|
|
Ráno začalo velmi akčně, probudilo nás bouchání na dveře řidiče Jáji s dotazem, zda nám nechybí nějaký batoh. Ujišťujeme ho, že je vše OK. Po chvíli, když člověk trochu procitne, zjišťujeme s Petrem, že mě chybí malý batoh a jemu také, což nevěstí nic dobrého. Tak jdu za Jájou, že nemám batoh. Tak mě vede k palmě, za kterou se krčí můj batoh a že mám zkontrolovat, jestli mě něco nechybí. Vše bylo na svém místě až na jednu drobnost a to bylo cca 15.000 rupií. Byli to slušní zloději, že tam nechali pas a karty, to by byl větší problém. Petr dopadl dobře, protože mu vzali tašku s toaletními potřebami a nechali elektroniku, o kterou neměli zájem. Nu což peníze jsou fuč a ani nemá smysl dál to řešit, protože by se peníze stejně nenašli, tak se jde na snídani. Během jídla dorazila místní motohlídka, a že se musí sepsat protokol. Marně jsme jim vysvětlovali, že je to zbytečné protože nevěříme, že se něco najde. Pravidla jsou pravidla, tak nakládáme naše dodávky a první zastávka je na policejní stanici, kde sepisujeme protokol. Po hodince je vše podle jejich představ a my můžeme pokračovat v našem programu. Rád bych podotknul, že policisté byli velmi příjemní a vstřícní. Co z toho plyne? Že na Srí Lance se spí velice dobře, protože nás vykradli při spánku.
Teď už opět jedeme podle plánu a vydáváme se cestou do dalšího archeologického naleziště. Tím je bývalé královské město Polonnaruwa. Opět platíme 3.250 rupií a nejdříve naše kroky vedou do muzea, kde se s městem seznamujeme. Ve své době to bylo velice honosné. Po nabrání teoretických znalostí se vydáváme prozkoumat, co z města zbylo. Není toho mnoho, většinou kamenné základy, nějaké ty ornamenty a z královského domu i několik podpěrných sloupů.
Na jedné ze zastávek si dáváme kokosové mléko. Místní žena zkušeně mačetou odsekává špičku, dělá v ní otvor a vkládá brčko na pití. Není to vůbec špatné. A až se dopije, tak vám ho rozsekne na polovinu a vyrobí ze skořápky lžíci a můžete vydlabat dužinu.
Když se nám podaří najít bazén ve tvaru lotosového květu a po něm ještě o něco větší bazén, kde se údajně koupal král a ještě 400 dívek, tak se s Polonnaruwou loučíme. Čekají nás ještě cca dvě hodiny jízdy. Po chvíli jízdy, přejíždíme na jednopruhovou silnici. Pokud potkáte v protisměru auto tak se sníží rychlost na minimum, zajede se jedním kolem do šotoliny vedle cesty, což udělá i druhý vůz a vyhnete se. Ve tmě už zde moc aut nejezdí, tak toho uhýbání nebylo mnoho. Skutečně za dvě hodiny jsme na ubytování v Sigiriya. A teď už jen večeře, pokec a na kuťe.
Po propršené noci nás ráno opět vítalo slunce. Dnes nás nečekal žádný dlouhý přesun, tak jsme si užili spánku až do sedmi hodin. Na snídani nás čekala vaječná placka a tousty. Po této snídaní nastupujeme na lehko do našich dodávek. První zastávka nás čekala v Mihintale. Odevzdali jsme 500 rupií, což nám umožnilo opět vystoupat po spoustě schodů až k bílé stúpě. A aby byl level ještě vyšší, tak zde se chodí naboso nejen do chrámů, ale už na cestách, které k těmto posvátným místům vedou. Písek byl jemný tak to šlo. Prvně se vydáváme na rozhlednu, tam vede cesta po skále a schody jsou jen naznačeny, cestu jistí zábradlí z trubek. Po této trochu akční cestě se dostáváme na vrchol, ze kterého je krásný výhled do okolí. Po chvíli kochání se vydáváme zpátky, protože se vyhlídka pomalu plní. Další cesta vede k bílé stúpě, kde je modlitebna s Budhou. Což není nic divného, protože hlavní náboženství na Srí Lance je buddhismus. A další cesta v tomto místě vedla k soše Budhy. S Budhou byste se neměli fotit, ale nejhorší provinění je se otočit k Budhovi zády. Ještě navštěvujeme místo kde bývala uložena jedna z nejcenějších budhistických reklivií, budhova stolička ( zub ). Pak už jen návrat po schodech dolů k našim dodávkám a přejezd do archeologického naleziště.
V Anuradhapura saháme hluboko do kapsy, protože po nás chtějí 3.250 rupií. Začínáme v muzeu kde se nesmí fotit a seznamujeme se s budhistickými symboly vytesanými do kamene. A pokračuje ke stúpě, která ve své době byla třetí největší na světě a na prvním místě ve výšce ve stavbě, která je z cihel. Pokud před stavbou existuje měsíční kámen, což jsou takové oblouky před schody je nutné se vyzout. A rozpálené kameny vás nenechají stát dlouho na místě. Uvnitř je ležící Budha, údajně pozice před smrtí. Po obejití celé stavby se přesouváme k další podobné stúpě. Zajímavostí je, jak se mění doba. Před modlitebnou je mnich u stolu a před ním stojí notebook. Také nám píše adresu na Facebook, že mu můžeme poslat fotky když jsme si ho fotili. Opět jsme si to pěkně obešli dokola. Další zastávka byla opět u stúpy vedle které rostl druhý nejstarší a nejposvátnější strom na světě, který byl darován v počátku budhismu. Nejstarší se nachází v Indii. Po této zkušenosti s budhismem se vracíme do naší ubikace. Teď už jen večeře a na kuťe.
Den začal velice krutě a to budíčkem ve čtvrt na sedm. Ospalý se přesunuji na snídani kde ožívám. Švédské stoly byly plné samých dobrot. Přes kuřata, fazole, palačinky, placky, vajíčka, tousty až po sladké různých druhů. Po posilnění jídlem, které bylo pikantní, nakladáme naše dvě dodávky a vyrážíme směr Pinnewalle, kde bude první zastávka. Jízda v levém pruhu je velmi podobná té v Indii, kdy větší auta mají přednost před menšími. Předjíždí se stylem dvakrát zatroubit a jde se na to. Protijedoucí motorkáři přibržďují nebo končí na krajnici. Pro Evropana by to byl pěkný adrenalin.
Dvě a půl hodiny a zastavujeme. Před námi je sloní sirotčinec. Kupujeme lístky každý za 2.500 rupií, což se dělí 6.50 na koruny. Podle Hanky se z toho stala velice komerční záležitost, což se i potvrdilo. Prvně se vydáváme k řece, kde je koupání slonů. Početné stádo dospělých a slůňat se pěkně rochnilo ve vodě. Sestoupili jsme až ke břehu s davem dalších lidí, kde jsme je pozorovali a fotili. Vedle řeky je terasa s výhledem, kde jsme se za pár minut pěkně uvelebili do sedaček, objednali Coca Colu a šrumec v řece jsme pěkně pozorovali z výšky.
Malá vsuvka, místní domorodec, mi četl z ruky a prý se příští rok ožením, píši to sem jen proto, abych si mohl tuto věštbu připomenout a potvrdit nebo vyvrátit.
V pravé poledne byla další atrakce a to vyhnání slonů z řeky, prohnání městem a zavření do výběhu. Karty se opět plní bity. Teď máme ještě přes hodinu čas, než začnou krmit slůňata. Přecházíme od řeky do sirotčince a cestou nás místní naháněč poslal do manufaktury, kde vyrábí ze sloních exkrementů (takto česky to bylo napsáno na zdi) papír. Místní průvodkyně nám popisuje postup této výroby, kde je na konci 100% přírodní papír. Je dokonce i v různých barevných variacích. My dále pokračujeme na slony. Procházíme celým areálem, mají tam krásný výběh pro dospělé, malý pro slůňata a ošetřovnu, kde právě léčí nějakého slona. Ve čtvrt na dvě začíná další šou. Krmení mláďat mlékem z velkých lahví s dudlíkem. Opět několik autobusů se nahrnulo na jedno místo. Zřízenci přivádí dvě mláďata, kterým přivazují na nohy řetězy, které jsou spojeny s okem v betonové zemi. Někteří lidé se prodírají ku předu s lístkem v ruce, kterým nad hlavou zuřivě gestikulují. Jak jsme pochopili, koupili si lístek, že se můžou vyfotit jak napájí slona. Po této atrakcí se opět vracíme k autu a pokračujeme dále k našemu ubytování, které je v Anuradhapura.
Cestou děláme pauzu v Yapahuwa, což jsou zbytky pevnosti v džungli. Jak už to tady bývá zvykem, jedná se o navalprachy akci. Tentokrát jen za 1.000 rupií. Vydáváme se na vrchol kopce po velice příkrých schodech, kde cestou vidíme kamenou bránu a zbytky pevnosti. Skupina se dostala až na vrchol, kde byla stúpa. Děláme rychlé foto, protože zjišťujeme že se blíží bouřka. Náš naivní odhad, že máme tak deset minut brzy vzal za své. Promočeni sestupujeme dolů k našim vozům. Nasedáme a jedeme dále.
Za hustého deště a tmy dorážíme v sedm hodin na ubytování. Už na nás čekali s večeří, bylo to kuře s rýží plus ovoce. A teď už jen na kuťe a zítra se projedeme po okolí.
Pokud na letišti čekáte déle, než čtyři hodiny, máte nárok na jídlo zdarma. Nás čekalo hodin sedm. Po probdělé noci obcházíme dvě restaurace, kde nám na voucher něco dají. S Petrem, což je můj spolubydlící, vybíráme mezi bagetou a vaječnou omeletou. Volba padla na to druhé, protože věříme, že to bude čerstvější. Omeleta tak z jednoho vejce zaplňuje dno talíře a za chvíli i dno naše. Zapíjíme to anglickým čajem a následně se přesouváme na gate A10, kde nalézáme zbytek naší skupiny. Všichni nastupujeme opět do Boeingu 777-300 tentokrát specifikace ER. Toto však bylo modernější, mělo větší obrazovky a dokonce reagovali na dotek. U předchozího letu byly obrazovky, také dotykové, ale musely se přemlouvat.
Po čtyřech a půl hodinách dosedáme na letišti v Colombu na Srí Lance. Zde se necháváme odbavit na imigrační přepážce. Po chvíli, já teda po delší, protože tiskárna odmítala spolupracovat, už máme všichni v pasech nálepku a jsme vpuštěni do země. Teď ještě menší adrenalin, jestli s námi dorazily i zavazadla. Každý se svého dočkal, a proto se přesouváme do další fáze čekání. Tentokrát je to čekání na skupinu „A“, která letěla přes Istanbul a technicky si zastavila na Maledivách. Po hodině a půl se všichni zdárně setkáváme a vytváříme kompletní skupinu, která má třináct členů a celé to vede Hana.
Na letišti ještě směňujeme rupie a vydáváme se na pospas naším řidičům, kteří se jmenují Jája a Kosa. Píši to foneticky, jejich jména v originále se jistě budou psát jinak. Počasí je teplé kolem 30 stupňů s vysokou vlhkostí. Je to, jako když vlezete do prádelny. Po půl hodině celkem klidné jízdy parkujeme v Negombu, kde máme první ubytování. Jedná se o takový penzion s pár pokoji. Teče zde i teplá voda a je zde sprcha, takže luxus. Hned za ubytováním je písečná pláž a moře. Po úmorné cestě, která trvala z Brna do Negomba 28 hodin, se převlékáme do plavek a jdeme se koupat. Voda je zde opravdu teplá, protože já jsem tam vlezl bez osmělování. Pěkně jsme si užívali vln a západu slunce. Zde už je v 18 hodin tma.
Večer nás čekalo ještě překvapení v podobě večeře o čtyřech chodech. Od předkrmu, přes polévku, hlavní chod až po zákusek. Jídlo bylo pikantní, ale ne příliš ostré. Naštěstí 🙂 A pak už jen dohnat spánkový deficit a zítra hurá na slony.
 Sice to do našeho konceptu stránek moc nepatří, protože této dovolené chybí dvě kola, ale možná to bude inspirovat další lidi.
Pokud pominu balení, tak každá vzdálenější dovolená začíná přesunem na letiště. Tentokrát se odlétá v rozumný čas 15.50 a nemusím zneužívat dobroty kolegů kvůli odvozu. Je sobota ráno, cesta autobusem Fun&Relax po dálnici pěkně ubíhá a po jednom filmu zastavujeme na nádraží na Florenci. Zde je hodina času, než přijede další spoj, který jede do Chebu a cestou zastavuje i na letišti Ruzyně, po novu Václava Havla. Toho využívám k naplnění dna v nedaleké bagetérii. Vše jede krásně na čas a ve 13 hodin vystupuji u odletové haly. Využívám volných přepážek a v klidu se odbavuji. Ve 14 hodin má naše skupina „B“ sraz u velkých oken, kde nám zástupce cestovní agentury předává trička a udílí pokyny. Zde se také seznamuji se zbytkem skupiny. Jedná se o starší manžele, dvě starší paní a chlapíka lehce staršího než jsem já a to by měl být můj parťák na pokoj. Skupina „A“, která se přihlásila dříve, letí jiným spojem a využívá Tureckých aerolinií. Zítra bychom se měli sejít na letišti v Colombu.
Kontrola se také obešla bez nějakých větších problémů. Mě pouze počítač vylosoval, aspoň tak mi to vysvětlili, na osobní prohlídku. Musel jsem sundat boty, které projeli rentgenem. Naštěstí nemají detektor na chemické zbraně. A pak už nás jenom spolkl Boeing 737-300, aby nás za necelých šest hodin vyplivl v Dubaji. Let hrozná nuda, ale nějaký ten film a jídlo to trochu vylepšilo. Teď už se jen pokusit trochu usnout a v osm hodin místního času poletíme směr Colombo.
jak už to na závěr bývá, tak napíši něco pro statistiky :
| Milwaukee – HD Museum |
Chicago |
237 mil |
| Chicago |
Springfield
|
205 mil |
| Springfield |
St. Louis
|
128 mil |
| St. Louis |
Lebanon |
193 mil |
| Lebanon |
Tulsa
|
280 mil |
| Tulsa |
Oklahoma City
|
131 mil |
| Oklahoma City |
Amarillo
|
287 mil |
| Amarillo |
Albuquerque
|
306 mil |
| Albuquerque |
Gallup |
175 mil |
| Gallup |
Flagstaff
|
214 mil |
| Flagstaff |
Monument Valley |
357 mil |
| Flagstaff |
Las Vegas
|
290 mil |
| Death Valley |
Las Vegas |
308 mil |
| Las Vegas |
Barstow
|
356 mil |
| Barstow |
Los Angeles |
175 mil |
Celkem na motorkách : 3642 mil
Plus autem LA – SF cca 650 mil
Jeden den je na San Francisco málo a tak jsme to omezili na ty nejprofláknutější atrakce. Ráno v 7:15 jsme na lačno vyrazili z hotelu směr Pier 33, kde jsme měli být půlhodiny před vyplutím spoje na Alcatraz. Za hodinu a čtyři kilometry jsme v představě malé bárky a maximálně desítek lidí dorazili do přístavu, kde těch lidé bylo na dvě stovky a místo bárky byla přistavená třípatrová loď. Vyměnili jsme voucher za lístky a poslušně se zařadili do fronty podobně kroucené jako na imigračním při příletu do USA. Ale naštěstí to probíhalo výrazně rychleji, zvláště když jsme odmítli společné foto, kdy vás vyblejsknou se zeleným pozadím (tím myslím ten lajntuch za vámi, ne zelený zadky) a pak za vás naroubují fotku ostrova a za dva exempláře pak chtějí nesmyslných 22$, a za půl hodiny, přesně na čas v 8:45 jsme vypluli a za zhruba patnáct minut jsme přistávali u kdysi nejpřísněji střežené federální věznice (1934-1963). Do povědomí lidí se Alcatraz dostal hlavně díky dvěma filmům – prvním byl Útěk z Alcatrazu, který rekonstruoval předposlední útěk z věznice v hlavní roli s Clintem Eastwoodem a druhý je komerční trhák líbivý na oko a jinak zcela nesmyslný a to Skála (Connery a Cage). Že Connery nemohl nikdy zdrhnout jsme si ověřili, protože všechny páky pro otevření jsou zabedněné až na jednu a ta je za sklem. Možná ale páky pro otevření cel zabezpečili až po shlédnutí filmu, aby jim Connery příště nezdrhl.
Zpátky k přistání. Loď se pomalu zbavovala cestujících a my jsme toho využili a zakoupili si něco k snídani v bufetu na lodi. Předražený sandwich jsme pak z úctou jedli velmi pomalu, protože každé sousto bylo alespoň za čtvrťák. Jako poslední jsme opustili loď , prodrali se davem, který poslouchal koktavého speakera v uniformě, který dav informoval, jak to na atrakci chodí a vyrazili jsme vzhůru z přístaviště rovnou do největší budovy zvané Cellhouse, kde jak název napovídá, byly právě cely a samotky. U vstupu se nám žoviální správce snažil vnutit sluchátka pro audio tour a i když jsme ho ujistili, že naší řeč určitě nemá, poslal nás za kolegyní, která se nám snažila sluchátka narvat na uši. Po několika zopakování, zda je to nezbytně nutné, pochopila, že ty sluchátka fakt nechceme a mohli jsme jít dál. Tím, že jsme předběhli dav v přístavu a nebyli jsme řízeni jako ovce podle hlasu ve sluchátkách, se nám naskytla možnost být ve všech dostupných částech ostrova první nebo mezi prvními a tak jsme si vše náležitě a v klidu vychutnali – cely, samotky, jídelnu, office, návštěvní místnost, knihovnu, kontrolní místnost, kancelář ředitele a pak to stejné venku, tedy zbytky domu ředitele, nejdéle fungující maják na západním pobřeží USA, vodní věž, starou a novější budovu, kde muklové pracovali, sklad a zbytky klubu důstojníků z dob, kdy Alcatraz nebyl vězením, ale vojenskou pevností. Ve správní budově jsme unikli filmu o historii věznice a celého ostrova a skoro v prázdné lodi jsme se vraceli zpět na pevninu.
Pak jsme zamířili na sever a prošli jednotlivé mola až jsme uzřeli ponorku a šli ji blíže zvěčnit. Vedle ní byl vstup do Museé Mécanique, kde byly k vidění desítky herních automatů od historických až po ty modernější (PacMan :)) a podobně a to nám učarovala natolik, že jsme s kapsami plnými čtvrťáků přes půl hodiny pobíhali a hráli co se dalo – a ono se dalo, protože všechny ty archaické stroje byly funkční. Nejvíce jsme oba naházeli do různých variací na pinball. Dostatečně vyřáděni jsem pokračovali dál do ulice Taylor, kde byl naším cílem poslední obchod Route 66. Nabízel to stejné jako ty předchozí a tak jediné, co nás oslovilo byly desítky replik různých plechových tabulek, ale vědomi si váhového limitu v letecké přepravě jsme mohli jen koukat.
Kousek od obchodu byla konečná Cable Car, těch známých historických tramvají (ale jedná se vlastně o pozemní lanovku) a vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu ze dvou jednosměrných linek, na kterých se musí na konečné vůz ručně otočit na malé točně, nemohli jsme si tuto atrakci ujít a než vůz otočili, byli jsme majiteli lístků na jednu jízdu a už jsme se soukali do vozu. Sice je možné různě viset na stupínkách kolem vozu, ale my jsme si sedli dovnitř a po chvilce čekání na zaplnění cestujícími se vyrazilo. Uprostřed přední části stroje šlapal jeden z obsluhujících na jakýsi pedál a tahal za dvě obrovské páky a vzadu mu pak z kopce pomáhal další mašinfíra a střídavě točil vší silou pákou, zřejmě tak vůz dobržďoval, nebo spíše aretoval na lano, které je v zemi mezi kolejemi a vůz pohání. Byl to koncert a jízda po neskutečně prudkých ulicích San Francisca byla opravu ojedinělým zážitkem, který si mohou obyvatelé užívat už od sedmdesátých let 19. století. Dojeli jsem až na konečnou, kde bylo neskutečné množství lidí, čekajících na svezení. Prostě jsme to vyhmátli a ušetřili spoustu času. Vrátili jsme se již známou trasou z předchozího večera do hotelu (bubáci ve dne nebyli v tak hojném počtu, tak že jsme to zase vzali přes zakázanou oblast).
Po chvilkovém odpočinku a on-line zaplacení poplatku za Golden Bridge jsme sedli do auta s jasným cílem, přejet přes Golden Bridge, pak se po něm projít a z okolních vyhlídek se pokochat a napráskat co nejvíce digitálních otisků. To se celé podařilo na výtečnou a spokojeně jsme se zase přes most vraceli zpět za účelem zdolání Russian Hill, legendární klikaté cesty z prudkého kopce dolů (hráči hry Driver ví, o čem je řeč). Nenáviděný Sygic se tentokrát nemýlil a na konci Lombard Street jsem vyjeli na Russian Hill a sjeli world crookedest, tedy světově neklikatější, ulici dolů za cvakání fotoaparátu desítek turistů po obou stranách ulice. Tím byla mise San Francisco splněna a vrátili jsme se do hotelu na skok, abychom vyrazili do Japonské čtvrti, kde jsem povečeřeli nikoliv suši, ale kupodivu indické jídlo. Se zaplněnými žaludky a další porcí kilometrů v nohách jsme se vrátili finálně do hotelu na závěrečnou noc v USA.
Zítra po poledni místního času již sedáme do letadla směr L.A. a z L.A. pak na náš „stařičký“ kontinent a do naší malé zemičky a proto se obávám, že toto je poslední „on-line“ příspěvek. Za všechny hrubky, překlepy a chybějící znaky se tímto omlouváme, přece jen to smolíme jen na mobilu. Děkujeme všem čtenářům, kteří si našli čas a sdíleli s námi naší cestu, nebo alespoň jednou zanechali svoje reakce u článků a snad někdy příště v jiné zemi, na jiném kontinentu, při cestách za poznáním světa a sebe sama.
A možná to nebylo úplně jasné, ale moc nás mrzí, že jsme u toho nemohli být a tak tedy Vše Nej, Láďo, k Tvým narozeninám….
A pro ostatní na vysvětlenou, Láďa měl krásných 43 let…
Ráno jsme pohrdli instantní kontinentální snídaní a hned vyrazili na cestu. Cílem byl národní park Yosemite, ke kterému jsme to měli na zdejší poměry poměrně blízko, kolem sta kilometrů. Před vjezdem do parku jsme podruhé doplnili nádrž našeho velmi žíznivého auta a za chvíli jsme už byli o tradičních dvacet dolarů chudší. Po odpovědi na otázku odkud jsme, jsme kromě účtenky, prospektu a mapy parku dostali i slovo ahoj s americkým přízvukem a vydali se poznávat krásy parku. Podobně, jako v tom předchozím, to je o najetí mraky mílí, až dostáváme pocit, že to celé provozují místní čerpací stanice. Jakmile jsme se dostali do vlastního údolí po projetí nedlouhého tunelu a před tím těch mnoha mil, objevil se opravdu dech beroucí pohled na údolí, až kýčovitě doplněný o jeden z vodopádů. Postupně jsme pak putovali až na samí konec údolí a zastavovali u různých výhledů na krásy zdejší přírody. Na konci údolí je takzvaná Yosemite Village, což kromě kina, kde se promítá film o parku a poštovní stanice není nic jiného, než několik navalprachy zařízení, podobně jako všude. Za touto jistě ziskovou vesničkou pak vedla cesta k druhému vodopádu, který právě nad vesnicí padá z velké výšky okraje všude kolem tyčících se skal. K místu dopadu, až na úroveň dna údolí, kam se voda dostane třetí kaskádou to bylo čtvrt hodiny příjemnou procházkou. I když byl dnes klasický kalifornský pařák, teplota v parku byla pod dvacet stupňů a tak se nám šlapalo v pohodě. U dopadu vodopádu to vypadalo jak na setkání paparazzi, desítky lidí s objektivy různých zařízení namířenými na stejné místo. I my jsme se přidali a po dostatečné dávce převodů zachycených obrazů do nul a jedniček jsme se vydali zpět na parkoviště a vyrazili směr San Francisco.
Cesta byla ze začátku příjemná, dokud jsme nevyjeli z národního parku, pak už byla jen dlouhá a úmorná. Zastavili jsme u bezejmenné restaurace a posilnili se čtvrtlibrovým hamburgrem a pokračovali dále. Asi sto kilometrů před San Franciskem si za volant sedl Jiří a po hodině a půl nás bezpečně dovezl až před hotel. V recepci se nás ujala postarší asiatka naučeným profesionálním přístupem. Hodila na recepci mapu a fixkou začala zaškrtávat, kde že se co nachází a kam se máme zajít podívat. Také propiskou zaškrtala část jedné ulice s tím, že tam nemáme raději chodit. Bylo kolem deváté a my jsme chtěli ještě dnes něco vidět ze San Franciska a tak jsme se vydali k méně známému mostu Bay Bridge, který měl být nasvícen hromadou led světel a každý večer přehrávat světelnou show. Samozřejmě jsme vyrazili přes tu zaškrtanou oblast a to bylo něco. Na všech reklamních letácích a propagacích San Franciska nějak zapomněli na Eddy street, na jejímž rohu s Polk street jsme ubytováni, protože to co jsme na ní potkali a čemu jsme se museli vyhýbat bylo neuvěřitelné. Bratislavská ulice večer je proti tomu sbor vídeňských chlapců. Žebráci, fetoši, ožralci, houmelesáci, to vše z drtivé většiny v černé verzi, smrad, bordel, no něco neuvěřitelného. Po přežití Eddy street a 3,5 kilometrech jsme se objevili u přístaviště s výhledem na most. Ale bylo již těsně před desátou a most jen tak v klidu poblikával, žádná světelná show se nekonala. Trochu zklamáni, ale spokojeni s výhledem na noční přístav jsme se vydali zpět a zase přes tu odpornou ulici, kde se do nás pár individuí pustilo, ale přešli jsme je bez povšimnutí a dali nám pokoj. Už jsme také chápali, proč většina domů má u vchodových dveří mříže a proč se do hotelu dostaneme jen výtahem, k němuž nám cestu dálkově otvírá ta milá recepční. Výtah nás vyvezl do třetího patra, kde jsme po pavlači došli k pokoji. Máme zde nádherný výhled právě na tu ohavnou ulici a tak na sebe nenechalo divadlo dlouho čekat a kolem půlnoci za nebývalého řevu se to uprostřed ulice mydlilo hlava nehlava. Až kolem jedné to přijeli rozpustit městští policisté a pak už se dalo v klidu spát.
Přes všechny snahy a brzké stávání, rychlou snídani a super rychlé balení, jsme zase napluli na dálnici 405 až po osmé, což mělo za následek další utrpení na pěti proudech dálnice směr sever v LA. Později jsme využili pruh pro dvě a více osoby v autě, který jede přece jen o něco rychleji, protože 95% aut má posádku tvořenou pouze řidičem a to jim stejně ty čtyři zbývající pruhy nestačí. Po hodině a 13 mílích jsme se vymotali z nejhoršího a konečně rozjeli směr severovýchod a napojili se na dálnici 5, která vede pohořím na severu od LA. I když jsme jeli po dálnici, výhledy byly velkolepé a docela jsme si to užívali. Ale po přejetí pohoří, jehož název jsme nezjistili, následovala klasická nudná rovinka. Před Bakersfieldem jsme najeli na silnici 99 (asi jako naše slavná D1) a v Bakersfieldu pak zastavili na kafe u Starbucks. Posilněni jsme pokračovali a kolem jedné hodiny jsme byli zase o dvacet dolarů chudší u vjezdu do národního parku, ke kterému jsme přijeli od města Visalia.
Národní park Sequioa se rozkládá na ploše 1 635 čtverečních kilometrů, sousedí s dalším parkem Kings Canyon, na jeho území je největší hora Spojených států (kromě Aljašky), Mount Whitney (4 417 m), která má zasněžený vrcholek i přes teploty 30 stupňů u vjezdu do parku a 19 stupňů v nejvyšším turistickém bodě. Parkem vede nádherná silnice, která se ale hodně kroutí, zvláště pak ze strany od města Visalia a dovede Vás až do výšky nad 2000 metrů. Mít motorky, jásáme a asi zažijeme pověstnou nirvánu, takhle to bylo jen prima svezení v autě, ale zase na druhé straně platí zde v některých úsecích celoroční nebezpečí potřeby sněžných řetězů, tak že jsme alespoň neriskovali.
Park nejvíce proslavily lesy sekvojovců obrovských včetně stromu generála Shermana, jednoho z největších stromů na Zemi a to byl náš hlavní cíl pro dnešek. Aby nám nezůstala huba otevřená dokořán, začali jsme zlehka u Giant Forest Muzea, které jsme prolétli a vydali se na kratičký trail s názvem Big Tree, který neměl ani dvě míle. Prošli jsme kolem mnoha opravdu gigantický stromů, ať už rostoucích či vyvrácených a až při pokusech narvat celý strom do záběru nebo při porovnání postavy u kmene s vlastní mohutností a velikostí kmene vám teprve dojde, o jak obrovské a vskutku nádherné stromy se jedná. Po krátké procházce jsme pokračovali za vrcholem dnešní výpravy a po pár mílích už byla odbočka na parkoviště, ale jen pro tělesně postižené, ostatní museli další dvě míle, i když ukazatele tvrdí jen půl míle a pak osm set metrů dolů z parkoviště k Tomu Stromu. Dolů to šlo samo, ale zpátky se někteří návštěvníci chytali za srdce, zvláště ti ryze američtí funěli jak parní stroje. Dole bylo poměrně dost lidí a takový chaos, že jsme napřed za Ten Strom považovali úplně jiný, ale pak se vše vyjasnilo a najednou tam byl On, strom generála Williama Tecumseho Shermana. Není nejvyšší ani nejširší, ale je nejmohutnější, má bez mála 100 metrů do výšky, váží přes 1400 tun a roční přírůstek jeho dřevní hmoty odpovídá tomu, co vyprodukuje smrk za 25 let. Obvod jeho kmene měří u země kole 30 metrů, tedy celkově vskutku macek, prostě takový óóóbrovský strom. Fotíme si Ho, nás před Ním a jiné lidi u Něho. Po dostatečném nabažení a nasátí vzduchu mohutného lesa, však jsme také v Giant Forest, se pomalu vracíme do toho úžasného kopce k parkovišti. Nasedáme a míříme zpět na General Highway a pokračujeme dál parkem směr naše dnešní ubytování, Fresno.
Po asi 20 mílích pořád v lese plném zatáček zjišťujeme, že oba dva spíme, což u Jiřího bylo ještě v pořádku, ale u mě jako řidiče to už zavánělo průšvihem a tak zastavujeme a jsme opět obklopeni obrovskými stromy. Bezpečnostní zastávku ještě po několika mílích opakujeme a po hodině jízdy po nádherné silnici, na které by jsme ty plotny na nohy u Haryků určitě zbrousili v zatáčkách, se konečně dostáváme zase na přijatelnou úroveň nadmořské výšky a po 30 mílích jsme ubytování ve Fresnu. Rychlá sprcha a vyrážíme za gurmánským zážitkem, nikoliv do fast foodu, ale do indické restaurace, kde si dáváme každý dle své chuti, někdo pálivé, jiný pečené a plníme prázdné žaludky velmi chutnou krmí. Něco malého v liquor shopu na slehnutí a hurá na kutě, zítra je před námi další národní park.
Dnešní den byl vyhrazen poznávání Los Angeles. Předchozí den jsme naňufali z bedekeru co je možné za jeden den navštívit. Vyzbrojeni informacemi a Sygicem jsme vyrazili. Nejdříve však byla v místním hotelovém koutku kontinentální snídaně. Takto nasyceni jsme sedli do Džípu a vyrazili na první atrakci.
Tím nebylo nic jiného než nápis Hollywood, vztyčený nad městem v roce 1923 coby reklama na plánovanou zástavbu pozemků zvaných Hollywoodland. Naše představa, že musí být vidět odevšad, protože je na kopci nad městem, vzala rychle za své. Pokud jsme nebyli pod kopcem, tak jsme nápis neviděli. Děláme nějaké ty fotky a routujeme na další cíl. Nejoblíbenější ulicí se nám stala CA2 po které jsme neustále jezdili sem a tam.
Dále jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat, kde celebrity bydlí a nakupují, jedeme do Beverly Hills. Parkujeme před domem nějaké malé celebrity a vyrážíme na vyhlášenou a velice drahou ulici Rodeo Drive, kde nakupují jen ti bohatí. Obchody jako Prada, IWC, Bulgari, Rolex ….. hovoří za vše.
Nasedáme opět do auta a trochu to Beverly projíždíme ať víme jak si ti slavní žijí. Další bod naši cesty míří do Hollywoodu, kde se chceme podívat na Walk of Fame, chodník slavných. Parkujeme na veřejném parkovišti, obsluha od nás vybere 15 dolarů a my o tuto částku chudší jdeme hledat hvězdy nám známé. Prvně jsme chtěli nasát atmosféru tohoto místa v místním Hollywood muzeu, ale otevírací doba středa až neděle nám to neumožnila. Proto jdeme na Hollywood Drive kde na chodníku je přes 2000 dlaždic s hvězdou ve které je jméno herce, herečky, zpěváka, zpěvačky, režiséra ….. prostě všech, kteří mají co společného se zábavou. Nacházíme hvězdy Bruce Leeho, Sylvestera Stalloneho, Sharon Stone, Louise Armstronga, Shreka, Simpsonových……….. Je zde však ještě nádvoří kina Grauman’s Chinese Theatre, kde filmové legendy zanechali svůj otisk v betonové dlažbě. Např. Arnold Swarzenegger má menší nohu jak já, ale ruku má rozhodně vetší 🙂 Také se zde můžete vyfotit s Batmanem, Iron Manem, Transformerem apod. Zde se také z Hollywoodem loučíme a směřujeme do downtownu, čili centra města.
Parkujeme v Music Hallu, tentokrát za pěkných 20 dolarů. A jdeme se podívat na velice moderní kostel Cathedral of Our Lady of the Angels, která byla postavena v roce 2002. Architekt José Rafael Moneo zkombinoval gotické proporce se smělým současným designem. Dále máme po cestě City Hall, budova z roku 1928, jejíž vrchol připomíná mayské chrámy. A už se před námi objevuje Angels Flight, krátká lanovka, která vás vyveze o jeden blok nahoru. Neváháme a nasedáme. Za minutku jsme na vrchní stanici a pomalu se vracíme k autu. Jdeme kolem Muzea současného umění a protože jsme nepochopili ani jednu ze dvou kreací, která se nachází před muzeem, tak dovnitř ani nevstupujeme. Přibližujeme se k našemu parkovišti a míjíme Walt Disney Concert Hall, která byla dokončena v roce 2003. Dnes již legendární stavba Franka Gehryho, z nerezové oceli, které tvoří křivky a vlny a zdá se, že odporují zákonům zemské přitažlivosti.
S Los Angeles jsme spokojeni a pomalu se vracíme na západ. Když už jsme u toho Tichého oceánu, tak je potřeba se na něj podívat z nějaké vyhlášené pláže a když už je blízko Malibu, tak se jede tam. A když oceán, tak aspoň v něm svlažit nohy, na což má Milan jiný názor. Voda je chladná, ale asi koupat by se v tom dalo.
A už nastavujeme GPS na ubytování. Ještě než zajedeme do garáže, jdeme naplnit břicha opět do Panda Express. Opět to bylo dobré a můžeme doporučit. A to je pro dnešní den vše.
|
|
Nejnovější komentáře