Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

V sedle motorek jsme strávili 15 dnů a dnes nás čekal den poslední, etapa jen 170 mil, za to poměrně náročných. Vyrazili jsme o něco později a o to více uháněli co to dá po I40. Ve Victorville jsme sjeli za účelem snídaně ve vyhlášeném Emma Jean Bollan Burger Café, ale podobně jako u jiných atrakcí, bylo zavřeno. Tak že jsme snídali o pár mil dále v Popeyes, což je místní konkurent KFC, který nabízí kuře dle receptu z Louisiany a snad prý i vyhrál v přímém soupeření právě s KFC. Nutno dodat, že kuře bylo fakt výtečné. Protože nás tlačil čas, najeli jsme zase na náš druhý domov, interstate 40, která se s blížícím Los Angeles neustále rozšiřovala co do počtu pruhů. V San Bernardinu jsme sjeli na původní Route 66 a směřovali do Pasadeny. Po necelé hodině jsme ujeli asi 30 mil, protože Route 66 vede městy, nalepenými na sebe a je to samá světelná křižovatka. Asi jako, když by se na D1 mezi Brnem a Prahou, každých 60 metrů prdnul semafor (a to myslím zcela vážně). Z časových důvodů a také proto, že neustále stání na světlech způsobovalo, že nás griloval motor zespodu a slunce z vrchu, rozhodli jsme se v Uplandu uhnout z Route 66 a najet na I10, která má stejný směr jen je bez semaforů. No i na té jsme stáli, v pěti proudech, občas v sedmi při připojování nájezdů, se to hrne nepovolených 70 mil a více, ale také to občas skoro ve všech proudech stojí. Zajímavé je, že levé dva pruhy jsou vyhrazeny po zazobance, říká se jim FasTrack a pokud máte jejich krabičku v autě nebo na motorce a jste ochotni platit kolem dolaru za míli, jedete v pohodě mimo zácpu. Tímto zařízením nás chlapci z Eaglerideru nevybavili a tak byla jízda stylem brzda plyn opravdu zážitek. Po cestě nás zdraví chlápek na motorce s nápisem Hells Angel na zádech, čehož si ceníme. Nakonec jsme sjeli z I10 na I1 a zní pak také odbočili a objevili se na jednom z oficiálních konců Route 66, tedy na křižovatce ulice Lincolnova a Olympic bulváru, kde začíná Pacific Coast Highway a tedy končí Route 66. Jenomže končit jen křižovatkou, navíc bez jakékoli značky, se nikomu nelíbí a tak existuje ještě komerční zakončení Route 66 na molu v Santa Monice, kde jsou i poslední obchůdky se zaměřením na Route 66 a také značka konce Route 66. Že sem R66 nikdy nevedla nikoho nezajímá a každý cestovatel proto musí svou pouť po Route 66 zakončit právě tady. No ale my jsme na to čas neměli, tak že jsme kolem mola jen projeli, vyfotili si motorky v Santa Monice a mazali směr půjčovna, aby byly motorky vráceny dle dohodnutého času.

Eaglerider jsme našli bez problémů, kontrola motorek také dopadla na výbornou a naše depozity nám prý budou vráceny, ale protože je neděle, tak až zítra. No uvidíme. Pak přišlo drobné rozčarování – jednak jsme museli vybalit věci z motorek a narvat je zpátky do cestovních kabel, což jsme museli dělat u motorek na zemi a to nebylo zrovna příjemné, a pak jsme očekávali, že nás kluci ušatí alespoň hodí do hotelu, který je necelé dvě míle od půjčovny. Nehodili, ale ochotně nám zavolali drožku. Přitom při vyzvednutí motorek pro Vás rádi zajedou do vzdálenosti 10 mil. No, mají co zlepšovat. Taxík dorazil po deseti minutách, řidič snad nebyl ani z této planety, náš hotel neznal a nemohl ho najít ani na navigaci, tak jsme ho nakonec museli navigovat sami. Ujet 1,7 mil rovně a pak zatočit na křižovatce v pravo a popojet 0,2 míle nakonec zvládl na výbornou a i z dýškem jsme byli hned o deset dolarů chudší.

Dneškem jsme završili sedmnáct dnů na motorkách, kdy jeden den jsme na ně nesedli (Grand Canyon). Najeli jsme 3 405 mil (5 448 km), někdy fakt nudných a rovných, jindy nezapomenutelných. K nejsilnějším cestovním zážitkům patřily určitě výlety do Monument Valley, a Death Valley, pak také včerejší jízda z Kingmanu do Oatmanu a večer po kalifornské poušti při západu slunce. Viděli jsme drtivou většinu vyhlášených míst na Route 66, potkávali zajímavé lidi kolem cesty. Poprvé v životě (a snad ne naposledy) jeli na motorkách Harley-Davidson a i přesto, že jsou těžké a houpavě a špatně brzdí a ani moc nejedou, jsme si je oblíbili a zaslouží si náš obdiv, co vše a v jakých podmínkách musely vydržet. Díky Harliííí.

Protože nás okolnosti (dostupnost a ceny letenek) donutili přidat si pár dnů, nekončíme a pokračujeme dále, ale už ne na motorkách, ale autem. Po zušlechtění našich ugrilovaných tělesných schránek v hotelu Best Western Inn, jsme se neamericky vydali pěšky do 30 minut vzdálené půjčovny automobilů – Dollar. Tu jsme bez problémů našli a zařadili se do fronty čekajících na odbavení. Nebyla nejkratší, ale agentů, kteří auta půjčovali bylo více než dost a tak jsme se po cca 20 minutách dostali na řadu, zařídili vše potřebné, odmítli nabízené auta Mustang a Dodge Charger za příplatek a odcházeli z půjčovny s tím, že si máme v části S na přilehlém parkovišti vybrat jakékoliv auto a s ním odjet, že klíčky jsou ve voze. Tak co tu máme, Chevrolet Captiva, Ford Escape, Jeep Liberty. Vyber si, řídíš, říká Jiří, tak beru poslední volbu a nasedáme do Jeepu V6 3,7 litru. No na to, že jsme chtěli střední SUV to není špatné. U výjezdu z půjčovny se závorou nám chlapík spároval naši objednávky s vybraným autem a už vyrážíme do ulice LA.Tradičně zápasím s chybějící spojkou a po pár prudkých zastavení na fleku si to šineme zpátky dvě míle k hotelu, kde naproti v Panda Expressu plníme žaludky nudlemi a chutným kuřetem na pomeranči a hovězím na medu. Pak padne rozhodnutí dobít Santa Monica Pier a tak jedeme co to dá, aby jsme stihli západ slunce v Santa Monice. Přijíždíme včas, ale západ není bohužel vidět, protože slunce na obzoru zalézá za mraky. Do toho začíná má noční můra zvaná molo v Santa Monice, protože na zaparkování čekám 15 minut, Jiří mezitím fotí, dokud je nějaké světlo. Když se dostanu na řadu chce po mě ten pitomec 15 dolarů, i když tam má ceduli jak kráva, že hodina stojí jen tři, nehádám se a strčím mu je do chřtánu. Pak vyrážíme na obhlídku mola, necháme se vyfotit u značky s koncem Route 66 a zahlédnu The Cofee Bean kavárnu a neváhám dát si dobrou kávu. U objednávky říkám své jméno, které Vám tady napíšou na kelímek a objednávku a pak si počkáte, než Vás zavolají. Po bez mála dvaceti minutách čekání, když už jsou obsluhování i lidé, co přišli po mě se ptám, co to jako má znamenat a dostávám odpověď , že na mou objednávku nějak zapomněli a že se moc omlouvají a jestli si ještě počkám nebo mě mají vrátit peníze. Dej sem kafe, ale nerozumíme si (no taky všichni mezi sebou mluví španělsky) a pitomec mě cpe zpátky drobné. Vřele nedoporučuji, loučím se s kavárnou spolu s pár ryze českými slovy, které zde nelze publikovat a rozmrzený ze ztráty času na parkovišti a kavárně lezu zpět na molo za úplné tmy. No zase z druhé strany jsou atrakce na mole hezky nasvětlené, procházíme molo a zanedlouho sedáme do nachvílinašeho Jeepu a jedeme do hotelu. Aby Jiří zmírnil mé utrpení, dohledá na nenáviděném Sygicu nejbližší Starbucks a tak si ještě pár mil zajíždíme a spravujeme si chuť čokoládou a konečně i kávou. Zítra nás čeká volný den v LA, který hodláme náležitě využít. Jiří naviguje a o tom, kam nás navedl a co jsme viděli zase zítra v jeho příspěvku.

[Show as slideshow]

Ano, je to fádní nadpis, ale o tom to dnes (přesněji včera) bylo. Včera proto, že dnes je tu již jedna hodina ráno a právě jsme se vrátili z poslední prohlídky nočního Las Vegas. Ale popořádku. V posledním příspěvku končil Jiří větou, ve které naznačil, že se ještě chystáme do města. A jak to probíhalo? No vskutku náramně. Začali jsme v nejbližším kasinu New York, New York, kolem kterého vede horská dráha. Naši pravidelní čtenáři ví, že takovým atrakcím se nevyhýbáme a tak jsme propátrali celé kasino a ve finále našli místo, odkud celá atrakce začínala. Sedli do druhé řady a za chvilku už jsme vyrazili ven z kasina a po nabrání dostatečné výšky to začalo. Jízda byla vskutku zábavná, zvláště když jsme jeli po rovince a najednou se přetočili a jeli vzhůru nohama. Jinak klasická horská dráha, jak má být. Po ukončení jízdy jsme se posilnili ve Starbucks a utratili pár dolarů v Harley Davidson shopu a jednou jedinkrát jsme si zahráli na jednorukém banditovi, zdvojnásobili vklad pěti dolarů a ten jsme pak postupně prohráli. Pak jsme vyrazili na prohlídku vedlejšího kasina Excalibur (vypadá jako zámek z pohádky) a z něho jsme podzemním tunelem přešli do Luxoru (ten je zase v podobě černé pyramidy). Z Luxoru jsme omylem vylezli na terasu bezpečnostním východem, jemuž chyběla na druhé straně klika, ale po chvilce pátrání jsme zase našli cestu dovnitř a následně ven a to tak šťastně, že jsme skončili na parkovišti, kolem kterého vede cesta k našemu Wild Wild West Gaming Hall ubytování.

Ráno jsme si pospali, protože program dne začínal až v 11:30. V devět jsme vyrazili na snídani, ale v kuchyni měli nějaký problém a tak že na hodinu restauraci zavřeli. Tak jsme si hodinu počkali a znovu vyrazili do restaurace, kde nám bylo řečeno, že mají problém v kuchyni a že tak za hodinu, hodinu a půl. No tak na to ti už neskočíme, holčičko – snídali jsme naproti v Jack In The Box. V 11:30 přesně se objevil menší autobus a v něm šest dalších spolucestovatelů, se kterými jsme měli letět směr Grand Canyon. Po dvaceti minutách jízdy nás autobus vysypal na letišti. Přešli jsme do soukromého hangáru, kde nás všechny převážili, zaplatili jsme nesmyslný poplatek (s ohledem na cenu celého výletu) za palivo a pak se dlouho nic nedělo. Nakonec se objevil malý zrzavý skrček kolem 25 let, že je náš pilot. Vzal nás k letadlu, před kterým se s námi všemi vyfotil a pak nám dal krátkou instruktáž k vlastnímu letu. Snažil se být vtipný, tak že například blicí pytlík jsme si mohli nechat jako suvenýr, ale jen v případě, že ho použijeme. Pak jsme se nasoukali do Cesny, prďola, kterého Jiří přejmenoval na Napoleona si sedl dopředu a podle nás nic neviděl. Naštěstí měl jako kopilota sice mladšího, ale dvakrát tak většího kluka, který mu si říkal, co vidí. Zanedlouho jsme se vznesli a asi dvacet minut letěli tak jak Cesny létají, házelo to s námi zleva doprava, občas nějaký ten propad. Docela jsme si to užívali, na rozdíl od některých ostatních. Nakonec to Napoleon zlomil přes křídlo a celkem velmi solidně s tím práskl na okraji Grand Canyon v části zvané West Rim. Ta nabízí tři atrakce, všechny provozované bez výjimky tlustými indiány a hromadou helicopter společností. Čekali jsme, vzhledem k slibům firmy, kde jsme let objednávali, na nějaké prominentní služby, ale ta špatní kopie malého žabožrouta jen odběhla, koupila nám všem lístky a že nás v pět bude čekat na stejném místě a postarejte se o sebe jak umíte. Nevěřícně jsme kroutili hlavou, ale co se dalo dělat. Rozpustil naší skupinu s tím, že my dva máme počkat v miniletištní hale, protože máme let na dno kaňonu vrtulníkem navíc a že si nás za deset minut někdo vyzvedne. Jaké bylo zděšení, když ten někdo měl být zástupce společnosti Sundance, ze kterou jedinou jsme od počátku nechtěli letět, protože se jí už podařilo v kaňonu zabít posádku celého vrtulníku. Po dvaceti minutách se objevil nějaký obézní indoš a hnal nás do dodávky, kterou řídila neméně obezní domorodka. Tak jsme se tam nasoukali, ujeli asi stopadesát metrů a už nás zase hnali ven, tentokrát rovnou k nastartovanému vrtulníku. Nasoukali jsme se dovnitř, pohunci kolem nás připoutali a hned se letělo. Po pár minutách už helikoptéra klesala a sedli jsme na dno kaňonu kousek od řeky Colorado. Zase nás odpoutali a hnali po schodech dolů k řece. Hned jak jsme opustili helikoptéru, už do ni natlačili další pasažéry a hned odlétala. Bylo to jak na běžícím páse a ty helikoptéry se tam točily čtyři a to nepřetržitě. To už jsme byli na motorovém člunu, který opět řídila obézní indiánka, popojela s námi z řevu jednoho motoru asi dvě stě metrů proti proudu, pak se motor ztišil a jel jen na volnoběh a řeka nás unášela zpátky k přístavišti. Nicméně podívané to byla nádherná. Po vylodění jsme asi čtvrt hodiny čekali na přílet helikoptéry, která nás zase vyvezla zpátky na místo, odkud jsme vzlétli a tam nás zase nacpali do dodávky a po sto padesáti metrech jsme byli zase na začátku.

Ono je to tak. že nejbližší atrakce od letiště je vzdušnou čarou asi půl míle, ale američané neumí chodit, tak že se vše objíždí autobusy. To znamená vystát si frontu na autobus a přesunout se k atrakci. Tu si prohlédnou, vystát si frontu na autobus a přesunout se k další atrakci. Naštěstí to čekání nebylo nějak dlouhé. První atrakcí byl Eagle Point, jehož součástí je Skywalk, tedy výhled na kaňon z vysuté lávky, která má podlahu ze skla. Vyčůraní indiáni zakázali na této lávce fotil, ani mobil nebo baťoh si nesmíte vzít sebou. Za to na lávce poskakují dva až tři indoši se zrcadlovkami přepnutými na automat, protože s tím prostě fotit neumějí, a fotí vás ze všech možných úhlů. My jsme zdvořile odmítli se slovy (mými) No thanks, běž s tím do hajzlu a jen jsme se kochali výhledem. Po nabažení byla cesta z lávky jak jinak než do navalprachy části, kde už na nás pokřikoval jeden z mnoha zaměstnanců, ať si jdeme vyzvednout fotky. No chtěli za jednu 30 dolarů, to je minimálně na skalpování na místě. Zase jsme odmítli s tím, že jsme fotky nechtěli a zklamaný zaměstnanec ztratil úsměv a dolary v jeho očích pohasly. Nejsem odborník na fotografii, ale poznám, když je něco fakt špatně a to co tam bylo vidět na monitorech by vyfotila kvalitněji i moje sedmiletá dcera.

A už jsme stáli frontu na autobus, který nás převezl na Guano Point, který kromě nádherného výhledu na kaňon s možností vyšplhání na vyvýšeninu nabízel stejně jako ostatní body i občerstvení, které jsme měli v ceně lístku na autobus. Tudíž jsme pojedli a kromě občasného větru, který třeba mě odnesl zeleninový salát i s platovou miskou, bylo jídlo (hovězí s kaší, zelenina, salát, zákusek) vynikající. Posilněni jsme se vydali prohlédnou vše co Guano point nabízí. Kromě úžasných výhledů, kde ten nej byl bohužel na západ, kde se v tu dobu už nacházelo slunce a tak pokusy o jeho zvěčnění přes nuly a jedničky nejsou příliš valné, jsme také viděli v akci záchranáře, protože jeden asiat zřejmě pózoval tak jak to jen asiati umí a při tom slítl a vypadalo to, že měl něco s nohou a rukou. S vědomím, že je v dobrých rukách záchranářů jsme na něho kašlali a dokončili prohlídku Guano Point a spěchali na autobus, protože se už blížil čas odletu. Třetí atrakci jsme tedy nestihli, ale protože nás Hualapai Ranch moc nelákal (je to rádoby původní indiánská vesnice s tradicemi, jízdou na koni, kovboji a házení lasem) a obézních indošů už bylo dost, ani nás to moc nemrzelo a včas jsme byli na letišti, kde po dvou, třech minutách už byl ten trpaslík a hnal nás do letadla. Tentokrát se vytáhl a po cestě zpět zakroužil nad Hooverovou přehradou a to byla opravu nádherná podívaná. Svým netradičním stylem s tím zase práskl na letišti a dojel až k hangáru, kde jsme nastupovali. Tak nás prohnali až do office, kde nám promítali fotky u letadla, vytisknutá za 27 dolarů, mailem jen za 17. To už jsem si veřejně poklepal na čelo s vědomím, co celá sranda stála a společnost Viator (nezlobte se, ale musím napsat jak se to čte v indiánštině – vychcátor) můžu jen nedoporučit. Tentokrát nás nacpali jen do větší dodávky a za půl hodiny jsme byly v hotelu.

Počkali jsem hodinku než se setmělo a vyrazili dobít poslední baštu Las Vegas, věž hotelu Stratosphere. Jelikož jsme ubytovaní na jihu Las Vegas Boulevaru, tedy Stripu a Stratosphere je na samém severu, šest kilometrů daleko, rozhodli jsme se použít Las Vegas monorail, složitě ale přeci našli jeho konečnou v MGM a za půl hodiny jsme stáli přes věží. Další asi půl hodiny trvalo, než jsme si vystáli frontu a konečně vyjeli do 108 patra. Tam přišlo zklamání, protože vyhlídka byla z půlky uzavřená kvůli soukromé párty. Rozladěni jsme se chystali jet zpátky ale Jiří to nevzdal a našel cestu na otevřený ochoz a tak jsme viděli celé město jako na dlani včetně místních atrakcí na vrcholku věže. Uspokojeni jsme sjeli do přízemí a za zvýhodněných podmínek jako majitelů lístků na věž koupili pizzu a něco k pití a posilněni vyrazili tentokrát po svých zpátky do hotelu. Cesta byla dlouhá a pomalá díky pátečnímu zvýšenému výskytu návštěvníků Las Vegas. Po dobytí Stripu u kasina Belagio jsme shlédli další vodotryskovou šou, tentokrát na motivy americké hymny a pro nás již známou zkratkou jsme se vyhnuli Stripu a doputovali v jednu ráno na hotel. Teď jsou bezmála tři hodiny, tak že fotky až zítra.

[Show as slideshow]

Ráno jsme moc nepospíchali, protože nás čekala trasa o 100 mil kratší než včera. Zhltli jsme kontinetální fujtajbl snídani, napakovali motorky a vyrazili na pár mil po R66, která jako vždy skončila po pár mílích na dálnici. Tentokrát ale čtyřicítka (ne ta teplota ani blížící se věk spolucestovatele, ale dálnice) nebyla tak fádní jako vždy a nabídla nám poměrně zatáčkovitou cestu přes zalesněné kopce kolem Flagstaffu. Po několika mílích se vše ale začalo vracet do normálu nudné šedi dálnice, ale to už jsem sjížděli na Old Route 66 u města Williams, kde jsme napřed zastavili u motelu, který má bydlení vyřešené pomocí starých vagónů a lokomotiv, pak jsme vzali předražený benzín (za 20 dolarů jsme dostali o půl galonu méně, inu Shell je drahý všude) a nakonec zajeli do centra. Tak nějak jsme si představovali všechna města na R66. Úžasné stylové Route 66 centrum, většinou sice zaměřené na dárkové obchody, ale ta atmosféra neměla chybu a navíc je to místo, ze kterého vyráží vlaky směr Grand Canyon. Pobíhali jsme po městě a ubírali kapacitu našich paměťových karet a i platebních karet a fakt jsme si to užívali.

Po dostatečném nabažení a zaplnění i vyprázdnění různých karet jsme vyrazili dále, zase po Interstate 40 do dalšího vyhlášeného místa, Selingman, které prý sloužilo jako předloha pro Radiator Springs ve filmu Cars. Věc se má asi tak, že na jediné silnici vedoucí středem městečka je pár jak jinak než gift obchodů a to je vše. Faktem je, že jsou stylové (to znamená, že logo R66 je i na hajzlpapíru) a tradičně přeplácané, viz foto. Zase jsme trápili ty karty, z obou typů karet mizely kapacity (datové i peněžní) a po shlédnutí všech vyhlášených zajímavostí jsme vyrazili dále, tentokrát opravdu po původní R66.

Zapomněl jsem uvést, že přes krásné počasí, kdy do nás slunce pralo hned od rána, nás po celou cestu obveseloval jižní nárazový vítr, který jsme si bohužel docela užívali, neb jsme jeli na západ. Jeho vedlejším efektem byly ty známé chomáče uschlých keřů, co se převalují přes silnici, kdy sice nehrozí nějaké větší nebezpečí, ale když se takový chomáč namotá do kola, není to nic příjemného, což si vyzkoušel Jirka, protože ho to donutilo zastavit a obrat motorku z nachytaného sajrajtu. Já jsem o pár mil dál viděl, jak se malý vír a průměru tak pět až deset metrů motá po strništi a vyhazuje do vzduchu vše na co narazí a tak jsem zastavil, abych tu podívanou natočil. A vír se rozhodl, že mě nebude stát modelem a přehnal se přes silnici a místo, kde jsem stál. No držel jsem tlusťocha těžkýho co mě síly stačily a stejně se zdálo, že je motorka z papíru, jak s ní to malé větrné tornádo pohazovalo. Sesypalo se na mě kde co a když vše po pár sekundách pominulo, obral jsem motorku od všech nečistot tvořených právě těmi koulemi z keřů a mohli jsme vyrazit dále.

Dorazili jsem do místa zvaného Truxton, které ani Google neumí najít a zastavili jsme se u kdysi populárního hotelu Frontier, který je už také minulostí a je na prodej. 11 mil přes dalším městem Kingman jsme minuli velmi známou zastávku na Route 66, ale po pár desítkách metrů jsme se otočili a vrátili se na místo zvané Hackberry General Store. Bylo zrovna okupováno bandou dojčlandů a pak Harley klubem místních, kde mě jeden z nich upozornil, že jsem zapomněl vypnou zapalování „Hey man, switch off ignition. Thank you“. Koupili jsme si něco k pití, Jiří mě vyfotil s novou láskou a pokračovali jsme dále. Hned za touto zastávkou jsme najeli na asi už třetí rovinku, kde jsem si dal tu práci a pomoci označníku po mílích spočítal, že rovinka měla před deset mílí. Ubijejíci, ale tak to tady chodí a rozhodně to dnes nebyla ta nejdelší rovina, co nás čekala. Ty předcházející byly také o ničem, ale alespoň kus od cesty vedla železnice a bylo možné koukat na ty neuvěřitelně dlouhé soupravy, co po ní jezdí. Myslím že v předcházejícím dnu, tuším v Holbrooku, jsme zastavili na přejezdu a čekali, než vlak přejede. Dal jsem si tu práci a spočítal vagóny. Dvě motorové lokomotivy táhly přesně 110 vagónů a skoro na každém byly dva velké přepravní kontejnery (každý z nich má nosnost cca 30 tun). No stáli jsem tam fakt dlouho a je tu vše prostě obrovské :).

V Kingmanu jsme s ohledem na pozdní odpoledne vynechali všechny naše waypointy, protože se sem ještě budeme vracet a po občerstvení na čerpací stanici v Subway, kdy to obsluhující slečnu fakt nebavilo a trvalo přes pět minut, než nám jídlo připravila, jsme sjeli z Route 66 a vyrazili do pouště směr Nevada. Co se týká zdejší silnice 93, vidím to asi následovně. „Pane architekt, potřebujeme silnici z Arizony do Nevady, co vy na to? Hmm, a odkud si to tak představujete? No asi z Kingmanu, to je nejblíž. Fajn, doneste mě mapu. Jo, jo, už to vidím, podejte mě pravítko. Ok, tak tady máme Kingman a tady Las Vegas. Podejte mě tužku. Díky, tak se dívejte.“ A namaloval rovnou čáru. „Mistře, ale tady máme nějaký kopec a po padesáti mílích hory, to asi nepůjde. No tak dobře, těm kopcům tady uděláme dvě esíčka a ty hory nějak prokopejte a na to si najděte někoho jiného, já dělám jen rovné silnice.“ A tak si i stalo a prvních 50 mil jsme v podstatě jeli jen rovně. Každého, koho napadne jet někdy z Kingmanu do Las Vegas důrazně upozorňujeme, že tempomat je nutností, jinak vám zdřevění končetina, kterou budete plyn regulovat. My naštěstí jsme tempomatem vybaveni a tak jsme těch padesát minut v nelidském horku přečkali a pak jsem vjeli do velmi kopcovitého terénu, který už byl z pohledu jízdy zajímavý a těsně před Hooverovou přehradou jsme vjeli do Nevady. Po dalších dvaceti mílích jsme se ocitli na šesti proudové dálnici v Las Vegas a za pomocí nenáviděného Sygicu jsme přes obrat do protisměru nakonec přistáli u Wild Wild West Gambling Hall, což je herna spojená s klasickým pavlačovým motelem.

Napřed jsme oba protekli výlevkou vany v přidělené cimře a to co z nás zbylo se vydalo na Las Vegas Strip prozkoumat nejbližší okolí. Napřed jsme měli docela problém se přes všudypřítomné x prodouvé silnice vůbec na Strip dostat, ale nakonec se zadařilo, prošli jsem přes jednu hotelovou hernu a ocitli se na Stripu. Teď už oba víme, jak to vypadá, když něco svítí jak Las Vegas. Došli jsme až k hotelu Bellagio, před kterým je slavné jezírko s fontánou, kde se za různých melodií odehrává přestavení za pomocí vodotrysků. Zrovna, když jsme tam došli, začal ze všude přítomných reproduktorů halekat Gene Kelly cosi o tom, že je blbé počasí a on musí trsat v dešti a k tomu se různě vlnili proudy vody z mnoha trysek a to vše ještě skvěle nasvícené. Prostě Singin‘ in the Rain v opravdu parádní podobě, kloubouk dolů Bellagio. Pak jsme ještě prošli pár kasín, dokonce jsme objevili v dnešní době už zastaralé automaty typu jednoruký bandita a pomalu jsme se vrátili k našemu hnízdu pro další tři noci. Zítra nás čeká nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo severní Ameriky, tak že pokud to přežijeme, dozvíte se více za 24 hodin (asi dříve, protože dnes je tu už chvilku před druhou ráno). Tak že zase příště, Viva Las Vegas.

[Show as slideshow]

Ráno proběhla tradiční kontinentální snídaně – tousty, máslo, černá voda, které tady říkají káva. Pak proběhlo spojení s blízkými přes SMS nebo Skype a rutinní balení věcí do kufrů motorek. Vyrazili jsme směr jakákoliv pošta podle Sygicu a to samozřejmě skončilo nezdarem. Naštěstí jsem včera večer byl pro pití v nedalekém minimarketu kombinovaném s prádelnou a všiml jsem si nápisu United States Postal Office a tak jsme to zkusili tam s tím, že známky měli a snad to i někdy někam odešlou. Provozovatel asijského vzezření nás hned zneužil k tomu, abychom mu pomohli odtáhnou o kousek obrovský mražák. Tak jsme mu pomohli, ale asi by to dal sám.

Slunce pražilo od rána a předpověď atakovala 30 stupňů. Vyrazili jsem tedy na dnes poměrně krátkou etapu bez dalšího otálení a za pár mil jsme dali sbohem Novému Mexiku a ocitli jsme se na území indiánů kmene Navajo (jinak v Arizoně), kde jsem zastavili na nejbližším indiánském trading post, za účelem obhlédnutí jejich vlastní tvorby a nákupu upomínkových předmětů. Již tradičně převažovaly výrobky čínské provenience a dalších zemí a kromě původní keramiky, panenek a předmětů z kůže a peří i ostatní dreky nebyly zdejší.

Dosud se nám dařilo jet mimo dálnici, ale nápis road closed nás donutil opět naplout na Interstate 40 a jet co to dá. Slunce už pražilo slibované teploty, ale naštěstí jsem ho měli pořád v zádech a tak se to dalo ustát. Z dálnice jsme neplánovaně sjeli na odbočku na národní památku Petrified Forest, kde jsme ubrzdili naše půltunové stroje u návštěvnického centra spojeného s navalprachy částí a restaurací. Vzhledem k bídné snídani jsme se rozhodli posnídat pořádně, ale snídaně byly jen do 11:00 a to jsme o tři čtvrtě hodiny nestihli. Tak jsme si splnili další bod ze seznamu „co musíme v USA“, tedy dali jsme si Hot-dog. Když ho donesli, všiml jsem si hodin na zdi restaurace a došlo mě, že snídaně mohla být tradiční, protože jsme zase pokořili časové pásmo a je o hodinu méně (tedy o devět hodin méně než u vás čtenářů). Nu což, pojedli jsme a vyrazili na prohlídku parku.

Národní park Petrified Forest se rozkládá na území o rozloze 885 čtverečních kilometrů a nabízí snad největší koncentraci zkamenělého dřeva na zemi. Severní část parku, kde jsme za 5$ za motorku začali, ale zkamenělé dřevo neobsahuje, za to nabízí zkamenělé dutiny v mnoha barvách, které dohromady vytvářejí doslova celé moře. Painted Desert, jak se tato část nazývala, jsme objížděli jedinou cestou, která vede přes park a má necelých 25 mil. Zastavovali jsme na různých vyhlídkách a kochali se pohledy na přírodní úkazy. A slunce do nás pralo ve velkém stylu. V Arizoně, alespoň v této části, se nemáte šanci před sluncem kam schovat, nic zde neroste i přesto, že označení národní park může evokovat trávu a stromy, nic takového tu není, jen vyprahlá poušť. Působení slunce nás donutilo některé vyhlídky vynechat, ale Route 66 point jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Nenabízel skoro nic, jen zrezivělou karosérii starého vozu a připomínku toho, že tam kde vedou telegrafní sloupy kdysi vedla i původní Route 66. Postupně jsme se po velmi příjemné a klikaté silnici (tak by to bylo prima pořád) dostali až na konec prohlídky, kdy četnost zkamenělého dřeva vyvrcholila v částech nazvaných Long Logs a Giant Logs. Jeden takový Giant log jsme pro naše pravidelné čtenáře vyfotili, protože byl fákt óbrovský. Legrační bylo, že se samozřejmě v národním parku nesmělo na nic šahat, s ničím hýbat a nebo snad si kousek zkamenělého dřeva vzít, ale po opuštění parku a ujetí 20 mil jsme dojeli do města Holbrook, kde byla firma na zpracování zkamenělého dřeva, dekorace po městě ze zkamenělého dřeva, zkamenělé dřevo jako zátěž reklamních poutačů a tak dál.

V Holbrooku jsme zastavili u dnes již bohužel zavřeného motelu Wigwam, který byl v roce 2002 zařazen mezi Route 66 Historic Landmarks, tedy historické místa na Route 66 a je tvořen betonovými wigwamy, před kterými stojí historické vozy a celé to budí dojem, že je uvnitř každého někdo ubytovaný. Bohužel, už není, ale donedávna vše fungovalo. Každý wigwam nabízel klasické motelové ubytování, tedy jednu místnost z postelí a koupelnu s toaletou. Tak jsme, již docela hodně vyhřátí od slunce, z posledních sil, převedli pár okamžiků do digitální podoby a na nejbližší benzínce do sebe nalili cokoliv studeného.

Další zastávkou bylo město Winslow, kde je vyhlášený roh ulice z písničky Take It Easy skupiny Eagles. Nám normálním to zřejmě nic neřekne, ale v country písničce se zpívá něco o děvkaři, který myslí na sedm žen a tak dál a pak v jedné sloce zpívají Eagles, že stojí na rohu ve Winslow, Arizoně a tak obyvatelé Winslow vybrali ideální roh a na něj postavili sochu toho proutníka a každý se u ní fotí. Pro nás plus, že naproti tomuto rohu jsou dva obchody a tak jsme si v jednom pořídili rukavice na motorku bez prstů a v druhém zase nějaké ty upomínkové předměty.

Pak jsme vyrazili dále a zase napluli na dálnici, ze které jsme chtěli sjet a podívat se na obrovský kráter po dopadu meteoritu. První odbočka nás lákala na Meteor City a že máme sjet hned jak to půjde a my jsem tedy sjeli a po pár set metrech silnice končila a z Meteor City se vyklubal zdevastovaný a zavřený navalprachy obchod rudokožců. Zklamáni jsme znovu napluli na dálnici a po pár mílích už odbočka ke kráteru vypadala slibně a tak jsem sjeli a na křižovatce jsme se vydali směr kráter. Po padesáti metrech jsem ale brzdili, protože nějaká chytrá hlava nechala u krajnice ceduli, že kráter se zavírá v pět a bylo za čtyři minuty pět a kráter šest mil daleko. Jiří trefně poznamenal, že by ho zajímalo, jak se takový kráter zavírá, ale nedalo se nic dělat a tak jsme pokračovali dál do města Winona, okouknout Winona bridge použitý ve filmu Forest Gump. Dále jsem míjeli Twin Arows Trading Post, jehož poutače v podobě dvou obrovských šípů zapíchnutých do země si zahráli v tomtéž filmu a nakonec jsme přistáli ve městě Flagstaff, kde nás mile, až moc roztomile, ubytoval recepční Motelu Super 8. Dali jsme si ve vedlejší restauraci něco málo k večeři, kterou nám donesl milý, až moc roztomilý, Tony. Pak jsme vyplenili sousedící čerpací stanici (nealko na zítřek, trochu piva a něco na zub) a pro jistotu jsme se uchýlili do bezpečí pokoje motelu. Zítra nás čeká Monument Valley, tedy cesta tam asi tak dlouhá jako dnešní celá etapa (214 mil) a zpátky a zase nám slibují sluneční peklo na zemi. Tak snad zase zítra.

[Show as slideshow]

Ráno jsme vstali tak nějak normálně, ale s vědomím, že nás čeká možná nejdelší etapa. Jiří ohleduplně našel nejbližší Starbucks, ve kterém jsme symbolicky posnídali tvarohový koláč a samozřejmě kávu a čokoládu a vyrazili za nejbližším bodem dnešní etapy.

V roce 1974 dostala část umělecké skupiny Ant Farm nápad zakopat čumákem dolů deset automobilů značky Cadillac uprostřed pole. A tak vzniklo umělecké dílo zvané Cadillac Ranch, které se dochovalo až dodnes (pravdou je, že v roce 1997 bylo přesunuto o dvě míle, ale to není podstatné). Auta byla postupně přemalovávána na různé barvy, např. po smrti jednoho z autorů byla všechna auta přemalována na černo. Aktuální barva je zelená, ale zelenou jako základ je třeba vytušit, protože kolem aut se válí hromady sprejů a každý kdo přijde se může barevně vydovádět, i Jiří to vyzkoušel :). Obešli jsme všech deset aut několikrát, nafotili co se dalo, nechali se vyfotit a pokračovali v cestě.

Cesta byla velmi podobná té včerejší, po čtyřproudové Interstate 40, s rovnými dlouhými úseky, tempomat na 65 mílích, jsme uháněli dále a dále na západ. Po hodině a půl u města Adrian, stále ještě v Texasu, jsme sjeli z dálnice na kousek R66, která vedla městem a hned na konci města nás čekal významný mezník naší cesty. Dorazili jsem k tzv. Midpointu, oficiálnímu středu R66, tedy místa, ze kterého je to do Chicaga i LA stejně daleko, tedy přesně 1139 mil. Netušíme, podle jaké verze R66 to je počítáno, ale kdo by se zabýval maličkostmi. U Midpointu je stejnojmenná stylová kavárna, kde jsme tradičně posnídali a posilněni vyrazili zpět na dálnici směr západ. Za půl hodiny jsme dorazili na hranici Nového Mexika a nebojácně postavili motorky do odstavného pruhu za účelem pořízení digitálních otisků. Tím jsme se rozloučili s Texasem a po novomexické dálnici uháněli dál.

Poutač na automuzeum nás přinutil sjet z dálnice do města Santa Rosa a Jiří v roli navigátora trefil umístění napoprvé. Přivítala nás výřečná paní s tím, že o autech věděla prd, ale znala cenu vstupného a to z nás hned vycucla. V prostorné hale bylo na třicet amerických aut různého typu a doby a rozhodně to stálo za to. Když jsme se blížili ke konci prohlídky, kapky deště dopadající na střechu muzea nás donutili vyběhnout ven a zkontrolovat stav. Ano, pršelo a to docela vydatně a nebyl to poslední déšť tohoto dne.

Ono s tím počasím v Novém Mexiku se to má asi tak. V zásadě je zde krásně, blankytně modrá obloha, sem tam bílý mráček jak v titulcích od Simpsonů. Krajina je v podstatě rovná, žlutá vysušená tráva, sem tam nějaký keřík. Mezi tím vším plují gigantické černé mraky, ze kterých až na zem sahají proudy vody a vypadá to, že chybí jen málo pro založení tornáda. Na to je na(ne)štěstí země ještě příliš studená. Vskutku parádní podívaná, v případě, že se takový mrak nachází mnoho mil od vás. Horší je to, když se dostanete do jeho blízkosti. První útok jsme v pohodě přečkali právě v muzeu aut a po pár minutách jsme mohli zcela v suchu pokračovat. Ale druhé setkání bylo o to horší. Dvacet mil před dnešním ubytování v Alburquerque nás dálnice, která se nezvykle začala vlnit nahoru i dolů a místy i docela zatáčela, nemilosrdně poslala do středu takového mraku. Přes kapky na helmě i štítu nebylo vidět, přes množství vody na silnici nebylo vidět pruhy a do toho se přidaly kroupy, které při nárazu na haryky skoro přeřvávaly zvuk motoru. Jiří svědomitě zavelel pomalou jízdu, já bych se tomu snažil ujet, ale kdo ví, jak by to v tom množství vody dopadlo. Jakmile se situace trochu uklidnila, sjeli jsme z dálnice na předměstí a pokračovali už za sucha dalších třináct mil do motelu.

Motel je velmi pěkný, za příplatek pět dolarů jsme dostali ubytování v přízemí a před vchodem máme motorky. Jídlo jsme si obstarali v pizzerii Little Caesare a po zkonzumování nemalých porcí jsme dnešní den zakončili. Zítra nás čeká také poměrně dlouhá cesta na hranici s Arizonou, do města Gallup, ale o tom až v příštím článku.

[Show as slideshow]