Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Na četná naléhání jsme doplnili web o fotky z cest. Pro začátek tu tedy máme několik málo fotek z cest :).

A kdyby to nestačilo, tak ještě přidáváme o něco více fotek často zmiňovaného jídla s trochou pití, kde má největší zastoupení samozřejmě snídaně.

A teď už vážně. Omlouváme se všem příznivcům, ale vypořádání se s časovým posunem, zapojení se do běžného života, zvládnutí pracovních povinností a mnoho dalšího nám zabralo více času, než jsme předpokládali. Navíc náš redakční systém tvrdošíjně odmítal prezentovat fotografie a tak jsme se nakonec rozhodli ho obejít a vytvořit fotogalerii s ukázkami (přes 600 fotek) toho, co zachytily naše přístroje. Tak že na tomto odkazu je vše seřazené po dnech, opět z časových důvodů nejsou jednotlivé fotky okomentovány, ale i tak by měly dokreslit předchozí příspěvky.

Nadešel den, který jsme si nechtěli připustit, ale chtě nechtě jsme k němu mířili už od jarního rozhodnutí podniknout celou akci. A jak titulek uvádí, i naše cesta dospěla do cíle a musela skončit. Ráno posledního dne na NZ probíhalo tradičně co se vstávání týká, opět jsme byli vzhůru těsně před šestou a rozhodli jsme se ještě nakrátko opustit hotel a zajít někam na poslední long black a chocolate, což jsme také učinili v nedalekém pekařství. Ráno bylo nádherné počasí, které vyzývalo k dalším dech beroucím projížďkám a opravdu nás velmi mrzelo, že nemůžeme jako v ostatní dny natočit modrobílé vrtule a vyrazit za dalšími úžasnými zážitky.

Po malé snídani jsme se vrátili do hotelu zabalit zbytek věcí do nových mega kabel a po cestě jsem si na recepci domluvili na půl devátou přistavení taxi na letiště. Těsně před půl devátou jsme se zjevili na recepci hotelu, odevzdali karty od našeho posledního útočiště a hodlali jsme nastoupit do již přistaveného taxíku, když nás velmi nepříjemná, ale pohledná, Asiatka za recepcí zastavila a chtěla po nás zaplatit hotel, což se nám za celou dobu pobytu nestalo, protože vše bylo dopředu domluveno a zaplaceno. Po krátké slovní přestřelce, která nikam nevedla jsme to vzdali a z platební karty byl odčerpán potřebný obnos.

Po malém incidentu na recepci již nic nebránilo vyrazit na letiště zeleným (jak barevně tak ekologicky) taxíkem, který jak jsme si již zvykly v mnoha jiných povoláních na NZ, neřídil rodilý Novozélanďan, ale Dimitri z Bulharska. Chvíli si s námi povídal na téma pádu komunismu a o postkomunistických zemí a pak jsme přešli na chválení jeho eko-taxíku značky Toyota. Cesta nám uběhla poměrně rychle a Dimitri nás vysadil téměř u terminálu pro vnitrostátní lety. Téměř z toho důvodu, že se letiště v Christchurch kompletně přestavuje a tak jsme museli část cesty k terminálu dojít přes staveniště. Přepážku společnosti, se kterou jsme měli letět do Aucklandu jsme našli ihned a zanedlouho jsme již bez našich nových přecpaných mega kabel procházeli terminálem a zabíjeli čas do odletu zevlováním po obchodech. S příchodem času k odletu jsme se dostavili k příslušné bráně a než jsme se nadáli, už jsem rolovali ke startu. První let zpáteční cesty byl nejkratší ze všech letů naši cesty domů a za osmdesát minut jsme přistáli na letišti v Aucklandu. Ano, to co jsem jeli dvacet dnů letadlo vymazalo za hodinku a něco 🙂

Pak už to šlo ráz naráz, let Auckland – Hong Kong jsme sfoukli za devět hodin, najedli jsme se na letišti v Hong Kongu a po třech hodinách jsme již seděli v tomtéž letadle, které nás uvěznilo na následujících třináct hodin, aby nás konečně vypustilo na letišti Heathrow v Londýně. Protože došlo k malému zpoždění při startu a poslední letecký spoj naopak startoval o něco dříve, stihli jsem se tak tak přesunout z terminálu 3 na terminál 5, zajistit palubní lístky (které nám z nepochopitelných důvodů v Aucklandu nemohli poskytnout), proběhnout poslední osobní kontrolou, halou terminálu 5 k naší bráně a nastoupit do autobusu, který nás eskortoval k letadlu. Když nám pilot oznámil, že poletíme sto minut, připadalo nám to docela směšné, po těch předchozích hodinách strávených v letadlech. Poslední let nám byl krácen docela nechutnou snídani a nabídkou kávy a čaje. Než jsme se nadáli, vytahovali jsme naposledy pasy při vstupu na „naše“ území a v hale terminálu jsme u nejmenovaného “Mc fástfůdu“ čekali na náš odvoz do Brna, který dorazil po pár minutách. Po cestě jsem se stavili na oběd, kde jsem si oba dali smažený sýr, která nám docela v nabídkách restaurací NZ chyběl a po více jek čtyřiceti hodinách jsme dorazili do Brna.

Jeste ze uz pozitri jedeme, protoze nazvy dalsich prispevku by zrejme uz nerekli nic ani autorovi. Cesta z Twizelu do Timaru mela byt podle puvodniho planu rutinni zalezitosti o delce 160 km ale my jsme rekli ne a vydali jsme se cestou delsi, predem neprobadanou pres Omarama, Otemata az do Oamaru (ty nazvy si vazne nevymyslim) a odtud pak do Timaru. Se vsemi zajizdky jsme se dostali az ke trem stovkam najetych kilometru.
Proc hydro. Protoze v prvni casti cesty jsme navstivili dve hydroelektrarny, pres ktere proudila jiz povestna blankytne modra voda a u druhe znich jsme opet klasicky posnidali, jen je treba rict ze ke vsem jiz zminenym castem vydatne snidane byl navic steak tete, coz byl vlastne vetsi karbanatek, nasledkem cehoz jsme se po pozreni cele snidane v podstate nemohli ani pohnout. Nastesti motorky nas uvezly a tak jsme pokracovali smerem na Oamaru, kde jsme meli vytypovanou, jako jedine lakadlo, kolonii modrych tucnaku. Hydro cast jsme tedy meli za sebou a presli jsme v cast zoologickou. Kolonie nas trochu zklamala, protoze videt pulku spiciho (mozna ze mrtveho) tucnaka a ctyri dospele a par mladych tucnaku v hnizdech, zobrazovane pres specialni drevene tubusy namirine do potemnelych hnizd nam za deset dolaru pripadalo trochu malo. Ale jako bonus jsme pak na pobrezi z nekolika malo metru pozorovali rodinku tulenu, coz nam zklamani docela vynahradilo. Nabazeni zoo-zazitkem jsme vyrazili do Timaru a po ceste po silnici jedna jsme si vsimli lakadla na setkani s wallaby v nedalekem mestecku Waimate. Jen na vysvetlenou, wallaby jsou mensi klokani zatahnuti na NZ z Australie. Posilneni kavou a bananovym sejkem jsme z motorestu u hlani silnice jsme vyrazili do Waimate a zanedlouho jsme stali v jedne z mnoha ohrad, ve ktere nam prijemna starsi dama predvadela, jak krmit tato roztomila stvoreni. Netrvalo dlouho a uz z nas byli profesialni krmici, Jirka dokonce premluvil i jednoho slepeho klokana slysiciho na jmeno Noname a ten si k nemu i poslepu nasel cestu a spokojene hodoval granule, ktere jsme pred tim obdrzeli. Zase jeden zazitek na cely zivot. Prosli jsme dalsi a dalsi ohrady s klokany, do toho kolem pokrikoval a predvadel se jeden pav za druhym, behali kaceny a kokrhal kohout, proste takova vetsi domaci zoo. Nebyt teplot nad tricet stupnu, asi by jsme krmili klokany az do vecera, ale takove teploty v motorkarskem bez jizdy nejsou snesitelne a tak jsme vyrazili na zbytej cesty do Timaru. Nez se zminime o Timaru, tak ciste s motorkarskeho hlediska byla tato cast to nejhorsi, co jsme zazili, protoze cesta je plna nechutnych rovinek bez stoupani a klesani a o zatackach kde by stalo za to klopit „na kolinko“ se nam mohlo jen zdat, proste vychodni pobrezi jizniho ostrova nema pro jizdu na motorce pochopeni a oba jsme se dostavali do stavu blizko mikrospanku a to je jiste znamka nepouzitelnosti takovych silnic pro jizdu na motorkach.
Timaru je vetsi mesto, ktere jsme po ubytovani v motelu proletli, nez zaslo slunce. Co na nem bylo zvlastni v pondeli vecer, ze v nem nebylo ani zivacka a pres hodinu jsme hledali restauraci, kde by jsme alespon neco maleho (po devastujici snidani) snedli. Vice jsme se Timaru nevenovali a vratili jsme se do motelu k odpocinku, protoze nas dalsi den cekalo mesto Christchurch a posledni cast trasy, posledni den na motorkach…