na hodinu a půl. Po necelé třičtvrtě hodině dorážíme na místo, kde trek končí a smutně koukáme na torzo ledovce, které již nesahá až na úroveň řeky, ale končí o nějakých 100 metrů, možná i více nad zemí a pod ním je jen hromada kamení. Děláme pár fotek, krajina je to nádherná a kameny hrají všemi barvami, a jdeme zpátky. Za pár desítek kilometrů dorážíme do podobné vesnice, jako byla Franz Josef Glacier, ale tentokrát to je Fox Glacier, kde se ubytováváme v kempu s obytnými vozy a naštěstí i plně zařízenými chatkami a v chatce číslo 52 nacházíme útočiště pro dnešní noc. Ještě jdeme kilometr do mini centra, kde si na zahrádce Sallon Cafe dáváme hned tři jídla zaráz, abychom ochutnali zdejší – Camembert pečený s místním medem, novozélandskou specialitu Whitebait, která se dělá z vybraných druhů malých ryb, které jsou v průměru od 45 do 55 milimetrů dlouhé a jsou kolem 15 až 22 týdnů staré, a také místní zeleninovou polévku, která byla vynikající, jako všechno ostatní jídlo. Prokládáme to každý tradičním 4 dcl pivem a pak uháníme ten den poslední kilometr do chatky, kde ještě chvíli sedíme na zápraží a pozorujeme a posloucháme čilí ruch v obytných vozech a konstatujeme, že největší hluk dělají asiati a indové. S tímto vědeckým závěrem odpadáme a slibujeme brzké vstávání, abychom byli další den v Queenstownu co nejdříve.

Den 10 Cesta do Greymouth

…Ten den měl být tím nejlepším dnem jeho života, den pro který žil, den, pro který tvrdě trénoval, jeho den. Ráno nastoupil v nové roli kapitána letky a vedl dopolední cvičení. Bylo jasně vidět, že má zkušenosti a schopnosti, které ho k nominaci na tuto pozici dostali a jeho letka ho evidentně uznávala a fungovala na každý jeho povel. Naladění celé letky na myšlenkovou vlnu kapitána bylo velmi důležité, a právě v tomto vynikal, dosahoval úspěšnosti 99%, což bylo výjimečné, protože standard byl kolem 85%. I proto byl zvolen jako jeden z nejmladších členů letky za kapitána, a byl na to patřičně hrdý. Nevěděl však, že je to jeho poslední den života.
Kolem poledne, kdy četnost střetů s nepřítelem vrcholila, narazila jeho letka na dvojici nejčastějšího druhu vetřelců, kteří se objevovali znenadání, ve svých ohromných lodích a po vylodění byli nesmírně útoční. Znal je velmi dobře už z výcviku a věděl, jak s nimi bojovat. Myšlenkami postupně řídil nálety na jednotlivé části gigantických vetřelců a jeho schopnosti předvídat jejich pohyby zdařile řídily úniky jeho letky z útočných výpadů vetřelců, a úspěšnost náletů tak byla velmi vysoká. Postupně a bez minimálních ztrát dokázala jeho letka přistávat na těle vetřelců a postupně z nich odebírat to jediné, za co mělo smysl bojovat, ten nektar, který měli v tělech, a tak moc znamenal pro jeho lid. Během několika náletů, kdy v bojových formacích útočili v několika náletových formách, nebyla sice úspěšnost vytížení nektaru nijak vysoká, ale měli vetřelce pod kontrolou a mohli dále plánovat a získávat to, co potřebovali. Pak ale nastala fáze boje, kdy vetřelci ustupovali, pod tlakem jeho letky, což bylo dobré z hlediska účinnosti útoku, ale z hlediska vytěženosti nektaru to nevypadalo nijak dobře.
Vetřelci byli postupně zatlačeni působením celé letky do své lodě, ale výtěžnost nektaru byla mizivá. Protože patřil mezi nejlepší letce, stáhl ostatní z akce a sám se rozhodl zaútočit bez ohledu na to, že se boj měl odehrávat v lodi vetřelců, která byla zapovězena, a jen málo z těch, kteří se dostali dovnitř, přežili, a mohli o tom vyprávět.
Začátek jeho útoku byl snadný, obrovská křídla lodě vetřelců byla otevřena, a tak se bez problémů dostal dovnitř lodě a celou jednotku, vzhledem ke složitosti manévru, nechal čekat venku. Přistál na obrovské ploše a chystal se promyslet další krok, když v tom se ozval děsivý zvuk vytvořený obrovským pahýlem vetřelce, pohybujícím se prudce směrem k jeho místu přistání, který tak dobře znal z dob průpravy, a tak automaticky zareagoval a vzlétl na opačnou stranu, aby unikl útoku. Bohužel nepočítal s rychlostí reakce vetřelce, a tak zemřel rozdrcen o nesmírně hornatý a tvrdý povrch mimozemské lodě.

„Dobrý, dostal jsem ho“, říkám, když jsem rozplácl komára na sedačce, co vlétl na poslední chvíli do auta. A rychle pryč. Toto jezero už stačilo. Opouštíme jezero Rotoroa, které je sice nádherné, ale jen z auta, jakmile vylezete ven, stovky komárů začnou bezhlavě útočit a za jakoukoliv cenu z vás chtějí vysát všechnu krev. Jezero jsme navštívili po cestě z Nelsonu do Greymouth, zatím bez snídaně, v roli řidiče Maki. Uháníme od jezera a plánujeme zastavit po sto kilometrech od Nelsonu, kde se podle zkušeností nabitých z minulých let nachází taverna Owen River, která nabízí skvělé snídaně v klasickém stylu. Po sto kilometrech skutečně narážíme na tavernu a natěšeni jdeme dovnitř. Ti z nás, co jsou tu po druhé v životě konstatují, že se od poslední návštěvy nic nezměnilo, jen ten vrchní je nějakej divnej. No nebyl to jen vrchní, Kim Sim, ale i jeho předražená nabídka, která nás odradila a vybíráme si jen předem připravené tousty a flat white, který nás utvrzuje v tom, že flat white od asiata již nikdy. To není xenofobní poznámka, to je holý fakt, umí vařit z toho, na co jsou zvyklí, ale s čím zkušenost nemají, to jim prostě nejde a baristé z nich rozhodně nikdy nebudou.
Trošku posilněni pokračujeme bez dalšího plánu směr Greymouth, když po cestě narážíme na park The Buller George Swingbridge, který nabízí divokou jízdu po řece ve člunu, překonání nejdelšího zavěšeného mostu na Novém Zélandě v délce 17 metrů, několik treků a přejezd ze druhé strany zavěšeného mostu ke vchodu sedačkou na zavěšeném laně. Člun se nabízí až za hodinu a na to nechceme čekat, tak si jen kupujeme vstup na treky, který zahrnuje i přechod mostu a k tomu jízdu sedačkou zpět. Přecházíme po zavěšeném houpajícícm se mostě bez potíží a vyrážíme jen na krátký trek, který vede zpět k sedačce, ten prodlužujeme o 20 minut nádherným trekem k giant stromu, cesta byla fakt kouzelná, giant strom stál za prd, i když úctu si zasloužil, odhadované stáří měl 300 let.
Po návratu k sedačce jde první na řadu Maki a zanedlouho je vypuštěna na druhou stranu, kde bez problémů přistává. Já jsem na řadě hned po ní a podstupuji stejný způsob přepravy stejně jako Maki bez potíží. Obsluha sedačky to celé natáčí na foťák a nabízí nám video včetně flashky ke koupení, což nakonec přijímáme a spokojeni s celou atrakcí odcházíme a pokračujem dál směr Greymouth.
Po pár kilometrech se zastavujeme v Berlins Cafe & Bar a kupujeme si kávu. Další zastávku děláme u výhledu na řeku Buller v rest stopu Lower Buller a za další hodinu parkujeme v Punakaiki a jdeme na krátkou obhlídku Pancake Rocks – tedy palačinkových skal. Pak už jen 38 kilometrů do motelu v Greymouth, ubytování, nákup v Countdown a na doporučení vlídného recepčního návštěva restaurace Australasian Bar & Restaurant, kde hned od začátku víme, že je obsuha zmatečná a nebude to bez problémů. Mají ale každý den na něco akci a tak si dopřáváme dnešní nedělní akci, 300 gramový rumpsteak s hranolkami za 15 dolarů. Dáváme si k tomu točené a začíná mazec, když se nás servírka ptá, zda už jsme dostali jídlo. Nedostali. Aha, tak to je problém u nás, vydržte. Přichází manažerka a omlouvá se, že v tiskárně v kuchyni došel papír a tak se naše objednávka nerealizovala. Jestli si počkáme, no ano, počkáme. Ok, pití je na účet podniku. Ok, tak si poroučíme další pivo a po deseti minutách máme jídlo na stole. Byla to delikatesa, dlouho jsme tak výborně udělaný rumpsteak neměli. Dojíme a dopijeme a skutečně platíme jen 30 dolarů za dvě porce. Do motelu to máme asi 30 kroků a s plnými žaludky ještě sedíme před pokojem a pozorujeme stmívání, které se tu odehrává kolem desáté večer.

[Show as slideshow]

Den 9 Nelson

Tradičně začíná den probuzením, tedy ránem kolem osmé, kdy většina evropanů má zrovna začátek pátečního večera. Nesnídáme, ale rovnou vyrážíme na vyhlášený THE NELSON MARKET SATURDAY, který je necelých pět kilometrů od motelu, a nacházíme ho bez problémů, parkujeme opodál a vrháme se mezi stánky rozprostřené na velkém parkovišti uprostřed města. Stánky nabízejí obrovský výběr zboží, jídla, umění. Procházíme stánek po stánku, kde se dá něco ochutnat, tam Maki zastavuje, konverzuje a tak poznáváme pár prodávajících, všichni jsou příjemní, vstřícní, atmosféra perfektní i navzdory tomu, že je šedivá obloha a vypadá to, že každou chvíli se na nás vylijí hektolitry vody. Nakonec ani nekápne, kupujeme si něco k snědku, samozřejmě kávu, pár drobností z místních zdrojů (výjimečný otvírák, speciální vařečku, několi druhů místních sýrů, čerstvou bagetu) a po dvou hodinách se vracíme k autu. Nedá mě to a ujídám z bagety, která mě zaskočí, a tak málem končíme s výletem na udušení pečivem. Na základě doporučení recepční z motelu vyrážíme na Botanic Hill, který je podle triangulační metody středem Nového Zélandu. Tušil jsem, že se takový bod spojený s vyhlídkou na město nebude situovat 0 metrů nad mořem. Moje tušení se po pár metrech potvrdilo a zanedlouho jsem opět přemlouval nohy, aby pochopily, že chci opravdu chodit do kopce. Marně a až na samotný vrchol trpím jak sáňky v létě, ale nakonec se do centra Nového Zélandu vyškrábu. Koukáme na Nelson a celý Tasmánský záliv a nebýt šedivé oblohy, mohlo to být dokonalé. Cesta zpátky je už bez poblémů, chvilku koukáme na kriketový zápas probíhající pod kopcem na hřišti a pak jedeme do Countdown nakoupit. V rámci nákupu přihazujeme i jeden Pinot Noir z místní provenience a u pokladen si vybíráme postaršího malého asiata. Chyba, ten pitomec nerozezná tváře a stáří bělochů, stejně jako to my nerozeznáme u nich, a tak je Maki označena za „asi pod dvacet let“ věku a chtějí po ni pas. Tomu je samozřejmě dobře v motelu a když argumentuji, že je to jedno, že to kupuju já (mně už dvacet tak nějak nikdo nehádá), je to marné, ani máváním českým řidičákem nepomáhá, buď pas nebo nic. Místní pán za námi se baví a nabízí, že nám to víno koupí, to pokladní striktně odmítá, prostě fraška. Nakonec nakoupíme bez vína, které si kupujeme později naproti motelu v liquer shopu, kde nikdo věk Maki neřeší. Jedeme do motelu, kde naplníme ledničku zásobami a vyrážíme do nejpodivnějšího muzea na světě, NATIONAL WOW® MUSEUM & NELSON CLASSIC CAR GALLERY. 4,2 kilometrů na druhou stranu, než byl market, u letiště v Nelsonu se nachází zkráceně WOW, což je zkratka pro World of WearableArt, tedy svět nositelného, nebo k oblečení určeného, umění. V kombinaci se sbírkou aut, především Cadillaců, je to přinejmenším úchylné. WOW je totiž úplně mimo chápání, v podstatě jde o to vymyslet co nejšílenější model oblečení a ten nacpat na model(a/ku) a nechat ho v tom chodit. Místo živých modelů jsou zde samozřejmě figuríny, ale skoro co model, to podivnost. Nemá smysl to popisovat, to je potřeba vidět. Podivnosti spojené s WOW pak nahrazuje sbírka aut, pravda menší než v Southward Car Museum, ale přesto opět unikátní, včetně nahlédnutí do restaurátorské, či renovační garáže. A tak se zase necháme učarovat různými modely aut z různého období. Kromě klasiky a především Cadillaců jsou to i výjimečné vozy jako Smart, Lada Niva, samozřejmě další DeLoreain a žlutý Cord. V muzeu strávíme skoro dvě hodiny a pak už jen do motelu, pěšky do thajské restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali a zpátky, kde někteří vytuhli, jiní se propsali až do dalšího dne a tím konečně dohonili zápisky z cest k aktuálnímu dni.

[Show as slideshow]

Den 8 Abel Tasman

Budíme se brzy ráno a hned vyrážíme směr Nelson, protože v rámci včerejší večerní porady jsme dospěli k tomu, že v Bleinheimu není co dělat, kromě návštěvy místních vinic, což v případě přepravy autem nepřipadá v úvahu a zpátky do Pictonu se nám už nechtělo, a že bude lepší zkusit dnes zvládnout návštěvu národního parku Abel Tasman a další den v Nelsonu pak věnovat návštěvě místního vyhlášeného marketu, který se odehrává jen v sobotních dopoledních hodinách. Snídani necháváme až za Nelsonem na legendární restauraci Jester, do které dorážíme po dvou hodinách jízdy, projiždíme malý brod a parkujeme za restaurací, která se rozprostírá v krásné zahradě. Dáváme si Eggs Benedict a samozřejmě flat white. Kdysi úžasný zážitek z této restaurace se neopakuje, obsluha je zmatená, ranní káva se objeví až po jídle, které už není tak nápadité jak bývalo, a tak s mírným zklamáním (nicméně jídlo bylo velmi chutné s domácí libovou slaninkou) procházíme alespoň zahradu a vracíme se k autu a pokračujeme směr Marahau, vzdálený jen 28 kilometrů. Díky klikaté silnici se do Marahau dostáváme za 40 minut a zjišťujeme, že již není možné najmout water taxi do míst, kam jsme chtěli vyrazit. Hledáme proto náhradní plán, který nakonec dáváme dohromady a kupujeme si cestu do Anchorage. O necelou hodinu později sedáme do člunu zapřaženého za traktor a bodrý vodní taxikář nás veze k vodě, kde zacouvá a vpouští člun na hladinu. Startuje motor a míříme k nejfotografovanějšímu šutru v oblasti, Split apple rock, který vypadá jako kamenné jablko rozseknuté uprostřed. K tomuto jevu se váže spousta legend, ale pravda je taková, že kámen prostě praskl působením zmrzlé vody přesně vprostřed a od roku 1988 dostal svůj název a je součástí trasy vodní taxi. Následuje plavba kolem pobřeží až k ostrovu Fisherman Island, kde krátce pozorujeme lenivé tuleně, jak se převalují ve vodě. Pak už jen plavba do Anchorage, kde nás kapitán člunu vysazuje na pláži a dává nám instrukce, kudy vyrazit. Čeká nás 12 kilometrů národním parkem, ale co nikdo nikde neuvádí je, že první kilometr je prudce do kopce nad pláží, což sice vypadá jednoduše, ale utahané nohy chlapa před padesátkou to vidí jinak. Po deseti minutách odmítají lýtkové svaly další kroky a nejsem schopen pohybu. Se slzami v očích se postupně propracovávám cestou výš a výš, po několika krůčcích a za podpory manželky pak nakonec na kopec vylézám. Po rovince to pak jde a i následující občasné stoupání už není problém, nohy pochopily, že to myslím vážně, a bude se zase chodit. Postupně ukrajujeme kilometry po národním parku, naštěstí po vrstevnici, bez dalších prudkých výstupů se pohybujeme ve výšce cca 100 metrů nad Tasmánskou zátokou. Po cestě se občas otevřou nádherné výhledy na zátoku a přilehlé ostrovy, a tak se kocháme a šlapeme a šlapeme. Po třech hodinách stojíme na konci treku, před sebou ještě asi 1,5 kilometru k parkovišti, kam docházíme zcela vyřízeni. Sedáme do vyvoněné Sportage a další hodinu jedeme do Nelsonu, někteří spí, někteří řídí. Na mě padlo řízení, ale naštěstí se nám podařilo naladit místní 95,5 FM, kde hrají opravdu výborně, tak že bez problémů přemáhám spánek a po hodině stojíme před Countdown a nakupujeme zásoby na večer. Pak už jen pár kilometrů do motelu, který je konečně dle našich představ. Ložnice, velký obývák s kuchyní, koupelna, vlastní zahrádka se šňůrou na prádlo, parkování skoro před vchodem. Vpravíme do sebe něco málo ze zásob, také popijeme něco málo ze zásob (naproti motelu je Liquer shop, tedy zásoby se netenčí) a odpadáme.

[Show as slideshow]

Den 7 Wellington

Vzhledem k tomu, že máme být ve 13:00 u trajektu na jižní ostrov, vstáváme brzy a mastňácky vyjíždíme autem na Mount Victory, vyhlídku nad městem, ze které je vidět podstatná část Wellingtonu. Tím odšktrtáváme druhé z TOP 3 a vracíme se do města, kde plníme nádrž, abychom mohli auto vrátit do půjčovny a pak parkujeme na veřejném placeném parkovišti před TOP 1 místem, tedy národním muzeem Te Papa Tongarewa, což je pochopitelně maorský název a volně přeloženo to znamená místo s poklady této země. Chvíli zápasíme se systémem platby parkovného, až si Maki povšimne, že každé parkovací místo má své číslo, které se zadá do parkovacího automatu a následně se navolí počet minut (při platbě kartou) nebo minuty naskáčou po vhození mincí. Kupujeme maximální možný počet minut, tedy 120 a míříme směr hlavní vchod do muzea.
V přízemí je tradiční naval prachy shop, šatny a informace. Vstupné se nekoná, vše je zdarma. V dalších patrech jsou různé expozice, jako historie Nového Zélandu, fauna, patro věnované původním obyvatelům – maorům, dopad lidské činnosti na přírodu, velmi zajímavá část věnovaná geotermálním aktivitám a hravá část pro děti. Procházíme postupně všechny patra, kromě pátého, které se přestavuje, dáme i vyhlídku v šestém patře a dočasnou výstavu věnovanou bitvě o Gallipoli (1915-1916), které se účastnili pod britskou korunou i síly ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps). Celá výstava je úžasně koncipovaná a dá se říct že i emotivní, a vše umocňují velmi reálné, do detailu propracované sochy vojáků v nadživotní velikosti. Celé muzeum je výborně koncipované, exponáty jsou částečně interaktivní, například strávíme nějaký čas hledáním různých škůdců v modelu skladiště, kdy při nalezení se daný škůdce ukáže a rozsvítí a dočtete se o něm zajímavé informace, takže třeba při otevření šuplíku na vás vyskočí pavouk. Tlačí nás čas, ale zvládáme zrychleně celé muzeum a po dvou hodinách, které neskutečně utekly, stojíme před muzeem a rveme do parkovacího automatu drobné, abychom prodloužili parkování o 3/4 hodiny. Vzhledem k tomu, že si Maki pamatuje kód, nemusíme zpět k autu, kód místa stačí zadat do jakéhokoliv parkovacího automatu v přilehlém okolí. Ještě před odjezdem k trajektu dáváme kafe a místní zákusky a krátce procházíme Oriental Parade. Pak už šup do auta a směr trajekt, cesta na pár minut. Pokud ovšem neminete odbočku na Ferry, pak najedete na dvouproudovku z města bez možnosti se otočit. To se nám daří až po šesti kilometrech a za čtvrt hodiny se ocitáme na stejném místě, kde jsme měli původně zatočit, tentokrát již odbočení zvládáme a parkujeme na parkovišti určeném pro auta z půjčovny. Nacházime parkovací prostor firmy Thrifty a na parkovacím místě s číslem jedna zanecháváme Tucsona bez kufrů a posádky. V odbavovací hale se zbavujeme dvou kufrů a s batohem a cabin luggage se po pár minutách drápeme nástupním tubusem do útrob obrovského trajektu, který je již tradičně naplněn auty, motorkami, autobusy, náklaďáky a pár vagóny. Je nádherné počasí a ihned po vyplutí se kocháme z otevřené paluby pohledem na vzdalující se Wellington. Pak slupneme fish and chips, servírované na palubě do papírových krabiček a dáme IPA z vlastních zásob. Za dvě a půl hodiny vplouváme mezi zálivy jižního ostrova a hodinu poté už kapitán bravurně otáčí loď v přístavu Picton a zacouvává do doku. Daří se nám vystoupit mezi prvními a tak Maki vyráží pro kufry a já ke kiosku Thrifty pro auto. Vydání auta se protahuje, protože mladík za pultem je trochu zmatkář, tak že doráží Maki s kuframa a ja si povzdychnu, že místo Tucsona nám nachystali mrňavej Accent. To nenechá Maki jen tak a za chvíli máme v ruce klíče od Sportage, která má najeto 11 km. Spokojeni s tímto úspěchem vyrážime zajet naše nové, a to doslova, auto směr Bleinheim, kde máme tuto noc složit hlavu. Dorážíme na čas a místní recepční nám zase dává pokoj v patře, klasické bydlení v motelu s autem před vchodem se nám prozatím vyhýbá. Ale pokoj je útulný a tak se nastěhujeme, navštívíme místní Countdown a nakoupíme něco k večeři. Pak už jen odpočinek a spánek.

[Show as slideshow]

Den 6 Southward Car Museum

Ráno s povděkem opouštíme naše nekomfortní ubytování a bez snídaně vyrážíme směr hlavní město Wellington. Po 63 kilometrech Maki zastavuje ve Waiouru, plníme nádrž a dáváme si snídani. Jak je zde zvykem, po objednání snídaně se hned platí a skládáme se na placení z peněženek a omylem místo dvou pětidolarovek vytahuji dvě pětieura. Asijský zaměstananec protestuje, ale eura poznává a ptá se, odkud jsme. Asi jsme ho natolik rozhodili, že nám potom donesou dvě stejné tradiční All day breakfast snídaně, ačkoliv máme každý objednaného něco jiného a flat white v jeho podání chutná jako melta se sušeným mlíkem. Každopádně máme naplněné žaludky i nádrž a pokračujeme dále. Máme v plánu zastávku v Paraparaumu, kde je k vidění soukromá sbírka největšího sběratele aut na Novém Zélandu, sira Len Southwardse, který již bohužel zemřel (2004), ale zanechal po sobě sbírku více jak 400 automobilů a motocyklů a celé muzeum na ploše 600 hektarů. Kromě toho je k vidění i první motorový člun Redhead, se kterým v roce 1953 sám sběratel překonal jako první rychlost 100 mil za hodinu, samozřejmě, že na vodě. Odbočku na muzeum díky slovenským soudruhům ze Sygicu přejedeme, ale chybu si uvědomujeme a Maki otáčí Tucsona zpět a parkujeme před muzeem, které je sice trošku omšelé (stojí tu už od roku 1979), ale obrovské a na vyzáž budovy ihned zapomínáme, když nás u vchodu vítá Dodge Viper RT10 v červené. Kupujeme si lístky a hned u vchodu nás zatýká mistní údržbář, mechanik, leštič a nevím co ještě, a deset minut živě diskutujeme, tedy spíše posloucháme jeho monolog o autech, Novém Zélandu a o jeho rodokmenu, který sahá až k nám do Česka. Ukazuje nám jeho nejmilejší exponát, Cadillac cabriolet, který kdysi patřil Marlene Dietrich, naproti němu je k vidění Cadillac speciál z roku 1950, který patřil gangsteru Mickey Cohenu, opancéřovaný s neprůstřelným sklem, na kterém jsou patrné zásahy po kulkách. Nacházíme další a další automobilové skvosty například DeLorean DMC-12, Porsche 356, Ferrari 3, 80 GTSi, Shelby GT 500 KR, samozřejmě první ze sběratelových aut, Ford T hned ve třech provedeních, a další značky úžasných aut z období počátku minulého století do dnes, např. Rolls Royce, Ariel, Chevrolet, Jaguar, Mercedes, Triumph, Buick, exkluzivní Cord a kupodivu i jeden zachovalý Trabant. Procházíme expozici v obrovské hale a obdivujeme krásu aut a především um lidí, kteří je kdysi bez vyspělých technologií stvořili. Prohlídkou haly nekončíme, o poschodí níže je další hala, ve které jsou další a další skvosty, včetně newyorského taxi, „fantomasova“ citroenu, české stopy v Austrálii v podobě levného teréního vozu Trekka, vozidla z filmu Spáč (1973) Woodyho Allena a další řady značek a typů aut. Nad hlavní halou v ochozu, kde jsou vystaveny motorky, nacházíme i jednu plochodrážní Jawu a legendární skútr ČZ 175, přezdívaný prase. Na konci prohlídky kupujeme předražené tričko a dvoje náušnice, jako podporu muzeu, a vyrážíme na poslední dnešní část cesty, do hotelu Trinity ve Wellingtonu.
Do hotelu přijíždíme odpoledne, recepční zná někoho, kdo má předky v Česku a umí říct se špatnou výslovností „Dobře“. Řešíme problém s parkováním, protože hotelové parkoviště je plné a my nemáme zajištěnou rezervaci, nakonec dle doporučení recepčního parkujeme za rohem hotelu u kostela na parkovišti na 120 minut, které má toto omezení do šesté odpoledne a od osmé ráno, tak jsme nuceni auto ještě jednou večer přeparkovat. Na střeše hotelu je pohodová restaurace pod čirým nebem, tak dáváme po dvou IPA pivech a pak vyrážíme na jednu z TOP 3 „must see“ lokalit ve Wellingtonu. Hned na začátku cesty se posilníme v přilehlém Food parku úžasným buritem z Quiquiriquí a ochutnáme místní vyhlášenou zmrzlinu. Lanovkou pak jedeme z hlavní shopping ulice Lambton Quay do oblasti Kelburn, kde se nachází místní překrásná, zdarma přístupná, botanická zahrada, která kromě rozmanité flory nabízí i naprostý klid a pohodu. Zahradou částečně proběhneme a pak zase zpět mezi hlučné ulice downtownu. Procházíme po nábřeží a chlad způsobený zapadajícím sluncem nás donutí vrátit se do hotelu a hodit na sebe jednu další vrstvu. A vyrážíme se podívat na Tripod a po cestě zpátky zapadáme do running sushi baru a ládujeme se obsahem různě barevných talířků (co barva, to jiný počet dolarů za talířek). S japonským obsahem žaludku, a chudší o několik dolarů vyrážíme na vyhlášenou Cuba Street, která je stejně smradlavá a o ničem, jako přes osmi lety, a tak nakonec končíme v útulné Little Beer Quarter, dáváme si IPA a obdivujeme výzdobu včetně českých pivních tácků.

[Show as slideshow]

Den 5 Tongariro National Park

Ráno je moudřejší večera, a tak to už nevidíme tak bledě, i když rozměry pokoje se přes noc nezvětšily, nějak se s tím vyrovnáváme, házime na sebe hadry na zdolávání treků a vyrážíme směr národní park. Po 700 metrech 🙂 zastavujeme na snídani v Cadillac cafe, kde se posilňujeme tradičně All day breakfast a vaječnou omeletou, sedíc venku na zahrádce pod ranním sluncem. Flat white samozřejmě nechyběl. Plánujeme masivní zdolání treků v národním parku, přičemž ten nejdelší Tongariro Alpine Crossing rovnou zamítáme, bláhově nehodláme chodit celý den, a tento trek je na šest hodin.
Posilněni vyrážíme cca 50 kilometrů a zastavujeme u první naší volby, Tawhai Falls Walk, což je kraťounký trek k malým vodopádům na 15 minut. A skutečně po pár minutách přicházíme k vodopádu a chceme si udělat mrtvý snímek (chápej bez živých lidí), ale to je nemožné, protože velmi nemotorná (evidentně fyzicky i psychicky) postarší žena neatletické postavy s kšiltovkou proklatě hluboko zaraženou, v outdoorovém oblečku za jistě nemalé peníze, ve kterém vypadala jako starší neforemná sestra lovce Pampaliniho, se snažila tvářit jako filmová hvězda vysíc na jednom z kamenů před vodopádem, a její (asi) manžel ji v tom podporoval, marně se snažíc najít nějaký úhel záběru, aby jí mohl vyfotit a při tom nezakrývala celý vodopád. Tuto činnost provozovali asi pět minut a bez ohledu na hlouček čekajících návštěvníků, kteří si stejně jako my chtěli digitálně otisknout krásu vodopádu, a pomalu si rozdávali pořadová čísla na focení. Fotografovi této přírodní nekrásy nikdo neřekl, že když jeho objekt zájmu bude mít na hlavě kšiltovku a slunce bude přímo nad nim, že ať bude fotit jak bude chtít, pokud nepoužije fakt silný blesk, bude na všech fotkách obličej kšiltové hlavy vždy černý jako bota a z dálky tří a více metrů nebude rozpoznatelný. Když k tomuto závěru došli, začali se, k nelibě řady čekatelů, snažit o nějaký lepší záběr, ale techniku stejně nezměnili. Když už to vypadalo nadějně, že toho konečně nechají, rozhodli se vyměnit si role a za modela byl starej, pipka se jala fotit low-costovým telefonem. To naštěstí netrvalo dlouho a když konečně tato dvojice skončila, práskli jsme tři fotky a vyrazili zpátky k autu.
Dojíždíme do Whakapapa village, odkud jsou k dispozici různé treky, a vybíráme asi ten nejznámnější, Taranaki Falls Track, vedoucí jak název napovídá k vodopádu. Cesty k němu vedou dvě, via upper track, dlouhá 3 km a via lower track, dlouhá 3,2 km. Tu spodní jsme nějak přehlédli a tak začínáme tou vrchní, která vede přes krajinu poznamenanou posledním výbuchem sopky Mount Ngauruhoe (v roce 1977), s výhledem na zasněženou Mount Ruapehu, další ikonickou sopku zdejšího národního parku. Po hodině dorážíme nad vodopád, scházíme pod něj, a je tu poměrně živo, řádově desítky lidí posedávají pod vodopádem, fotí se, dělají bordel. Chvilku nasáváme atmosféru a vyrážíme po spodní cestě zpátky do Whakapapa village. Oprotí vrchní cestě, která vedla po krajině porostlé jen keři a trávou, krajině, která byla poznamenána výbuchem sopky (a je i zcela patrné, kde se zastavila láva – „srolovaná“ půda je velmi působivá), je spodní cesta vedena kolem říčky, která vede od vodopádu a prakticky celou dobu jdeme lesem. Za další hodinu dorážíme k autu a přemýšlíme, zda tím trekovou sezónu ukončit, nebo ještě někam vyrazit. Přinám se, že se mi už moc nechce, za včerejší chození a dnešní dvouhodnovou tůru mě již nohy nesnáší, speciálně levá pata je už fakt nakrknutá a vím o ni při každěm kroku. Bez ohledu na to je rozhodnuto zdolat dvou a půl hodinový track Silica Rapids, který vede přesně na opačnou stranu než trek předchozí. A je i rozmanitější, vede přes lesy, louky na vyvýšených dřevěných chodnících, několikrát přes říčku po mostech a hlavně pořád proti proudu řeky, tedy do kopce. Na několika místech jsou informační tabulky informující o zajímavostech zdejší oblasti, fauně a flóře. Během cesty se několikrát odkrývají úžasné výhledy, především na obě sopky a kapradinové pole, které jsou zabarvené do červena až ruda, což je prý chrání proti stresu z celodenního slunečního svitu. Počasí nám přeje a stoupáme dále a výše. Obzvlášt poslední třetina je o permanentním stoupání, které nás vyvádí z lesa na skalnatý povrch až ke křemenným peřejím, které mají bílou barvu, způsobenou vysokým obahem hliníku ve vodě. Na konci trasy jásám jako Rocky Balboa po vyběhnutí filadelfských schodů, že jsem s útrapami, danými netrénováním a věkem, došel až nakonec, kochajíce se potůčky vyvěrajícími přímo ze země, které protékají úžinkami a přes kameny, které jim stojí v cestě, když v tom se objeví mladé děvče v kraťasích, s mobilem v ruce a sluchátkama na uších a vesele dobíhá!!! na konec trasy, pak si opláchne nohy, sundá tričko a vleze se svlažit do chladné vody a pak stejně vesele odbíhá zpátky. Brada mě padá a s představou další jedné a čtvrt hodiny nazpět zatínám zuby a vyrážíme zpět, naštěstí po proudu, takže víceméně z kopce. Dorážíme k autu a máme toho plné zuby a s povděkem zapadáme do sedaček a za dalších 50 kilometrů jsme zpátky na cele. Podle zkušenostech z předchozího dne vyrážíme do nedaleké restaurace před půl devátou a dostáváme najíst, Maki jehněčí, já netradiční hovězí guláš s bramborem, špenátem a brokolicí, oboje výborné. K našemu zklamání nemají točené, tak dáváme za vděk alespoň lahvovému pivu a po zkonzumování se přesouváme na celu a již tradičně odpadáme.
Na závěr snad jen tolik, že jsme sice nedali šesti hodinový trek, ale nakonec jsem šlapali pět a půl hodiny, tak že to byl rozhodně aktivní den stráveny v národním parku Tongariro.

[Show as slideshow]

Den 4 Rotorua

Ráno balíme a vyrážíme z motelu tak, abychom byli v 8:30 v maorské vesnici Whakarewarewa, kterou máme pět minut o motelu. Jsme mezi prvními návštěvníky a hned vyrážíme do vesnice a jejího přilehlého okolí. S ohledem na minulou návštěvu se tu nic nezměnilo a když docházíme na konec cesty vesnicí, kde má cesta pokračovat do vedlejšího parku, jak slibovala včera slečna na recepci, zjišťujeme, že se propojení nekoná a pořád se jedná o dva parky, dva nesvářené maorské klany, ale i dvoje vstupné, dvojí parkování, a hlavně další čas navíc, se kterým jsme nepočítali. Nic se nedá dělat, dokončujeme prohlídku a přejíždíme do vedlejšího parku, kde nás u vchodu chlapík v oranžové džísce informuje, že s osobákem musíme zaparkovat jinde, tak že dalšího půl kilometru navíc. Ok, parkujeme a jdeme pěšky ke vchodu do Te Puia, další maorské, i když ne žijící (protože narozdíl od té první v ní maoři nežijí), vesnice, která je sice uměla, ale co do geotermální aktivity má prim v podobě čtyř aktivních gejzírů, přičemž ten největší Pohutu kdysi proudil do výšky 30 metrů, teď tak do poloviny, protože se využíváním termálních jevů k vyhřívání a výrobě energie v příbytcích místních Maorů odrazilo na tlaku vody v podzemí. I tak je to opět úžasná podívaná, počasí jak z katalogu, co víc si přát, snad jen se po čtyřech hodinách nespálit, pozdě, spáleno jest, co nebylo zahaleno.
V mírně časovém skluzu vyrážíme směr jezero Taupo a po cestě se zastavujeme v předposledním parku Waimangu Thermal Valley. Na parkovišti narychlo obědváme zásoby z místního Countdown (Tesco, Lidl, Kaufland a Billa dohromady ve 100x lepší kvalitě) a vyrážime na procházku úžasným údolím. Na recepci stejně jako před osmi lety na dotaz odkud jsme, zmizí recepční ze zorného úhlu pohledu, a když se po chvíli vynoří, drží vítězoslavně překlad letáku do češtiny. Vyrážíme nádherným údolím s tím, že plán je dorazit na jeho konec k jezeru Rotomahana, odkud je vidět Mt. Tarawera, ze které je doslova vyrván obrovský kus díky ničivé erupci, která v roce 1886 zničila rozsáhlé okolí a vlastně způsobila vznik tohoto parku. Problém je v tom, že z konce údolí jezdí každou hodinu autobus, který vozí ty, co dokázali dojít až nakonec zpět na začátek, a my potřebujeme stihnout autobus v 15:00. Vynecháváme tedy části „Hiking“ a držíme se jen „Walking“ a i tak ke konci dosahuje naše průměrná rychlost chůze 6,4 km/h. I přesto se stihneme kochat vším, co park nabízí a že toho je, od jezírek, tradičně stoupající páry, vařících potůčků, gejzírů vody, nádherné flóry i výpravných bodů po cestě, ke kterým jsme dostali překlad, a devět minut před třetí jsme u jezera. Pak už jen cesta zpátky autobusem po štěrkové cestě místy s kopci snad do pravého úhlu a jsme zpátky na parkovišti, na kterém jsme nedávno improvizovaně obědvali a vyrážime, už fakt dost uchozeni a výrazně opáleni na poslední zastávku do nejvyhlášenějšího geotermálního parku Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ten se kupodivu také moc nezměnil, jen vzhledem k pozdější hodině byl de facto prázdný a prohlídka o to příjemnější. Barevnost výtvorů přírody je tedy nadále žlutá (síra), purpurová (mangan) a zelená (arsen), to vše servírované v různých variacích jezírek, propadlých kráterů, bublajících potůčků, to vše zabaleno do úžasného treku a zakončeno nejvyhlášenějším Champagne Pool, fascinujícího jezírka v kráteru obarveného po krajích do barvy šampaňského, no možná až moc sytě okrového šampaňského. Počasí nádherné, co více si může člověk přát? No nové nohy, protože ty současné už nefungují a máme před sebou ještě přes hodinu cesty pod jezero Taupo do Turangi.
V Turangi přijíždíme do motelu Sportsman Lodge, který se fakt nepovedl. Paní majitelka nás provede zařízením, jak bachařka ve vězení se zvýšenou ostrahou. Kdyby nemluvila tiše, vypadalo by to asi takto. „Das ist faše cimr, nicht šrádlo, nicht pití na cimr, da ist klosett und duše, hir ist kihlšrank oder kuchyň, das ist pro fšechny, und hir cimr na sábavu.“. Po rozbalení tří kufrů na zemi a sklopení polorozpadlého stolku na zdi se v podstatě nemůžeme v cimře otočit, aniž by jeden z nás nespadl do postele, nevypadl ze dveří nebo nepropadl okýnkem v nudloidní koupelně, ve které je sprchový kout naproti záchodu a uprostřed je asi tak velké umyvadlo, že se do něho stěží při praní vešly jedny fusky. Rozpažit v koupelně znamená vysklít okno a vyrvat nedoléhající posuvné dveře z kolejnic, to celé okořeněné všude přítomným hmyzem různých rozměrů a druhů. Dat ist škandál!!!
Hořce polkneme s tím, že nemůže být vše pořád perfektní, vypereme, protože v tomto čučáku budeme dvě noci, a vyrážíme pěšky (tento den se fakt hodně chodilo) do nebližší restaurace, kde nám pan recepční sdělil, že jako sorry, ale vaříme do 20:30, jasně že bylo 20:45. Tak jdeme do centra, které není naštěstí daleko, ale tam zjišťujeme, že Turangi je opravu díra a vše kromě čerpací stanice a Burger Kingu má již zavřeno. Znechuceni se vracíme na celu, vytahujeme železné zásoby a srkáme rýžové nudle Pho zalité horkou vodou. Pak se chystáme ztrestat několik lahví piva a sedmičku vína, ale vysílením nakonec odpadáme a z původního odvážného nápadu zůstanou jen dvě otevřená nedopitá piva a dvě skoro mrtvoly v posteli.