|
|
Den 4.
A je tu závěrečný den. Opět si dáváme instantní snídani. Balíme svých pár švestek a loučíme se s hotelem Bristol. Je krásně, obloha vymetená a slunce svítí. Začínáme 20 minutovou procházkou do urban zone a metrem se přesouváme do stanice San Babila kde fotíme kostel. Směřujeme po bulváru k Duomu. Kolem narážíme na Ferrari shop kde i zarytý odpůrce a milovník „stříbrných potvor“ Ladík jde dovnitř. Hned za vchodem mají formuli 1 Michaela Schumachera. Zde naleznete vše co má vzpínajícího hřebce ve znaku. Od klíčů k Ferrari, přes hodinky, oblečení, šperky …. Pokračujeme do Čokotérie, kde doplňujeme energii, tentokrát se nemusíme mačkat, protože jsme tam sami. Lžičkou ujídáme vlažnou černou čokoládu a plánujeme další postup. Vedle je Piaza della Scala tak naše kroky míří tam. Zde se nachází světoznámý operní dům La Scala, kam se vejde 2 800 lidí. Po obejití celého komplexu se vracíme pasáží na náměstí Duomo. Zde se opět stávám přítelem Senegalských bratrů a tentokrát vyváznu poměrně levně (že já si tu nit ze včerejška sundával). Jako bonus od mladého Itala dostávám do dlaně kukuřici a už mě ji ozobává hejno místních holubů. Jediné mé přání bylo, ať mě ….. bundu. To se podařilo, přispívám Italovi na kukuřici a vyrážíme dovnitř katedrály. Máme neděli a všude probíhají mše. Jak je z venku katedrála honosná vevnitř vypadá velice jednoduše až chudě. Jedna ze zajímavosti je, ze u východu se nachází socha svatého Bartoloměje, který si nese svoji kůži přehozenou přes ramena. Díky tomu je možné pozorovat přesnou práci sochaře a do detailu propracované svaly, cévy a kosti (socha byla vytesána v 16. století). Dále procházíme kolem různých kostelů, paláců, klášterů až docházíme ke kurióznímu kostelu San Bernardine alle Ossa, kde stěny kaple jsou pokryty lidskými kostmi. Hodně zajímavé. Dále naše kroky směřují k pizzerii, kde nás odrazuje cena. Nyní vím, že to byla chyba, protože další místní kulinářské umění už neochutnám. Slabou útěchou bylo tentokráte Latte a „krocánek“. Opět se přesvědčuji o tom, že ze mě kafař nebude. Po osvěžení vyrážíme neznámo kam, až dorazíme do ulice, která je lemována římskými sloupy. Jak se dozvídáme z mapy, tak jsme u San Lorenzo Maggiore. Čas se nám krátí proto hledáme nejbližší zastávku metra a přes žlutou linku, kterou jsme ještě nejeli se dostáváme na Central F.S. kde mají stanici shuttle busy na letiště Malpensa. Kupujeme lístek a už se vezeme, cesta trvá necelou hodinku. A pak už to znáte, tisk letenek, check-in, boarding a nyní letadlem Boeing 737 letíme na letiště do Vídně. Zde si počkáme na okružní bus, který nás odveze na parkoviště, tam nalézáme naše auto a dopravujeme se do Brna a dále.
Jirka a Ladík
Den 3.
Dnešní den nám opět začal instantní snídaní. Při pohledu z našeho balkónu rekognoskujeme, že na konci ulice je tržnice. Vyrážíme tam nasát místní atmosféru. Jedná se o takovou směsku všeho možného i nemožného. Sýry, ovoce, salámy, oblečení, potřeby pro domácnost ……. Po nasátí atmosféry vyrážíme na metro. Opět oblíbená zábava s automatem na lístky. Zjišťujeme, že z naší zóny si nemůžeme koupit lístek na dva dny, tak jako správní škudlilové, vyrážíme pěšky o jednu zastávku, která se nachází v urban zone. Tam už kupujeme dvoudenní jízdenku a vyrážíme směr centrum. Zapomněl jsem se zmínit, že cesta metrem díky místním umělcům ubíhá skvěle. Už jsme měli houslisty, harmonikáře a dokonce skupinu se zpěvem. První zastávka je S’Ambrogio, kde se nachází chrám svatého Ambrože. Jedna se o nejvýznamnější městskou stavbu v románsko-lombardském stylu. Následovalo vzdělávání se v muzeu vědy a techniky Leonarda da Vinciho. Kde se můžete dozvědět zajímavosti z různých oblastí jako je astrologie, hudba, vynálezy LdV, dobývání surovin, recyklace, interaktivní část …. vše završeno muzeem techniky, přes staré lokomotivy, ponorku, lodě a letadla. Další naše cesta vedla do kavárny, kde po nátlaku z ČR, jsem si objednal capuccio. S cukrem to docela šlo, ale že bych z toho byl odvázaný to rozhodně ne. Káva byla asi velmi kvalitní, protože Ladík si jen pomlaskával. Když máme to jasno a ještě nějaké slunce, tak vyrážíme za další chloubou na Castello Sforzesko, což je hrad z červených cihel. Zde se stáváme přáteli senegalského lidu. Ladík navázal družbu zdarma, ale mě to stálo nějaké éčko. Teď mám na ruce dvě barevné nitě pro štěstí, které mě umožňovali procházet hradem bez zastavování dalších senegalských bratrů. Od teto chvíle budu mít tolik štěstí, že nebudu vědět co s ním. Stále je ještě světlo a je potřeba udělat Ladíkovi radost 🙂 vyrážíme na San Siro, fotbalová svatyně AC a Interu Milán, kam se vejde 85 000 lidí. Přicházíme však až kolem páté, kdy už nám není umožněna tour do muzea San Sira. Tak ho vidíme pouze z venku. A když už máme ty celodenní jízdenky využíváme dalších prostředků, jako je autobus a tramvaj. Sice nevíme kam jedeme, ale to neva. Jakmile uvidíme ceduli „M“ tak vystoupíme a metrem se už pohybovat umíme. Shodou náhod, jak už to tak bývá vystupujeme na bulváru plného butiků, to bude0 asi to správné Miláno. V blízkosti je nachází Santa Maria delle Grazie, dominikánský kostel a klášter kde mají obraz Poslední večere Páně. Naznáváme, že kultury bylo dost a ušetřené eura využijeme pro něco jiného. Je potřeba doplnit nějaké kalorie tak se vydáváme zpět na Duomo kde jsme predešlého dne objevili Čokotérii, kde s píp teče čokoláda. Jen při pohledu máte minimálně jeden kilogram váhy navíc. Ladík zkušeně u kasy objednává a pak už je potřeba vychytat kdy se má strčit stvrzenka obsluhujícím výměnou za čokoládu. Vše dobře dopadá a už máme pohárky s tekutou čokoládou, kterou ujídáme lžičkou. Mňam. Po doplnění energie vyrážíme tramvají neznámo kam a že objevíme nějakou pizzerii kde nebude milión lidí. GPS se svým POI opět nezklamal a za chvíli sedíme v útulné pizzerii San Giovanni. Pizza opět chutná a tentokrát i většího formátu. Statečně jsme ji přemohli. A opět sedáme na tramvaj, přesedáme na metro a jedeme směr hotel.
Jirka a Ladík
Den 2.
Po přerušovaném spánku se probouzíme do slunečného dne a zastavujeme se na recepci, kde se dozvídáme, že double room je přesně to co jsme vyplnili ve formuláři a že to co bychom chtěli je twin room. Recepční má pro nás pochopení a prý to zaříci, tak uvidíme večer. Vrací nám pasy a pokračujeme na snídani, která je bufetového typu, kde si vyberete z různých zatavených pytlíků krekry a můžete si je namazat máslem nebo medem. K pití je automat na kávu a džus. Po vydatné snídani vyrážíme směr stanice metra. Necháváme projít průvod protestujících studentů. Škoda, že nevíme proti čemu protestují. Na zastávce po delší debatě a konzultaci s místními, kupujeme jízdenky do Fiera Milano. Mezitím dorazil i protestující průvod tak cesta byla zajímavá. Po cca 40 minutách dorážíme na konečnou na Milánské výstaviště. Tolik lidi pohromadě jsem snad nikdy neviděl. Připadalo mi to jako by bylo fotbalové finále na San siru a po zápase se celý stadion rozhodl vyrazit na výstavu motorek. Je to taková rodinná sešlost. Celé rodiny včetně dětí v kočárcích. Zajímavé. Jak se dostáváme ve špalíru na vstup do výstaviště vidíme pouze jednu fungující pokladnu. To nás nechává kllidné a postupujeme špalírem dále. Na druhé straně výstaviště sjíždíme jezdícími schody do vstupu do pavilonu. Tam jsou i pokladny, kde kupujeme za par eur lístek, který nám umožňuje vidět novinky z motocyklového průmyslu. Nebudu vás unavovat výčtem novinek a co jsme tam vše viděli. Po 11 hodinách opouštíme výstaviště. Za tu dobu jsme několikrát prošli pavilony křižem krážem, sedli jsme si na vše možné a fandili kaskadérům na venkovní ploše. (Je neuvěřitelné, že Jirka už nechce nic vidět a souhlasí s ukončením návštěvy výstaviště. Původní plán návštěvy byl od rána do zavíračky, což v pátek mělo být v 22:00 – pozn. Ladíka). Následuje cesta do centra kde věříme, že ochutnáme něco z místních specialit. Minulost, přítomnost a budoucnost v tomto článku způsobuje, že vzniká cestou metrem. V centru jsme vystoupili na zastávce Duomo, kde stojí katedrála. Chvíli jsme obdivovali její majestátnost a pak začalo hledání nějaké pizzerie. Jako obvykle pomohla GPS a za pár okamžiků usedáme do útulné pizzerie U draka. Volba jídla padla překvapivě na pizzu. Než jsme stačili zhodnotit den, už nám pizzu přinášeli, opravdu rychlost. Pěkně jsme si pochutnali zapili to vodou St. Pellegrino a znovu se vydáváme na stanici metra. Opět zábava jaký lístek koupit. Tentokrát musel pomoci zaměstnanec metra. Když mrknul na naše dva zakoupené lístky, tak zavrtěl hlavou a na displeji vyťukal správný lístek. Do třetice všeho dobrého. Stalo to sice par jurášů navíc, ale už víme jak ja to. Teď už nás jen čeká, jaký pokoj bude po návratu. Recepční svůj slib dodržel a ode dneška spíme každý zvlášť 🙂
Jirka a Ladík
Den 1.
dnes nastal den D, kdy se nám v kalendáři objevilo EICMA 2011. Tentokrát však bez Milana, který dal přednost koncertu J. M. Jarreho, ale za to s Ladíkem, který sice nemá žádnou motorku, ale několik let už o ni sní. Čekala nás cesta na Vídeňské letiště a pak jeden a půlhodinový let do Milana. Cesta do Vídně probíhala pohodově, krom kratšího zdržení v centru Vídně, kde jsme si vystáli krátkou frontu se nestalo nic zapsáni hodného. U letiště Schwechat jsme překvapivě snadno nalezli parkoviště Mazur, kde to bude muset zvládnout auto samo až do neděle. Teď už nás čekal první úkol a to bylo nalezení zastávky shuttle busu. Nebyl čas na hrdinství a informační centrum na vjezdu do parkoviště to jistilo. Zastávka se nacházela uvnitř parkoviště v sektoru 12. Netrvalo dlouho a přijel autobus který zdarma pendluje mezi parkovištěm a odletovou halou. Času byla spousta, nejdříve jsme hledali Tyrolien airlines než jsme zjistili, ze to patří pod Austrian airlines, pak si vytiskli letenky z on-line check-inu a následně korzovali mezi terminálem jedna a dva než se na tabuli objevil náš let s výzvou k odbavení. Pak už to šlo ráz na ráz, odevzdáni zavazadel, projití bezcelní zónou, omrknutí obchodů kde stejně nic nekoupíme a rentgen. Jako obvykle je o zábavu postaráno. Ladík, který se radoval, ze si vzpomněl na sprchový gel a byl nový a plný ho nechal jako dárek celníkovi 🙂 holt srdce na dlani. Pak chvilka na boarding a už nás veze autobus k našemu letadélku Fokker 80. Velikostně je to něco mezi Airbusem 320 a Cessnou. Překvapivě hodně místa na nohy což já oceňuji. Čekala nás dokonce večere, tyčinka Milka nebo slané tyčinky a něco k pití. Za čtyřicet minut pomalu klesáme na Milanské letiště Linate. Pilot se nám omlouval, ze jsme zde dříve. Milano nás přivítalo mlhou. Před letištěm jsme vyhledali spoj, který nás vezme do centra. Volba padla na minibus a italoangličtinou jsme koupili jízdenky a když nastoupilo ještě pár lidí (slovy tři) vyrazili jsme do centra. Tlumiče už moc nefungovali a ještě rádi jsme vzpomínali na D1, když to švihl vyhrazeným pruhem pro tramvaje. Za čtvrt hodiny adrenalinové jízdy se ocitáme před Centrale FS. Řidič nás odnavigoval na metro. Zkušeně kupujeme jízdenky v automatu a čekáme co z tunelu vyjede. Po nějaké době přijíždí šedý pografitovaný vlak. Radujeme se, ze si můžeme sednout. Radost však netrvala příliš dlouho. Jedna Italka nám povídá, že to dál nejede,tak jsme vystoupili a čekali dále. Přijelo další metro, opět grafity, ale vypadalo nověji, dvě zastávky a přestup na „naší“ červenou linku M1. Opět nějaké čekání a už nabíráme směr Sesto Rondo. Při studiu plánku v metru zjišťujeme, že naše jízdenka je pouze „urban“ a kde potřebujeme vystoupit je „suburban“. Co se dá dělat, je vlahý večer, který je ideální na procházku. Vystupujeme o zastávku dříve, Ladík aktivuje GPS a za šipkou se vydáváme směr ubytováni. Za 20 minut jsme na miste. V hotelu Bristol o nás ví, odevzdáváme pasy a fasujeme klíče. Pokoj je malý, ale je tam vše co potřebujeme. První legrace je, manželská postel. OK, sice jsme chtěli doubleroom, ale to se dá zvládnout, obzvláště když takto nespíme poprvé. Horší bylo, že jsme nafasovali jen jednu deku. Holt nezbývalo než se pozeptat na recepci jestli se s tím nedá něco dělat. Hm, o půlnoci nedalo. OK, tak to musíme nějak zvládnout. Řekl bych, ze deka byla ten nejmenší problém. Nevím z čeho tam jsou zdi, ale myslím, že papír je silnější. Každé spláchnutí nebo co to bylo nás bezpečně vzbudilo. A tak přerušovaně spíme až do rána.
Jirka a Ladík
Najeté kilometry v Austrálii :
| Melbourne |
Dandenong |
|
239 km |
| GOR |
|
|
364 km |
| GOR |
Dandenong |
|
358 km |
| Dandenong |
Birnsdale |
|
486 km |
| Birnsdale |
Jindabyne |
|
471 km |
| Jindabyne |
Canberra |
|
293 km |
| Canberra |
Jervis Bay |
|
434 km |
| Jervis Bay |
Sydney |
|
290 km |
| Sydney |
relax |
|
0 km |
| Sydney |
Modré hory |
Sydney |
204 km |
| Sydney |
relax |
|
0 km |
| Sydney |
Port Stephens |
|
317 km |
| Port Stephens |
Coffs Harbour |
|
418 km |
| Coffs Harbour |
Mermaid beach |
|
437 km |
| Mermaid beach |
Dream World |
Mermaid beach |
67 km |
| Mermaid beach |
Hervey bay |
|
398 km |
| Po Hervey bay |
|
|
71 km |
| Hervey beach |
Noosa |
|
183 km |
| Celkem |
|
|
5030 km |
|
|
|
|
| Poušť |
auto |
|
> 1000 km |
Ráno vyrážíme do Alice Springs na snídani. Zjišťujeme, že je otevřen pouze McDonald, tak volba byla velice jednoduchá. Dáváme něco z místní nabídky, podpoříme to horkou čokoládou a kávou a pomalu se začínáme smiřovat s tím, že dnes se s Australským kontinentem rozloučíme. Vracíme se zpátky do naší lodge, kde balíme své věci a posléze vyrážíme směr letiště. Na letišti jde Milan vyřídit vrácení auta k místní pobočce, vše probíhá hladce, chtějí pouze klíče a po kladné odpovědi na otázku zda je vše v pořádku ho propouštějí. Procházíme rentgenovou kontrolou, kde je opět oblíbená atrakce zvaná gumicuky. Paní si mě odvádí vedle ke stolečku, bere ze mě pachové stopy na výbušniny a začíná hledat gumicuky. Musím říct, že se to ještě nikomu nepovedlo. Po chvilce hledání ji prozrazuji sladké tajemství, otevírám spodní zipy a ukazuji to, co je znepokojilo na monitoru rentgenu. Po vysvětlení, že je to součásti tašky a jediná možnost jak to odstranit je odříznutí, mě propouštějí do terminálu místního letiště. Zde ještě koukáme, co by se dalo nakoupit a už se blíží boarding na náš místní let do Melbourne. Je to nejkratší let a za tři hodiny dosedáme na letišti v Melbourne, kde máme skoro sedm hodin na relax. Dle mého názoru se nejenom logistika letenek našemu cestovnímu agentu moc nepovedla. Nejlepší bylo jak jsme měli v itineráři, že máme i odpoledne na prohlídku Alice Springs a letěli jsme přitom v 11.15 dopoledne, ale to jen tak na okraj. Nevím jestli je to všeobecná věc letišť, ale zde nemají úschovnu zavazadel, tudíž jsme museli být stále u nich, protože jak jsme se vzdálili už byl u nich nějaký sekuriťák a chtěl je zabavit. Jediné zpestření našeho nekonečného čekání bylo, že k našim lavičkám, kde jsme seděli, přiběhla nějaká Asiatka, která měla hrozně naspěch. Se slovy „Excuse me, It’s yours” nám dala čokolády, následně vybalila batoh, strčila si nabíječku do kapsy, nechala vedle nás tašku a nějaké věci a opět odběhla. Zajímavé. Pak po pěti hodinách se dostáváme za další rentgen, který proběhl bez problému a utrácíme zbytek našich australských dolarů. Opět boarding a nastupujeme do největšího letadla na naší cestě. Dostáváme nejlepší sedadla hned po první třídě a byznys class a to vzadu, kde končí trojsedačky a začínaji dvojsedačky. Úžasná místa, nikdo do vás nežduchá, máte spoustu místa na nohy …… Super. Jak zjišťujeme podle monitorů na sedačkách před námi, tak po pěti hodinách letu z Melbourne se loučíme s Austrálií a po dalších devíti dosedáme na letišti v Dubaji. To nás vítá hodinovou frontou do odletových hal, pak už obvyklé korzování, nakupování a poslední let na naší cestě. Dalších pět hodin ve vzduchu, brždění nad Brnem a 21.3.2011 v 13:30 dosedáme na letiště v Ruzyni. Zde pro nás mají kolegové přichystánu hru „Na nic se neptejte“ 🙂 Ladík, který pro nás přijel k příletové hale nás nakládá do svého vozu, aby nás mohl po cca dvou kilometrech na benzínce předat dalšímu kolegovi (tak už jsem se dlouho nepobavil), který nás dovezl až do Brna. Za což jim patří veliký dík.
Dnešní den, jsme vstávali ještě dříve než včera. Tentokrát nás budík vytáhl z vyhřátých postelí v 5.30, abychom si užili východ slunce v kaňonu. Po nezbytném doplnění tekutin a jídla jsme se s ubytováním v Kings Canyon Resort rozloučili a odjeli do šest kilometrů vzdáleného vstupu do kaňonu. Z naivity nám vlastní, že budeme na treku první, nás rychle vyvedlo parkoviště, kde už stály dva autobusy. Cesta začínala prudkým stoupáním až na okraj kaňonu. Zde jsme předběhli první organizovanou skupinku a někteří lidé nás překvapili tím, že si vybrali právě tento nejtěžší a nejdelší trek. Chlapík s igelitkou, kde si nesl vodu a s nezbytnými bílými podkolenkami hovoří za vše. Slunce se pomalu začalo drát přes okolní vršky a hra barev mohla opět začít. Opět jsme se přesvědčili o tom, že příroda je mocná čarodějka. Po cestě jsme odbočili na lookout, kde k našemu překvapení organizované výlety vůbec nezachází. Tam jsme si užili klidu a kochání se na skalní útvary. A pokračovali jsme dále, opět předbíháme skupinku jedna a blížíme se ke skupině dvě. Dostáváme se k místu kde se musí sejít po dřevěných schodech dolů a trochu to zde drhne. Nicméně se dostáváme i přes skupinu dvě. Následuje další „zacházka“, která se nazývá Garden of Eden, k naší smůle sem zachází všichni. Jedná se o jezírko ve spodní části kaňonu. Děláme pár fotek, natáčíme něco do našeho celovečerního filmu a s tímto romantickým zákoutím a ze všemi skupinami se loučíme. Následuje opět výstup na okraj a po něm se pomalu vracíme zpátky k našemu zaparkovanému vozu. Počasí nám vyšlo na jedničku, ráno byla příjemná teplota a pak se slunce schovávalo za mraky. Dokonce ani mouchy nás tak neotravovali jako v Olgasu (Kata Tjuta). A opět nám začínala nejnudnější část dne, přejezd do Alice Springs. Podle mapy, na „téčku“ doleva, na dalším „téčku“ doleva a na dalším „téčku“ doleva a dojedete do Alice Springs. Celá cesta měřila cca 470 km a byla zpříjemňována Depeche Mode, náhodným výběrem skladeb a ve finále došlo na Cimrmany. Na posledním „téčku“ najíždíme na Stuart Higway, kde byla povolena, v Austrálii nevídaná, rychlost 130 km/h. Na této cestě potkáváme i Road Trainy, což je tahač a za ním je dalších cca pět přívěsů. Kolem třetí dorážíme po této silnici až k našemu ubytování v Alice Springs. Jedná se o lodge, kterou zde sdílíme s domácími Aboridžinci. Po vysprchování, které je však v tomto pařáku naprosto zbytečné, se jedeme podívat do centra. Jedná se opět o „pravoúhlé“ město, procházíme místním „mallem“ a protože je sobota, většina obchodů to zapíchla už ve dvě. Tudíž po krátké procházce v „mrtvém“ městě se uvelebujeme v McDonals a plníme žaludky známou umělou chutí. Zítra nás čeká závěrečná etapa Alice Springs – Brno.
Ráno jsme si přivstali, za účelem brzké návštěvy skalního komplexu Kata Tjuta, který leží necelých 50 km od našeho resortu, abychom zvládli co největší část 7,4 km treku za co nejmenší teploty. K našemu překvapení jsme byli jedni z posledních vstávajících z okolních chatek. Posnídali jsme výtečné sušenky s jahodovou náplní, čaj a kávu a vyrazili na trek. Za použití tempomatu jsme prosvištěli až k výhledu na skalní komplex, který ze země samozřejmě vypadá obrovsky, tedy rozhodně větší než včerejší pohled z helikoptéry. Z vyhlídky to již bylo jen pár kilometrů ke car parku a vyrazili jsme za početnou skupinou turistu na trek. Načervenalé skály v ranním slunci vytrvale měnili barvy stejně jako my, jak nás stoupající teplota ždímala. Netrvalo dlouho a skupinka turistů byla daleko za námi a my se dostali ke vstupu do údolí mezi skalami, nazvaného Valley of the winds, které dalo název i našemu treku, vskutku nádherná podívaná a aby údolí dostálo svého jména, příjemně foukal vítr, což ve stoupajícím vedru bylo více než příjemné. Postupně jsme prošli celé údolí cestou, která byla hodnocena jako obtížná, což byla, díky neustálým dešťům poslední dva týdny se cesta treku změnila v řečiště plné kamenů, z větší části naštěstí vyschlé. Trek jsme si náležitě užili, stejně jako mušky, kterých je tu tisíce, přibližně za jednu sekundu na vás sedne jedna. Bez moskytiér přes hlavu šli jen největší drsňáci a jejich neustále mávání rukama vypadalo, jak když se neslyšící hádají ve znakové řeči. Příjemně unaveni, značně zpoceni a prosoleni jsme na parkovišti snědli pár sušenek a vydali se na přes 300 km dlouhou cestu k další přírodní kráse „nejbližšího“ okolí, do Kings Canyon. Cesta pouští s povolenou rychlostí 100-110 km pomalu ubíhala, z pouště díky vydatným dešťům nebylo vidět nic, za to kam až oko dohlédne se zelenala tráva, keře a stromy. Po nějaké stovce kilometrů jsme se zastavili v pochybné stanici s benzínkou a restaurací, ale smrad uvnitř nás vyhnal ven a raději jsme pokračovali dále. Asi 60 km před cílem jsme na poušti chytli vydatnou průtrž mračen, která vedla až k proudům vody tekoucích přes silnici, kterému předcházel značka Floodway. 40 km před cílem jsme navštívili další stanici, která vypadala o mnoho lépe a tak jsme si dali kávu a shake a následně dorazili zbytek cesty. V recepci Kings Canyon Resort nás kupodivu bez problémů a s úsměvem ubytovala příjemná recepční a tím veškeré příjemnosti skončili. Jako první jsme hned za recepcí najeli k čerpací stanici, ale benzín do naší prázdné nádrže netekl. Tak jsme šli dovnitř postěžovat si obsluze, ale nikdo nebyl v dohledu. Pár minut jsme zevlovali po obchodu, který je součástí pokladny čerpací stanice, když se objevila vskutku obrovská (do všech směrů) domorodka, odemkla čerpací stojan a za nehoráznou cenu jsme dali plnou a to si ještě při platbě kartou drze připočetla procento z ceny. Pak jsme se vydali hledat ubytování a už první náznaky jasně ukázali, že byla velká chyba si stěžovat na luxusní ubytování v Comfort Inn. Jedna cimra bez vody a klimatizace, pouze malé okno, dveře a dvě postele, no dobře ještě malá lednička a malá televize pro náročné diváky se třemi programy. Vzali jsme alespoň čisté ručníky a mazali do veřejných sprch, dát se do pucu a na doporučení recepční jsme vyrazili do restaurace něco pojíst. Ovšem restaurace byla zavřená. Protože jsme toho moc nepojedli, nakoupili jsme na čerpací stanici něco do mikrovlnky a jali se ohřát ve veřejné kuchyni, sousedící s naším pokojem. Ovšem celá kuchyň byla bez proudu. Naštěstí vedlejší barák proud v kuchyni měl. Pojedli jsme cosi neurčitého, abychom zaplnili dno žaludku s tím, že na normální jídlo zajdeme k večeru, kdy by mělo být v restauraci otevřeno. Kolem naší kóje chodili nechápavý asiaté, kteří nevěřili vlastním očím, kde že jsou ubytováni a tak jsme jim ještě přidali informaci o nefunkční kuchyni a byli jsme rádi, že nejsme jediní, kdo nechápe, za co všechno jsou schopni Australané požadovat dolary. Před večeří jsme vyrazili na sunset vyhlídku, na kterou vedla cesta z přilehlého parkoviště, ale slunce bylo zakryto mraky a tak ze západu nic nebylo. Tak jsme zašli na pizzu, kde k nám přisedají krajané, kteří se rozhodli procestovat Austrálii v karavanu. Skvěle se bavíme, jíme a publikujeme příspěvky (bez fotek, prostě to dnes nejde). Tak až to půjde, tak dodáme i fotky.
Heslo dne
V Austrálii na silnici sedí havrani, kteří si myslí, že jsou kengury.
Dnešní den pro nás začal neobvykle brzo. 4.15 spustil jeden ze tří natažených budíků vydáváním nepříjemných tónů k vstávání. No co už, vybabrat se z postele, trochu se opláchnout, vyčistit zuby a vyrazit dolů na ulici čekat na naší drožku Coachtrans, která nás odveze na domestic airport. Přesně v 4.45, tak jak bylo domluveno, se zjevila dodávka a vysmátý řidič s bílými podkolenkami nás naložil a za 20 minut vyložil na „domácím“ letišti letecké společnosti Quantas. S úsměvem se rozloučil a my se šli „čeknout“ na letadlo. Nastali drobné problémy, kdy nám opět usměvavá Australanka, oznámila, že náš let byl zrušen a poletíme náhradním. Toto nás nepřekvapilo, protože tato informace byla pro nás předem známa. Tentokrát jsme prošli rentgeny bez poskvrny a už jsme si to štrádovali do Boeingu, který nás přepravil do Sydney. První změna času, plus 1 hodina. Následoval perfektně navazující spoj, který nás přepravil do srdce Austrálie Ayers Rock. Opět Quantas, opět Boeing, tentokrát o něco menší. Pozor, změna času podruhé, zde jsme pro změnu odečetli jedna a půl hodiny. Kdyby mně někdo tvrdil, že existuje půlhodinové pásmo, tak mu neuvěřím. Počasí nás přivítalo rozžhavenou náručí. Konečně se trochu ohřejeme 😉 V příletové hale jsou mimo jiné půjčovny aut a tak jsme hned zakotvili u té „naši“. Po chvilce papírování dostává Milan klíče a jdeme hledat naše auto ven na parkoviště. Po našich představách malé omlácené Toyoty Corolly se před námi objevuje naše auto ………….. šedé Mitsubishi Outlander 4WD. Nevěřícně na něj koukáme, to bylo opravdu příjemné překvapení. Dáváme si věci do kufru a Milan vyráží na své první autokilometry s řízením na pravé straně a v automatu. Je pravda, že zatím se víc stírá než bliká, ale to se podá. Blinkry jsou na pravé straně. Po krátké chvilce se objevujeme v našem dnešním útočišti Ayers Rock Resort – Campground, kde máme zamluvenou „cabin“. Jedná se o podobný styl jako v Jyndabyne, akorát to nemá záchod a sprchu. Tato zařízení jsou zde společná, rozdělená na muže a ženy. Po krátkém porozhlédnutí, vyrážíme do „resortu“ nakoupit do shopping centra, jídlo a pití na dnešní a i příští dny. Omrkneme místní obchůdky, kde jsou ceny nesmyslně vyšroubovány na cca dvoj-třínásobek cen v Sydney. A co to naše oči nevidí, nabídka scenic flight v helikoptéře. Po posilnění v místním bufetu, se shodujeme, že do toho půjdeme. Vybrali jsme společnost Ayers Rock Helicopter a zabukovali si půlhodinový let nad Uluru a Olgasem. Měli jsme ještě cca dvě hodiny času, které jsme vyplnili odlovem místní kešky. Čas Č nastal, my připraveni na recepci a odvoz nikde. Po chvíli vyběhla recepční, že pilot je „busy“ a že bude mít nějakou sekeru. Přibližně o 10 minut později než bylo domluveno se objevil pilot a přijel si pro nás prázdným autobusem pro 21 lidí. Představil se a omluvil a vyrazili jsme zpět na letiště, kde tato firma měla helikoptéry. Udělal předletovou kontrolu, ručně dotankoval, dal nám rychlé školení, že nemáme vylézat, když se točí vrtule, odkud máme nastupovat a už jsme šli na to. Vrtulník byl Robinson 44 a jeho volací znak byl Raven I. Listy vrtule se dostali do otáček a začali jsme pomalu stoupat a nabírat směr Uluru. Pilot byl celou cestu vysmátý od ucha k uchu a povídal, že dnes je úžasné počasí. To jsme mu mohli jen potvrdit. Duha, déšť, nad Uluru pršelo a přitom tam byl kus zalitý sluncem. Opravdu úchvatné, tvrdil nám, že to v životě neviděl a že jsme „lucky men“. Pak následovalo skalní seskupení Olgas, z výšky to vypadá jako několik pohozených obrovských kamenů. Rozplývali jsme se blahem. Další z „místních“ zajímavostí kterou nám řekl, že zde za 14 dní napršelo tolik co za poslední dva roky a vše je teď momentálně zelené, proto nyní rozpálenou červenou poušť nečekejte. A tím se naše půlhodina chýlila ke konci. Nabrali jsme opět kurz letiště, kde s námi bravurně přistál a opět přeprava busem do našeho Campgroundu. Tam doplnění tekutin, nástup do auta a vydání se směrem Uluru parkoviště Sunset. Krásně jsme vše stihli a koukali jsme ještě s několika desítkami dalších lidí jak si zapadající slunce barevně pohrává s červeně laděnou skálou. Po západu slunce, kdy Uluru dostalo tmavý nádech, vyrážíme ještě blíže k této posvátné hoře, abychom si na ni mohli sáhnout. Po uspokojení svých tužeb a vyblbnutí se s foťákem dosytosti se v poklidu a už skoro za úplné tmy vracíme do kempu.
Dnes nastal den, na který jsme se upřímně netěšili. Tedy den, kdy z velmi příjemného motelu po snídani ze zásob, nakoupených předešlý den, startujeme zpět na jih směr Noosa, kde máme kolem jedenácté vrátit motorky. Cesta byla z pohledu počasí již tradiční, tedy vedro k padnutí a čas od času nás pokropil déšť, naštěstí ne nějak vydatný. V domluveném čase jsem dorazili před půjčovnu motorek, kde nás přivítal majitel a provozovatel v jedné osobě Dave a nechal nás před půjčovnou zabalit věci z motorky do cestovních tašek, jak milé. A tak jsme každý, v nechutném vedru, zbavili motorky obsahu všech tří kufrů a nějakým zázrakem jsme se vešli zpátky do dvou cestovních tašek. Pak jsme vyřídili papírování, prohodili pár slov a čekali na bus, který nás měl za necelou hodinu a půl dopravit na letiště do Brisbane. Jak jsme předpokládali, nebylo vše tak jednoduché, jak bylo naplánováno a tak něco jako hodně velká zmenšenina autobusu přijelo s 20 minutovým zpožděním. Další hodinu jsme v tomto miniautobusu pendlovali na různá místa v okruhu 30 km od Noosy až jsme nabrali dostatečný počet cestujících a pak nás řidič vyhodil na parkovišti u highway M1 s tím, že dál jedeme v jiném autobusu. No byl to už větší bus a tak jsme přestoupili a necelých sto kilometrů, tedy další hodinu, se kodrcali na letiště. Zde nás bus vyhodil logicky u odletové haly a tak jsme se přesunuli na příletové patro, kde nás odchytil taxikář a narval nás do své, rozhodně více jak deset let staré Toyoty a vydali jsme se směr centrum Brisbane. Po cestě z něho vypadlo, že jeho rodná země je Ázerbájdžán a poklábosili jsme o tom, odkud kam cestujeme a proč a jak Rusko všechno v minulém století pohnojilo. Cesta nám ubíhala a dolary na taxametru skákali a skákali. Jestli jsou někde na světě parchanti taxikáři, tak rozhodně ne v Praze, protože v Brisbane zaplatíte bezmála dva dolary za kilometr, tři čtvrtě dolaru za minutu stání (což je v odpoledních zácpách normální), další tři dolary za nastoupení plus poplatky za veškeré placené úseky, kterými projedete. Dvacet minut cesty s tímto veselým ruským chlapíkem nás přišlo cca 55 dolarů, tedy za litr z letiště, to fakt nedá ani pražské taxihovado. Hotel George Williams je minimálně v sedmém patře nízkoropočtovka, ale dvě postele a koupelnu, dokonce s vanou, klimatizaci a vše zde standardní, tu je k dispozici, tak že spokojenost a pořád lepší než Comfort Inn. Docela rozmrzelí délkou cesty do Brisbane jsme v pozdním odpoledni vyrazili okouknout alespoň co stihneme, než zapadne slunce. Vyrazili jsme k řece, kterou jsme prošli přes most a jali se přes další v dálce viditelný most vrátit se zpátky. Na dalším mostě nás ale uchvátil pohled na Brisbane v záři zapadajícího slunce a tak jsme zůstali v okolí řeky a vyrazili jsme směr „ruské“ kolo, které jsme chtěli stihnout, než slunce zajde. Sice jsme k němu došli včas, ale než jsme se dostali do kabinky, slunce zapadlo. Hloupých dvanáct minut, což je doba, po kterou se kolo točí a hlasový doprovod z reproduktoru v klimatizovaných kabinkách vám vypráví o Brisbane a mohli jsme vidět západ slunce nad Brisbane z výšky. I tak to byl zajímavý pohled, vidět jak se třetí největší město Austrálie postupně rozsvěcuje do příchozího večera. Pak už na naše dokumentační přístroje byla tma a tak jsme vyrazili směr hotel, především proto, že nás další den má vyzvednout předplacený odvoz na letiště a to již v 4:45 a tak musíme alespoň něco naspat, než v hlubokém centru Austrálie vyrazíme v autě vstříc dalším zážitkům.
|
|
Nejnovější komentáře