|
|
O Route 66 se dá číst v knihách i na internetu hodiny a hodiny, spíše spoustu dnů, ale pro základní představu pár holých faktů, posbíraných z internetu.
Jako oficiální začátek je aktuálně uváděn Grant Park v Chicagu, konec v Los Angeles County, Santa Monice u břehu Tichého oceánu. Faktem je, že začátky a především oficiální konce se v čase měnily a je tedy nutné zohlednit rok, ke kterému nás začátek a konec zajímá.
Stejně je to s délkou silnice – ta je uváděna jako průměrná vzdálenost mezi Chicagem a Los Angeles, tedy něco kolem 2 448 mil, tedy cca 3 940 kilometrů, ale při jízdě po Route 66 se předpokládá najetí minimálně dalšího tisíce kilometrů navíc (no kdo by si neodbočil a nezajel do Las Vegas, ke Grand kaňonu nebo do dalších „přilehlých“ národních parků).
Silnice protíná osm amerických států – Illinois, Missouri, Kansas (jen 12 mil), Oklahoma, Texas, Nové Mexiko (500 mil), Arizona a Kalifornie, ale se zajížďkou do Las Vegas se projede i kus Nevady a s návštěvou Monument Valley i případně Utah a v našem případě ještě Wisconsin, kde hodláme navštívit Harley-Davidson Museum v Milwaukee.
Route 66 prochází přes tři časová pásma – s ohledem na čas u nás je to o -7, -8 a -9 hodin.
Známá větší i velká města na trase jsou Chicago, Springfield, Oklahoma City, Albuquerque, Los Angeles a další. Cesta vede i přes několik indiánských území, kde největším je indiánská rezervace Navajů a nevyhne se ani kalifornské poušti Mojave.
Tolik stručná fakta, které hodláme pocítit na vlastní kůži. Plán cesty, včetně pokračování z Los Angeles směrem na sever a popis dopravních prostředků, které hodláme využít, v dalším příspěvku.
Route 66 byla desetiletí udržována a upravována, aby byla zajištěna její životnost, ale v roce 1985, konkrétně 27. června, byla oficiálně uzavřena a nahrazena v plném rozsahu systémem federálních dálnic, Interstate Highway System. Její některé části, procházející Illinois, Missouri, Novým Mexikem a Arizonou byly označeny jako National Scenic Byway s názvem Historic Route 66 a vráceny na mapy silnic. V některých státech byla a je nadále část této silnice zařazena do systému silnic jako State Route 66, každopádně původní Route 66 postupně přestala existovat a nepoužívané části chátraly.
Naštěstí ve všech státech, které Route 66 protínala, začaly od roku 1987 vznikat Route 66 asociace a zasadily se o zachování této silnice jako národní památky. V roce 1999 americký prezident Bill Clinton podepsal návrh zákona, který umožnil vznik dotačního fondu s hodnotou 10 miliónů dolarů na zachování a obnovu historických prvků na trase. V roce 2008 přidala soukromá nezisková organizace World Monuments Fund Route 66 do svého programu World Monuments Watch, který se stará o ohrožené kulturní dědictví po celém světě. Díky asociacím, fondům a fanouškům nejen mezi motorkáři jsou dnes zachována místa na trase, jako jsou původní čerpací stanice, motely, kavárny, obchody, drive-in kina a především vlastní silnice a stále sílí snahy vrátit celou Route 66 na silniční mapy a celou původní trasu zcela oživit. Momentálně je sjízdných více než 85% původní trasy a vzhledem k rostoucí popularitě se třeba někdy dočkáme kompletní rekonstrukce.
Skončím zase filmově – v roce 2006 vznikl animovaný snímek studia Pixar – Auta, který popisoval upadající město Radiator Springs, kterého hlavní silnice, světe div se, Route 66 byla nahrazena dálnicí. Předlohou města byla skutečná místa právě na trase Route 66 a film, podobně jako některé předchozí, včetně Bezstarostné jízdy, oživil zájem veřejnosti o Route 66. Route 66 neodmyslitelně patří k americké historii a kultuře a již za své oficiální existence byla námětem mnoha knih, filmů, písní. Hlavním sloganem silnice je „Get Your Kicks on Route 66“ a tak nám nezbývá, než se tedy pořádně odvázat na Route 66.
Román Hrozny hněvu byl ve stejný rok, kdy obdržel Steinbeck Pulitzerovu cenu, převeden do filmové podoby. A nyní několik krkolomných oslích můstků, které nás vrátí k Route 66. Film Hrozny hněvu režíroval Sean Aloysius O’Fearna, který ale v době režírování již používal jméno John Ford a spolu s Ingmarem Bergmanem a Orsonem Wellesem bývá dodnes nazýván nejlepším režisérem všech dob, aby ne, když jako jediný režisér získal čtyři Oscary za režii. Hlavní roli v tomto filmu ztvárnil Henry Fonda a byl i za tuto roli nominován na Oscara. Oscara tehdy nezískal, ale jednoho nakonec dostal o 41 let později za film Na zlatém jezeře, kde v pokročilém věku exceloval spolu s Katharine Hepburnovou, která také získala za tento film cenu Akademie filmového umění a věd. Henry si ale ocenění dlouho neužil a rok po té zemřel, na rozdíl od Katharine, pro kterou to byl čtvrtý a poslední Oscar její kariéry a užívala si ho ještě dalších krásných 22 let.
Henry Fonda byl otcem neméně slavných herců, Jane Fondové a Petera Fondy. A právě bratr Jane, o tři roky mladší Peter, spolu s Terry Southernem a Dennisem Hopperem dali v roce 1969 dohromady scénář filmu inspirovaného italským filmem „Il Sorpasso“ z roku 1962, který pojednával o dvou kamarádech, kteří procestují Itálii v kabrioletu. No, on to ani vlastně scénář nebyl, jen taková myšlenka natočit něco podobného na motorkách a napříč Amerikou a tak vznikl dnes již kultovní film Easy Riders, u nás známý pod názvem Bezstarostná jízda.
Tradují se historky o skutečném kouření marihuany ve filmu, léčebném pobytu Petera Fondy během natáčení, efektů k LSD scénám, vzniklých omylem osvíceným filmem. Herců složených z přátel a rodiny (i malá pětiletá a později neméně slavná dcera Petera Fondy Bridget, si ve filmu zahrála), obyvatel lokalit, kde se natáčelo, kolemjdoucích, kteří si nejen zahráli, ale občas se museli chopit i kamery s ohledem na pohroužený stav hlavních protagonistů. Režie se ujal Dennis Hopper a společně za necelých 400 tisíc dolarů natočili nečekaný hit, který se stal kasovním trhákem a vydělal přes 50 miliónů.
Případné zájemce o zhlédnutí filmu musím předem varovat, film je poplatný své době a pokud se u toho nezhulíte a nebo nemáte pochopení pro hnutí Hippies, nebo nejste milovníky žánru road-movie, který právě tento film založil v americké kinematografii, asi to nedáte. Ještě můžete být příznivci Jacka Nicholsona, který si ve filmu také zahrál a byl za něj nominován na Oscara za vedlejší roli, což ho katapultovalo mezi hvězdy stříbrného plátna, nebo milujete hudbu 60. let, protože tento film jako jeden z prvních použil jako hudební složku písničky, které už existovaly a byly poskládány do soundtracku. Kapelu Steppenwolf asi moc lidí dnes nezná, ale když někde zazní jejich píseň „Born to be wild“, mimochodem považovaná za první heavy metalovou píseň, jsme hned všichni doma. No a nakonec oslích můstků, tedy zpět k Mother of road – samozřejmě, že velká část cesty, kterou ve zmíněném filmu projíždějí hlavní postavy, je tvořena právě Route 66 a film tuto cestu velmi proslavil a ta se stala rájem motorkářů.
Má mnoho jmen. To v nadpise mě připadá nejvýstižnější, ale nejvíce je známá jako Route 66, také jako Will Rogers Highway, podle amerického komika a komentátora, kterému byla věnována část v roce 1952. I název Main Street of America zní velkolepě a oficiální název US Route 66 (US 66) odkazuje na systém číslování silnic v Americe, kdy jsou čísla silnic vedoucích z východu na západ sudé a ze severu na jih liché. Mother road tak získala číslo 66.
Vznikla v roce 1926 a svou hlavní úlohu plnila v 30. letech v době tzv. Dust Bowl nebo také Dirty Thirties, kdy v důsledku velkého sucha a chybných zemědělských metod docházelo k obrovským prachovým bouřím, které dosahovaly až k východnímu pobřeží, kde doslova černalo nebe a viditelnost byla snížena na několik metrů. V důsledku těchto prachových bouří, přezdívaných „black blizzards“ bylo poškozeno cca. 100 miliónů akrů půdy a stovky tisíc lidí bylo nuceno opustit své domovy a hledat práci v Kalifornii a dalších státech na západě, k čemuž jim sloužila právě Route 66. Velká část takto postižených lidí pocházela z Oklahomy, a proto byly přezdívány „Okies“. Na západě byla ekonomická situace o málo lepší, ale v důsledku probíhající velké hospodářské krizi nebylo pro Okies jednoduché se uplatnit a většinou pracovali jako migrující pracovníci vypomáhající na farmách. Pro následující článek uvedu, že právě o těchto lidech psal John Steinbeck v románech Hrozny hněvu (za který obdržel v roce 1940 Pulitzerovu cenu) a O myších lidech a byl to právě on, kdo ji nazval Mother Road.
… je potřeba napsat nějaké zhodnocení a tak začneme pěkně popořádku.
– v prvé řadě bych rád poděkoval kámošce Mirce, která mě pro tento typ dovolené nadchla.
– následoval výběr cestovní kanceláře a zvítězil Honza se svojí CK Rajbas ( www.rajbas.eu ) , z důvodu největšího „pohodlí“. Můžu říct, že této volby nelituji a co bylo nabídnuto, bylo i splněno.
– letecká společnost byla Emirates u které je důležité vědět, co znamená limit 30 kg, má nevědomost mě stála 2,400,- za nadváhu. Byl jsem příliš naivní, že kolo v krabici má svoji taxu, jako u jiných leteckých společností. Za mě, s Emirátama to bylo naposled.
– kolektiv. Toto vám žádná CK nemůže zaručit s kým se tam setkáte. Já měl to štěstí, že se sešla skvělá parta, která neměla problém to v pohodě, společně vydržet tři týdny. Jmenovitě Hanka z Prahy, Pavla z Chrastavce, Milan s Jirkou ze Sokolova, Jura ze Zlína, naprosto flegmatický průvodce Petr z Brna a Indický řidič Jásin se synem Tahem. Díky dámy a pánové za úžasnou dovolenou na kterou budu rád vzpomínat.
– jídlo. Velmi kořeněné a ostré, ale dá se to ukecat i na „no spicy“, takže pro ty co nemilují hodně pálivá jídla, je to snesitelné. Zde se také stanete milovníky vajec a placek.
– ubytování. Většinou jsme spali v levných hotelech, které jsou rozděleny podle komfortu na :
- bez vody ( to je ve stanech )
- teče voda
- teče i teplá voda
- má i sprchu
- dostanete ručník
- má vanu
na přespání je to dostačující a pokud máte problém, že ve vašem povlečení už někdo spal ( jakože s velkou pravděpodobností spal ) tak se zakuklíte do svého spacáku.
– důvody proč jet :
- máte rádi přírodu
- jezdíte rádi na kole
- nevadí vám nepohodlí
- zajímá vás, jak to vypadá v 5.000 metrech nad mořem
- poznat jinou kulturu
- ochutnat cizí kuchyni
– proč nejet :
- každý den potřebujete teplou vodu
- bez masa to nevydržíte
- vadí vám špína
- nechcete si „sem tam“ odskočit do lesa
- pivo jen ve „městech“
- nemáte rádi teplo
- nemáte připojení na net ani na GSM
Závěrem bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří zavítali na tento web.
A pokud vás zajímá jak to viděli další účastníci, tak můžete mrknout k Milanovi s Jirkou na http://klucizkluce.cz/akce/indie/indie.php nebo k Hance na http://www.hankaebertova.cz
V noci v Dubaji přistálo spousta letadel, akorát první odlet byl až 6:45, tím pádem se tam hromadili lidé. Nejdůležitější bylo zabrat lavičku, těm kterým se to poštěstilo měli sedačku, na kterou se dalo lehnout, ostatní museli spát v sedě. Místní to měli vychytané, protože před přepážkami první třídy a business class byly koberce na které si lehli a spali. To že jsme v islámské zemi jsme poznali v 4:40 kdy místní muezzin zpíval svoji modlitbu. 4:45 produkce končí a opět se spí dále.
Ráno se vyráží do vybraných restaurací na snídani, kde využíváme voucher od Emirates. Výběr je sice veliký, ale papír který třímáme v ruce nám výběr velice zlehčuje, protože si můžeme vybrat asi ze čtyřech. V devět hodin se z různých stran letiště scházíme u našeho gatu. Naší skupinu ještě doplňují motorkáři. Zde už žádné překvapení nenastává a za chvíly se pohodlně uvelebujeme do sedaček v letadle. Už nás čeká „jen“ šestihodinový let na kterém se o nás stará český steward.
Než jsme dosedli na Ruzyni na ranvej, kompletně jsme vypili bar v letadle. Né, že bychom se motali po letadle, bylo to jen pár skleniček, protože Emirates jsou holt arabská země, kde alkoholu moc neholdují .Jak steward poznamenal, že nečekali, že poletí Češi kteří budou chtít něco jiného než nealko. Aspoň nám let pěkně ubíhal a ve 14:30 dosedáme na území ČR.
Bereme svá zavazadla, krabice s koly, loučíme se, děláme společnou fotografii a rozjíždíme se po celé republice…………
Co se dá dělat v Dillí když máte do večera čas? Jezdit po památkách. Po nezbytné snídani, scházíme v devět ráno ke vchodu, kde nás má očekávat taxík. Po půl desáté je tady jako na koni. Je sice větší, ale ne pro normálně rostlé Evropany. Vzadu v kufru sedíme tři proti sobě na bočních sedačkách, takže jedeme bokem. Počasí nám opět přeje a jen čekání na taxík nám propotilo trička. První zastávka je překvapivě na benzínové pumpě, druhá pro cigarety. Za tři týdny jsme si už zvykli ničemu se nedivit. Pak už se jelo podle harmonogramu, který Petr navrhl. Nejvýznamnější památky Dillí.
Lakshmi narayan temple
Sikh temple Bangla Sahib Gurudwara
India gate
Humayuns tomb
Bahai temple
ještě nás čekal železný sloup, ale ten už jsme nedali. Propoceni se vracíme na hotel, kde se sprchujeme. Následoval oběd a pak už jen balení se na letiště. Po minulých zkušenostech vyjíždíme o hodinu dříve. Městský ruch jsme zvládli na jedničku a na letišti máme přes tři hodiny čas. Zní to pohodově, ale……
Jdeme si vyzvednou kola z úschovny a k našemu nemilému překvapení máme tři krabice promočené. Večer tam zřejmě řádila akční uklízečka. Petr se snažil po lidech s úschovny buď vrácení peněz nebo nových krabic. Po 45 minutách přináší jeden z úschovny pásku, kde může být tak 30 cm. Opět vysvětlování, že potřebujeme kartón nebo něco na podložení. Ideálně fólií na obmotání, ale prý nic takového na letišti není. Přichází asi třetí šéf, opět vysvětlování, ale výsledek nula. Pomalu nás začíná tlačit čas, na což úschovna hraje. Kluci Sokolovští odněkud přináší kartónovou krabici, pomocí které opravujeme ty naše. Bereme si sebou jednoho chlapíka, že pokud bude nadváha, tak to zaplatí.
To nám zabralo hodinu. Vycházíme do parného večera a zařazujeme se do fronty na vstup do haly. Tam stojí voják, který porovnává letenky s pasem. Ve čtení není nejrychlejší a po půl hodině dostáváme razítko a propoceni míříme do haly. Zde je samozřejmě balička a tak si necháváme krabice obalit. Kde se vzal tu se vzal chlapík z letecké společnosti a že když sebou nehodíme, tak nám kola nenaloží. Opět jsme začali běhat po letišti. Letenky, rentgen na nadměrná zavazadla, vyplnění formuláře, rentgen zavazadel, prohlídka. Trochu zadýcháni se dostáváme včas na náš gate, nastupujeme do letadla a o půlnoci místního času, přistáváme v Dubaji, kde nás čeká chvilková sauna, než se dostaneme do klimatizované haly. Úschovna zavazadel z toho vyvázla bez ztráty kytičky, nic nám nezaplatili, nic nám neopravili, jediné co udělali, že nám dali číslo na šéfa, které nefungovalo.
Po včerejším rozlučkovém dni, kdy se nepila jenom voda, si dovolujeme luxus v podobě vstávání až v osm. Dopoledne se ještě projíždíme po okolí lodičkou a už nás čeká jenom přesun na letiště, ze kterého budeme ve dvě odlétat. Měli bychom tam být dvě hodiny před odletem, což se úplně nedaří, protože Jásin přijíždí něco po jedenácté. Nakládáme kola v krabicích a batožinu do minivanu a vyrážíme směr letiště. Cesta po zaplněných ulicích probíhala celkem svižně, protože Jásin má větší auto a silnější klakson.
Toto mi nikdo neuvěří, ale pokusím se popsat proceduru, která nás čekala před odletem. Těsně před letištěm byla armáda, která všechny kontrolovala. Sundáváme krabice ze střechy a veškerá zavazadla z kufru a necháme je zkontrolovat rentgenem. Samozřejmě nechybí ani osobní prohlídka. Vše je v pořádku, tak opět všechno nakládáme. Zde už s námi není Taho, protože ho nepustili přes bránu. Proč? Nemáme nejmenší tušení. Na letiště se dostáváme hodinu a půl před odletem. Loučíme se s Jásinem a jdeme do vnitřku letiště. Hned za dveřmi je rentgen číslo 2. Pokračujeme k překážkám, než jsme se k nim dostali odchytává nás chlapík, že se musíme zapsat do formuláře k příletům. Marně mu vysvětlujeme, že jsme nepřiletěli, ale že odlétáme. Sláva, přepážka, zde je limit zavazadel 20 kg na osobu, tak se smlouvá cena za nadváhu. Na osobu to vycházelo 1000 CZK, což se za 10 kg dá. Sice na krabice s koly divně koukali, ale zvládli to. Díky Petrovi se dostali naše zavazadla do správného letadla a krabice zůstali celé. Začínáme se dostávat do časového presu a chlapík z letecké společnosti nás začíná popohánět. Prvně nás posílá do jedné řady pak do druhé, pak opět do první. Přichází na řadu rentgen číslo 3. Po něm následuje důkladná prohlídka zavazadla. U mě se jim nelíbí solární nabíječka. Po boji mi ji vrací. U Jirky se jim nelíbí čelovka, že prý je to signální, protože bliká, tak jim tam nechává baterky. Nejhůře dopadl Jura, který přichází o koření. Nicméně dostáváme razítko, že jsme čistí. Nervozita se stupňuje a lidé z letecké společnosti nás nutí k běhu. Probíháme kolem hodin, které ukazují 14 hodin, čas našeho odletu. Před letadlem nás čeká poslední osobní kontrola,poslední razítko a dostáváme se na palubu letadla. Sláva.
Let probíhal bez vážnějších problémů a za hodinu a čtvrt přistáváme na letišti v Dillí. Tam se setkáváme jak se zavazadly tak s bicykly. Necháváme kola v úschovně a jedeme taxíkem do hotelu. Opět adrenalinový zážitek. Za 45 minut vystupujeme promočeni z taxíku, není to strachem, ale 32 stupni a slušnou vlhkostí. Po chvíli chůze rušnou ulicí v centru se dostáváme do hotelu Relax.
Výhoda hausbótu je v tom, že aniž byste vytáhli paty z lodě, tak za vámi přijedou různí prodejci. Už jsme zde měli Silver mana, Krejčího, Krabičkáře, Šálaře, Semenáře a to určitě ještě není vše. Nejhorší na tom je, že je těžké se jich zbavit.
Ti co nemohou spát, tak se ráno o páté jeli na lodičce podívat na zeleninové trhy. V osm nám tady připravili snídani, pak přijelo auto od konkurence a vyrazili jsme do centra. Poučeni včerejškem jsme si přibalili dlouhé kalhoty, aby nás nic nemohlo překvapit. První zastávka byla mešita kam jsme se předchozí den nedostali. Holky dostávají krásné oblečky a jsou také připuštěny, aby se mohly podívat z tzv. ženské části, což je za oknem, na mešitu. V mešitě je překvapivě hodně vojáků, jak je nám vysvětleno, je to z důvodu boje o Kašmír. Ujišťují nás, že momentálně je zde bezpečno. Následně jedeme do městských zahrad, které jsou krásně udržované.
Pokračuje se do kláštera nad městem, kde nesmíme sebou vzít foťáky, kamery, mobily….. což ještě vojáci zkontrovali osobní prohlídkou. Po 254 schodech, ne že bychom je počítali, ale na zábradlí byl napsán počet schodů, které zbývají, se dostáváme na vrchol, kde je malá hinduistická modlitebna, což je v muslimské části dosti neobvyklé. Za nějaký bakšiš jste mohli dostat čárku na čelo.
A pak za to, že se nám chlapík věnoval jedeme do výrobny koberců. Tam nám popisují jak se vyrábí, jak jsou kvalitní atd. atd. a pak začalo vymývání mozků. Bylo to těžké, ale odolali jsme. Koberce se zde cenově pohybovaly od 10.000 rupií za malý až po 60.000 za o něco větší.
Po tomto brainwashingu se konečně dostáváme zpátky na hausbót, kde nám pan domácí připravil skvělé skopové. Čekal nás krátký zasloužený odpočinek. V 18 hodin si pro nás přijíždí syn Jásina a odváží nás do hotelu svého otce. Tam nás čeká vynikající večeře, polévka, tři druhy masa, rýže, brambory a na závěr sladká tečka.
Pak nás Jásin odváží na hausbót, kde se loučíme v salónku s majiteli.
To, že jsme v muslimské části jsme poznali brzo, v 4.40 muezzin zval k modlitbě. Chvíli jsme poslouchali jeho hlas zesilovaný reproduktorem a pak jsme mohli spát dále. Ráno bylo zasmušené a dokonce nám začalo pršet, takže původní plán, že pojedeme od hotelu, rychle vzala za své. Ke snídani jsme si dali Firny což je krupicová kaše s mandlemi. Naložili jsme kola a jeli tak dlouho dokud se nerozjasnilo a silnice nevyschla.
V jednom místě nás Jásin vyložil, vytvořili jsme pánskou skupinu, protože se holkám dnes nechtělo. Tím pádem zbylo kolo a i na Taha a jel s námi. Opět jedeme s proudem řeky a cesta pěkně ubývá. Po necelých 30 km vjíždíme na most a děláme cílovou fotografii.
Jízdu na kole jsme všichni ve zdraví přežili. Máme v nohách kolem 800 km, z Kalky až do Šrínagaru. Po asfaltových cestách až po šotolinu. Jediná technická závada byla, že Jura 2x píchl a to bylo vše.
Jásin nás odváží na hausbót, kde budeme dva dny spát. Je to zde opravdu luxusní, vana na pokoji, všude koberce, příjemná obsluha, teplá voda, co víc si přát.
Balíme opět kola do krabic a Jásin nás bere do města. Neuvěřitelný šrumec, projet městem to se jednalo opět o slušný adrenalin. Troubení, dělání si třetího pruhu, otáčení se na čtyřproudovce, jízda v protisměru…….. Šli jsme navštívit největší mešitu ve městě, ale dovnitř jsme se nedostali, protože jsme nebyli dostatečně vhodně oblečeni.
Tak jsme se šli podívat do centra, kde to žilo obchodním ruchem. Opět se zde nabízí co vás napadne. Také jsme zajeli do cykloshopu, protože Taho dostal od Hanky kolo a potřeboval pedály. Obchod byla taková garáž se vším možným, prodejce zkušeným hmatem vytáhl z jedné police umělohmotná šlapátka a zkušeně je Tahovi namontoval.
Pak jsme se vrátili zpátky na hausbót, kde jsme dostali výbornou večeři dokonce se sladkým a šli na kutě.
|
|
Nejnovější komentáře