|
|||||
    |
Každá dovolená začíná přesunem z místa A na místo B. A ani tato to nemá jiné. Nejlepší podmínky nám nabídla Air France. První dvě hodiny z Prahy do Paříže a pak noční let trvající přes deset hodin na letiště Sir Seewoosagur Ramgoolam. Výhodou je, že ho můžete celý prospat….. 
Že se nepřipojíme ke snídani na motelu, která se podává od 6:30, jsme už od včerejška věděli, ale stejně jsme si v polospánku nastupujíc ve 4:45 do auta říkali, že by snídaně bodla. Za necelých 15 minut jsme byli na letišti a vraceli auto v půjčovně, odkud jsme vyrazili v plné polní hledat terminál D. Díky nezvykle dobré orientaci jednoho z nás jsme terminál D našli v podstatě ihned a střemhlav jsme se vrhli k frontě na odbavení. Hrnuli jsme se na začátek bludiště z pásek, jak to na letištích bývá, když tu nás 150 centimetrová brunhilda s opravdu milým úsměvem stopla s tím, že u Virgin se musíme napřed odbavit sami na kiosku, a až pak můžeme do řady. Inu proč ne, stačilo naťukat příjmení a destinaci a měli jsme oba palubní vstupenky do Sydney i Ayers Rock a k tomu slušivé šály na oba kufry se spoustou informací ve 2D kódu. Pak už jsme u bachařky s úsměvem prošli a zanedlouho po patřičném oskenování nás i zavazadel do letadla, stáli u gate 41. Zbyl ještě čas, tak já bojujíc s rýmečkou jsem hlídal naše cabin luggage a Maki se vydala jako správná outback australanka ulovit snídani. Dvě kafíčka a tousty se šunkou a sýrem, prostě dobrý lov, a za pár minut nás už nahnali do Boeingu 737 a za hodinu a půl jsme byli v Sydney. Tam jsem měli na přestup jen pár desítek minut, ale po přistání jsme zjistili, že letíme ze stejného terminálu stejným letadlem směr Ayers Rock. A tak jsme po chvilce znovu sedli do stejného letadla, které nás za tři a půl hodiny vyplivlo na místě. Ayers Rock má jednu halu, ve které je vše, co jsme potřebovali, a to sice rampu s kuframa z příletu a kiosky s půjčovnami aut. Tak jsme stihli oboje v rekordním čase a zanedlouho jsme stáli u našeho nového, skutečně čtyřkolového kamaráda z dílny Nissanu. Říkal něco jako ahoj jsem X-Trail, a my něco jako ztichni, hlavně chlaď, je tu strašný vedro. Za deset, patnáct minut jsme byli v Outback Pioneer Hotel & Lodge Ayers Rock Resort. Pro nás bohužel jen lodge, takže cimra s klimatizací, ledničkou, dobře televizí, ale sociálka ve vedlejší budově, ačkoliv to jsme si výslovně nepřáli. Zabijte své travel agenty. Nabírali jsme v klimatizovaném pokoji síly na večerní návštěvu Uluru, ale nakonec jsme vyrazili dříve a zajeli k Uluru na krátkou prohlídku zblízka. Jak se slunce poroučelo dolů, vyrazili jsme na sunset view point kochat se západem slunce na Uluru spolu s mnoha dalšími nadšenci. Ale prezentace se nekonala, slunce se snažilo, ale mraky tentokrát vyhráli. Vrátili jsme se zpátky na sociální ubytovnu, a zajistili si rezervaci ve zdejší nej restauraci, abychom následně ochutnali tříchodové menu, s předkrmem ze salátů, hlavním jídlem, což byl klokaní guláš po burgundsku a deserty co hrdlo ráčí, dali jsme včetně Pavlova. Pak už jsme se jen odvalili na ubikaci a prožili plnou noc. No byla plná kašle a dušení, ale to nás neodradilo od dalšího dne. Ráno jsme se rychle zabalili, dali sbohem sociální ubikaci a vyrazili směr Kata Tjuta. Mezi prvními jsme dorazili na carpark s počátkem treku Valley of the Winds. Někteří, co už tu byli, věděli, že nemá smysl jít trek celý, tak jsme došli jen na druhý lookout Karingana a pak jsme se vydali zpět. Samozřejmě, že to byl úžasný zážitek, a i když nám počasí nepřálo, občas nás zahalili sluneční paprsky a jejich nasvícení okolní scenérie bylo dechberoucí. Přesunuli jsme se na druhý walk Walpa George, který jsme z časových důvodů dali jen do poloviny, protože před námi byla ještě cesta outbackem přes 300 kilometrů dlouhá. Pak ještě na žádost těch, co mají vždycky pravdu, jsme se vrátili k Uluru a dokončili Mala walk, který nás seznamoval se životem původních obyvatel přímo v útrobách Uluru. Mělo to docela spirituální náboj, třeba část věnovaná ženám nesměla být ani fotografována a finální point s vodopádem vyžadoval naprosté ticho. Pak už zpět na nekrátkou skoro 400 kilometrovou cestu, kterou jsme společně zvládli a přistáli na recepci King’s Canyon resort chvíli před pátou hodinou odpolední. I když jsem Maki připravoval na nejhorší v podobě ultimátně jednoduchých ubikací a společných sprch a toalet doplněných o zástupy hmyzu všeho druhu, recepční mi vypálila rybník, když pronesla „you are lucky, you have free upgrade from glamping room for the resort room with bathroom“. Takže na mastňáka s vlastní koupelnou, terasou, televizí, prostě luxus, který do outbacku nepatří. Ale někteří to přivítali. Krátce jsme pocourali po okolí a nakonec skončili na večeři v místním Carmichael’s restaurant, kde jsme ochutnali to, co tu všude nabízí v restauračních menu, a to chicken schnitzel. Upřímně nic moc, ale alespoň to byli šnicle ze stehen. Koupili jsme si v restauraci nějaká uspávadla na doma a pak na terase popíjeli a probírali všechny dosavadní úžasné zážitky, dokud nás únava nedostala. Poslední den v outbacku jsme nehrotili, protože jsme díky předpovědi počasí věděli, že se po ránu úsvit konat nebude a je jedno, kdy dorazíme na vrchol dne, Kings Canyon Rim walk. Takže v klidu kolem deváté jsme dorazili na carpark, ještě před tím doplnili nádrž japonského plnokrevníka, a se šedou obluhou se jali vylézt více než sto metrů po úbočí kaňonu. No upřímně, celkový nedostatek spánku a stále dotírající nemoc z toho udělala až nechutné drama. Ale vylezli jsme nahoru a pak pokračovali po úžasném treku přes vrcholky kaňonu, až jsme ho nakonec celý obešli, potkali ještěrky všech druhů a užili si neuvěřitelných výhledů. Docela vyřízení jsem se doplahočili k autu a vyrazili na poslední, skoro 500 kilometrů dlouhou cestu do Alice Springs, do našeho posledního útočiště – Crown Plaza Alice Springs Lasseters. Po ubytování jsme vyrazili do centra okupovaného abroridžínci, kde jsme zhltli večeři v Confucius Palace Dumpling Restaurant, a jak název napovídá, dali jsme si dumplings. Pak jsme ještě v místní BWS shopu nakoupili malé zásoby a ty teď konzumujeme a sepisujeme tyto poslední zážitky z cest. Jo ještě snad dáme nějaké summary, ale až později, po návratu. Tak konečně, finální cesta do Brisbane, více než 400 kilometrů znamenalo vyrazit co nejdříve, abychom toho po cestě stihli co nejvíce. Už od Modrých hor řídí Maki, protože rýmečka mi dává zabrat a v noci skoro nespím. A zvládá to bravurně a dnes měla zkoušku ohněm, a to doslova. Cesta bohužel vedla velmi častými výskyty požárů, které nebyly pod kontrolou. Že nás tyto úseky potkají, jsme věděli celkem přesně, protože jsme si na radu Ivety stáhli aplikaci Fires Near Me a ta o veškerém dění kolem požárů informuje velmi přesně. Při průjezdech oblastmi zasaženými ohněm to vypadalo jako z katastrofických filmů, především díky všudepřítomnému kouři, hasičským vozům a štiplavému zápachu, který se ale dal v pohodě eliminovat jedním tlačítkem na korejské klaviatuře. Naštěstí se nejednalo o přímý oheň, ale „jen“ hořící podloží, se kterým na pár desítkách metrů bojovalo několik hasičů, ale zasažená oblast, kterou jsme projeli, měla několik kilometrů, celkově pak jenom v této části řešili problém na 81 582 hektarech. Tak to vypadá v Austrálii, když chytne malé políčko. Nakonec, co to taky je z celkových 7 692 000 km² rozlohy. Do Byron Bay jsme dorazili něco po jedenácté, a na souřadnicích, které jsme obdrželi od Vaška, se kterým jsme se měli setkat, jsme našli podzemní garáže obchoďáku, a když jsme zaparkovali a vyšli z garáží, stál tam Vašek, opálený, rozesmátý, naprosto v pohodě naložený. Dali jsme si všichni kávu a bezmála hodinu probírali, jak se už od začátku září má, jak se v Byron Bay žije, jak se žije tak daleko od domova a blízkých, jak mu jde studium angličtiny a co mu tato zkušenost přinesla. A shodli jsme se, že toto by měl zažít snad každý, aby poznal sám sebe a začal vnímat věci a především lidi kolem sebe. Moc se nám jeho příběh, který ještě nekončí, líbil, nechali jsme si dát pár typů na cestu a jen díky tomu, že nám zase chybělo to jediné, co si nekoupíte, tedy čas, jsem se museli velmi neradi rozloučit. Další zastávkou byl Gold Coast, šesté největší město Austrálie, charakteristické pásmem mrakodrapů táhnoucích se po pobřeží, průplavovým systémem, slunečným počasím 300 dní v roce a mraky turistů a surfařů. A jak jinak se na město podívat, než z nejvyššího mrakodrapu na jižní polokouli a šesté nejvyšší obytné budovy světa, Q1 (Queensland Number One). Docela jednoduše jsme trefili podzemní parkoviště vedle budovy a krátkou procházkou stáli u vstupu, kde byli, jak jinak, dvě ohromné skupiny asiatů, které blokovali přístup k pokladnám. Vše se ale rychle vyřešilo, zprovoznili druhý výtah a zanedlouho jsme se kochali krásnými výhledy na tuto perlu Queenslandu. Čím blíže Brisbane, tím pomaleji a ve větších zácpách, a když jsme zjistili, že dostat se na náš motel znamená projet celé Brisbane ve špičce, naše představa o večerní procházce v Brisbane vzala za své, kochali jsme se tedy jen v zácpě a na motel dorazili skoro za soumraku, a to tu máme o hodinu méně. Nakonec jsem zajeli doplnit nádrž, abychom zítra vrátili auto s plnou, a po cestě se stavili pro pizzu, kterou jsme, spolu se zbytkem tekutých zásob, zlikvidovali na motelu. Zítra vyrážíme směr letiště už na pátou ranní, takže odpadneme brzy. Další pravidelnost příspěvků je ohrožena, protože tam kam letíme to je se spojením velmi špatné. A zase přesun blíže k Brisbane, cílem dneška byl Coffs Harbour, tedy přesně Korora, kde jsme měli ubytování v luxusním pětihvězdičkovém resortu Aqualuna Beach, v domku, kde v přízemí byla obrovská koupelna a ložnice a v prvním patře velký obývák, terasa s výhledem na moře a prostorná kuchyně, uprostřed které lezl čtyřcentimetrový šváb australský. Cesta probíhala v pohodě, projížděli jsme i místa, kde před nedávnem hořelo a byl to dost apokalyptický pohled na ohořelé stromy a roztavené značky. Asi v půlce cesty jsme si všimli ukazatele na National motorcycle museum a to bychom nebyli my, abychom nesjeli z naplánované trasy a po pár kilometrech stáli před nenápadně vypadajícím muzeem, ve kterém nás přivítala starší paní, když zjistila, odkud jsme, jen pronesla, že i odtud tu máme exempláře a za třicet klokanských dolarů nás pustila oba na prohlídku. Už jsme viděli hodně sbírek, muzeí motorismu, ale toto byl opravdu unikát. Pár aut, spousta dobových plakátů, cedulí, pump, hraček, helem, kombinéz, součástek a hlavně přes osmset motorek z celého světa, včetně Ruska, DDR, naše Jawy i ČZety, snad všechny anglické značky minulého století, spousta italských strojů, Harley a samozřejmě nepřeberné množství strojů ze země vycházejícího slunce. Některé stroje jsou součástí původní sbírky a některé prostě majitelé buď darovali a nebo jen natrvalo zaparkovali, protože nemají to srdce je prodat. Jen čas nás donutil toto skvělé, olejem a kovem vonící místo opustit, a vyrazit za dnešním cílem cesty. Napřed jsme ho přemlouvali, ať vleze do krabičky, že ho parchanta vyneseme ven, ale to se mu moc nechtělo, pak byl pokus o rozšlápnutí, ale ten byl také marný, neb se odehrával na koberci, nakonec klokaní šváb vzal roha pod myčku nádobí a bylo po představení. Zajeli jsme výjimečně vyzkoušet fast food v podobě Hungry Jack’s, což není nic jiného než Burger King, jen čistě v rámci zkoumání rozdílů chutí. Tady se oproti McDonalds nic nemění, chutná to stejně jako všude jinde. Po cestě zpátky jsme se stavili na recepci s popisem problému, a dostalo se nám vysvětlení, že „kákrouč“ musel přilézt zvenku a vyfasovali jsme sprej. Tím jsme vystříkali místo, kde byl spatřen naposledy, a provedli rychlý průzkum reakcí na toto místo na booking.com. No, nebyli jsme sami, těch, kterým ta potvora musela vlézt do obytných prostor zvenku byla celá řada. Nu což, tak snad nás do rána nesežerou a budeme moct konečně dojet do Brisbane. Dnešek byl o přesunu blíže k Brisbane, konkrétně do Nelson Bay. Protože jsme včera nestihli vše v Katoomba, začali jsme ráno na čerpací stanici vedle motelu, kde jsme doplnili plnou a koupili si dvakrát Long Black a vyrazili do centra na ulici, ve které jsou výtvory streetartových umělců. Nebyla to velká ani dlouhá ulice, ale bylo to impozantní. Jasně, otisky v podobě digitálních záznamů proběhli. Pak jsme chtěli jet rovnou do Nelson Bay, protože naše zdravotní stavy v součtu se rapidně zhoršili. Já jsem se přes noc ze zdravého člověka stal naprosto nemocným, kašlajíc a nemohouc popadnout dech a u Maki již několik dní řešíme záda. Nu což, zájezd čekatelů na důchod. I přesto jsme se rozhodli nakonec stavit se ve Wentworth Falls a dát napřed jen trek k vodopádům, nakonec i undercliff walk a naběhali jsme tam čtyři kilometry úžasných výhledů. Pak nevím, protože se řízení ujala Maki a ja průběžně odpadal, ale nakonec nás dovezla až do Nelson Bay, i přes úseky zakouřené okolními požáry. Pamatujíc si Nelson Bay osm let zpátky, čekal jsme mrtvou vesnici u pobřeží, ale světe div se, vše tu nadmíru žilo, restaurace na pobřeží i ve městě praskali ve švech, i teď, když to sepisuji, je půl jedenácté a pod hotelem to pořád žije, jen hlasitá hudba ztichla. Chtěli jsme využít nabídku hotelu a a jít do přilehlé restaurace na večeři se slevou 10% pro ubytované, ale když jsme se po čtvrt hodině dočkali jen pití a hosté, kteří přišli po nás měli už objednáno a my ne, rozhodli jsme se najíst v přístavu. Obsluha, když jsme přišli zaplatit to pití, to vyhodnotila jako jejich chybu, pití bylo zadarmo a my skončili v restauraci Gill’s Fish House + Bar, kde jsme se nežinýrovali a dali plnou porci ústřic a rybu dne, což byl mladý kanic se zeleninou. Naprosto luxusní záležitost. V pravdě naplněni jsme vyrazili do hotelu, a po cestě nás doprovázela bouřka, která sice uronila pár deštivých slz, ale především byla impozantní v tom, jak prosvětlovala celé pobřeží blesky a zvučila hromy. Nakonec z toho dosud pořádně nesprchlo, což bychom přivítali. vzhledem k požárům severně od nás, které nás čekají zítra. Ráno jsme se museli prodrat z východu Sydney na západ, což byl docela horor, protože doprava v Sydney je fakt výživná, ale nakonec jsme napluli na highway M4 směr Modré hory (ne ty na Moravě), tedy Blue Mountains, které leží 100 kilometrů západně od Sydney. Navigace nás razantně navedla do placeného tunelu, i když se všem Toll vyhýbáme, protože pro jednorázový průjezd jsou zbytečně drahé a vyplatí se až při častějším použití. Museli jsme zastavit a zřídit si účet na placení poplatků, jinak by nám poplatek stejně došel i s penále a pokutou z půjčovny aut. O půl jedné jsme dorazili do srdce Katoomby, parku Scenic World, který nabízí užití si Blue Mountains dosytosti. Jak to ve Scenic world chodí jsem už popisoval, tak že se nebudu zbytečně rozepisovat. Jen shrnu naše putování, dolů lanovkou, pak procházka 2,4 kilometrů v deštném pralese, zpátky nahoru 310 metrů nejstrmější osobní železnicí na světě (úhel stoupání je 52°), která vozí turisty už od roku 1945 a prošla poslední modernizací v roce 2013 do své páté generace. Pak lanovkou 720 metrů nad Katoomba Falls s výhledem na skalní útvar Tři sestry (tedy povinnost každého fanouška stejnojmenné kapely navštívit) a samozřejmě na celé modré údolí. Následně se někteří z nás chtěli stejnou cestou, tedy prostřednictvím lanovky, vrátit a návštěvu ukončit, ale nakonec jsem se podvolil a zpátky jsme to vzali po svých krátkým trekem s výhledy do údolí, který nakonec stál za to (ale pochopte, od počátku putování máme v nohách přes 160 kilometrů a to se občas už fakt nechce). Proč vlastně modré? Za horkých dnů jsou hory v oparu modré barvy, který vzniká vypařováním olejů z listů eukalyptů. Ale to nebyl náš případ, naše hory byly spíše šedé s minimální viditelností a to proto, že ve zdejších oblastech vydatně hoří a nejbližší požár, vzdálený šest kilometrů, zahalil celé Modré hory do kouře, který byl naštěstí jen viditelný, ale nebyl cítit. I tak jsme si nenechali zážitek zkazit. S plánem zajít si naplnit žaludky a vyrazit na další treky v oblasti Blue Mountains ve Wentworth Falls jsme vyrazili do centra Katoomby. Když jsme hledali, kde něco sníst, vydatně se rozpršelo a tak jsme se před deštěm schovali do Three Sisters B.B.Q. Chinese Restaurantu a dosyta jsme se najedli. Díky dešti jsme přehodnotili plány, zašli nakoupit zásoby a skončili pro dnešek v nedalekém motelu. Kde jsme mimo jiné zjistili, že treky ve Wentworth Falls byli pro dnešní den stejně zavřeny z důvodů požárů. Tak snad ten déšť trochu pomohl a zkusíme to zítra. A nakonec byl hustý dým v Sydney, ale my jsme ho prospali a než jsme se dostali oblíbeným spojem do centra, bylo po dýmu, jen se nad Sydney vznášel divný opar, který bohužel vydržel až do večera. Tentokrát jsme vystoupili o něco dříve, protože jsme měli namířeno do Čínské zahrady přátelství. Kousek od zastávky na Elizabeth street jsme narazili na asijské bistro, kde nám úslužný a ochotný asiat nechal udělat Eggs Benedict i přesto, že bylo již po jedenácté hodině, a snídaně se už nedělali. K tomu obligátní káva a pak pár stovek metrů k zahradě. Relativně malá zahrada představuje naprostou oázu uprostřed Sydney, sice obklopená vysokými budovami, ale má své kouzlo, klid, stavby v typicky čínském stylu, vodopády, tůňky, skryté chodníčky, kamenná schodiště. Do toho ryby v jezírku, všudepřítomné ještěrky a ibisi. Samozřejmostí je čínská restaurace s výhledem do zahrady a komu by to bylo málo, hned za zahradou začíná čínská čtvrť. Uklidněni zahradou jsme vyrazili do úplného opaku, Paddy’s Market Haymarket je v podstatě obrovská tržnice s kde čím, zvláště pak v hadrech a dárkových předmětech za poloviční ceny než v obchodech. Stačilo nám asi 40 minut, neutratili jsme ani dolar a šli na roh Thomas a Hay Street, kde jsme měli sraz s Ivetou, která v Sydney hezkou řádku let žije. Zašli jsme na oběd do malajské restaurace Mamak, pokecali, Iveta nám doporučila zajít si na Mrs Macquaris Point a projít si botanickou zahradu a ještě s námi zašla do Hyde parku. Koupili jsme si kafe, koukali v parku na Archibaldovu fontánu a katedrálu svaté Marie za ní, probrali. co je ještě na naší cestě dobré navštívit a čemu se vyhnout (zvláště pak požárům). Kolem třetí jsme poděkovali za milou společnost a vyrazili jsme se podívat do Galerie umění, kde se kromě stálých expozic měla nacházet expozice japonského umění. Na nás moc extravagantní a zbytečně drahá expozice, tak jsme prošli jen ostatní volně dostupné části a ve spodním patře moderního umění jsme toho už měli dost a vyrazili dále na Mrs Macquaris Point, kde je možné vidět Sydney operu a Harbour Bridge v závěsu za ní. Bohužel, díky oparu nebyl výhled ani pořízené směsi nul a jedniček dost kvalitní, ale i přesto jsme si to užili. Cestou zpátky do centra jsme to vzali přes botanickou zahradu, našli pár roztroušených soch různě pomalovaných koal (něco jako u nás kdysi letěly krávy), vyšli na začátku Hyde parku a zamířili do shopping centra Westfield (ne toho na Chodově, samozřejmě), ze kterého je v pátém patře přístupná Sydney Tower, nejvyšší budova v Sydney a druhá nejvyšší na jižní polokouli (po té Aucklandské, tu už máme za sebou). Shlédli jsme vcelku pěkně natočený pětiminutový dokument o Sydney ve 4D a za 45 sekund jsme byli ve výšce 279 metrů a koukali na město i přesto, že jsme byli upozorněni na sníženou viditelnost. Nu což, včera jsme pořídili zvýhodněný čtyř-lístek, tak jsme nahoru museli. A nakonec to nebylo tak zlé a výhled byl na všechny strany pěkný a tak jsme mohli rekognoskovat, kde jsme všude byli a co všechno jsme prošli. Pak už jen docela uchozeni (dalších více jak 17 kilometrů už druhý den za sebou) jsme se doplazili na Elisabeth street a chytli první autobus do Coogee, kde jsme ještě stihli krátce povečeřet v Sushigoi, kde nám na running sushi dali jen půl hodiny, naštěstí za zvýhodněné ceny, pak totiž zavírali. Stačilo nám to a s plnými spokojenými břichy jsme se odvalili do hotelu na poslední noc v Sydney v rámci naší cesty. A před spaním jsme v koupelně potkali švába, v pátém patře. Nejvyšší čas vypadnout. Právě jsem si přečetl článek na Aktualne.cz, který vyšel před hodinou, a v názvu má mimo jiné větu „Sydney se topí v hustém kouři“. No přátelé, netopí, ale je fakt, že ráno bylo pod mrakem, což jsme uvítali, protože včerejší třicetistupňové vedro nám dalo zabrat. V kiosku kousek od hotelu jsme se vybavili Opal card pro cestování veřejnou dopravou, chytli autobus, který zrovna přijížděl a za 51 minut už vystupovali v centru. Po desetiminutové procházce jsme spatřili střechy té nej budovy v Austrálii – Sydney opery. A to jsme včera shodou okolností na místním kanále viděli dokument o architektovi opery Jørn Utzonemu, jehož dílo se stalo symbolem Austrálie. Vybaveni voucherem na prohlídku budovy jsme si pořídili lístky na 11:15, stihli krátce posnídat a pak vystrojeni sluchátky vyrazili v početné skupině na obhlídku. Náš průvodce byl docela erudovaný a velmi hezky popisoval historii i současnost fungování budovy, nahlédli jsme do koncertního sálu, kde se zrovna zkoušelo, stejně tak do dalšího sálu, kde trénovali baleťáci. Byl nám puštěn krátký dokument z historie a nakonec nás jako u všech atrakcí dovedli k navalprachy shopu. Oficiální zahájení budovy, za přítomnosti královny, proběhlo v roce 1973, fajn, takže je to relativně mladá budova 🙂 Spokojeni s prohlídkou, i s vysvětlením, proč není střecha opery bílá, ale vlastně až šedá, jsme vyrazili do přístavu Circual Quay, odkud jsme za pár minut odpluli z přístaviště šest do Darling Harbour, plavbu jsme platili našimi Opal kartami. Během plavby jsme měli nádherný výhled na operu a podpluli jsme legendární Harbour Bridge. Do Darling Harbour jsme dorazili za pár minut, pořídili zvýhodněné lístky na čtyři atrakce naráz, a vběhli hned do první, Sea Life, tedy Sydney Aquarium. Oproti předchozím letům byla atrakce lehce upravena, ale zlatý hřeb v podobě podvodních akvárií zůstal stejný a obrovské nádrže se žraloky dostanou snad každého. Následně jsme vběhli do Wild Life Sydney Zoo, které také už není jako předtím, ubyla expozice brouků a pavouků, ale přidali expozici tučňáků, kde nás na tři minuty posadili do loďky, která nás v sedmi stupňové teplotě provezla expozicí tučňáků. Vzhledem k tomu, že se mezitím vyčasilo a v Sydney bylo zase nehorázné vedro, bylo to velmi příjemné ochlazení. Nabaženi klokany, hady, ještěry, obrovským krokodýlem a další havětí jsme opustili Wild Life a vlezli do nové atrakce Madame Tussauds, abychom se mohli podívat na desítku strnulých známých osobností politického (především australského), kulturního i filmového světa, především pak partičky z DC Comics, tu měli vyvedenou skvěle. Pak jsme se vydali na procházku do čtvrti The Rock, která se krčí ve stínu mohutného Harbour Bridge, a je vyhlášena luxusními restauracemi i nejstaršími hostinci v Sydney. Dali jsme si místní pivo a pomalu vyrazili zpátky k opeře. Důvodem návratu na místo, kde jsme začali dnešní prohlídku, byl videomapping, který se po západu slunce (a pak ještě několikrát) promítá na restauraci Bennelong, která je součástí opery. Sedmiminutová projekce, věnovaná prvním obyvatelům Austrálie, sice byla ovlivněna náhlým obrovským výskytem čínských turistů, ale i tak stála za to, a když jsme Sydney operu opouštěli, byla již zahalená ve tmě a krásně nasvícená. Autobus nás zase svezl do Coogee, kde jsme zkusili místní McDonald a světe div se, první burgery, které nechutnají jako všude jinde. Prostě cheesburger z polského „masa“ se v Austrálii koupit nedá. Jo a ten hustý kouř se fakt nekonal a když jsem to ke článku na Aktualne.cz napsal do diskuze jako vůbec první příspěvek, redaktor se na mě obořil, že přece ČTK nelže atd. Nakonec jsme si to džentlmensky vyjasnili po mailech, že jako opravdu hustý kouř v Sydney není a na jejich straně, co jim kdo pošle, na to spoléhají, a když to uvede ČTK, tak to musí přece být pravda. Chápu, stálý zpravodaj v Austrálii se asi nevyplatí, ale já bych to klidně alespoň přes zimu vzal 🙂 Snídani jsme měli naplánovanou, po opuštění motelu jsme hned zamířili do Huskissonu, kde měli mít v místním Bakehouse vyhlášený Huski pie. A měli, a byl dobrý, jako když do listového těsta zapečete naběračku vepřového guláše. Na další cestu jsme se vybavili obřími mufiny (borůvkový a jablečný) a tradiční kávou long black. Poslední etapa do Sydney nebyla dlouhá, a abychom do hotelu v předměstí Sydney nedorazili před druhou, naplánovali jsme si zastávku v přístavním městě Kiama. Zde jsme obdivovali malý maják a místní přírodní atrakci Kiama Blowhole, která spočívá v tom, že jednou za nějaký čas (minutu, pět) vystříkne voda z díry na břehu díky postupnému plnění vody v obrovské kapse pod zemí. Při dobrém počasí vystřikuje gejzír 50 litrů vody až do výšky 25 metrů, za nás to bylo tak o polovinu slabší, ale vždy doprovázeno výrazným zvukem, který způsobuje voda narážející na stěny. Nakonec název Kiama znamená něco ve smyslu „kde moře dělá hluk“. V místním informačním centru jsme pokecali s milým a výřečným starým pánem a našli další zastávku na cestě do Sydney. Zbaštili jsme mufiny a vyrazili. Po 25 kilometrech jsme dorazili do The Australian Motorlife Museum. Takové atrakce si nenecháváme uniknout a zdejší sbírka opravdu stála za to. Je tvořena především kolekcí Paula Butlera, který se věnoval sbírání automobilů, motocyklů, bicyklů, které měnili Austrálii od konce 18. století. Součástí sbírky jsou ovšem i historické nářadí, gramofony, psací stroje, váhy, telefony, žehličky, benzínové pumpy a další a další věci, které se podobně jako auta a motocykly překotně vyvíjeli v minulých stoletích. Další exponáty jsou od dobrovolníků nebo členů muzea a jeho přátel. Za zmínku stojí i sbírka trofejí Wayna Gardnera, legendárního motocyklového a automobilového závodníka, který se stal v roce 1987 prvním australským mistrem světa v pětistovkách a nesmírně zpopularizoval závody motocyklů v Austrálii. Taky proto každý fanda motorek v Austrálii zná Brno. Kromě trofejí je zde k vidění i jeho závodní pětistovka Honda NSR. Muzeum sponzoruje také NRMA, což je takový australský ÚAMK, a má zde i svoji prezentaci. Po zevrubném prozkoumání všech exponátů jsme při odchodu pokecali s partou místních o České republice, autech a cestování a vyrazili dál. Cesta do Sydney docela ubíhala, ale 30 kilometrů od cíle už to byla jízda městem a semafory, v několika nepříliš širokých pruzích. Ono Sydney je tvořeno takovými městskými celky, řekněme předměstími, a těch je momentálně 669, takže prodrat se k centru města opravdu trvá. My jsme dorazili do předměstí Coogee, které je autem od centra vzdáleno asi 30 minut. Ubytovali se hned u pláže Coogee, která sice není tak vyhlášená jako pláž Bondi, ale jinak funguje úplně stejně. Spousta lidí na pláži, minimum ve vodě, vedro (dnes 31), obchody a restaurace, aby se plážoví povaleči mohli najíst a utratit dost peněz. Jídlo je tu předražené a zboží také, minimálně podle obyčejné balené vody pětkrát. Udělali jsme si krátkou procházku po pobřeží, které je tu dost členité a pláže jsou schované mezi útesy, takže běháte po schodech a cestičkách nahoru a dolů. Po necelých pěti kilmetrech jsme se vrátili k hotelu a v přilehlé restauraci se obdařili velmi chutnou a velmi drahou pizzou, k tomu dali každý jedno pivko a zbytek dne už jen odpočívali. |
||||
Nejnovější komentáře