|
|
Ještě než shrnu dnešek, malý návrat ke včerejšku, přesněji k ubytování na periferii v motelu Deluxe Inn. Názvem se nenechte zmást, nemá s luxusem nic společného, ale jako ubytování standardní, čisté, vyhovující. Ale lokalita byla více jak zábavná. Pokoj jsme měli v prvním patře takového toho ubytování pavlačového stylu, kdy se do pokojů leze po ochozu kolem celé budovy. Když jsem se šel podívat na pokoj, z přízemí na mě volal zpola oblečený svalovec, zda nemám nějaké peníze. Vysvětlil jsem mu, že mu nerozumím a ignoroval ho. Pak jsem se vrátil k motorce pro věci a zastavilo u mě auto, ve kterém seděla jako spolujezdec tlustá černoška a srkala shake a řidič na mě spustil, že jako jestli nemám peníze, že nemá na benzín. Někteří amící zřejmě žijí v představě, že chodím do továrny vydělávat peníze, abych mohl sponzorovat jejich nádrž. Odpálil jsem ho s tím, že mám jen kartu. Ráno, když jsem zase balil věci do kufrů motorky přišla značně zbědovaná, samozřejmě obézní, běloška a jestli bych ji nezavezl k jejímu autu, že tam má své dítě! Nedošlo jí, že jsem na motorce, tak jsem jí to vysvětlil a šla pali. Za minutu byla zpátky, jestli bych neměl peníze na taxi, neměl. Do třetice se zjevila, že mě dá mobil a snubák, který ale neměla, když ji svezu na motorce kam potřebuje. Poučil jsem ji, že bez helmy to není bezpečné a konečně dala pokoj. Podotýkám, že toto se děje jenom mě a Jirkovi se to nestává. Asi si na něho přes jeho výšku netroufnou 🙂
Dnes nás čekala taková odpočinková etapa, jen 131 mil. Měli jsme pár waypointů, ale po předchozích zkušenostech jsme moc nedoufali, že jsou k něčemu. Přesto jsem zkusili hned první ještě ve městě Tulsa. Jednalo se o restauraci, kde jsme hodlali posnídat a kupodivu byla v provozu a přímo na R66. Stylová R66 se zaměřením na lokomotivy a vše kolem nich. U stropu a na ochozu jezdili soupravy a vydávaly autentické zvuky parních lokomotiv. Obsluha byla milá, vybrali jsme ve stejném stylu jako vždy (vejce, slanina, hash brown, tousty, káva, čaj). Při placení se neměli k tomu, vrátit drobné, ale počkal jsem si tak dlouho, až jim to došlo a nakonec těch pět dolarů vrátili. O to jsem jim zkrátil dýško.
Pak jsme vyrazili směr Oklahoma City. Cesta se zase změnila, tentokrát se jednalo o velice dlouhé úseky rovné silnice, naštěstí alespoň v mírně zvlněném terénu, tak že se po nájezdu na kopec nebo výjezdů z občasné zatáčky vždy zjevil další kus cesty v délce mnoha mílí, který, pokud bylo vidět na jeho konec, končil zase kopcem nebo zatáčkou. Strojům to ale vyhovuje a tak nám cesta vesele ubíhala v příjemně zamračeném počasí.
V Chandleru se nám v zatáčce zjevilo Route 66 Interpretive Center, které jsme samozřejmě přejeli, protože ty bestie nezastavíte na fleku, tak že jsme to otočili a zanedlouho nás postarší paní vítala v rozlehlé budově z pískovce, dala nám uvodní informace a již jsem okukovali vystavené exponáty, především dokumenty a fotky a také multimediální pásma na několika obrazovkách, ke kterým se dalo sednout do originálních sedadel vyrvaných z různých aut, nebo i lehnout na improvizovaná lůžka. Součástí expozice byla samozřejmě i „navalprachy“ část, kde jsme, jako vždy, nechali pár drobných, aby naše cesta měla i sociální rozměr a všichni z ní něco měli.
7 mil za Chandlerem jsme tentokrát nepřejeli, ale o to intenzivněji brzdili, u Seaba Station, bývalé DX čerpací stanice z roku 1921, která byla ve 30 letech změněna na servis a fungovala až do roku 1994, kdy se z ní stalo motocyklové muzeum. I přesto, že není nějak extrémně velká se do expozice vešlo poměrně hodně strojů a najdou se tu i unikáty, jako třeba nerozbalený jeden kousek z 2000 vyrobených strojů při pokusu o znovu zrození značky Excelsior-Henderson z přelomu století, Triumphy starší než Jiří 🙂 a nebo třeba naše ČZ.
O několik mil dále jsme zastavili v městečku Arcadia, kde je k vidění obrovská zrestaurovaná dřevěná stodola (Round Barn), na kterou je celá Oklahoma hrdá. S ohledem na rozměry a prostor, který nabízí, je třeba smeknout před původním stavitelem z roku 1898 i před těmi, kteří celé dílo zrestaurovali v roce 1992. A již jsme se blížili k Oklahoma City a protože už jsme měli dost obědovečeří ve fast foodu, při prvním zmínce o steaku jsem obraceli motorky přes čtyři pruhy a zaparkovali před MacKie McNear’s Steakhouse a nacpali jsem si pupky až k prasknutí – mleté šťavnaté maso ala hambáč, hranolky a velká pečená brambora, saláty všeho druhu a nakonec puding a zmrzlina a jahody a želé. No těžko se nám lezlo na motorky. Za dalších 13 mil jsme dosupěli do Oklahoma City do motelu, dali se do kupy a šli to jídlo rozchodit po okolí. A to je pro dnešek vše, zítra nás čeká pořádná porce mílí, tak se na to jdeme vyspat.
Dnes nás čekala druhá z nejdelších etap, proto jsme již v osm hodin startovali naše stroje a vydali se na západ. Vyrazili jsme bez snídaně, protože po cestě mělo být spoustu lákadel. První jídlo nás čekalo ve Springfieldu, tento je ve státě Missouri, ve známém Steak ‚n‘ shake. Než jsme vstoupili dovnitř přijel takový vysmátý člověk na Hondě a povídá „Harleje ? Já mám Hondu za 10t dolarů, je výkonnější a má kardan“. Prostě vysmátý Američan. V restauraci jsme si vybrali vaječnou kombinaci a po posilnění vyrazili dále.
Ve Springfieldu jsme si ještě zahráli oblíbenou hru, kdepak se R66 nacházíš. Jedete, stále směrovka, která když je opravdu potřeba tak zmizí. Tak jsme se svezli kousek po místní higwayi tam a zpět a opět pokračujeme po R66 dále.
V Halltownu nacházíme úžasné vetešnictví, kterým nás provází starý pán, který je i majitelem. Má zde gramofonové desky ( pokud to čte někdo mladší 20 let, jedná se o předchůdce CD-ROM ), gramofony, videokazety, staré kazety, černobílé televize …. prostě nač si vzpomenete. Loučíme se a pokračujeme dále. V této době nám začíná pršet, zde musíme pochválit Harlííího za jeho velkou kapotáž. Škoda, že je jen ve výbavě Clasic a nemá ochranu kolen. Takže nohavice trochu mokré jsou.
Po pěti mílích dojíždíme k dalšímu vyhlášenému místu Gay Parita Sinclair Gas Station. K naší smůle ke Gayovi dojelo, před náma pět mladých holek oblečených do velice krátkých kraťasů. No a Gay z nich nemohl spustit oči a my jsme tam byli v tu chvíli tak nějak navíc. Fotíme starou benzinku, klenoty které schovává jeho garáž a přesouváme se dále. Déšť pomalu přestává tak je to hned veselejší.
Přijíždíme do Carthage, kde se nachází autokino. Rádi bychom vám popsali nebo nafotili toto místo, ale nějaký nepříjemný Američan nás natvrdo vyhodil. Asi tam bylo něco tajného
Loučíme se s Missouri a navštěvujeme další stát, Kansas. Zde se těšíme na vyhlášené hamburgery v 4 women on the Route 66, který se nachází v Galeně. GPS nás přivádí na místo a restaurace nikde. Respektivě s úplně jiným názvem „Cars on the Route“ a zavřená. Před ní stojí paní, která hodlá odjet autem. Na dotaz, kde se restaurace nachází se dozvídáme, že ze čtyř žen, žijí pouze dvě a tak museli změnit název. Ta paní byla jednou z nich. Aspoň, že tam zůstal Burák a další auta ze známého animáku Cars.
Nevadí, v záloze máme plán „B“. V Brush Creek fotíme Rainbow Arch Bridge a po pár mílích by měla být další z „vyhlášených“ restaurací, Bill Murphey’s Restaurant v Baxter Springs. Hm, tak tu jsme vůbec nenašli, asi bývala tam, co byly vyklizené prostory.
Nepropadáme na duchu a jedeme dále, loučíme se s Kansasem, který má nejkratší úsek R66 a plynule přejíždíme do státu Oklahoma. Zde R66 vede po Interstate a Haryky nutíme jet 70 mil/h. Sice to zvládají, ale spíše jsou na to kochačkové tempo kolem 50 mil/h. Čas se krátí a před náma je dost kilometrů, tak si platíme mýtné a mažeme do Tulsy, cestou projíždíme pod největším Mc Donaldem v USA, ani zde nezastavujeme, protože poslední neblahé zkušenosti z Ruzyňského Mc máme ještě v paměti. Třeba se jednou vybičujeme a ještě zde Mc vyzkoušíme.
V sedm dorážíme na naše ubytování, pozadí mají za sebou 280 mil. Rychle se vykoupeme a jdeme na burgra do WhatABurger. A to je pro dnešní den vše.
Noční můra z Elm Street
Děsivý nápis je jen odkazem na adresu ubytování, kde jsme dnes zakotvili po celodenní jízdě – Elm Street, Lebanon. A jak jsme se sem dostali? Inu ráno jsem vstali v St. Louis a kolem osmé jsme se vypotáceli z hotelu do nadzemních garáží, kde jsem měli zaparkované motorky. Nabalili jsem věci do již zmiňovaných kufrů motorek a chtěli jsme vyjet. Protože výjezdu bránila závora, zašel jsem s potvrzeným lístkem o zaplacení z hotelu na recepci garáží, kde mě mladá a jak je tady zvykem docela korpulentní černoška pořád něco vysvětlovala, že s motorkama musíme vyjet pravou závorou a ne levou. Netušil jsem, jaký je v tom rozdíl, ale stejně jsme chtěli doprava, tak jsem nasedli a sjeli k závoře. Jaké to překvapení, když se závora neotevřela, rozlítly se dveře a černoška bežela k nám. Bláhově jsme si mysleli, že nám běží otevřít závoru, ale ona nic a horlivě nám ukazovala místo mezi koncem závory a obrubníkem, že jako tudy se máme s těma našema krávama vejít. Sama by tam nenasoukala ani půl zadku. Nu což, tak jsme se tam prostě vešli a již jsme vyrazili. Ale jen deset metrů na parkoviště, aby jsme počkali, až k nám milostivě dorazí signál z GPS, abychom se vymotali ze St. Louis.
To se nám nakonec podařilo, díky Jirkovi, který nakonec ignoroval navigaci a vyjel po Interstate 44 co nejdále z města, kde jsme se po pár křižovatkách zase napojili na naši Historical Route 66.
Zde malá vsuvka k navigaci. Používáme, tedy spíše jsme používali navigaci Sygic v naších chytrých mobilech. Jirka si dal tu práci, aby všechny trasy převedl z dostupných podkladů právě do formátu Sygicu a mohli jsme nerušeně cestovat. Ovšem Sygic je úplně k ničemu, protože ignoruje Vaší aktuální polohu a neustále se Vás snaží navádět na počáteční bod trasy, tak že i když máte za sebou x průjezdových bodů, pořád tvrdošíjně naviguje na počáteční bod trasy. Navíc z neznámých důvodů v USA nepřibližuje křižovatky, a že jsou tu některé fakt složité, tak že se podle něho prostě jezdit nedá a používáme ho jen jako statickou mapu, když se nám cesta nezdá, abychom zkontrolovali, zda jedeme správným směrem. Jedeme podle značek Route 66, které až na výjimky jasně navigují. Občas sice zmizí nebo chybí v důležité křižovatce, ale po čase na ně narazíme a nebo právě za pomoci navigace identifikujeme, kudy se vydat, abychom se zase napojili.
Zpět k cestě, protože dnes to bylo především o cestě bez důležitých zastávek a atrakcí. Hned před Eurekou byla cesta přerušena kvůli opravě mostu. Naštěstí před mostem byla informační kancelář, malé muzeum a obchod se suvenýry v jednom, který provozovala velmi milá postarší paní, která nám ochotně vysvětlila, jak se zase na Route 66 napojíme a tak jsme nakoupili pár drobností, shlédli muzeum a vyrazili.
Zde opět vsuvka, pro představu, jak zatím cesta probíhala. Illinois i výlet do Wisconsinu (Milwaukee) byly o rovinaté krajině a dlouhých rovných cestách. Route 66 v Illinois je asi na úrovni naší D1 co se kvality týče, takže v některých částech Harleje poskakují, tlumiče na doraz, jak mezi Brnem a Humpolcem. Od St. Louis, nebo spíše právě od Eureky se vše rapidně změnilo a je to jak půjčit si u nás Harleje a jet se projet na Vysočinu. Kopce, zatáčky, občas sjezd na dálnici a zase výjezd, ale ježdění je fakt super a od toho tady jsme.
Zpátky k dnešní cestě. Jedna plánovaná zastávka bylo muzeum voskových figurín ve Stantonu, věnované Jesse Jamesovi a vedle něho muzeum hraček. No hádejte, dorazili jsme tam, ale jedno bylo zavřené a druhé taky a na prodej. Potkali jsme tam ale tlupu asiatů, které jsme před tím viděli už ve Springfieldu a dali jsem se do řeči. Projíždějí celý svět s velkým karavanem a mimo jiné obrazili celou Evropu včetně Moravska. Tři číňané, jedna číňanka a jedna thajka. Všechno neustále fotili a natáčeli a byli mladí a vysmátí a na otázku, co to tak stojí se jen zazubili, že je to dost drahé. Poklábosili jsme, již tradičně zneužili pár nul a jedniček na paměťových médiích a vyrazili dále.
Když se nám ztratila Route 66, zastavili jsme na čerpací stanici, nabrali benzín, doplnili tekutiny, zorientovali se podle nenáviděného Sygicu, vyfotili starý poutač a zase vyrazili. Podotýkám, že dnešek byl ve znamení docela vedra na květen, bylo 78 Fahrenheita ve stínu a třeba mobil ponechaný na slunci nebylo možné udržet v ruce, a to jsme pořád ještě severněji z celé cesty.
Za nedlouho na to nás přemohl hlad, protože jsme snídani odbyli kávou (Jiří čokoládou) a buchtou ve Starbucks. I přes doporučení sličné čerpadlářky, se kterou Jiří konverzoval na téma Where to eat?, jsme nakonec skončili u tradičního Subway, kde jsme se posilnili akční nabídkou a vyrazili dále.
Udělali jsem krátkou zástávku u jednoho stylového servisu, kde nás nadchnul jeden nápis (viz foto) a po 1923 mílích dorazili do motelu Americas Best Value Inn. Nakoupili jsme nějaké tekuté zásoby v podobě malých one shot drinků a pravého amerického Budweiseru a uchýlili jsme se na pokoj.
Tím bych mohl dnešní příspěvek skončit, ale na četná přání čtenářů našeho webu (děkujeme Láďo), ještě pár slov o tom, jak že se řídí Harlííí. No je to fakt kus americkýho železa. To se pozná po zařazení především jedničky, což doprovází zvuk podobný úderu kladiva v kovárně. Jak nás v Harlííí zběhlý kamarád z Prahy poučil, vítejte ve světě bez vyvažováku, což v praxi znamená, že když se stroj nastartuje, nebo s ním stojíme na neutrál, je vibrace taková, že napojit mu šejkr na řídítka, jsme mistry světa mezi barmany. Manipulace na místě je tragická, navíc má docela velký rejd, tak se snaží se neustále v malých rychlostech zavírat a je třeba být více než opatrný. To stejné třeba při odbočování do svého pruhu při rozjezdu z křižovatek, kdy není lehké stroj stočit a raději si najíždíme i do dalších pruhů, ale je to jen o zvyku a o tom, že zavírání se dá přemluvit plynem, ale je třeba to natrénovat. Máme za sebou přes 1200 km a pomalu to dáváme.
No a když už se to rozjede, tak to je o něčem jiném. Na cestování je to fakt skvělý stroj, tempomat, rádio (to ale jen s otevřenou helmou), krouťák skvělej. Maximálně tak do 70 mil, pak už není tak stabilní a navíc, milý čtenáři inženýre si bez problému spočítáš, jaká že ta hmotnost s rychlostí přes 70 mil je vlastně v pohybu a pak už to neřídíš ty, ale řídí to tebe.
Zase při brždění se to houpe jako každé americké vozidlo a i přes komfortně naladěný podvozek to na hrbolech jde na doraz, až má člověk strach, že se to celé rozpadne. Nárazy od podvozku zase eliminuje skvělé pohodlné sedlo a mít spolujezdce (raději spolujezdkyni), tak ten si to musí v pohodlí s opěrkou na zadním kufru vysloveně užít. Klakson troubí a stěrače to nemá. Tolik k Harlííí. Zítra máme před sebou více jak 400 km do Tulsy, tak zase dáme vědět, jak to dopadlo.
Jak jinak začít den než vydatnou snídaní. Tentokrát jsme nemuseli chodit daleko a využili jsme pohostinnosti hotelu. Restaurace nesla název Yesterday’s restaurant a neodolali jsme R66 omeletě, což byla vaječná omeleta se sýrem a k tomu hashbrown.
Pak už jen nastartovat stroje a vydat se vstříc dalšímu dobrodružství. Abychom nasáli trochu historie USA, vydáváme se ve Springfieldu k hrobce prvního prezidenta Abrahama Lincolna. Jedná se o velký mramorový monument, kde se uvnitř nachází pod velkým mramorovým obeliskem hrob. Zde jsou i pohřbeny tři z jeho čtyř dětí. Poslední se nechalo na přání manželky zpopelnit.
Když už jsme u té historie, další cesta vede k domu, kde se A. Lincoln narodil. Jedná se o patrový bílý dům ze dřeva. V okolí jsou další domy ve stejném stylu. Celé to zde připomíná 19. století.
A vyrážíme dále po R66. Cesta je místy rozbitá a připomíná naší D1. Harlí si poskakuje, sem tam si sjede do vyjeté koleje, ale snaží se to ustát s bravurou. Dojíždíme do města Litchfieldu, kde už bravurně tankujeme. Milan si bere předplacenku na 20 dolarů a do posledního centu tankuje do nádrže. Já jsem se netrefil o dva dolary.
Zde se také nachází vyhlášené Ariston Café, na které se cestou těšíme, že si dáme vyhlášený kuřecí stejk a někteří i kafe. Provozní doba je od úterý do neděle. Tipňete si, který den jsme zde byli. Proto děláme jen pár fotek a jede se dále.
Další atrakcí na R66 je Staunton, kde se nachází Henry Rabbit Ranch Gas Station, který provozuje velice přijemný a výřečný starší chlapík. Jak sám řiká, že v této benzince defacto žije. Kolem jsou do země zasazeny zadní části VW Golf.
A už se pomalu blížíme k řece Mississippi, která rozděluje stát Illinois od Missouri. Když přejedeme přes most klenoucí se nad tímto velikánem, dostáváme se do dalšího státu na naší cestě. Zajíždíme kousek od nového mostu, ke starému Chain of rocks Bridge, postaveného v roce 1929 a sloužícího až do roku 1970. A to už vjíždíme do města St .Louis, kde máme se ubytování. Parkujeme motorky, převlékáme se do civilu a jdeme se podívat na Gateway Arch, což je kovový oblouk týčící se do výšky 192m. Pak nalézáme útulnou asijskou restauraci, kde si dáváme něco lehkého a na závěr jako šláftruňk saké. A to je pro dnešní den vše.
Toto je mimořádný příspěvek, který nesouvisí z cestováním po Mother Road, ale může být přínosem pro majitele platební karty od Zuno Bank. V příspěvku jsou použitá rádoby slovenská slova a také sem tam i vulgární výrazy, tedy rozhodně by ho neměly číst děti. Ale popořádku.
V pět ráno místního času se pivo, které jsem pozřel během psaní posledního příspěvku někdy před půlnocí, rozhodlo opustit mé tělo a zatím ůčelem jsem byl probuzen. Po nezbytné návštěvě toalety jsem se chystal pokračovat ve spánku, který je pro celodenní cestování na motorkách více než důležitý. Když jsem ulehal, přišla mě SMS zpráva, kterou jsem si pro jistotu přečetl a dozvěděl jsem se, že přišla na účet výplata z továrny a to vždy potěší. Jing a jang funguje výtečně, teď bylo na čase mě něčím zklamat a to se také hned odehrálo.
Položil jsem telefon a vlezl zpátky do postele a než jseme se stačil uvelebit, telefon zvoní. Vystřelil jsem z betle a ztlumil zvonění, abych neprobudil Jiřího a koukám na displej, kdo že to v pět ráno otravuje. Číslo nebylo skryté a ještě mě telefon k mému udivení zobrazoval, že volá Praha. Moc mě to naštěstí nemyslelo po pár hodinách spánku a tak jsem hovor přijal.
Prosím? Dobrý deň, tu operátorka kartového centra Zuno banky. Hovorím s pánom Milanom P.? U telefonu, co by jste potřebovala? Větě, zachytili sme nějaké podozrivé transakcie na Vaší kartě a musíme je overiť. Promiň te, ale volá te mě do USA a tady je pět ráno, nepočkalo by to na jindy? Nie, je nutné to overiť, lebo Vám zablokujeme kartu. Cože? Proč by jste to dělali? Taký je štandardný postup.
Z obavy z nedostupnosti karty jsem ze sebe vysolil odpovědi na ověřovací otázky, zda jsem to skutečně já a pak potvrdil poslední čtyři transakce na účtu.
Ano, platba u společnosti v Las Vegas souhlasí, ano, ubytování v LaGrange z druhého také, depozit 1000$ u Eaglerider také a ta poslední platba je za hotel, ve kterém jste mě vzbudila (vím, byl jsem vzhůru, ale jen náhodou). Uvědomujete si, že mě voláte do USA a tady pět ráno? Ďakujem za overení a prajem dobrý deň a zavěsila.
Hodně rozčarován si jdu lehnout a ne a ne usnout. Divný. Přemítám, že jsem nějaké cizí ženské právě vyslepičil ověřovací údaje po telefonu, se kterými by mohla případně nafingovat ztrátu karty nebo kdo ví co. Jsem paranoidní. Nechám toho a zkouším spát. Divný.
Po dvaceti minutách jsem vstal, oblékl jsem se a šel ven volat do Zuno banky. Po půl minutě s automatem se dostáván na čekačku, kde hraje příšerná kakofónní hudba, kterou poslouchám a řikám si, kurva za tak hroznou hudbu platím nekřesťanský peníze za roaming a přitom ji nechci poslouchat a už vůbec někam volat. Ale nedá mě to. Po minutě hudba přechází ve vyzvánění a už je tu operátorka call centra – pro změnu zase slyším slovenštinu. V krátkosti popisuji, co se právě údálo a že se mě to nelíbí a zda je to standardní postup. Dostávám tříminutovou přednášku, ve které se dozvídám, že podozrivé tansakce sa musí overiť, inak dojde k zablokování karty. A co když by jste se mě nedovolali, ptám se. Nu tak kartu zablokujem. Si děláte prdel, ne? Myslím si a ptám se, zda to jako myslí vážně, že až budu třeba platit za benzín, zjistím že mám kartu zablokovanou a co jako dál. Zavolal by ste si k nam a po overeni by bola karta odblokovana. Říkám a to můžu volat kdykoliv, třeba o půlnoci? Nie, len v pracovné hodiny a plácla nějaký čas od rána do večera. Říkám, ale tady je časový posun, tak že bych musel čekat, až u nás nastane ta správná doba a dovolám se, to je trochu divné ne? Nuž áno.
Nedám se a útočím. Ale mě všechny transakce chodí jako SMS zprávy a pokud by se mě nezdály, tak jsem se asi už ozval sám, nemyslíte? Asi áno, ale ne všeci klienti majů potvrzení cez SMS. Dobře, ale já ho mám, tak proč to nezohledníte? Na toto Vam neumim odpovedať. Hovor končí.
Jdu si lehnout, ale co jsem právě zažil mě nedá spát a už neusnu. Je to super, jako klient Zuno banky s vypnutým telefonem, po pár transakcích v zahraničí počítejte se zablokováním karty a nutnosti volat na zákaznickou linku. Ujistětě se, kdy Vám hodlají hovor vzít a připravte se na minimálně pěti a možná i deseti minutový telefonát, který zalepíte a to jen pro to, že Zuno nad Vámi bdí jako anděl strážný.
Jedno vím určitě, pokud nezavolají z Air Bank kvůli stejnému důvodu, protože jejich kartu používám také, zvláště pro bezkontaktní platby, ke kterým tu všude jsou terminály a když takhle mávnutím kartou platím, nevěřícně koukají, tak se se Zunem i Raiffeisenbank navždy rozloučím.
Tedy jeli jsme již včera, ale teprve dnes jsme začali ukrajovat první kilometry Route 66. Než se tak stalo, museli jsme však nabalit věci do motorek. Jak se ukázalo, boční kufry našich Harlíííí (oni to tak domorodci vyslovují) jsou doslova k ničemu a něco do nich dostat je složitější než ježek v kleci. Naštěstí vrchní kufr je dost velkorysý a pobere nevídané množství věcí a ten to zachránil. Dali jsme sbohem našemu prvnímu motelovému zařízení, které nám poskytlo noclech na tři noci a vyrazili. Ne na Route 66, ale do osvědčeného podniku Rolling Lanes na snídani. Potěšilo nás, že zřejmě manažer, sotva že nás spatřil, zvolal „Je dobré Vás zase vidět, chlapci“ a než jsme si sedli, už bylo kafe nalité. Jirka neodolal a zvolil skoro to stejné co včera (ale pro upřesnění, včera to byla Eggs Florentina) a sice Eggs Benedict a já jsem zkusil něco nového v podobě jednoho volského oka, tří párečků a tří lívanců (vše na jednom talíři), které jsem si (rozuměj ty lívance) nechal nakonec a zalil je javorovým sirupem.
Vydatně posilněni jsme za slunného počasí vyrazili konečně na cestu z Chicaga do Springfieldu, hlavního města státu Illinois. Po cestě jsme zastavovali na různých místech označovaných jako Historical Places, i když historická i jakákoliv podoba je hodně diskutabilní, ale to k této cestě prostě patří a na to jsme se mimo jiné těšili. Než se dám do výčtu historických míst, je třeba zdůraznit, že řada těchto míst již nefunguje, nebo je zavřená a nabízená ke koupi, o čemž ale všechny dostupné prameny mlčí a fabulují, jak dobré je tam a tam zastavit a dát si něco dobrého a poklábosit s majitelem čerpací stanice apod. a přitom v reálu se nic takového nekoná buď proto, že otevírací doba je od poledne do 16:00, tak že když jedete od rána do večera, nemáte šanci vše stihnout a nebo proto, že již dané zařízení nefunguje.
První zastávkou byla vyhlášená cukrárna Reach & Creamy v Joliet, restaurovaná v roce 2007 do původní podoby, která měla nabízet skvělou zmrzlinu a na jejíž střeše tancují (no netancují, mají štronzo) Jake a Elwood „The Blues Brothers“. Ty figuríny tam a i všude jinde dále, sice jsou, ale i s nápisem „Sorry we’re closed.“. Tak že nic, ale náladu nám spravil blízký autoservis s auty jak vystřiženými z Cars.
V Joliet jsme dále hodlali navštívit prý vyhlášené muzeum Route 66, ale ouha, otevřené až od 12:00 a čekat bez mála dvě hodiny jsme si nemohli dovolit. Tak jsme alespoň vyfotili atrapy starých benzínových pump rozeseté po městě (jen dvě z pěti) a uháněli jsme dál.
Po cestě jsme narazili na čerpací stanici na postarší manželský pár jedoucí také na Harlííí, který ale měl vzadu dvě kola a tam jsme krátce poklábosili a pochválili si navzájem stroje.
Další zastávkou byla restaurace Launching Pad, u které stojí „socha“ Gemini Giant. Jak tvrdí dostupné prameny, restaurace z roku 1960 původně nabízela jen nápoje a zmrzlinu, nyní ale nabízí kompletní menu. Jenže ouha, nyní nenabízí nic, protože je na prodej a je na ní stejný nápis jako na Reach & Creamy. Přitom vevnitř je stylově zařízena a je fakt škoda, že není v provozu. Alespoň že ta socha tam stojí.
Krátce jsme se zastavili v Bloomingtonu, kde nás zaujali vystavené vozy Corvette, jejichž hrdí majitelé posedávali za auty a nechali si od čumilů hladit ego. Kromě toho ale na blízkém parkovišti bylo k vidění i více jiných krásných aut. Když jsme parkovali motorky, všimli jsme si, že už se prolátlo, že jedeme napříč USA, protože jsme narazili na tabuli, co nás vítala (viz foto).
V Gardneru jsme navštívili historickou věznici s dvoucelou z roku 1906, která fungovala do konce padesátých let. Docela malinká stavba. Vedle pak byla restaurace vytvořená z pojízdné jídelny, Riviera Restaurant.
V Dwightu jsme si prohlídli naštěstí otevřenou Ambler’s Texaco Gas Station z roku 1933 a kousek dál v Odell zase modrobílou Standard Oil Gasoline Station, obě dnes sloužící jako historické zastávky na Route 66.
Pak jsme dorazili do typického středozápadního města Pontiac, kde jsme navštívili Route 66 Hall of Fame and Museum, kde se nás velmi ochotně ujal starosta Robert T. Russell a vysvětlil nám, co vše můžeme vidět ve městě a o čem jsou všechna muzea. Nejvíce však hovořil o expozicích věnovaných umělci, který se nesmazatelně zapsal do historie Route 66 svojí tvorbou a tím umělcem byl Bob Waldmire. Jak starosta několikrát zdůraznil, Bob nikdy nepracoval a nic nevlastnil, kromě auta, ve kterém žil a se kterým cestoval po Route 66. V muzeu je vidět jeho první auto, Hippie dodávka VW, která sloužila jako předloha pro stejné auto ve filmu Cars a za budovou muzea je pak k vidění jeho poslední auto, tedy přesněji autobus, přestavěný umělcem na obytňák. Po městě jsou k vidění obrovské malby na stěnách domů, které jsme ale všechny nestihli, protože jsme ještě prolétli muzeum maleb právě na zdi, muzeum vozů Pontiac a protože nás opustilo slunce, a nebe i čím dál větší vítr nevěstili nic dobrého, rozhodli jsme se pokračovat dále.
V malebném městečku Atlanta jsme chtěli navštívit místní malé muzeum Route 66 a především vyfotit druhého obra ze tří na Mother Road, sochu vysokého Paula (Tall Paul), která dříve sloužila jako reklamní poutač na Hot Dogy v Ciceru a pak byla přesunuta právě do Atlanty z čistě obchodních důvodů, aby se lidé jedoucí po Route 66 zastavili, sochu vyfotili a něco koupili nebo pojedli. To by ale nesměli pitomci v Atlantě ve čtyři odpoledne všechno zavřít. Foto jsme pořídili a pod hrozbou čím dále horšího počasí jsme raději razíli dále.
Již za lehkého, ale vytrvalého, deště jsme zastavili krátce v Broadwellu u Pig-Hip Restaurantu, kde měl být zábavný majitel, který vám něco prodá, něčím vás rozveselí, pohostí a nebo tak nějak. Zábavný evidentně byl už nápisem „Otevřeno nonstop, kromě když je zavřeno“ a samozřejmě tam nebyl.
To už bylo počasí tak špatné, že jsme se rozhodli už nikde nezastavovat a dojet až do hotelu s příznačným názvem Route 66. Ono už skoro nebylo ani kde zastavovat a ani ne moc mokří, díky strojům, na kterých jedeme, jsme dorazili v sedm večer do stylového (nádherně přepláceného kýčem) hotelu, kde jsme se ubytovali, pak vyrazili na fast food večeři a zakončili tak docela náročný den.
A je to tu, den H nastal a my jsme osedlali pravé americké železo z Milwaukee, ale pěkně popořadě.
Ráno jak už u nás bývá zvykem jsme vstali za ranního kuropění. Počasí se zdálo k nám přívětivé a teplota stoupla o několik stupňů. Vzali jsme si motorkářské oblečení a vydali se do půjčovny HD. Cestou nás zlákala restaurace Rolling Lanes, kde jsme vydatně posnídali, opět nějaké to vajíčko, slanina, toust. Já jsem zkoušel Eggs Venezia, což byl toust, na něm rajče, špenát, vajíčko a zalité sýrovou omáčkou. Počasí nás chtělo ještě vystrašit a přes okno jsme pozorovali jak prší, ale než jsme dojedli bylo po všem. Posilněni jsme dorazili do pobočky HD v Countryside. Zde se motorky nejenom půjčovaly, ale také prodávaly. Hala velikosti malého fotbalového hřiště, kde tři čtvrtiny zabíraly nové motocykly. V USA se jede velkém.
Měly jsme několik minut času na omrknutí prodejny, protože před námi fasovali motocykly Maďaři a Rusové. Když byli obslouženi, začal se nám věnovat ryzí Harlejář. Výška ke 190 cm, váhově kolem 120 kg, fousatý s copem, na rukou spoustu prstenů a oblečen do věcí s logem HD. Protože nás očekávali, tak měli vše nachystané, my jsme jim to stvrdili podpisy, odevzdali jsme 1000 dolarů do depositu a šli jsme si na parkoviště pro naše koráby. Pokud si myslíte, že jsme nafasovali vyvoněné čisté motorky, tak na to zapomeňte. Podle nás je postihlo už mnoho bouřek a nikoho to netrápilo. Stejně tak nemusí trápit nás, když se trochu umažou. Dostali jsme školení od dalšího Harlejáře a už jsme třímali klíče v ruce.
A teď to přišlo …………. nastartovali jsme, ozvalo se hluboké brumlání, s hlasitým cvaknutím jsme tam kopli jedničku a rozjeli se. Tento stroj už je pro rozvážné jezdce, protože když chcete zabrzdit musíte si to rozmyslet dopředu. Ono brzdit 400 kilo není žádná legrace. Zdárně jsme se dostali na motel kde jsme nainstalovali GPS navigace a vyrazili na první delší výlet. Vydali jsme se na sever do města Milwaukee, kde se HD vyrábí. A jak už to tak bývá, tak Murphyho zákony fungují skvěle. Když se potřebujete někam odnavigovat, tak se navigace vzpříčí a máte smůlu. Díky ní jsme zastavili na mnoha parkovištích v okolí, kde jsme ji domlouvali. Nakonec se zadařilo a skutečně jsme se vydali na sever.
Cesta probíhala svižně než jsme se dostali do centra Chicaga. I když byla sobota, tak tam byla hezká zácpa, kde jsme trénovali jízdu v malých rychlostech, rozjíždění a spojkování. Pak už následovala jízda po Interstate do Milwaukee. Co ještě stojí za zmínku je to, že i když jsme měli zaškrtnuto vyhýbat se placeným úsekům, tak na jednu Tollway jsme se dostali a mýtné platili po cestě tam i zpátky.
Za nějakou tu hoďku jsme se dostali do Milwaukee, kde jsme navštívili muzeum HD. Jedná se o velkou budovu, kde je zmapována celá historie této firmy. Mimochodem, letos slaví již 110 let od založení. Jsou tam vidět motocykly od prvopočátku až po dnešní dobu, různé reklamy, motocykly z filmů i různé raritky. V interaktivní sekci si můžete poslechnout jak zní motory z produkce HD, udělat si vědomostní test nebo zahrát hry.
Plni dojmů osedláváme naše stroje a vydáváme se zpět. Cestou máme zážitek s tankováním. Protože mi výdejní stojan nevzal kartu, kvůli nesprávnému ZIP kódu, tak jsem si šel k obsluze pro předplacenou kartu. Řeknete si za kolik budete tankovat, zde musíte odhadnout kolik se může vlézt do nádrže litrů (zde galonů) a jdete tankovat. Pokud vám zůstanou nějaké nevyčerpané peníze tak vám je vrátí zpět na kartu. Zajímavý systém.
Pak už jen večeře u Wendy’s a jde se na kutě.
Včera to z příspěvku Jiřího úplně nevyznělo, ale při té krátké večerní procházce za potravou jsme docela promrzli. Ona je tu celkem docela dost kosa podpořená větrem. Protože jsem dnes měli v plánu celý den cestovat, neponechali jsem nic náhodě a použili outlastové termoprádlo, na které jsme natáhli civil a vydali se 5,5 kilometru pěšky na stanici vlaku. Variantou bylo část této pěší tůry nahradit busem, ale to jsme ještě ani netušili, jak to s autobusovou dopravou funguje.
Po cestě jsme vydatně posnídali v B&B restauraci, takové té typické, kde si sednete do boxu, hned vám nabídnou kávu, donesou vodu a nabídku snídaní. Dvě fried eggs, opečená slanina a zajímavě řešený hashbrown nás docela nasytili a dojít na stanici vlaku už byla hračka. Zde jsme poklábosili s černoškou v kase, koupili lístky na cestu na Union station a zpět a čekali na příjezd vlaku směr Chicago. Napřed si to přihasil vlak z Chicago, lokomotiva se sedmi dvouposchoďovými vagóny. Za pár minut na to přijel ten náš stejně dlouhý a světe div se, couval, tedy lokomotiva přijela jako poslední.
Pohodlně jsme se usadili do vrchního patra a koukali na okolí. Byl to sice velký vlak, ale courák, tak s náma vymlel snad všechny stanice. Posuďte sami: LaGrange Rd., Congress Park, Brookfield, Hollywood (Zoo Stop), Riverside, Harlem Ave., Berwyn, LaVergne, Cicero, Western Ave., Halsted St., Union Station. Cílová stanice bylo obrovské podzemní nádraží.
Po zastavení zdánlivě poloprázdného vlaku se zněj vynořili stovky lidí a dav nás unášel z podzemního nádraží směr denní světlo. K našemu úžasu jsme se ocitli přímo před hlavní atrakcí – mrakodrapu Willis Tower, nejvyšší budovou USA (442 metrů). Vzhledem k tomu, že vrchol budovy byl zahalen v mracích, rozhodli jsme se vyčkat, zda se počasí neumoudří a později bude z výšky snad něco vidět a vydali jsme se za pomocí českého vydání Lonely Planet na krátkou prohlídku architektonických skvostů centra, přezdívaného Loop.
Začali jsme u monumentální budovy Chicágské burzy, budově ve stylu art deco, kde si chlapíci v oblecích neustále vyměňují obilí (nebo něco takového), Rookery s dílem Franka Loyda Wrighta jsme vynechali, stejně jako návštěvu Art Institutu, poněvadž před ním byla fronta z důvodů končící výstavy Pabla Picassa. Za to jsme čirou náhodou po cestě k Art Institutu narazili na značku, označující počátek Route 66. Vedle Art Institutu je tzv. Millenium Park, docela krásný park s ukázkami moderního umění, který byl ale částečně v rekonstrukci. Hlavní atrakcí parku je asi Cloud gate, přezdívaná pro svůj tvar fazole, což je obrovská skulptura z leštěného hliníku, ve které se vše odráží. Další, neméně zajímavou atrakcí je fontána tvořená dvěma obrovskými kvádry postavenými proti sobě, ze kterých tryský voda a na stanách proti sobě jsou zevnitř promítány měnící se lidské hlavy, které pomrkávají, usmívají se a občas vyšpulí ústa a jakoby vyplivnou proud vody a tím se změní na jakési lidské chrliče. Pokračovali jsme k monumentální skulptuře The Picasso (váha 147 tun), která byla první veřejnou sochou Chicaga. Jak už to u Picassa bývá, představuje něco mezi ptákem, ženou a psem, záleží na úhlu pohledu a představivosti diváka. Rychle jsme vyfotili hotel Burnham, jednu z mála vyškových budov, které dnes již očividně nezapadají do centra mrakodrapů. V nynějsím pokoji 809 prý dříve ordinoval Caponův zubař. Následovala další neobvyklá instalace Monument with Standing beast, ve které jsme neviděli ale vůbec nic. Pak cestou k Chicago River za neustále vydatnějšího deště jsme shlédli Wrigley Building a gotickou Trribune Tower, kde sídlí Chicago Tribune. Zde jsme narazili na oblíbený Subway a oběd byl zajištěn.
Po oběde se počasí na chvíli umoudřilo a tak jsme neváhali a vyrazili do Willis Tower na prohlídku nazvanou Sky Deck. Sjeli jsme do druhého podlaží, kde bylo více než deset mladých obsluhujících, připravených na nápor lidí (běžne se prý čeká přes hodinu). Nápor se naštěstí nekonal a tak jsme se ihned dostali do prostor mapujících historii Willis Tower (dříve Sears Tower, než to Willis Group Holdings zkoupil) a zanedlouho jsme byli ve výtahu, který nás během minuty vyvezl do výšky 412 metrů, tedy 103 patra ze 108 pater, kde se nachází vyhlídka na všechny strany a tři prosklené kukaně Skyledge, vysunuté zhruba 1,3 metru s fasády, ve kterých, když to čas a ostatní návštěvníci dovolí, se můžete kochat ničím nerušeným pohledem do všech stran.
Až jsme se nakochali, vyrazili jsme zase rychlovýtahem dolů a rovnou naproti na hlavní nádraží, kde se Jirka bleskurychle zorientoval na světelné tabuli a dal se do mírného poklusu. Já jsem se tedy vydal za ním v trysku a než jsme se nadáli, vlak směr naše stanice LaGrange byl v pohybu.
Pak už jen 5,5 kilometru zpátky do motelu, odpočinek a příprava na zítřejší vyzvednutí motorek, spojená s modlitbami, tanečkami a jinými obskurními pokusy o udobření si počasí. Tak že zítra se uvidí.
Dnešní den začal neobvykle brzo a to již ve dvě hodiny ráno, kdy bylo nutné opustit vyhřátou postel a vydat se vstříc dobrodružství, které nás čeká za velikou louží. Díky Ladíkovi, který nás vyzvedl a bezpečně dovezl na letiště v Praze, jsme se v 8,30 odlepili od země v Airbusu 320 a odletěli na severozápad na londýnské Heathrow. Zde jsme nějakou tu hoďku strávili a nasedli jsme do většího letadla Boeing 777. Milan, který byl natěšený tím, že dá čtyři pět filmů a bude v Chicagu se trochu zklamal. Avizovaná nabídka filmů, kterou si nastudoval při letu do Londýna platila pouze pro leteckou společnost British Airways. Přes oceán nás však přepravoval American Airlines. Zde byla nabídka dosti slabá a aby jste viděli film od začátku museli jste si počkat na začátek smyčky, což mohlo být i půl hodiny. Ani nabídka her moc neoslnila, při nejakčnější střílečce Invaders z roku cca 2003, se při vetším počtu nepřátel hra začala zadrhávat. Letadlo však let zvládlo na výbornou a ve tři hodiny odpoledne místního času dosedáme na runway v Chicagu.
Až doteď probíhalo vše na výbornou, včetně dobrých míst v letadle. Štěstí však nemůže trvat věčně. To nás opustilo při čekání na pasovou kontrolu. Zařadili jsme se na konec fronty, která se táhla ve smyčkách přes celou halu a ještě za roh. Bylo nás tam cca 500 a otevřeny jen dvě přepážky. Naše tříhodinové čekání bylo zpestřeno pouze tím, když si nějací lidé vyžádali supervisora, aby byly obsazeny volné přepážky a fronta trochu odsýpala. Přišla taková cca 140 cm starší, dobná, seschlá a namistrovaná žena, která nám rázně vysvětlila (podobnost s tím despotou s malým knírkem byla docela na místě), že s touto situací nemíní nic dělat. Když se z davu ozvalo, že má mlčet a radši něco dělat, tak dotyčného chtěla okamžitě poslat domů. Akorát ten se nepřiznal a dav ho nevydal, protože s ním mlčky souhlasil.
Malá vsuvka, už víme proč Valentinu Rossimu uletěl přípoj, když přistál v Chicagu :o)
Imigrační kontrola byla jen formalita. Oskenovali si naše všechny prsty, vyfotili a popřáli příjemný pobyt v USA.
V šest hodin místního času se objevujeme před letištěm, bereme prvního taxíka a jedeme na ubytování. Ten si po nás vyžádal 72 dolarů i když taxametr ukazoval 42 plus 6 extra příplatek. Tak jsme mu je dali a služeb místních taxislužeb snad už nikdy nevyužijeme.
Ještě jsme zvládli udělat, krátkou procházku, při které jsme ochutnali místní Burger King a ten je chuťově stejný jako u nás. A proč 31 hodin? Protože jsme se v časových pásmech posunuli o sedm hodin dozadu a tak jsme měli sedm hodin k dobru 🙂
Příspěvek s tímto nadpisem je již evergreenem a nesmí tedy chybět ani u této výpravy za velkou louži.
Den 1
Aktuálně za necelých sedm hodin vyrážíme směr letiště Praha, v 8:30 startujeme a 9:35 místního času máme být v Londýně, kde ze stejného terminálu za cca tři hodiny pokračujeme směr Chicago, kde je očekávaný přílet v 15:40 místního času. Pak už jen cesta do motelu a odpočinek.
Den 2
Volný den v Chicago, který hodláme využít na prohlídku města a zdolání nejvyšší budovy USA Willis Tower .
Den 3
Vyzvednutí motorek v Eagelrider a první cesta směr sever do Milwaukee, za účelem návštěvy muzea Harley-Davidson. Cesta bude nalehko (pominu-li váhu našich strojů) a bude sloužit k seznámení se s pro nás dosud neřízeným typem motorky.
Den 4-12
Cesta pro Route 66 (Chicago-Flagstaff).
Den 13
Kratší ze dvou odboček z Route 66 spojená s návštěvou Monument Valley.
Den 14
Pokračujeme po Route 66 a v Kingmanu odbočujeme směr Nevada, Las Vegas.
Den 15
Letecky z Las Vegas návštěva Grand Canyon.
Den 16
Na motorkách z Las Vegas do Death Valley a zpět.
Den 17
Zpět z Las Vegas na Route 66.
Den 18
Konec Route 66 na břehu Tichého oceánu v Santa Monice, Los Angeles, výměna motorek za auto.
Den 19
Volný den v LA.
Den 20
Autem z LA na sever do Fresna přes Sequoia National Park.
Den 21
Z Fresna do San Franciska přes Yosemite National Park.
Den 22
Den na prohlídku San Franciska, začínající ranní návštěvou ostrova a bývalého vězení Alcatraz.
Den 23
Vrácení auta na letišti v San Francisku a odpolední odlet ze státu přes LA, Londýn do Prahy.
Den 24
Necelé dvě hodiny před půlnocí přistání v Praze, něco po půlnoci návrat do Brna.
Vzhledem ke zmíněným časovým posunům, dostupnosti wifi spojení a výsledků pohovorů na imigračním nelze další příspěvky přesně avizovat, tak že budou přibývat, jak to jen půjde. Doufejme, že podle výše uvedeného itineráře.
|
|
Nejnovější komentáře