|
|
Ráno jsme si fakt přivstali a nemytí a nečesaní jen o müsli tyčince vyrazili na 15 kilometrů vzdálenou Pebbly Beach, abychom po ránu zastihli klokany, kteří se tam chodí pást. A skutečně, pár jedinců tam spokojeně chroupalo trávu a dělalo, jako že tam nejsme. Při jejich obdivování jsem procházeli přes pláž, kde na nás nepřetržitě útočila dvojice ptáků, zřejmě měli poblíž hnízdo. Vždy naletěli přímo k nám a na poslední chvíli zatočili, ale bylo to fakt nepříjemné, zvláště když to provedli za zády. Když jsme opustili jejich teritorium, přistáli a vyčkávali, co bude. Nedráždili jsme je a spokojeni s klokany jsme vyrazili zpátky na motel, dokončit ranní rituály, spakovat se a vyrazit směr dnešního ubytování – Jervis Bay.
Než jsme dorazili do Jervis Bay, stavili jsme se na Big breakfast v Ulladulla, to sem píši jen proto, abychom na to místo nezapomněli a hlavně protože to jméno je prostě cool (ano, je aboridžinské a znamená bezpečný přístav).
Jervis Bay je cca 200 kilometrů na jih od Sydney a kromě národního parku Booderee, do kterého je třeba si online pořídit povolenku za třináct vočí, má na svém území několik rezervací a především nejbělejší pláž, dokonce zapsanou do Guinessovy knihy rekordů. Jak nám bylo řečeno odpoledne v motelu, není to pravda, jsou bělejší a hezčí pláže, jen u nich není možnost se ubytovat a najíst. Začali jsme v NP Booderee na pláži Murrays Beach, kde jsme chtěli dát vyhlášený trek Munyunga waraga dhugan, to je aboridžinsky, a je v zásadě jedno, co to znamená, protože jsme trek nedali. Jen jsme došli na vyhlídku z útesu Governor Head, ze které mají být večer vidět tučňáci, delfíni a velryby, někdy, možná, pak ještě Černá perla, Jack Sparow himself, ponorka U96 a DiCaprio hledajíc na přídi Titanicu Kate Winslet. Prostě ne všechna tvrzení o nej místech v Austrálii se zakládají na pravdě. Trek k Governor Head byl docela nudný, cesta byla místy docela písčitá, občas ukrutně foukalo a hlavně tam, kde nefoukalo, nás žrali tisíce agresivních much, které se přímo specializují na ORL. No dobře, do krku úplně nelezou, ale není problém je spolknout. Po cestě nazpátek jsme narušili místnímu hadovi proplázku (nemá nohy, tak se neprochází) a Maki na něj málem šlápla. Naštěstí jsem zařval pozor, a ačkoliv had asi česky neuměl, pochopil a přidal do plazení a zmizel ve zdejší vegetaci. A nejen proto jsme 5,4 kilometrový trek vzdali a jeli se mrknout na další doporučované místo.
Ruiny historického majáku na mysu St George jsou v pravdě ikonické. Maják z roku 1860 měl velmi pohnutou historii, tragické příběhy lidí, kteří na něm žili, a především nehezký konec, kdy byl zničen jako cvičný terč Australského královského námořnictva v roce 1922, protože díky existenci nového majáku docházelo k chybným navigacím, námořníci prostě nevěděli, zda vidí starý nebo nový maják, tak byl starý rozstřílen. Dnes je zapsán na seznamu dědictví commonwealthu a je z něj turistická atrakce. A ruku na srdce, kdo z vás viděl ruiny majáku. I útes, na kterém jsou zbytky ke zhlédnutí, stojí za prozkoumání a výhledy na Jižní Pacifik jsou nádherné.
Nejbělejší pláž, Hyams Beach jsme navštívili, ale za jiným účelem, než se zde koupat nebo zvěčnit, protože ve zdejší Store and Cafe měli nabízet luxusní hamburgery a to také dělali. Tak že Maki vlastně neměla hamburger, protože její variace s jehněčím byla nakonec v tureckém chlebu, a moje hovězí special Hyams hamburger měl kromě volského oka navíc i ananas, a kupodivu jako jo, fakt dobrý a jako třešnička na dortu, Pilsner Urquell, skutečně pravý z Plzně. Na pláž jsme se samozřejmě zašli podívat a bílá byla asi jako střecha opery v Sydney (ale to rozebereme až za pár dní).
Celý den na slunci, které tady pálí více než obvykle díky ozónové díře, jsme další putování neplánovali, zajeli do motelu Dolphin Shores ve Vincentia, navštívili zdejší nákupní centrum a krátký zbytek dne v klidu ve stínu popíjeli pivo, prali prádlo, koukali na TV, psali článek, popíjeli whiskey, prostě pohodová dovolená.
Před dvaceti lety na výročí sametové jsem byl v Queenstownu, o deset let později je městem, ve kterém se probouzíme Canberra. Co bude za dalších deset let? Jen další potvrzení toho, že Den boje za svobodu a demokracii, jako připomínku událostí 17. listopadu, má smysl, a měli bychom mít všichni na paměti, jak se žilo před 17. listopadem 1989 a že díky bohu, studentům, chartistům a všem normálním slušným lidem můžeme dnes žít jinak a je jen na nás, jak to bude. Čert vem Babiše a nařízení EU, to je nic proti tomu, co tu bylo před třiceti lety.
Canberra den druhý. Aniž bychom to plánovali, druhý den v hlavním městě připadl na neděli, a neděle je zároveň jediným dnem v týdnu, kdy se koná ve starém autobusovém depu trh (Old Bus Depot Market). A protože trhy milujeme, první cesta po ránu vedla právě tam. Na poměrně velkém prostoru tu bylo k mání co na trzích bývá – jídlo, místní výrobky od čajů, kosmetiky, bižuterie až po umělce všeho druhu. Trh jsme prošli několikrát, sem tam něco ochutnali, dali kávu a nakonec snědli japonské kuličky plněné chobotnicí :).
Další zastávkou byla Australská národní galerie, galerie především moderního umění. A jak to s moderním uměním bývá, něco je divné, něco hrozné, něco nepochopíte, něco je zajímavé a pár kousků je opravdu pěkných. Dali jsme tomu asi hodinu a nejvíc se nám zamlouvali skulptury v zahradě galerie a instalace kolem galerie. Následoval přesun do Australského národního muzea, které se věnuje historii Austrálie a soužití s původními obyvateli. Kromě zajímavé a rozsáhlé expozice je sama budova, nebo spíše komplex budov, zajímavě architektonicky řešen a rozhodně stojí za shlédnutí a návštěva je stejně jako ve většině národních institucí samozřejmě zdarma.
Poslední cíl v hlavním městě je povinná návštěva telekomunikační věže Telstra, která nabízí 360 stupňový výhled na celé město z uzavřené i otevřené platformy. Věž je na vrcholu Black Mountain, v podstatě jediného kopce v okolí středu Canberry a pokud vyjde počasí, a nám vyšlo, je tu opravdu nádherný výhled.
Pak jsme se vydali na dvouhodinovou jízdu směrem na západ k pobřeží, kde jsme zakotvili v Batemans Bay, kde jsme se chystali na večerní procházku na pláži, na které se právě večer (ale i ráno) hojně vyskytují klokani. Nakonec kvůli časové tísni a hladu, jsme nechali večerní procházku být a využili toho, že jsme ve městě u pobřeží a zašli si na ústřice, rybu a steak do místní vyhlášené restaurace. Klokani až zítra, pokud nezaspíme.
Jyndabyne jsme opustili trochu později a tím pádem dorazili do Deep Space Communication Complexu o půl hodiny později, než bylo plánem. Navíc zdejší kiosek nabízející občerstvení byl dočasně zavřený, tak že jsme přišli i o plánovanou snídani. To nám ale nezkazilo zážitek především z hlavního radaru Deep Space 43 o průměru 70 metrů a z malé, ale autentické úžasné expozice o dobývání vesmíru. A navrch kousek měsíce, dovezený samotným Amstrongem a Aldrinem, a nesmíme zapomenout ani na Collinse, který sice na měsíci nestál, ale bez něho by se mise nikdy neuskutečnila. Opět jsme přenastavili spoustu jedniček a nul na paměťových kartách a vyrazili do Canberry, přímo do Parlamentu. Zaparkovali zdarma v podzemních garážích a po nezbytné kontrole, zda neneseme do parlamentu bombu, jsme se ocitli v nádherné vstupní hale, která má připomínat eukalyptový les. Doleva po schodech nahoru a pak zase doleva, jak si někteří pamatují, a už jsme snídali a pili kávu. Konečně posilněni jsme vyrazili na obhlídku parlamentu, postupně navštívili hlavní sál, jednací sál poslanců, jednací sál senátorů, zkoukli spoustu obrazů a jako třešničku vyjeli výtahem na střechu, kde jsme obdivovali výhled a obrovskou australskou vlajku na mohutném stožáru.
Následoval rychlý přesun necelých pět kilometrů na opačný konec grandiózního bulváru k War memorial, kde jsme napřed s úctou a pokorou obdivovali Roll of honor – seznam všech jmen australských padlých vojáků od roku 1885 až po rok 2006 – a pak jsme se vydali do nenápadně vypadající expozice válek, kterých se australští vojáci zúčastnili, ze které se vyklubala ohromná záležitost o několika patrech věnovaných prvním konfliktům, první a druhé světové válce, a všem dalším celosvětovým konfliktům. V muzeu jsme strávili dvě a půl hodiny a pak se jeli ubytovat do Pavilion on Northbourne Hotelu. Nemělo smysl se dále snažit navštívit další a další expozice Canberry, protože v Austrálii se vše státní zavírá v 17:00, a muzea jsou tu vesměs ve správě státu.
Tak jsme pěšky vyrazili do 1,5 kilometru vzdálené čtvrti Dickson, vyhlášené restauracemi všeho druhu, a zapadli do Ducks Nuts Bar & Grill, kde jsme si dali předkrm – zapečenou pekingskou kachnu se sýrem a hranolky a jako hlavní jídlo zase tu stejnou kachnu, ale v hamburgeru. Podotýkám, ne dvakrát to samé, ale každé jednou dohromady, a i tak jsme měli co dělat, abychom to snědli. Naštěstí k tomu čepovali výborný australský pale ale, tak nám to trávení šlo samo. S naplněnými žaludky jsme se vrátili zase 1,5 kilometru do hotelu a zaslouženě odpočívali a nechali si tuk z hranolek pomalu ukládat v celém těle. Zítra pokračujeme v poznávání Canberry a dále na sever směrem Sydney.
Podle plánu, Google maps i Waze nás dnes čekala nejdelší etapa, a tak jsme nelenili a chvilku po sedmé dali sbohem motelu ve Foster. Navigace, v našem korejském plnokrevníkovi s předním náhonem, si ale postavila hlavu a tvrdila, že máme jet jinudy a bude to o půl hodiny a sto kilometrů kratší. Vyrazili jsme s tím, že dokud se budou navigace shodovat, pojedeme, a až dojde na neshodu, vybereme si sami, které věřit. Cesta pěkně ubíhala a s rostoucími kilometry rostla i okolní teplota a nebe se měnilo z šedé do modré. Zastavili jsme krátce ve městečku Yarram na ranní kávu. Při návratu k autu jsme obdivovali auto zaparkované vedle nás, protože nám připomínalo naši Mazdu CX3 na steroidech. Jednalo se o novou Mazdu CX9, která se v Evropě ještě neprodává. Jízda pokračovala, až jsme narazili na odbočku k historickému mostu, tak jsme sjeli z trasy a po půl kilometru jízdy úžasnou krajinou jsme se ocitli přímo u mostu Swing Bridge. Jedná se o unikátní otočný most z roku 1883, který byl v roce 2006 zrekonstruován za 1 mil. australských dolarů a již neslouží jako most silniční, ale jen pro pěší jako historická památka. Pár digitálních otisků a pokračovali jsme v jízdě až na místo, kde se navigace rozcházeli. Waze má vždycky pravdu, ale sto kilometrů je už opravdu moc, tak nakonec naše rozhodnutí bylo pokračovat podle navigace v autě a v nejbližší vesnici se pro jistotu zeptat, zda jedeme správně. Tak se i stalo, v malebné vesnici Buchan jsme doplnili nádrž a milé paní na pumpě se zeptali. Ta nám řekla, že jedem správně, jen že někdy příliš fouká vítr, ať si dáme pozor. Pokračovali jsme, ale pořád nám nešlo do hlavy, proč máme jet zbývajících 200 kilometrů 3,5 hodiny.
Po padesáti nádherných kilometrech zavelela navigace k odbočce doleva, kde stála cedule Gravel road a od té doby jsme o asfalt nezavadili. Vyzkoušeli jsme povrchy všech barev, žluté, bíle, šedé, hnědé i australsky oranžové, někdy tvrdší, jindy hodně sypké, někdy rovné, jindy hrbaté, až se muselo jet krokem, široké i úzké s bídou na jedno auto, uprostřed lesů i na úpatí hor s hloubkou stovek metrů z jedné strany a padajícím kamením z druhé. Děsivé, ale úžasné a tak jsme projeli přes Snowy River Road celý Snowy River National Park až jsme napluli na cestu Barry Way, která nás dovedla až do národního parku Kosciuszko (jo, je to polsky, proč to později). Prostě 120 kilometrů po nezpevněných cestách napříč nejvyšším pohořím Austrálie. Legrace je, že na křižovatkách byly značky a tyto cesty jsou skutečně považovány za normální silnice. Nakonec se nic nestalo, pro nás to byl fakt adrenalinový zážitek, korejec to ustál bez úhony a když to nikdo nepráskne půjčovně, tak se to obejde bez problémů. Oproti tvrzení navigace jsme to zvládli o půl hodiny dříve a na jízdu stovkou po prašné cestě a zvířený prach za autem jen tak nezapomeneme.
Posledních třicet kilometrů bylo již asfaltových a tak jsme dorazili do Jindabyne (džindabájn, my přejmenovali na Kunďabín) kolem třetí hodiny. V motelu nebyla funkční recepce a cedulka se odkazovala na e-mail nebo textovku, kterou nám poslali. No nám určitě ne, tak jsme museli volat na číslo na cedulce uvedené, kde nám ochotná paní po nadiktování čísla platební karty prozradila kód, který jsme naťukali do plechové krabice před motelem a ta nám poskytla klíče od komůrky na dnešní noc. Zajeli jsme necelé dva kilometry do centra něco slupnout, ale protože je tu momentálně po sezóně, otvírají restaurace jen na pár hodin na obědy a večeře a před čtvrtou prostě nepremávaly. Naštěstí mělo otevřené pekařství, kde se dalo něco vybrat a po posilnění jsme se vrátili na motel vymyslet plán na zbytek dne.
Zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie (ano kupodivu Mount Kosciuszko 2 228 m, ale neměla to jednoduché, protože to původně byla jiná hora s tímto jménem, ale když se zjistilo, že ta současná je větší, než ta již pojmenovaná a prohlášena za nejvyšší, tak prostě přehodili názvy, aby zůstalo pravdou, že Mount Kosciuszko je nejvyšší, a to do roku 1997 psali název hory blbě, protože jim tam chybělo „z“, takže vlastně znovu změnili název, a tak blbě se jmenuje, protože ji pojmenoval polák Strzelecki, který na horu vystoupil jako první, a po kom ji pojmenoval si už zjistěte sami, je to docela zajímavá postava). Moc dlouhá vsuvka, tak začnu znovu, zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie už nestihneme, tak jsme via Google prohledali okolí a s vědomím toho, že jsme celý den proseděli v autě, vybrali atrakci, ke které bylo nutné dojít pěšky. Tou byla jediná místní varna piva, ke které jsme se vydali pěšky, abychom mohli oba ochutnat místní Kosciuszko Pale Ale, který se vaří a podává v jediném místním motorkářském podniku jménem Banjo Paterson Inn. Pivo bylo docela dobré, ale na čepu jich měli více, tak jsme ještě okusili pár vzorků a pak konečně zašli na večeři. Tentokrát nám málem roztrhnutí pupků způsobilo indické jídlo, včetně předkrmu, chutné, ostré, pálivé a procházka zpátky na motel přišla velmi vhod. Dnes to byl jen přesun a nebylo o čem vlastně psát 🙂 A zítra Deep Space a Canberra.
Snídaně v motelu z vlastních zdrojů nás vydatně zasytila a vyrazili jsme do parku. Hlavní carpark byl vzdálen od motelu 60 kilometrů, takže zhruba po hodině, díky pracím na silnici, náš korejský oř dořehtal na místo. Celou cestu vydatně foukalo a opakovaně probíhaly dešťové přeháňky, a tak jsme s obavami nastoupili na první trek s tím, že díky počasí to nebudeme přehánět a kde to půjde, zkrátíme cestu autem. Prvním cílem byl Pillar Point, který je na útesu s výhledem na dvě pláže Norman Beach a Squeaky Beach. Cesta vedla v podstatě pořád do kopce a po necelých 2 kilometrech vskutku nádherné cesty a kupodivu bez deště, jsem se dostali na vyhlídku, tvořenou obrovským kusem skály, svažující se do moře. Zaneřádili jsme paměťové karty nezbytným digitálním obsahem a vyrazili zpátky.
Po 50 metrech jsem zařval, protože se mi rozlomila kovová skoba od futrálu na zrcadlovku a vše se poroučelo standardní rychlostí 9,81 m/s přímo na skalnatý povrch stezky. Přes očekávání toho nejhoršího nakonec nový objektiv 18-300 mm, pořízený právě pro tuto cestu, pád přežil a střepy se vysypaly jen z UV filtru. Nechápajíc jsem zkontroloval druhou kovovou skobu, která ještě držela, a ta se mi rozpadla v ruce. Pravda, ten bag na foťák už měl svých bezmála deset let. Kovové skoby letěly, bag šel napřímo na popruh a šlo se dál.
Dalším cílem byl Mount Oberon, ze kterého měla být dechberoucí vyhlídka. I přesto, že vrchol hory byl zahalen v šedi plné vody, rozhodli jsme se zkusit štěstí a vyjet do poloviny hory na Telegraph Saddle Car Park, odkud vede stezka Mount Oberon Summit Walk na samotnou horu. Když jsme dorazili na parkoviště, vítr předváděl, co vše umí, a představa chůze do 3,4 kilometrů vzdáleného vrcholu zahaleného v šedi a pak ještě zpátky, nás ujistila, že to nebyl nejlepší nápad a sjeli jsme zase dolů a dali raději krátkou procházku k nejvyhlášenější pláži parku, Squeaky Beach. Ta byla opravdu překrásná, bílý písek, obrovské vlny, prostě ráj surfařů. To ale bohužel není náš případ a na koupání to je prý až od poloviny prosince, tak jsme se jen pokochali a vrátili se zase k autu. S ohledem na počasí jsme nechtěli riskovat další treky, ale nakonec jsme přece jen na zpáteční cestě zastavili na Prom Wildlife Walk a vydali se za slibovaným zážitkem v podobě divoké přírody včetně klokanů, walaby, emu a vombatů. A kupodivu, až na walaby, jsem viděli vše a pro nás oba bylo vidět poprvé v životě vombata ve volné přírodě naprosto unikátním zážitkem. I když trek nebyl nějak dlouhý, necelé tři kilometry, strávili jsme na něm více jak hodinu a plni zážitků jsme se vrátili k autu a vyrazili zpět do Fosteru.
Pořídili jsme si skutečně exkluzivní pizzu (Marinated Lamb – fresh tomato slices, onion, fete cheese, olives & minted yogurt) v nej take away zařízení Forestu a za stejnou cenu pořídili 6 plechovek místního piva Burra IPA z vedlejší Korumburry a po zkonzumování, vydatně ošlehaní větrem za celý den, se rozhodli už jen lenošit a odpočívat. Zítra náš čeká nejdelší přibližovací etapa směr hlavní město, která má 545 kilometrů, tak budeme muset vyrazit skutečně brzy.
Ráno nás přivítalo velmi proměnlivým počasím a silnými poryvy větru. No co, jsme na ostrově, tak co čekáme. Bez snídaně jsme rychle zabalili a vyrazili do 15 kilometrů vzdáleného Penguin Parade, abychom se od místního zaměstnance dozvěděli, že otvírají až v deset, a my tam byli něco po deváté. Ok, tučňáci ještě určitě budou i jinde, otočili jsme se na patě a vrátili do Cowes skoro tam, odkud jsme vyjeli, a vydatně posnídali v Island Eats. S naplněnými žaludky a po dobré kávě jsme se rozhodli navštívit blízký Wildlife Park, kam jsme dorazili jako první návštěvníci dne a po úvodním rychlém seznámení s tím, jak to tu chodí, jsme vyfasovali granule pro klokany a vyrazili.
V rychlosti, viděli jsme koaly, tasmánské čerty, kasuáry, desítky ptáků, ještěrky, hady, klokany a nechyběl ani australský divoký pes. Krmili jsme z ruky wallaby (takový malý klokany) a emu (jo, ty pštrosy), kteří volně pobíhají po celém parku. Jen vombati byli zalezlý, tak snad je uvidíme někde jinde.
Po Wildlife parku následovala povinná zastávka všech motorkářů, Phillip Island Grand Prix Circuit. Návštěvnické centrum prošlo od poslední návštěvy výraznou proměnou a i prohlídka expozice historie okruhu byla jiná, než někteří pamatují. Ale zase to stálo za to, jako špičku jsme objevili motocykl, na kterém získal legendární Valentino Rossi svůj první světový titul v GP ve 125cm² v roce 1997. Znalci vědí, že svoje první zlato v GP získal o rok dříve ve stejné kubatuře a to v Brně, bohužel australané do popisku místo Brna napsali „at Bruno“.
Zakoupili jsem povinný merch, abychom přispěli na tento úžasný okruh, a pokračovali do nedalekého Koala Reserve, kde jak název napovídá, jsou k vidění koaly ve „volné přírodě“. Rezervace byla nádherná a v jedné části jsme se dostali tak blízko ke koalám, že se na ně dalo sáhnout, což jsme samozřejmě neudělali, když to nebylo dovolené. Ale na to, že koaly většinu dne prospí, byli tyto dvě nadmíru čilé. Byl to naprosto unikátní zážitek a plni dojmů jsme si zajeli na horkou čokoládu do Phillip Island Chocolate Factory, kde vyrábí místní čokoládu v podobě 190 různých produktů, jak jinak než z čokolády.
Dva kilometry od čokoládovny je k vidění Churchill Island, malý ostrůvek nad Phillip Island, propojený krátkým mostem, na němž se rozprostírá obrovská farma, dostupná návštěvníkům za nemalý obnos. Ujistili jsme se navzájem, že koně, krávy a farmaření nám nejsou cizí a nepotřebujeme se tedy se vším tím seznamovat a že raději vyrazíme do našeho dalšího útočiště. Po najetí na pevninu přes ikonický most, který spojuje Phillip Island s pevninou, jsme hned nabrali plnou do hladového korejského auta v přilehlé vesnici San Remo a vyrazili směr národní park Wilsons Promontory. Po cestě jsme se ještě zastavili na jídlo ve vesnici Kilcunda, kde nám udělali ochotně výborný toust se sýrem a šunkou, přesto že už nevařili, a po další hodině jsme přistáli ve vesnici Foster, odkud zítra razíme na trek do prý nezapomenutelného národního parku. Ještě nákup na snídani v místním store, s trochou vína na večer a pokračování zase zítra.
Ačkoliv jsme měli před sebou dlouhou cestu zpět, přes Melbourne až na Phillip Island, rozhodli jsme se ráno v klidu posnídat (tradičně tousty, volské oka, slanina, hashbrown a fazole) a projet zbylé úchvatné výhledy na pobřeží kolem Port Campbell. Zvládli jsme postupně výhledy Loch Ard Gorge, Tom and Eva lookout, The Razorback, Island Arch lookout, The Arch a nakonec i London Bridge. Naplněny úchvatnými výhledy jsme vyrazili na 366 kilometrů dlouhou cestu na ostrov Phillip Island. Na ostrov jsme dorazili kolem půl páté, ubytovali se v Coachman Motelu a vyrazili na večeři. Krutě jsme se ztrestali ostrým thajským jídlem, koupili v místním grocery Coles chybějící mýdlo na praní, které bylo jen záminkou ke koupi tradičního bílého vína z Nového Zélandu a přejedení a utaháni jsme se za prudkého bičování větru kombinovaného s přeháňkami uchýlili do motelu, kde jsme s obavami sledovali zprávy o neúspěšném boji místních hasičů s požáry v místech, které máme následující dny navštívit. Zítra nás čeká den na ostrově a krátký přesun k národnímu parku Wilsons Promotory.
Ráno jsme dělali vše pro to, abychom byli do osmé odhlášeni z hotelu a mohli vyrazit do půjčovny aut. To se nám víceméně podařilo a něco před půl devátou jsme převzali klíče od vozidla Hyundai Tucson stříbrné barvy, najeto 7 tis. kilometrů, volant na blbé straně. Prvních pár kilometrů po Melbourne bylo hodně opatrných, ale po krátkém osahání vozidla jsme bez problémů napluli na highway M1 a uháněli do městečka Torquay, které je považováno za počátek Great Ocean Road, 243 kilometrů dlouhou silnici po jižním pobřeží Austrálie. Zde jsme zhltli snídani v podobě Eggs Benedict v restauraci Bomboras, nakoupili nějaké zásoby v místním shopu a vyrazili na cestu.
První zastávkou po 28 kilometrech byl nádherný maják Split Point v Aierys Inlet, ke kterému jsem se vydrápali do kopce od parkoviště a obešli ho ze všech stran. Pokračovali jsme necelých šest kilometrů a zastavili na ikonickém místě nazvaném Memorial Arch at Eastern View, kde kromě dřevěné vstupní brány na Great Ocean Road (mimochodem již čtvrté v pořadí, dřevo prostě nevydrží vše) je i bronzové sousoší věnované australským vojákům, kteří bojovali v první světové válce, a když se jim podařilo z války vrátit, dostali řádně zaplacenou práci právě na této silnici. Bylo jich kolem třech tisíc. O dalších 35 kilometrů dále jsme zastavili ve vesnici Kenneth River a vydali se pěšky do kopce a koukali do korun stromů. Nakonec jsem viděli tři koaly a ta poslední byla opravdu nízko a blízko, oproti předcházejícím, které se bez použití dlouhého skla jevily jen jako chlupaté koule v korunách stromů.
Za dalších 23 kilometrů jsme dorazili do přístavního městečka Apollo Bay, kde jsme se nechutně přejedli kombinací smažených mořských plodů s hranolky, s příznačným názvem Fisherman’s Basket For 2, které jsme zalili třetinkovým pivem místní výroby.
Na základě předchozích zkušeností s touto cestou jsme vynechali návštěvu Cape Otway a po dalších 85 kilometrech nádherné silnice jsme zaparkovali na parkovišti u toho nej z celé cesty, Dvanácti apoštolů. Sice bylo již kolem šesté večer a slunce moc nesvítilo, ale i tak to stálo za to a všech osm vápencových skal samostatně stojících v moři u pobřeží bylo zvěčněno v podobě digitálního otisku.
Pak už jen 11 kilometrů do Port Campbell a po ubytování jsme vyrazili do centra, ve 12 Rocks Beach Baru pojedli jen málo a vypili dvě piva a v pití pokračovali na motelu do pozdních hodin :).
Celý den na Melbourne a k tomu byla ještě neděle. Tak že první cesta po ránu na Queen Victoria Market, který máme hned za hotelem, obdivovat výběr všeho možného, hlavně mořských plodů, masa, zeleniny. A samozřejmě dobře posnídat. Následně procházka po vylidněném Chinatownu, prohlídka několika úžasných street art uliček, návštěva nejlepší kavárny ve městě Brother Baba Budan spojena samozřejmě s ochutnávkou. Povinností v Melbourne je vidět historické nádraží Flinders Street Railway station a přes křižovatku chrám Sv. Pavla, naproti Federation Square. Pořídíli jsme si jízdenky a vydali se 19 stanic tramvají do vyhlášené čtvrti St Kilda, kde jsme kromě návštěvy malého stylového Luna Parku, prošli St Kilda Esplanade Market, tedy nekonečně mnoho stánků od kýčů po umělecké předměty a došli jsme až k vodám zálivu Port Philip Bay. Tam nešlo přehlédnout St Kilda Pier a než jsme se nadáli, bylo bez mála šest set metrů mola za námi a my obdivovali úžasný výhled na panorama Melbourne a někteří i pohled z tlačícího se davu na místní tučňáky.
Po návratu ze St Kilda jsme ještě prošli vyhlášené uličky se street foodem i nákupní pasáže, posilnili se kuřecím salátem s avokádem za nemalé peníze a vydali se najít vchod do Eureka Tower, patnácté nejvyšší budovy světa, kde je turistická atrakce Eureka Skydeck 88, tedy vyhlídka na celé město z 88 patra budovy. Cesta nahoru výtahem rychlostí 9 m/s netrvala dlouho a ve výšce 285 metrů se nám naskytl úžasný výhled na Melbourne.
Spolu s jet lagem a sedmnácti kilometry v nohách jsme usoudili, že se vrátíme na hotel a chvilku si odpočineme. Odpočinek se protáhl do pozdních večerních hodin, ale ještě jsme stihli koupit večeři (luxusní sushi se slevou) a nějaké víno a nakonec povečeřet v hotelu. Zítra nás čeká GOR.
Ráno vstávání v 5:15 u kamarádky v Praze Tróji, kam jsme se přesunuli den před tím, protože D1 prostě nevěříme. Chvilku po šesté jsme parkovali v GO Parking a dodávka nás převezla na letiště Václava Havla. Zbavení se kufrů (já cabin laguagge na 20 dnů, Maki loďák, že by ji s nim vykázali i z Titanicu) nám bohužel trvalo, protože se před nás dostala desítka asiatů, a s každým z nich byl nějakej problém. Po půl hodině jsme se dostali na řadu netušíc, že to je jen začátek všech dlouhých čekání, než se dostaneme do cílového místa.
Když jsme se dostali přes pasové dovnitř, pojali jsme nápad se nasnídat. Bohužel, v tak časných hodinách bylo k dispozici jen jedno zařízení, a než jsme si odskočili a vrátili se k němu, byla u něho opět ta stejná tlupa asiatů a dalších 20 minut v tahu. Konečně jsme se dočkali nějakého sendviče a kávy za naprosto nekřesťanské peníze, už, už jsme si sedali když z reproduktorů volají moje jméno, abych se dostavil na gate. Bez snídaně, kafe jen z půlky vypité letíme na gate, projdeme kontrolou, s vyplazeným jazykem na přepážku, kde mi obsluha s notnou dávkou ruského přízvuku řekne, po tom co se ohlásím, že po mě pátrají, jen jednu větu: „Nic, dobré“ a dál dělá, jakoby se fakt nic nestalo a všechno bylo dobré. Ale není, nemám, klid, nemám snídani a už jsem prošel check-in, tak že se nemůžu vrátit, začínám nesnášet Quatar airways.
První bezmála šesti hodinový let Airbusem A320 probíhal v poklidu, v Doha jsme byli podle plánu, znovu nám při vstupu na letiště zkontrolovali již zkontrolované batohy, co jsme měli sebou, malý shopping, něco malého na jídlo a pak čekání a čekání a když přišel náš čas, zjistili jsme, že je let odložen o hodinu, tedy alespoň podle dostupných informací na informačních panelech. Raději jsme zašli po několika hodinách čekání na gate, kde k našemu úžasu probíhalo normální odbavování. Tak jsme se přidali do dlouhé řady cestujících (a že jich v případě letadla Airbus A380-800 je) a po nekonečné době došli znovu na kontrolu již 2x zkontrolovaných zavazadel, aby nás nakonec nahnali do nevelkého prostoru, kde jsme spolu s ostatními cestujícími našeho letadla čekali další hodinu bez jediného vysvětlení, proč. Po hodině nás všechny nahnali do letadla a konečně mohl začít náš 14ti hodinový let z Doha do Melbourne. No slast to nebyla, ale dalo se to vydržet i díky možnosti sledovat poslední filmy, které jsou u nás jen v kinech.
Samozřejmě jsme do Melbourne dorazili o hodinu později, ale shodou náhod se nám podařilo uprchnout z letadla mezi prvními a tak jsme i pasovou kontrolou prolétli bez čekání. To se nám vrátilo tím, že jsme následně dostali kufry mezi posledními, tak že dalších nekonečných x desítek minut čekání. Kufry nám na základě našít deklarace nic k proclení nekontrolovali a po kratších zmatcích jsme našli shuttle bus a za dalších 20 minut dorazili do hotelu Jasper na Elizabeth street. Rychle se ubytovali a šli na krátkou prohlídku ulice zakončenou vskutku luxusní večeří v podobě 2x Ramen v místní malinké restauraci Shujinko. Spláchli jsme to japonským pivem Asahi a šli si konečné dát sprchu a narovnat těla.
|
|
Nejnovější komentáře