Dnešní ráno jsme měli bohatou snídani ze svých vlastních zásob, nakoupených předchozí den v Jindabyne. Po té následoval rychlý přesun dálniční rychlostí do hlavního města Canberry. Za 2 a půl hodiny jsme už byli na místě dnešního ubytování v Eaglehawku. Tentokrát je to „cabin“ pro 8 lidí, je to mnohem luxusnější ubytování než včera. Zde vykládáme všechny věci z kufrů a vyrážíme na lehko do města. Na předměstí nabíráme Báru, průvodkyni pro dnešní den. Prvně se jedeme na radu Báry podívat do Národního muzea, které je situované na výběžku pevniny do severním části uměle vybudovaného jezera Lake Burley. Prohlídka začala v otočném kině, kde se na čtyři etapy promítala historie Austrálie formou psychidelických klipů na více obrazovkách, až z toho šla hlava kolem a vypovídací hodnota byla v podstatě nulová. Vlastní prohlídka zajímavých artefaktů od doby osidlování Austrálie až do současnosti byla zajímavá, jen celé muzeum bylo v šeru a tak si naše dokumentační přístroje moc nesmlsly. Po prohlídce jsme se občerstvili kávou (samo jen ti, kteří ji pijí) a následovala návštěva televizního vysílače Telstar, kde jsme se za par mrzkých dolarů z výšky pokochali pohledem na Canberru. Hned vedle odbočky k vysílači je Národní botanická zahrada, ale jako ostatní památky zavírala v pět, tak že jsme se na parkovišti otočili a pokračovali dále směr Památník válečných hrdinů Austrálie. Jedná se o široký bulvár, která je lemován památníky, ze všech válečných střetů, kde bojovali Australané a v čele bulváru stojí vlastní muzeum. Opět vzhledem k zavírací době (respektive lenosti provozovatelů všech památek) už nebylo možné se do muzea podívat. Pak se slovy, že máme hlad, jsme vyrazili do centra na malé občerstvení, které pro dnes zastoupilo oběd i večeři. Vybrali jsme si kuře v nějakém fastfoodu. Pak už jen, krátká procházka po centru, rozloučení s Bárou, která nám příjemně zpestřila pobyt v Canbeře a za tmy vyrážíme směr Eaglehawk na naši ubikaci. Po cestě nás oba zvěčnil automatický foťák na silnici, ačkoliv jsme nepřekročili nejvyšší dovolenou rychlost, uvidíme, co z toho vyplyne. Vzhledem k dnešní etapě určené jen k přesunu z Jindabyne do hlavního města není přírustek kilometrů až tak velký, ale i tak se těch 293 km počítá. Díky dalšímu dni nemožnosti se připojit píšeme opět do šuplíku a snad se nám brzy podaří poslední příspěvky i s fotodokumentací publikovat.
|
|||||
    |
Heslo dne 
Fantastické. Přesně tak jsme si to představovali, tak to má být (Karle). Po včerejší motorkářský ne zrovna zdařilé etapě jsme s obavami, ale za hezkého počasí sedli ráno na motorky a vyrazili směr Lake Entrance, kam jsme po deseti kilometrech dorazili s úmyslem posnídat. Již tradičně jsme k tomuto účelu použili Subway, Jiří tradičně „dlouhou“ variantu se vším možným, já kratší verzi na snídani v ceně s kávou, kterou ve zdejších provozovnách Subway dělají opravdu výtečnou. Po zdařilé snídani a pořízení pár dokumentárních fotografií a video záběrů jsme pokračovali směr Cann River s očekáváním podobně nudné cesty jako včerejší den. Nic takového se nekonalo, cesta byla vskutku jedinečná, více než široká dvouproudová cesta se pozvolně klikatila celých 140 km do Cann River, s minimálním provozem ubíhala velmi svěže a bez nutnosti ubírat plyn v zatáčkách jsme ji celou proletěli s průměrem někde nad hranicí stovky. Po pravdě po deseti kilometrech jsem byl nucen vyvolat technickou zastávku a vedle čerpací stanice v zařízení tomu určeném se neprodleně zbavit otravy z mexického jídla. Být to o dvě zatáčky později, nevím jak by to dopadlo… V Cann River jsme doplnili (prozřetelně) palivo a vydali se směr Jindabyne po již ne tak široké, ale i přesto stále pohodlné krouticí se silnici, ze které jsme měli po cca 80 km odbočit doleva. Odbočku jsme úspěšně minuli, ale na omyl jsme přišli v rámci stání na červenou z důvodů opravy silnice, kdy Jirka překontroloval naši pozici na GPS. Vrátili jsme se tedy k odbočce a vyjeli jsme na docela dost úzkou cestu, která se po pár metrech změnila ve štěrkovou. To nás neodradilo a pokračovali jsme dál, naštěstí štěrkový úsek nebyl příliš dlouhý a následoval asfalt nebo něco jako asfalt, co se mírně drolilo, ale svižně se po tom jet dalo. Cesta se klikatila neobydlenou oblastí, kde kromě zažloutlé trávy a polosuchých stromů nic nebylo. Ono značka ukazující, že dalších 89 km není čerpací stanice, která byla ihned za odbočkou, všemu napovídala. Cesta ubíhala a jak jsme se později shodli, začali jsme mít pocit, že je něco špatně. Napřed padlo podezření na to, že se nám uvolnili tkaničky a jak vlají ve větru způsobeném naši vytříbenou jízdou, narážejí do bot. To se nám ani jednomu nepotvrdilo na základě krátké kontroly v rámci chvilky při jízdě po rovince mezi zatáčkami. Pak jsme nabili dojmu, že zřejmě od předního kola odskakují kamínky z ne zcela uváleného asfaltu, ale to by jsme neschytali do noh na rovince. Po pár desítkách kilometrů už stačil i letmý pohled na boty, nohy od kolen dolů a u těch vyšších motorkářů 🙂 i na ramena a hned bylo vše jasné. Ze silnice na nás bezhlavě (a následně i bez těla) útočili jakési kobylky, minimálně osm centimetru dlouhé, které si nebraly servítky s rychlostí našich rozjetých lokomotiv s modrobílými vrtulemi v logu a snažili se nás za každou cenu zastavit. Nepovedlo se, čest jejich památce. A nebo raději ne, protože dostat ten sajrajt z kufrů, bot, kalhot a u těch vyšších motorkářů z bundy, nám zabralo docela hodně času a ještě teď večer odlepujeme z různých částí výbavy a motorky žluté sr..ky. Vnitřnostmi kobylek vyzdobeni jsme dorazili do Discovery Holiday Parku v Jindabyne, kde jsme našli útočiště v chatce pro minimálně pět lidí s kompletním vybavením. Jirka si vzal dvoulůžko, já tří-lůžko (viz foto). Skvělé na ubytování je i internet zdarma, který ale dnes zrovna nefunguje a pak tu máme možnost navštívit saunu, vířivku a vyprat si, až na ten malý nepodstatný problém s odpolední opravou přívodu vody, který způsobil nefunkčnost všech těchto zařízení až do rána. Po částečném zušlechtění jsme vyrazili do Shopping centra v Jindabyne (něco jako půlka Lídla) a nakoupili večeři a snídani. Vrátili jsme se zpátky do luxusní chatky a protože byl ještě čas a nacházíme se uprostřed Sněžných hor, vyrazili jsme směrem k nejvyšší hoře Austrálie (Mount Kosciuszko 2 228m), ke které vedla odbočka hned před naším ubytovacím parkem. Než jsme stačili zahřát pneumatiky na opět velmi příjemné cestě, čekala nás překážka v podobě mýtného. Velmi vlídná důchodkyně nám sdělila, že dál už jen za šest dolarů na hlavu a ať jedeme opatrně a někam to nenaboříme. Tak jsme ji poděkovali a vyrazili jsme do klikatých cestiček přes hory a už jsme se viděli zaparkování někde na vyhlídce na nejvyšší horu (podobně jako „u nás“ při vyjížďce na Grossglockner). Po necelých 40 kilometrech jsem tuto vidinu vzdali a i přes super klikatou cestu jsme se otočili zpět (přece jen jsme toho dnes nalítali dost). Později jsme na informační tabuli zjistili, že cesta je sice přes sedmdesát kilometrů dlouhá, ale vede napříč Sněžnými horami a k nejvyšší hoře vedou jen treky a díky povodním (zřejmě ne těm z nedávné doby) ještě ne všechny a za použití lanovky by byl nejkratší trek šest kilometrů. Vzhledem na náš vyzdobený motorkářský oděv a zapadající slunce jsme se s vidinou pokoření nejvyšší hory Austrálie rozloučili a vrátili se do naši „luxusní“ chatky. Dnešek jsem si opravdu užili jízdy na motorkách a je v pomysleném žebříčku australských dnů namotorkach.eu zařazen na třetí místo hned za oba dny strávené na Great Ocean Road. Dnešní skóre činí fakt super úžasných, epochálních, grandiózních 471 vymazlených kilometrů, au moje záda.
Heslo dne
Jako každé ráno si pouštíme televizi, abychom se dozvěděli jaké nás čeká počasí. Předpověď polojasno a 23 stupňů nezní tak špatně. Oblékáme se do nepromoků, protože opět prší a vydáváme se směr Philip Island. Předtím se ještě posilňujeme na bagetce u Subway. Cesta ubíhala poměrně svižně, až na ty nekonečně rovné silnice a to se snažíme vyhýbat všem „hájvejím“. Na Philip Islandu se držíme směrovek „Philip Island Circuit“ a po nějakých 20 km jsme ne místě, kde se před pár dny konalo mistrovství světa superbiků. Po zaplacení malého poplatku, kde dostáváme 2 žetony, se ocitáme v muzeu (první žeton) tohoto okruhu, kde jsou po stěnách všechny významné milníky vztahující se k této dráze a stará videa ze závodů. Je zde i pár exponátů závodních strojů z dob minulé i nedávné. Po vhození dalšího žetonu se ocitáme na plošince, kde je výhled na závodní trať. Po chvilce koukání na pár nadšenců, kteří se snaží ukrajovat setinky ze svého rekordu se s tímto okruhem loučíme. Pokračujeme dále směr Penguin paradise, kde zjišťujeme, že chtějí nemalé vstupné s nejistým výsledkem. Otáčíme se zpět a ještě se zastavujeme v továrně na čokoládu, pro milovníky ráj na zemi. Na uvítanou jsme dostali vynikající kousek čokolády. Já si dávám horkou čokoládu a Milan pro mě nepochopitelně kávu. Po pobřeží pokračujeme směr Bairnsdale. Po dojetí na naše ubytování se shodujeme, že jsme připraveni se vydat na legendární Route 66, podmínkou pro motocykl bude tempomat. Ještě vyrážíme do blízkého Lake Entrance, kde se zastavujeme v mexické restauraci na večeři a už za tmy se vracíme pár kilometrů zpět do motelu, nepochopitelně umístěného daleko ode všeho, uprostřed ničeho. Dnešní skóre 486 km.
Heslo dne
Dnes nás čekala stejná cesta jako včera, ale v opačném gardu. Ale úplně se to nepovedlo, o tom později. Ráno kolem sedmé nás vzbudil poměrně silný hluk a bubnování kapek deště. To nevěstilo nic dobrého z pohledu jízdy na motorce. Z interaktivní předpovědi počasí místního satelitu jsme dostali potvrzení toho co se dělo za okny, tedy silný vítr v nárazech až 74 km/h. V takovém větru je jízda na motorce v podstatě boj o přežití, kdy se snažíte, aby vás vítr nesfoukl z motorky a zároveň aby vás i s motorkou neshodil do nejbližší škarpy. I přes toto riziko jsme se rozhodli znovu vyjet na GOR s vědomím toho, že po pár kilometrech se cesta stáčí od pobřeží do poměrně dlouhého úseku lesy, kde by neměl být vítr tak silný. Risk nám vyšel, déšť ustával a po necelých osmdesáti kilometrech jsme se odbočili k zálivu Cape Otway, kde jsem měli v plánu navštívit zdejší maják. Nesmyslná cena za návštěvu majáku (ten včera byl větší a zdarma) nás odradila, a tak jsem jen vyšli na nejbližší vyhlídku, odkud jsem mrkli na maják a odlovili kešku. Odbočka k majáku ale nebyla úplně marná, protože vedla přes les, kde v korunách stromů žije medvídek koala, tak že jsme měli možnost vidět další lenošící jedince. Během pozorování medvídku koala se počasí umoudřilo a sem tam vysvitlo i slunce. Po pár dalších kilometrech jsme v zálivu Apollo Bay něco pojedli a vyrazili dál, abychom dojeli do již známého motelu co nejdříve. Myšlenku použít trajekt přes záliv do Sorrenta jsme zavrhli, protože bychom časově neušetřili a jen by jsme čekali na trajekt a platili za motorky. Jak se ukázalo, byla to chyba. Vydali jsme se po stejné cestě přes highway M1 do Melbourne, ale netušili jsme, že provoz odpoledne je x-násobně tragičtější než předcházející den ráno. Provoz, tedy spíše neprovoz na dálnici začal byl neúnosný a tak padlo rozhodnutí, vzít to přes město. Něco tak strašného jsme ani jeden ještě nezažili, od spojkování nás boleli ruce, od řazení jedna a zpět neutrál nohy, co křižovatka, to až na x-tý, nezřídka desátý pokus. Po více jak dvou hodinách jsem se dostali akorát do centra Melbourne, odkud jsem už znali cestu zpět na highway M1 ze dne, kdy jsme převzali motorky. Tu jsme ale „zdárně“ minuli a pokračovali více jak deset kilometrů systémem start – stop, než se nám podařilo uhnout zpět na M1 a konečně ochladit přehřáté motory a úspěšně dojet do motelu. Po ubytování jsme vyrazili na nákup večeře, kterou jsme pojali velmi spořivě s tím, že snídani si dáme o to bohatší. Heslo dne
Plán dnešního dne byl jasný, dostat se nejrychleji na GOR a pak si ji dosyta užít. Rozhodli jsme se pro highway až do městečka Torquay. Jak se to krásně plánuje, tak hůř dělá, na highway jsme sice najeli, ale že budeme na místě za 1:40 to jsme si mohli jen přát. Pětiproudá silnice byla tak zaflákaná, že jsme místy i stáli, kam se hrabe Praha se svojí Jižní spojkou. Nakonec sice později než jsme chtěli, jsme se dostali na začátek této cesty. Rádi bychom vám popsali tuto motorkářskou nirvánu, ale žádnými slovy to nejde vystihnout, sem se prostě musí zajet. Zatáčka střídá zatáčku, velice kvalitní povrch vozovky, všude výhledy na oceán a přírodní úkazy ……….. Napřed jsme se zastavili u majáku Airleys inlet, pak za městečkem Lorne, jsme dali krátký trek k malému vodopádu, který padal po tmavém kameni. Následovalo městečko Kennet river, kde žijí koaly ve volné přírodě. Po několika minutách chůze do kopce jsme uviděli chlupaté koule v korunách stromů, akorát se jim nechtělo moc dolů, tedy vlastně vůbec. Následně očekávaná atrakce 12 apoštolů, pak dál dalších úchvatných vyhlídek na pobřeží a den byl ukončen pohledem na London Bridge. Po 364 km, se dostáváme do dnešního útočiště v Port Campbell, kde jsme ubytovaní v exkluzivním motelu 🙂 
Ráno nás přivítalo opravdu nevlídně, tedy s ohledem na to, že jsme v 8:00 měli fasovat motorky. Samozřejmě lilo jak z konve. Asi se nám podařilo v letadlech převrátit dokonale spánek, protože jsme v podstatě zaspali a tak jsme se na recepci dokodrcali chvíli před osmou, vyhlížejíc zástupce půjčovny motorek, který se ale nekonal. Několik minut po osmé jsem začali propadat lehké depresi z nadcházející změny plánu, když tu jsme jukli za roh hotelu a viděli tam menšího chlapíka, jak se lopotí s motorkami, které vytahuje z dodávky. Hned jsme se k němu hlásili a i přes ten protivný déšť bylo ráno hned o něco jasnější. S úlevou jsme si oddechli i nad stavem motorek, oproti padenému šrotu na Novém Zélandu máme tři roky staré (a k radosti Jirky modré) stroje, dokonce s elektronicky nastavitelným podvozkem (ESA). Dave, zástupce půjčovny, který nám motorky dovezl z více než 2 000 km vzdálené půjčovny v Noosa (dal to za jeden den, borec), šel s námi na pokoj, kde jsme vyřídili papírování, poučili ho, že už není Československo, ujasnili jsme si, odkud jsme (jasně že znal Grand Prix Brno) a až se trochu osušil, vyrazil zpátky do Noosa. My jsme vyrazili k motorkám, odepnou kufry a nabalit se k odjezdu, čas opuštění hotelu se kvapně blížil a tak jsme bez ohledu na déšť chystali vše pro ukrojení prvních kilometrů po australském kontinentu. Vzhledem k opravu deštivému počasí padlo rozhodnutí přejet jen pár kilometrů do motelu, ubytovat se a vyčkat, zda se počasí umoudří. Cesta z Melbourne do Dandenongu byla docela náročná, na navigaci přes déšt nebylo vidět a tak jsme chvíli bloudili v Melbourne, až se nám jako zázrakem podařilo přes výjezd pouze pro autobusy trefit tu správnou highway M3, zvící pěti pruhů a tou jsme doplachtili do Dandenongu, kde jsme se zastavili přímo na místě, které jsme předem ověřili pomoci Google. On i strýček Google se občas zmýlí a tak slovo dostalo navigace (díky iGo), která omyl Google napravila a zanedlouho jsme byli v motelu Comfort Inn. Pokoj ještě připraven nebyl, museli jsem ještě počkat dvacet minut, které jsme využili k tomu, abychom v nedaleké provozovně Subway něco posnídali a trochu oschli. Pak už byl pokoj k dispozici a opět se potvrdilo, že motel je stokrát lepší než hotel. Vybavení na stejné úrovni, jen je všechno prostornější, postele jsou manželské a hned dvě, parkování přímo před vchodem (no jsme v patře přímo nad motorkami). Mezitím se počasí jakžtakž umoudřilo a tak jsme neváhali a vyrazili projet motorky, směr Mornington Peninsula a Sorrento. V Sorrentu jsme navštívili nevelký historický park, který je zaslíben dětem, kde zrovna probíhala přímo uprostřed parku na trávě oslava nějakých narozenin. Po parku a přilehlé procházce po břehu oceánu jsou rozesety zajímavé objekty připomínající boxy na separování odpadu, ale jejich účel je úplně jiný. Hádejte k čemu jsou, viz foto. Zamířili jsme co nezápadněji to motorizovaně šlo a dorazili jsme na konec cesty, za kterou následoval už jen národní park, na který už čas nebyl. Přesto jsme se pokusili dorazit až na pobřeží postranními cestami a nakonec se to povedlo a mohli jsme si prohlídnout pobřeží, skaliska z názvem London bridge a do toho se umoudřilo počasí a občas vysvitlo slunce. I po stránce jízdy na motorce jsme si tuto část jízdy užili (ale nirvána se nekonala). Pro cestě zpátky jsme použili highway, abychom stihli ještě v podvečer projít město Dandenong, což jsme také udělali a když už se setmělo, nakoupili jsme něco k večeři v místním non-stop jakoTescu a vrátili se do motelu. V recepci jsme chtěli za 5$ na hodinu koupit připojení k internetu a paní recepční nám ho v dobrém rozmaru věnovala zdarma. U večeře jsme probrali uplynulé dny, zformulovali je do těchto příspěvků, přidali pár snímků a už teď se těšíme na zítřejší vyhlášenou Great Ocean Road, kde jistě navýšíme kontu do teď ujetých kilometrů (239km). Heslo dne
Každý den se najde chvíle, aby jste někomu předali nový poznatek a tím obohatili něčí znalosti.
Stejně jako na Nový Zéland je potřeba i do Austrálie vyplnit vstupní kartu a která má, mimo jiné, i vízovou povinnost. Vízum se dá elegantně vyřešit on-line na internetu. Po zkušenostech z minulé expedice jsme očekávali příjemné posezení s imigračním úředníkem v jeho kanceláři, což se k našemu překvapení vůbec nekonalo. Vystáli jsme si sice frontu jako všichni ostatní před vstupem do země, protože jsme se tam slétli cca 3 letadla, ale to bylo vše. Zavazadla také dorazila a poslední úředník nám říká ať opustíme letiště bránou číslo 2, kde bylo napsáno něco ve smyslu kontrolní místnost. K našemu podivu však byl za dveřmi pouze východ z letiště. Melbourne nás přivítalo zalité sluncem. Podle plánu na nás měli čekat zástupci společnosti Sunbus, pomocí které jsme se měli dostat na hotel. Nikdo na nás nečekal a když se nám podařilo odchytit dodávku jmenované společnosti, tak o nás nic nevěděli. Nicméně po domluvě nás do hotelu dovezli. Hotel se nachází blízko centra a snad nevýhoda byla v tom, že klíče od pokoje jsme dostali až ve 14 hodin. Velkým plusem zase bylo, že mají úschovnu zavazadel a tak jsme mohli udělat krátký výlet do města. Ve 14 hodin jsme se vrátili na pokoj, konečně se osprchovali a jali se město poznat trochu důkladněji. Viděli jsme nádhernou katedrálu sv. Paula, stařičkou budovu nádraží ve viktoriánském stylu, budovu Victoria Arts Centre, parlament, udržované parky, hřiště na kriket, tenisové kurty kde se hraje Melbourne Open, zašli k nejvyšší budově ve městě Rialto tower, viděli nejstarší budovu, dům kapitána Cooka (i když je to spíš dům jeho rodičů a do Melbourne byl převezen v roce 1934 z Velké Britanie kousek po kousku), čínskou čtvrť, moderní divadlo ………. když jsme unaveni usnuli po náročném cestování. Heslo dne 
Ráno začalo příjemným vstáváním do slunečného dne. Netrvalo dlouho a před domem se zjevil náš starý známý, který nás dovezl bez problémů na Ruzyňské letiště, kde si dával velký pozor na to, aby zaparkoval na odletovém terminálu, bez ohledu na všechny zákazy. Ještě jednou díky. Překvapivě to byla nejpohodlnější a nejpohodovější část naší cesty. U odbavovací přepážky jsme požádali zástupkyni Fly Emirates, jestli je možné zabukovat dvojsedačku. Odpověděla, že do Dubaje máme místa již zarezervována a do Melbourne nám nějaké zabukovala sama. Říkame si, je to fajn, Karel to má pod kontrolou. Po celní kontrole, přišel na řadu rentgenový scan, Milan na poprvé prošel, aniž by něco vytahoval nebo snad zdělával pásek. To u mě to bylo „lepší“, sundal jsem vše kovové co jsem měl, a už jsem pípal, tak si mě tam celník pěkně objel a mohl jsem si jít vyzvednout věci k rentgenu. Minule to byly gumycuky, tentokrát se nelíbil externí zdroj. Uznávám vypadá to jako roznětka. Po vysvětlení o co se jedná jsme si sedli do malé „boardingové“ haly. Po chvíli slyšíme hlášení, že naše letadlo bude cca o půl hodiny opožděno. Což nám nikterak nevadilo, protože na letiště v Dubaji jsme měli 10 hodin. Po nastoupení do letadla Airbus 330, který má sedačky 2-4-2, jsme byli nepříjemně překvapení tím, že sice sedíme v dojsedačce, ale ta je přidělána k ještě jedné. Správně, byla to čtyřsedačka. Po šesti hodinách přistáváme skoro na čas v Dubaji. Je 0.35 místního času a prohlídka dubajského letiště mohla začít. Jedná se o moderní budovu, které má cca na délku 2 km a má 3 podlaží. Nakukovali jsme do obchodů, rozměnili jsme si dirhamy a trošku i zašopovali. Po nekonečných necelých 10 hodinách se vydáváme na „svůj“ gate, který byl, alespoň podle nás ve staré budově, která sice měla koberec místo všudypřítomného mramoru, ale nějak tam chyběl dostatečný počet sedaček. Přes umělou zaměstnanost, která spočívá v tom, že na pas a letenku vám koukne asi 5 lidí, jsme se ocitli na runvaji, na které jsme nasedli do autobusu a ten nás vezl kdovíkam. Po cca 5 minutách jízdy, na odlehlé stojánce jsme se nalodili do Boeingu 777-500 a jak jsme se těšili na 4motorák, tak jsme si mohli nechat zajít chuť. Překvapení se opět nekonalo, seděli jsme opět na 4sedaččce, což nevadilo, protože tento Boeing má rozložení 3-4-3. Já jsem seděl do uličky a mám pocit, že mám vážně široká ramena, neboť když kolem šla obsluha tak do mě vždycky drbla, což na spánku moc nepřidá. Dalších 6 hodin letu a čekal nás technický stop v Kuala Lumpur. V letadle nám vysvětlili, že si máme vzít věci a jít na gate 22. Podle tabule technický stop měl trvat 1 hodinu, větší vtip jsme už dlouho neslyšeli. Pro letadlo, kde je nějakých 300 lidí fungoval jeden rentgen a jedna paní za přepážkou nám čísla sedadel na letenkách přeškrtla. Jak Milan poznamenal, že jaké místo si vybojujeme takové budeme mít. Zde bych rád ještě zmínil jací jsou Malajci kouzelníci. Milan vyskládal, tentokrát všechny kovové věci, včetně hodinek do boxu a než projel rentgenem, tak hodinky zmizeli. Se slovy jestli se nenajdou, tak mě žena zabije, vysvětloval Malajcům, že mu zmizeli hodinky. Ti na sebe nejprve nevěřícně koukali, pak se koukli do boxů a když tam nic nenašli, považovali věc za vyřízenou. Naštěstí se hodinky objevili, jak leží na zemi, jak se tam dostali ………….. Přes optimistický čas jedné hodiny jsme letěli za dvě. A to už nás čekalo „pouze“ 8 hodin letu. Kdo zná „zábavná centra“ v sedadlech letadel, tak mě vytuhlo aniž bychom se odlepili z Dubaje a asi aby mi to nebylo líto, tak Milanovi pro změnu z Kuala Lumpur. Když připočteme i auto, ocitáme se po 38 hodinách na Melbournském letišti. 
Na začátku týdne, během kterého se máme odlepit od ruzyňské ranveje přihazujeme již tradiční 🙂 příspěvek o tom co nás čeká. V tuto chvíli máme skoro sbaleno, nic nám nechybí a překvapivě toho táhneme o něco méně, než na Nový Zéland. V podstatě se dá říct, že cestujeme nalehko vycházeje ze zkušeností z předchozí cesty. Čtvrtek, den odletu, se blíží a my už se vidíme před hotelem v Melbourne, jak přebíráme motorky a ukrajujeme první kilometry cesty po nejmenším kontinentu. Ano, vzhledem k předcházejícímu článku to zní divně s ohledem na přiložené srovnání Austrálie s Evropou, ale je třeba si uvědomit, že Evropa směrem na východ končí až úpatím pohoří Ural a tak je druhá nejmenší, právě před Austrálii. Ale dost už poučování, nasleduje itinerář. 24.-26.2. Let Praha – Dubaj – Kuala Lumpur – Melbourne Den 1 Melbourne (26.2.) Den 2 Mornington Peninsula (27.2.) Den 3 Great Ocean Road (28.2.) Den 4 Great Ocean Road (1.3.) Den 5 Melbourne – Philip Island – Bairnsdale (2.3.) Den 6 Bairnsdale – Jindabyne (3.3.) Den 7 Jindabyne – Canberra (4.3.) Den 8 Canberra – oblast Jervis Bay (5.3.) Den 9 Jervis Bay – Sydney (6.3.) Den 10 Sydney (7.3.) Den 11 Sydney (8.3.) Den 12 Národní park Royal (9.3.) Den 13 Raymond Terrace a Port Stephens (10.3.) Den 14 Port Stephens – Coffs Harbour (11.3.) Den 15 Coffs Harbour – Surfers Paradise (12.3.) Den 16 Surfers Paradise, Gold Coast (13.3.) Den 17 Brisbane – Sunshine Coast – Hervey Bay (Sunshine Coast) (14.3.) Den 18 Výlet na Fraser Island (15.3.) Den 19 Noosa – Brisbane (16.3.) Den 20 Brisbane – Uluru (17.3.) Den 21 Olgas – Kings Canon (18.3.) Den 22 Kings Canyon – Alice Springs (19.3.) Den 23 Alice Springs – Melbourne (20.3.) 21.3. ve 14:00 přílet do Prahy. Docela nabitý, ne? První idea byla projet Austrálii křížem krážem. Zde malé pozastavení na slovem kráž, které žádný český slovník nezná. Podle dostupných informací by Google se jedná o slovenské slovo kráže, které znamená kruhy a tak toto slovní spojení neznamená jen všemi směry (křížem) ale i kolem dokola (krážem). A o takové poznání Austrálie nám ze začátku šlo. Byl osloven náš osvědčený cestovní agent, pro kterého je Austrálie druhá domovina a začala emailová licitace na téma, co vše se dá stihnout na motorkách za tři a půl týdne. Když se podíváte na mapu Austrálie, řeknete si, že například Melbourne a hlavní město Canberra jsou kousek od sebe. Jenže ten kousek je více jak 650 km, což Vám dojde až při plánování cesty. Pokud jsme chtěli i něco vidět a nejen každý den polykat stovky kilometrů, museli jsme z nároků slevit a tak to nebude ani křížem, ani krážem, ale jen jedním směrem z Melbourne (s dvoudenní zajížďkou po Great Ocean Road) kousek nad Brisbane, s následným přeletem do centrální Austrálie k posvátné hoře Uluru a třídenním cestováním autem po australské poušti. Nemohli jsme samozřejmě vynechat hlavní město ani Sydney, ale oželeli jsme v podstatě celý Queensland a největší korálový útes světa, což se ale, s ohledem na aktuální události v této oblasti, nakonec jeví jako docela dobrý nápad. Turisticky nepříliš atraktivní západní Austrálii jsme ani neměli v plánu a s pádem Queenslandu vzala za své i návštěva Darwinu, i když severní teritorium díky návštěvě Uluru a Alice Springs nevynecháme.
|
||||
Nejnovější komentáře