Mahébourg, je malé město na jihovýchodě kde můžete okusit skutečný život na Mauriciu. Ať už se jedná o rybáře kteří na svých dřevěných lodích vyplouvají za úlovky nebo velice živá a rušná tržnice.
Většinou se zde začíná, protože se nachází blízko letiště, ale jak už to u nás bývá, tak mi tu končíme.
Můžeme potvrdit, že místní trh je obrovský, kde se stánkaři překřikují, aby prodali své výrobky. Ať už je to ovoce, zelenina, boty, oblečení, koření……..
Jinak je to takové poklidné město, které si žije svým životem.
Relax, už je to tu. Přejeli jsme z Trou – aux – Biches až na jihovýchod do Blue Bay. Jen pro zajímavost, je to lehce přes 70 kilometrů a jste tam za cca hodinu a deset minut. A projedete se po M1, M2 i M3.
Port Louis, hlavní město Mauricia, které si zvolili v roce 1735 francouzští kolonizátoři a pojmenovali ho po králi Ludviku XV. Ale nejdříve je potřeba se sem dostat. Vede tam dálnice M2, kde můžete jet i 110km/h. Je to pouze teoretická rychlost, možná v noci. Jste rádi za nějakou osmdesátku. Proč se nesviští rychleji způsobují kruhové objezdy, ano čtěte správně, a jsou rozesety přibližně po dvou kilometrech. Rozjedete se a dáváte přednost. A tak pořád dokola až do Port Louis.
Parkujeme blízko muzea Blue Penny, které je pro nás nejdůležitějším cílem. Jedná se o patrové muzeum, kde můžete vidět poštovní známky Modrého a Červeného Mauricia. Nedá se tam fotit, tak pohled na tyto známky si uchováváme v paměti.
A když už jsme tu, tak si děláme menší výlet po městě. Procházíme po nákupní zóně Caudan waterfront a stoupáme až na pevnost Adelaide, která ční nad městem. Je zde nádherný výhled a za tu námahu to stálo. Cestou zpět to bereme přes mešitu a čínskou čtvrt. Navštěvujeme také centrální market, kde můžete koupit cokoliv. Ovoce, zeleninu, koření, maso, oblečení…… A pak už se pomalu vydáváme zpět na parkoviště a jedeme na ubytování.
Vydržet celý den relaxovat nám moc nejde a proto vyrážíme se podívat do botanické zahrady Sira Seewoosagur Ramgoolama v Pamplemousses. Jedná se o nejstarší botanickou zahradu na jižní polokouly. Je známá svým jezerem kde jsou viktorie královské. Také tam můžete najít různé stromy a rostliny, dokonce i umělé. Když se dostatečně pokocháme a užijeme klidu, tak se přesouváme do muzea cukru.
Jedná se o bývalý cukrovar, který byl přeměněn na moderní muzeum. Postupně procházíte celým procesem výroby cukru. Od pěstování cukrové třtiny až po export cukru. Od historie až po současnost. A na závěr můžete ochutnat několik nerafinovaných cukrů, každý chutná jinak a paní nám vysvětluje na co se používá.
A ještě se v Pamplemousses nachází koloniální dům Le Château de Labourdonnais, který si také nenecháváme ujít.
Cesta na sever, ale ne na ten drsný, jen tam kde se jezdí za plážemi a relaxem. Nakládáme veškerá zavazadla a překvapivě naše Suzuki je schramstne do kufru. Ale jet jen přímou cestou by byla nuda, tak po cestě děláme pár zastávek.
První je pevnost Martello, která se nachází kousek od La Gaulette. Jedná se o typ malé obranné kruhové pevnosti. Název pochází z Korsiky, kde se tyto pevnosti stavěly na pobřeží Punta Mortella a byly součástí obranné linie.
Další zastávka je na vodopádech v Tamarindu. Jak už jsme psali není mnoho vody a ani zde to nebyl dechberoucí pohled.
A víte, že je česká stopa i zde na Mauriciu? Jedná se o Jana Palacha. Jeho jméno můžete najít ve městě Curepipe. „Svoboda bude mít své jméno v Curepipe“, tak se nesl titulek v místních novinách z roku 1969. A jako země, která se osamostatnila v roce 1968, tak to nese takový symbolický význam. Mají zde po Janu Palachovi pojmenované nádraží a nákupní galerii.
Děláme takovou krátkou procházku na vulkán s názvem Trou aux Cerfs a jedná se spící sopku. Zajímavý pohled.
A pak už skutečně jen přejezd na naše ubytování v Trou aux Biches.
Dnes máme poslední den na jihozápadě, koukáme na mapu kde máme bílé místo a tím je Saint Aubin. Tam se nachází La Vanille nature park a místní rumová destilerka.
Měl by se tam nacházet i starý cukrovar s muzeem. Ten se nám nepodařilo nalézt. Po následném hledání fotek na netu jsme zjistili, že jsme na tom místě vlastně byli. Muzeum tam není a z cukrovaru zbyly jen trosky.
A tak jsme pokračovali do La Vanille, jedná se o takové malé zoo kde prim hrají krokodýli a želvy. A že jich tu mají. Přišli jsme právě včas na krmení nilských krokodýlů. Po laně tam místní zaměstnanci posílali kuře a když už nějaký krokodýl měl zájem o svačinku a snažil se vyskočit z vody, tak mu ho zvedli do výše a měl smůlu. To se opakovalo několikrát než ho nějaký člen tlupy pořádně chytnul.
Pokračujeme se podívat na želvy. Mají je tam ve velkém výběhu. Za malý obolus si můžete koupit zelený stonek s lístky a můžete želvy krmit. Nebo je jen tak podrbat na krku. A protože se jedná o želvy obrovské, tak je to i obrovský zážitek. Jinak těch druhů co tam mají je nepočítaně.
Procházíme celou zoo a snažíme se najít každou uličku, aby nám nic neuniklo. Jedno z míst je i místní restaurace. S mottem když vy nás, tak my vás, sedáme ke stolu a objednáváme si ochutnávkový talíř s krokodýlím masem. Chuťově by to mělo být jako kuře, aspoň tak nám to tvrdí číšník. Mě to spíše připomínalo krůtí. Ale nebylo to vůbec špatné. Když jsme prošmejdili všechny uličky vydáváme se směrem na ubytování.
Po pár kilometrech zastavujeme ještě v místní destilerce a vidíme i měděný kotel kde se rum vaří. Line se z něj omamující vůně a věřím, že pokud budete u kotle delší dobu, tak i nadýcháte.
Pak už jen cesta zpět a zítra nás čeká se přemístit na sever.
Dnešní den se točí kolem tří slov Le Morne Brabant. Jedná se o čedičový monolit týčící se do výšky 556 metrů nad mořem a patří k nejfotografovanějšímu objektu na Mauriciu. Najdete ho v jihozápadním cípu ostrova. A nejlepší na něm je, že na něj vede trek.
A to jsme si nemohli nechat ujít. Přesvědčujeme našeho Samuraje, že je terénní vozidlo a po polňačce se s ním šineme k vstupní bráně. Tento nápad mělo více lidí a parkoviště bylo plné. Ještě, že máme kompaktní vůz a parkujeme ho u stromu,kde se krásně vešel.
Procházíme bránou u které má budku strážný a zapisujeme se do knihy návštěv. Z mého pohledu dobrý nápad, aspoň ví, jestli je potřeba někoho hledat. Podle tabule trek měří 3.5km a časově 3 hodiny 40 minut. To nezní špatně. Vždyť je to „jen“ půlkilometru, ovšem směrem vzhůru.
První půlka vede po takové polňačce s čouhajícími kameny sem tam protkané vyasfaltovanými kolejemi. A to cesta příjemně ubíhá. Ovšem docházíme do bodu zlomu, kde se nachází cedule, že za ní už jen na vlastní nebezpečí. To nás nemůže odradit, vždyť tam všichni chodí. Za chvíli jsme ovšem pochopili. Byly tam takové úseky, které nebyly jištěny a lezlo se po skále. Díky tomu, že se jedná o čedič, tak struktura je taková varhánková a je se za co chytit. Ano, přepínáme na pohon 4×4 a jsme rádi, že výškové metry se zvyšují. Po cestě si pomalu uvědomujeme, že stejná cesta vede i zpět. Ale proč myslet tak dopředu, na to máme ještě nějakou hodinu čas. A skutečně po cca dvou hodinách stojíme u kovového kříže, nejvyšší bod naší cesty, ale určitě to není nejvyšší bod tohoto monolit. Tam už se nesmí protože se jedná o chráněnou oblast UNESCO.
Jo, dokázali jsme to, jsme tam. Výhledy byly odměnou za tu námahu a litry potu v očích. Vidíme i podvodní vodopád. Hrátky přírody na ošálení našich smyslů. A teď už zbývala jen cesta dolů a to už byl skutečně očistec. Cesta nahoru soutěskou nebyla ještě tak hrozná jako dolů. Ale i to jsme zvládli a za necelé dvě hodiny se odepisujeme v knize a jsme opět u našeho vozítka.
Hned na začátku bych se rád omluvil za mystifikaci. Okýnka v autě otevřít jdou, ale přepináče jsou na středovém panelu. A tam jsme je opravdu nehledali.
Dnešní den jsme začali stejným směrem jako včera, do Chamarelu. Začali jsme návštěvou továrny na výrobu rumu. Naznali jsme, že je příliš ráno na degustaci, tak jsme se jen prošli uvnitř areálu. A je tam nádherně udržovaná zahrada.
Pokračovali jsme dále, abychom navštívili Alexandřiny vodopády. Není mnoho vody, tak tekl jen takový čůrek. To nás neodradilo k tomu, abychom si udělali takový krátký trek až k nim. Občas se tam vyskytla průrva s pěkným výhledem.
Po procházce opět sedáme do naší kozy a pokračujeme po silnici na východ k jezeru Gran bassin ( Ganga talao ). Jedná se o kráterové jezero, které si oblíbili hinduisté. Kolem něj si postavili chrámy, sochy…. a udělali z něj nejposvátnější místo na Mauriciu. Nemůžete ho minout, protože již z dálky na vás hledí 30m sochy. Lord Shiva a bohyně Durga. Obdivujeme velikost soch a místa, kde na vás i díky reproduktorům ze kterých se line „Óóóóm“, dýchne ta atmosféra místa. Nahlížíme do různých svatyní a jako bonus vyšlápneme pár desítek schodů až k nejvýše položené motlitebně. Po cestě potkáváme pár opiček, ale naštěstí nám nic nevzali.
Další místo na naší trase je čajová továrna Bois cheri, ale v pondělí má zavřeno. To nám nevadí, protože ve vedlejší budově asi kilometr vzdálené je ochutnávka čajů. Obsluha z nás byla trochu nesvá, protože asi jako jedni z mála jsme je ochutnali všechny. Od černých, přes ochucené až po bylinkové. Bylo jich celkem deset, ale jejich produkce je mnohem větší jak jsme zjistili v přilehlém obchodě.
Pitný režim jsme dodrželi a vracíme se zpět do La Chamarel. Po cestě ještě navštěvujeme vyhlídku Kapitána Matthew Flinderse.
Chamarel, když si tento název dáte do vyhledávače s největší pravděpodobností vám to najde vodopád a barevné duny. A to byl také náš dnešní cíl.
I když tu existuje něco jako autobusová doprava, která jezdí po celém ostrově, tak má pár takových mušek. Něco jako jízdní řád tu neexistuje a trasy také nejsou vždy stejné. Proto je jednodušší si pronajmout auto. Pan domácí nám pronajal Suzuki Espresso. Je to taková koza s automatem. Jedna taková perlička. Ti co nadávali na švihadla na oknech, tak tady to dovedli k dokonalosti. Okénka prostě stáhnout nejdou, ani kličkou ani přepínačem.
Startujeme, najíždíme do levého pruhu a vydáváme se na dobrodružnou cestu. Asi po půl hodince dojíždíme po pěkné silnici až k bráně vedoucí do parku. Nic není zadarmo a měníme rupie za lístky.
První zastávka je vodopád. Zaparkujete na parkovišti, vydáte se 50 metrů a kocháte se výhledem na vodopád. Pak se přesunete autem o kilometr dále a opět nějakých 50 metrů k dunám. Nazývají se Sedmibarevný svět ( Seven coloured earth ) a můžete zde skutečně napočítat sedm barev. Kocháme se touto hříčkou přírody.
Následuje další popojetí autem až k Ebenovému lesu. Tady nás hned zaráží málo zaparkovaných aut. Za chvíli se to vysvětluje, jedná se minimálně o dvouhodinový trek. A z toho mi máme radost, protože jsme byli trochu zklamání tím, že to není procházka, přes vodopád k dunám a dál, ale jen přesouvání autem i když ty zastávky rozhodně stály za to.
Ještě nám paní vysvětlila, že vstupenky co máme tak neplatí do lesa. Nu což, pípneme kartou a vyrážíme se podívat jak takový ebenový strom nebo dokonce celý les vypadá. Cesta stoupá vzhůru, počasí je milostivé a my nabíráme požadované výškové metry a musíme říct, že to za tu námahu stálo. A díky cedulkám na stromech už víme jak ebenový strom vypadá.
… a když se vzbudíte, tak stále sedíte v letadle. Akorát zbývají už „jen“ tři hodiny. Ve 12:35 dosedáme na runway. Pak přichází nějaké bezpečnostní nařízení a sedíme dalších 20 minut. Dále nás čeká imigrační kde si vystojíme asi 40-ti minutovou frontu a ukazujeme All-in-one form, který je zde povinný. Jedná se bezpečnostní formulář kvůli Covidu. Pak další budka, ta je mi záhadou, protože opět koukají na pas a formulář, přitom nám ho už paní předtím naťukala do systému.
I to jsme zvládli a jsme oběma nohama na Mauriciu. U východu nás čeká Ravin, to je náš pan domácí pro začátek dovolené a veze nás na ubytování. Cesta ubíhá v pohodovém rytmu, klabosíme a kocháme se. Divné je pouze to, že se jezdí vlevo. Ale není se čemu divit. Poslední kdo tu měl kolonii byla Anglie. Před nimi Francie a po ní zůstalo pro změnu spousta francouzských názvů. Oficiální jazyk je angličtina, ale francouzštinu tu poměrně často také slyšíte.
Cílová destinace pro dnešní den byla La Gaulette. Udělali jsem jen krátkou procházku, vyzkoušeli něco z domácí kuchyně a šli na kutě.
Nejnovější komentáře