|
|
Rozmlsáni snídaněmi v Lehu, se vracíme zpátky do tvrdé reality. Opět tu máme plackovou dvoukombinaci. Tentokrát se olejem nešetřilo a pěkně z placek odkapává. Po tomto jídle sedáme na kola a loučíme se s Mulbekhem, který pomyslně odděluje budhistickou a muslimskou část. Pokračujeme dále po NH1, která nemá asfalt, ale takový jemný prach. Vidíme také první mešity. Po 10 km máme na sobě šedivou patinu. Pavla vytahuje roušku a vypadá jak ze Star wars, my ostatní si dáváme šátek kolem pusy. A aby jsme to měli ještě trochu zpestřené, tak nás očazují náklaďáky. Po cestě také chvíli pozorujeme jak se snaží vyprostit džíp, který sjel ze srázu dolů.
Cesta vede po proudu řeky Vakhafu a my většinu trasy mírně klesáme. Dnes to byla krátká a rychlá etapa, která po 35 km končí před městem Kargil. Tam opět nakládáme kola, nasedáme a jedeme směr Šrínagar.
Za Kargilem jedeme proti proudu řeky Drass až do stejnojmenného města, kde protahujeme končetiny a obědváme. Podle plánu jsme zde měli spát, ale jsme rádi, že tomu tak není. Město vypadá dosti neútulně, ale můžete to být jen naše zdání.
Údajně nejhorší úsek NH1 je mezi Drassem a Sonamargem, tak čekáme jestli nás ještě něco překvapí po cestách a necestách, které jsme projeli. Nepřekvapilo nás nic, kromě toho, že tam den předem kamenná lavina strhla silnici s autem. Jeli jsme přes sedlo, kde nebyl asfalt, ale takové klouzavé blátičko, sem tam brod, asi metr od auta několikasetmetrový sráz, auta v protisměru, kameny. Prostě nic co už jsme nezažili. Máme štěstí, protože jak jsme sjeli ze sedla, tak se proti nám řítila kolona několika desítek nákladních automobilů. Kdybychom je potkali v sedle, tak tam stojíme do večera. Také bylo zajímavé pozorovat jak se náklaďáky v koloně předjíždí. To, že jede někdo proti, to je vůbec nestresovalo. Menší auto holt přibrzdilo a šouplo se do škarpy.
Také se změnil ráz krajiny, z nehostinné skalnaté opět do zeleně zářící.
Kolem třetí dojíždíme do Sonamargu, kde nacházíme pro dnešní den útočiště. Část výpravy se jde ještě projet na poníkách po okolí a pak už večeře a na kutě.
Včera jsme přesvědčili Petra, že vstávat brzo je nesmysl a proto jdeme v náš čas 7.30 na snídani. Dáváme si vyváženou snídani jako jsou sýry, francouzká a americká snídaně. Pak nasedáme do auta a přesunujeme se pod klášter Alchi. Tam sedáme na kola a jedeme se podívat, jaký že to tady mají klášter. Projíždíme tržnicí a dostáváme se do modelové vesnice kde je několik chrámů a spousta modlitebních mlýnků.
Zouváme boty a nahlížíme do všech chrámu kde jsou různé výjevy ze života budhy. Roztáčíme modlitební mlýnky po směru hodinových ručiček, tak jak jde čas a pokračujeme dále.
Jedeme 25 km po NH1, což je National highway. Nepředstavujte si to jako dálnici u nás, jedná se o dva pruhy kde sem tam chybí asfalt, občas projedete brodem nebo jedete po písku. Kolem nás projíždějí náklaďáky pro které je katalyzátor sprosté slovo. Vyvalují se z nich oblaka hustého černého kouře v němž si pěkně kašleme. Také nám připadá, že v Ladaku je nejvyšší koncentrace vojenských nákladních vozidel. Pokud jede kolona, dá se počítat na desítky.
Zachraňuje nás vesnička Turla, kde na nás čeká Jásin se svoji dodávkou. Nakládáme opět kola na střechu a jedeme do města Lamayuru. Hlavní cesta je však zavřena, tak to musíme vzít přes sedlo. Silnice není moc široká a před vrcholem vznikla zácpa. Dva náklaďáky se tam nemohly vyhnout, tak Jásin to tam šel řešit, podle jeho intonace to vypadá na slušnou hádku, kterou uklidňuje místní motorkář. Řidič si dal říct, zacouval a kolona se opět rozjela. Při sjezdu navštěvujeme klášter v Lamayuru, kde i obědváme. Zde se také dáváme do řeči s jedním starším chlapíkem z Německa, který jede do Lehu na kole a na těžko.
Trochu jsme přehodnotili plán a místo ubytování v Lamayuru pokračujeme až do Mulbekh. Ve večerních hodinách se ubytováváme v Guest house. Ještě stíháme vytesanou sochu budhy ve skále a to je pro dnešní den vše.
Zapomeňte na všechno co jsem psal v předchozích příspěvcích o jízdě na kole v Indii. To bylo jen ježdění po jižní Moravě. Dnes nás opravdu čekala výzva. Už jen vstávat před šestou bylo náročné. Pak ještě do sebe natlačit nějaké to jídlo, které jsme koupili předchozí den.
Nejlépe to opět vyřešil Milan s Jirkou, kteří naznali, že už si nemají co dokazovat a vyměnili sportovní výkon za kulturní zážitky.
My ostatní usedáme o půl sedmé k Jásinovi do dodávky a přesouváme se za město. Cesta je jen jedna a vede směrem vzhůru. Začínáme v 3600 mnm. Řadíme lehký převod a monotóně dupeme do pedálů. Prvních 20 km je cesta asfaltová, ale po kontrole permitů nám začíná šotolina. Dáváme si cíle, jako, ušlapeme ještě kilometr, ještě do té zatáčky, tam k tomu kamenu….. Pak zastavujeme vydýcháváme se a přesvědčujeme se, že budeme pokračovat. S přibývající výškou ubývalo kyslíku a šlapání bylo náročnější a náročnější. Pocity se moc popsat nedají, protože to bylo strašné. Cestou nahoru nás předjíždí auto, které veze kola a za nějaký čas, potkáváme „sjezdaře“ i toto je řešení.
Po necelých pěti hodinách, 38 km a nastoupaných 1780 metrech, se dostáváme na vrchol. S klidným svědomím mohu říct, že holky dnes byly lepší jak my a poslední kilometry to daly jako „časovku“. Nechápali jsme. Údajně jim pomáhaly slova, která se nedají zveřejnit.
Proč jsem jel nahoru opravdu nevím, ale možná jednou příjde den a já to pochopím.
Podle cedule se nacházíme ve výšce 5602 mnm ( tato výška však patří vrcholu ) , ale silnice je o něco níže, podle GPS je to „jen“ 5380 mnm. Je to nejvýše položená silnice světa. Děláme vítězné fotografie, plácáme si po ramenou a říkáme si jací jsme blázni. Máme splněno. Teď už jen zasloužený 40 km sjezd do hotelu.
Na večeři nás zve Jásin do Kašmírské restaurace, kde nám objednává místní speciality. Jednalo se o dva druhy masa z kozy, rýže a omáček. Nebylo to vůbec špatné. Největší legrace ovšem byla, že jsme si objednali džus a donesli nám ho v takových těch krabičkách s brčkem. Po večeři jdeme ještě na sladké a někteří i na pivo.
Hurá je to tu, dnes nás nečeká žádné šlapání, jen hloubková regenerace těla. Pro dnešní den máme v plánu poznat památky Lehu a jeho okolí. Snídáme tam, kde jsme předchozí den večeřeli. Nabídka byla bohatá, vyzkoušeli jsme americkou, francouzskou, izraelskou snídani doplněnou nějakou sladkostí. Petr domlouvá taxíka, který nás bude vozit, protože Jásin tvrdí, že zde po památkách s námi jezdit nemůže.
Začínáme v královském paláci v Shey. Zde je největší čorten v Ladaku, jehož špička je potažena čistým zlatem. Je zde také sedm a půl metrová socha budhy. Místní mniši se právě modlili v chrámu, tak jsme je chvilku poslouchali. Začali pouze melodickým mluvením a ke konci přidali i hudební nástroje, které šly slyšet do okolí.
Mniši se stále modlí, ale mi pokračujeme do Thiksay monastery, zde opět stoupáme po mnoha schodech, vidíme zde budhu v nadživotní velikosti, sedícího v lotosovém květu, což není obvyklé. Nejhorší bylo když tam přiběhla škola, proběhla chrámem, pomodlila se a opět zmizela. To bylo jako povodeň.
Ještě nás čekali další dva kláštery, ale ty už jsme nedali. Únava byla silnější.
Jízda s taxikářem, byla neuvěřitelně klidná což byl zvláštní pocit po zkušenostech s Jásinem.
Vrátili jsme se do hotelu, odložili jsme zbytečné věci a vyrazili jsme na oběd. Natěšeni opět na maso, vyrážíme do restaurace, tam nám číšník vysvětluje, že je budhistický svátek a maso se nesmí podávat. Tak to měníme na těstoviny a pizzu.
Odpoledne nás čekal individuální program. Procházka po Léhu. Je to takové rušné město kde v každé ulici jsou prodejci, kteří nabízejí cokoliv. Hanka to nazvala, že je to tu jako na Karlově mostě.
V sedm hodin vyrážíme na večeři, do „naší“ restaurace kde dáváme Paner Tika, což je takový sýrový špíz a vyhlášený jablečný mošt.
Teď už jen nabrat síly, protože nás zítra čeká nejtěžší etapa.
Jako každý den jsme brzo vstávali. Už v šest hodin jsme se vydrápali ze spacáků ve výšce 4.500 mnm. Přešli jsme do druhé části stanu, kde byla kuchyně s jídelnou. Na snídani jsme dostali snad už typickou plackovou dvoukombinaci a čaj. Nakládáme auto a popojíždíme pár desítek kilometrů pod sedlo Tanglang La, které je ve výšce 5.328 mnm. Přejíždíme náhorní plošinu, která je z větší části vyasfaltovaná, tak po dlouhé době můžeme Jásin řadit za pět. Teď jsme také nejblíže Čínským hranicím.
Neuvěřitelně jsme se všichni shodli, že je nesmysl jet od náhorní plošiny, ale že bude lepší se popovézt do výšky 4.900 mnm. Tam nám to začalo. Z místa startu sice vidíme cíl naší cesty, ale bude to stát opět spoustu energie. Čeká nás 12 kilometrové pozvolné stoupání. Cestou se zdravíme s cestáři místním pozdravem „Džuléj“ a ti nám fandí, abychom to zvládli.
Po hodině a něco dosahujeme vrcholu. Pěkně to tu fouká, tak děláme společnou fotku s kamenem, do kterého je vytesán název a výška. Máme splněno. Náš výškový rekord se opět posunul. Oblékáme se do teplého a sjíždíme do údolí. Přibližně polovina silnice je potáhlá novým asfaltem, tak to dolů pěkně sviští. Zatáčka střídá zatáčku, kolem pěkná příroda co víc si přát.
Pod kopcem se setkáváme s Jásinem, dáváme malý oběd, nakládáme kola a jedeme do Lehu. Cestou projíždíme údolí, kde jsou červené a do zelena zbarvené skály. Děláme krátkou zastávku, abychom to nafotili. Pokračujeme dále a dostáváme se k další významné řece jménem Indus. Také projíždíme několikakilometrovým vojenským kempem.
Přijíždíme do Lehu, kde je poměrně hustý provoz na který jsme v horách odvykli. Dvoupruhá silnice, kam se snaží vměstnat tři auta, je docela adrenalinový zážitek. Na kruháči na nás čeká majitel hotelu, který nás na motorce naviguje úzkými uličkami k našemu ubytování. Hotel vypadá nově a stává se pro nás útočištěm na tři dny.
V hotelu se potkáváme s našimi motorkáři a jejich náčelník Láďa nám ukazuje základní místa Lehu. Nakonec se cyklisté s motorkáři uvelebují v restauraci a zkouší místní pochoutky. Po delší době opět vychutnáváme chuť masa.
Po posilujícím spánku, který z počátku rušil hluk generátoru, kterým se tady vyrábí elektřina, jdeme na snídani. Petr naznal, že nejlepší bude když si vyšlápneme do sedla Nuchli La, že to za to stojí. Kluci Sokolovští jsou jiného názoru a tvoří skupinu „B“.
Skupina „A“ usedá na svá kola a prvně se veze z kopce cca 20 km. Za jednou horou, však začíná pozvolné stoupání do sedla. Pocity jsou naprosto stejné jako včera neli horší. Když už si říkáme, že už je to u konce, za zatáčkou vidíme opět terasy, kde na horních vidíme nákladní automobily. Toto je opět o morálu, pokoušíme se cestu zkrátit přes šotolinovou cestu, která propojuje dvě terasy. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad. Vysíleni se dostáváme do sedla Nuchli La ve výšce 4.950 mnm. Teď už jen sjezd do údolí kde na nás čeká Jásinova dodávka. Tím bylo cyklotrápení u konce. Zde je také motorest, kde si dáváme polévku na posilnění. Nakládáme kola na střechu a už se jenom vezeme.
Skupina „B“ se vyváží 8 km před sedlo Nuchli La, v místě kde všichni věřili, že je to vrchol. Z tohoto místa je to však ještě 250 výškových metrů. Pak sjezd do údolí a stoupání do Lacha Lung La, tím si vytvořili rekord, protože se dostali do výšky 5.086 mnm. Jeli to velice profesionálně, zastavovali ze začátku po 100 výškových metrech a pak po 50. Na vrcholu byli naproti nám odpočatí.
Petra nejvíce mrzí, že za tu dnešní dřinu ve skupině „A“ se nedostal nad 5.000 výškových metrů.
Ve finále se všichni sjíždíme v městě Pang. Kde se ubytováváme ve stanu. A je čas na očistu, někteří jdou do místní studené bystřiny a někteří pod pumpu. Studená voda je opravdu osvěžující a stávají se z nás nový lidé.
Na večeři máme místní specialitu Momo, vypadá to jako pirohy, které jsou plněné zeleninou.
Den začal jako obvykle snídaní, kde jsme si dali tousty a zapili horkou čokoládou. A pak jsme autem vyrazili pod sedlo Bara Lacha La, do města Patseo. Cestou potkáváme skupinu cyklistů, převážně na trekových kolech. Podle dresů usuzujeme, že se jedná o Francouze.
V Patseu vykládáme kola až na Jirku s Milanem, kteří se vyváží ještě 10 kilometrů. Pro ostatní zde začíná 30 km stoupání. Prvních několik kilometrů se silnice zvedá jen lehce a docela to jede. Akorát přichází déšť a teplota klesá. Nebojácně stoupáme výš a výš. Jedna terasa za druhou, nad námi jdou vidět auta a to moc psychice nepřidává. Ukrajujeme metr za metrem, koukáme na přední kolo a bušíme do pedálů. Ti co mají GPS hypnotizují čísla a snaží se je popohnat k větším výkonům. Už to vypadá nadějně, cesta už moc nestoupá a na konci je vidět stavení. Hm, stavení tam sice je, ale dvě terasy nad námi jedou nákladní automobily Tata. Teď už jen zatnout zuby a roztočit pedály. V dálce už jsou vidět Jirka s Milanem, trápení se blíží ke konci. GPS se zastavuje na hodnotě 4930 mnm a 32 km. Jediné co nás mrzí je to, že na kopci není žádná cedule dokazující náš výkon. Děláme fotografie a spouštíme se opět do údolí.
V prvním motorestu, se občerstvujeme a na chvíli uleháme na připravené matrace. Škoda že zde není náš cíl, protože je to tady velice útulné. Opět usedáme do sedel a pokračujeme až do Sarchu, kde nás čeká hotel ve výšce 4300 mnm. Cesta je stále z kopce, což nám velmi usnadňuje, protože sil není nazbyt.
Do Sarchu dojíždíme těsně před bouřkou. Hotel nalézáme snadno, protože před ním stojí Jásinovo auto. Jedná se o domek vytvořený z vlnitého plechu a hliněné podlahy, na které se nacházejí čtyři palandy.
Dá se spát ve třech domcích, tak si dva rozdělujeme. Ve třetím se nachází jídelna, kde uleháme na matrace a jíme z nerezového tácu. Jirka tvrdí, že pokud takto vypadá ráj, tak se má na co těšit.
Ráno nás vzbudil hluk motorů, protože naše ubytování se nachází u brány check pointu. Scházíme dolů do restaurace na snídani. Tentokrát je to opět placková dvoukombinace. Je potřeba se posilnit, dnes nás čeká první sedlo. Plán je jednoduchý, Jásin potřebuje zavést své terénní vozidlo do servisu a jede napřed. Po opravě nám přijede naproti. Nejkrizovější scénář je, že pojedeme 80 kilometrů.
Z hotelu řadíme lehký převod a začínáme pomalu stoupat. Možná vás zajímá jak na nás působí nadmořská výška. Překvapivě nijak. Pokud nohama jen „šudláte“ a dodržujete pitný režim, pak není problém. Ten nastává když se snažíte jet na sílu a vyženete tepovku, to se pak musí hodně dodýchávat. Zatím se bavíme o výškách kolem 4.500 mnm.
Cesta je šotolinová s volnými kameny a tak je jízda trochu náročnější. Pomalu, ale jistě zdoláváme výškové metry až se dostáváme do sedla Kunzum Pass ležící 4551 metrů nad mořem. Cestou potkáváme pastevce, kteří ženou početné stádo koz a ovcí. Také potkáváme několik naložených koní, kteří jdou sami, asi ví kam. Nahoře je malý čorten, kde kupujeme modlitební praporky, Jirka pronáší krásné přání a pak je holky přivazují.
Teď už nás čeká jen cesta dolů, kterou všichni zdárně zdoláváme. Pod kopcem za mostem, obědváme v místním motorestu. Jedná se o stan a jídelnu. Dáváme si nudlovou polévku od Maggi, i sem už došla globalizace a luštěniny s brambory a rýži.
Jásin nikde, tak pokračujeme stále dále, povrch cesty se nezměnil. Ovšem jako bonus projíždíme brody, správně řečeno, Milan s Jirkou projíždí, my ostatní procházíme. Cestou potkáváme motorkáře z Holandska a koukáme jak se s nástrahami brodu potýkají oni.
Po 50 kilometrech vidíme Jásinovu dodávku, tím pro nás dnešní cyklotrápení končí. Nakládáme kola na střechu, usedáme na sedačky a po hodně rozbité cestě s několika brody nabíráme směr Keylong.
Cesta se měla zlepšit, když se najelo na hlavní silnici Manali – Leh. Bylo to o něco lepší, viděli jsme občas i asfalt, ale do Keylongu bylo ještě spousta šotoliny. Kam se hrabe D1. Po osmé hodině dorážíme do cílového města. Po dvou dnech se opět koupeme v teplé vodě. Tak ještě na večeři a spát.
Ráno v kempu ještě posnídáme placky, zapijeme čajem a vyrážíme na naší trasu. Včerejší den jsme cvičně balili pro krizový scénář, že auto neprojede a budeme pár dní odkázáni na sebe. Optimistické předpovědi nás uklidnili a vyjeli jsme na lehko. V půl osmé se na neprůjezdném úseku ještě nemaká i když se mělo začít už v sedm. Plán byl takový, že pojedeme tak dlouho dokud nás Jásin nedojede.
Kritický úsek s koly jednoduše překonáváme přes stráň a jedeme směr Kaza. Tam nás čekají bahnité části, které se dají projet, za cenu nahození. Městem jen projíždíme a nabíráme kurz na Key Monaster. Opět výživný několika kilometrový kopec na jehož konci máme za odměnu klášter v téměř čtyřkilometrové výšce. Na parkovišti se setkáváme s další skupinou motorkářů, kteří to jedou obráceně z Šrínagaru do Shimly.
Jdeme se podívat do kláštera, kde mniši mají právě svůj obřad. Akorát nás tam nepouštějí, protože nemáme dlouhé kalhoty. Tak aspoň z povzdálí pozorujeme jak se modlí, hrají na bubínek a zvonečky. Pak jsme naznali, že na placky se celý den jet nedá a naobědvali jsme se zde. Jásin nikde.
Padlo rozhodnutí , že pojedeme stále dále. Počasí bylo na naše poměry opět parné, něco přes 35 stupňů, což nám bralo hodně sil. Kolem druhé přichází lehký 15 minutový deštík, který však žádné ochlazení nepřinesl. Jásin nikde. Tekutiny pomalu dochází a i když projíždíme nějakými vesničkami, tak zde nemají žádný obchod. Na morál dojíždíme do města Lossar, kde se ubytováváme. Jásin nikde.
Jsme ve výšce nad 4000 metrů a máme jen letní cyklistické věci. Zde se také dozvídáme, že zával u Kazy se nepodařilo odstranit, protože opět zapršelo.
Tak aspoň jíme a zahříváme se v místní restauraci a věříme, že se s Jásinem zítra setkáme.
Jak píši tyto řádky tak o půl desáté slyšíme známý hlas. Jásin. Jak to dokázal přejet je i záhada pro něho. Považujeme ho za nejlepšího indického řidiče. Bereme si své věci a jdeme na kutě.
Ráno jsme šli posnídat do German Bakery, kde jsme se pěkně rozšoupli. Sýry, sladké, čaje…. Následně jsme se šli podívat zda nám otevřeli zbývající chrámy. Neotevřeli. A ani mniši, kteří zde chodí v červeném rouchu, neměli žádnou svoji akci.
Tak jsme naložili auto bagáží a vyrazili jsme na kolech. Stále jedeme proti proudu řeky Spiti a kocháme se místní přírodou. Dneska však byla proti nám.
Několik kilometrů před městem Kaza, se silnice trochu zalila bahnem, které má takovou maltovou konzistenci. První úsek jsme přenesli kola mimo silnici po straně. Bylo tam však jedno kritické místo do kterého jsem si šlápl a zabořil se po koleno. Díky tomu jsem sklidil velký úspěch u diváků, kteří seděli na stráni a pozorovali jak se snaží auta projet. Některá to dala najednou, některá, za pomoci silných paží. Samozřejmě také přibíhá Jura a Hanka s foťákem a škodolibě si fotí moji černou nohu. Druhý úsek se dal objet stranou, ale na třetím jsme skončili. Bahno, které může mít minimálně metr nám vystavilo stopku. Když se začalo ještě počasí kazit, přešli jsme na plán „B“, ubytovali jsme se v místním kempu, kde máme jednu větší místnost pro všechny.
Podle informací se má ještě dnes dostavit těžká technika a tuto spoušť odklidit. A skutečně, na horizontu jde vidět nakladač. Jdeme se podívat jak to vypadá. Přijel i bagr a pustil se do díla. Podle informací od místních vojáků by za dvě hodiny měla být silnice průjezdná. Jdeme zpátky do kempu a stále slyšíme zvuk jak bagr couvá. Za nějaký čas zvuk ustal. Bylo to jasné, cesta dnes průjezdná nebude. Tady se prostě večer nemaká.
V kempu je o nás postaráno. Dostáváme večeři a čaj. Umýváme se pod místní pumpou. Je tam však jen jedna a to se studenou vodou. Pumpu s teplou tady nevedou.
Vedle nás se ubytovávají motorkáři, chvilku ještě pokecáme a jde se na kutě.
|
|
Nejnovější komentáře