|
|
Po včerejším nicnedělání, po kterém je člověk ještě mnohem více unaven najíždíme do starých kolejí a máme program. Ráno snídáme v osm a v devět už odjíždíme do města Galle. Jedná se o bývalou holandskou pevnost. Procházíme po hradbách, fotíme maják a díváme se na oceán, který má pěkné vlny. Dokonce zde mají mešitu. A pokračujeme dále.
Jedeme se podívat na želví farmu. Tam nás vítá průvodce a očekává od nás 500 rupií. Stává se z toho navalprachy akce, protože loni to stálo 300 rupií což, by bylo akceptovatelné. Chlapík ovšem nechce dát množstevní slevu, tak se s ním loučíme. Za dvě kádě s želvami nám připadá částka příliš vysoká. Teď už nás čeká návštěva pláže v Hikkaduwě, kde jsou i korály. Trávíme zde tři hodiny a vracíme se zpět na ubytování. Počasí je zde stále slunečné, i když včera trochu sprchlo a teploty šplhají přes 30 stupňů
Teď už jen relax a večeře.
Dnešní den byl ve znamení lenošení. Byl vyhlášen individuální program, tak se relaxovalo, koupalo, jedlo……….
Teď už nám začíná ta správná relaxační dovolená. Ráno si dopřáváme luxusu snídaně v sedm hodin. V osm už sedíme u Jáje v autě a jedeme směr Mirissa. Za necelou hodinu jsme na místě. Jedná se o jednu z nejkrásnějších pláží na Srí Lance. Pláž má jemný písek a oceán je stále teplý a lákající. Slunce žne a koupání je osvěžující. Abychom doplnili nějaké ty tekutiny, necháváme si otevřít kokosový ořech. Slunce přidává na intenzitě a my se s Mirissou loučíme a jedeme do čajové továrny.
Navštěvujeme Handunugodu, kde nám místní chlapík popisuje celou cestu zpracování čaje. Začíná se trháním vrchních mladých lístků, které se následně suší, pak se drtí, prosívají, následuje další sušení při vyšších teplotách až to končí opět v sítech, kde se odstraňují poslední kousky, které tam nepatří. Trhání není automatizované a stále se trhají ručně. Jako zajímavost nám povídal, že nejdražší čaj je bílý, na který se používá pouze smotaný nejvyšší lístek, který se odstříhává nůžkami. Jedna žena dokáže takto nastříhat přibližně 250g za den. V průběhu prohlídky dostáváme na ochutnání dva čaje doplněné zákuskem. A na úplném konci ještě jako bonus můžeme degustovat všechny čaje, které se zde vyrábí. Některé chutě jsou opravdu zajímavé. Po této návštěvě jedeme na naše ubytování do Unawatuna. Hotel má název Rock House a není to náhodný název, protože některé pokoje mají vevnitř skálu.
Chvilku relaxujeme a až se trochu ochladí vyrážíme k oceánu, který je asi 200 metrů vzdálený. Pláž je zde také písečná, i když písek není tak jemný jako na Marisse. Voda je nádherně teplá. Tak si to pěkně užíváme a při západu slunce se vracíme na hotel. Teď už jen večeře a relax.
Budík nás nutí otevřít oči, i když se nám nechce. Jsou čtyři hodiny dvacet minut a všude okolo je tma. Vylézáme z postele a přesouváme se do jídelny na čaj. Po chvíli už přijíždí džípy značky Mahindra, s maskou nápadně podobnou značce Jeep a mající nadstavbu, kde jsou po kraji tři a tři sedačky. Dopíjíme čaj a nastupujeme. Tentokrát ovšem nesedíme bokem, ale pěkně za sebou. Místní řidič startuje a my vyrážíme ještě do temné noci. Za přibližně půl hodiny jsme u jedné brány, před kterou už stojí pár džípů. Čekáme, než nás vpustí dále, a proto v klidu pozorujeme východ slunce. Kolem 5.45 se daří a popojedeme dále. Teď už jsme u nějakých budov, kde už stojí mnohem více džípů a náš řidič jde řešit nějaké papíry. Za deset minut je zpět a pokračujeme dále. Teď už skutečně přichází hlavní brána do NP Yala West. Projíždíme parkem, a pokud řidič zahlédne nějaké zvíře, nebo už tam stojí jiné džípy, tak zastavuje. Vidíme divoká prasata, pávy, vodní buvoly, orla, varany, slony, jelínky a také krokodýly. Areál je rozlehlý, má pět částí a my projíždíme jednou z nich. Je to taková plošina se stromy a jezery mezi nimiž je prašná cesta. Jediné co nevidíme je leopard. Po třech hodinách, ve kterých byla i zastávka u moře, se opět vracíme na ubytování. Tam už na nás čeká snídaně a snad už nepřekvapí, že jsou to vajíčka a tousty. Po nasycení jdeme dohánět resty.
Zabalíme, naložíme a jedeme se podívat do Kataragamy. Přijíždíme tam v jedenáct hodin a slunce dnes opravdu hodně hřeje. Jak se blížíme ke chrámu, tak se rozeznívá zvon, který oznamuje nadcházející mši. Někteří účastníci našeho zájezdu se mše aktivní účastní a po ni, se ocitají venku z chrámu s čárkou na čele. V dálce vidíme dagobu, tak volným krokem míříme k ní. V areálu se chodí bosky, tak si vybíráme cestu po písku, který ještě není tak rozpálen. Ovšem obcházení dagoby už připomíná chození po rozpálených uhlících. Podívat se, kde je stín a co nejrychleji se k němu přemístit. Takto obcházíme toto svaté místo a stejnou cestou se vracíme k dodávce.
Nabíráme směr na nejjižnější místo na Srí Lance. Cestou ještě zastavujeme v Dikwale, kde se nachází navalprachy atrakce Blow Hole neboli mořský „gejzír“, jedná se o průrvu ve skále, kam se za nějaký čas přižene vlna a údajně vystříkne až do výše 30 metrů. Tak velký „gejzír“ jsme neměli. Gejzírboy nám říkal „malá“ nebo „velká“, tak jsme byli připraveni. No a každá sranda něco stojí, tato stála 250 rupií. Za deště se vracíme zpět k autům. Dnes déšť přišel nějak brzo.
A jede se dále, zastavujeme u Wewurukanala což je budhistický chrám s velkou sochou sedícího Budhy na střeše. Mají zde i síň hrůzy, kde jsou znázorněny výjevy, jak dopadnou hříšníci. A to jen za 200 rupií.
A další zastávka je na nejjižnějším místě Srí Lanky, Dondra head na které se nachází maják. Vysedáme do deště, za což jsme odměněni nádhernou duhou. Vyrážíme k majáku a místní hlídač nám nabízí rozhled shora, za což chtěl 500 rupií, ukecáváme množstevní slevu na 300 rupií a vyrážíme vzhůru. Po 226 schodech se ocitáme na ochozu a kocháme se rozhledem na všechny strany. Náš čas se pomalu chýlí ke konci tak opět nasedáme do dodávek a jedeme do města Polhena kde máme ubytování.
Dnešní den je takový volnější, vstává se až po sedmé hodině a o půl deváté je odjezd. Dnes na snídani máme dvě vajíčka ve stylu volských ok. Najíme se, dáme nějaké to ovoce a přesouváme se kousek za město. Hanka naznala, že nás chůze baví a že bychom mohli vyšlápnout Malou Adamovu horu, nikdo nic nenamítá, tak pomaličku stoupáme. Oproti Adamové hoře je toto procházka rajskou zahradou. Pozvolné stoupání, sem tam proložené schody, nám nečiní žádné problémy a po necelé půlhodině se ocitáme na vrcholu. Dnes máme krásné počasí a je pěkný výhled do okolí. Když se pokocháme a uděláme nějaké ty fotografie a opět stejnou cestou sestupujeme dolů. Tam už na nás čekají naší řidiči. Nasedáme a nabíráme směr Tissamaharama.
Cestou zastavujeme a fotíme si vodopády Rawana Ella. Všude okolo pobíhají opice a také jsou zde neodbytní prodavači, kteří vám nabízí všechno možné. A pokračujeme dále, další zastávku děláme u kaučukovníku, kde nám místní žena ukazuje, jak se ze stromu dostává míza, která se pak zpracovává v gumárenském průmyslu. Postup je takový, že dlátem se udělá ve stromě žlábek, do spodní části se zabodne takový malý trychtýř a pak už míza pomalu proudí až do nachystané půlky kokosového ořechu. Po této názorné ukázce děkujeme, dáváme nějaký bakšiš a přesouváme dále.
Projíždíme malebnou krajinou, kde je spousta jezer, rýžových polí a ptáků. Zastavujeme na místě zvaném Buduruvagala. Platíme 200 rupií a jdeme se podívat na největší plastiku Budhy, která je vytesána do skály. Z původních barev už se moc nezachovalo, jde vidět, že tam byly žluté a bílé barvy. Je to opravdu monumentální dílo. Vracíme se zpátky k dodávkám a jedeme na naše ubytování do města Tissamaharama. Tím však dnešní program ještě nekončí.
V pět hodin v tropickém lijáku vyjíždíme směrem do Kataragamy, kde se nachází komplex hinduistických chrámů. Ovšem po dvaceti minutách jízdy Jája zastavuje a se slovy, že silnice se může zatopit, otáčí zpět na hotel. Tím náš program pro dnešek končí. Ještě večeře a brzo spát, protože zítra se opět vstává do tmy.
Tato planina má jednu špatnou vlastnost a to je, že kolem desáté hodiny přichází mlha a už nejsou pěkně výhledy. Nedá se nic dělat, natahujeme budík na 5.30, abychom v 6 mohli vyrazit. Snídaně se nekoná, dáváme pouze čaj a fasujeme balíčky s jídlem. Naše dodávka se nachází v servisu, tak se objednal džíp. Jedná se o Mitsubishi, které má vzadu po stranách lavice. Usazujeme se tři na jednu stranu a tři na druhou. Pro vyšší lidi to moc není, protože je blízko strop. Naštěstí to má plátěnou střechu. Cesta poměrně rychle utíká a za hodinu a půl Hanka mění vysbírané peníze za vstupenky do parku, který je chráněn UNESCO. Cena je 2.250 rupií.
Zajíždíme na parkoviště a dáváme si svačinku. V boxech jsme měli tousty s vaječnou pomazánkou a banánem. Také jsme dostali půl litru vody. Po tomto občerstvení vyrážíme na sedmi kilometrový přírodní trek. Prvně procházíme přes jakousi bránu, kde nám místní ochranka prohledává batohy a pokud narazí na plastikový sáček, cigarety, sirky, zapalovač, tak je nemilosrdně zabavuje. Ale nebojte, na konci treku vám je opět vrátí. Teď už nám opravdu nebrání nic vstupu do parku. Jedná se o náhorní plošinu ve výšce přes 2.000 metrů nad mořem. Vydáváme se po směru hodinových ručiček směrem ke Konci světa. Cesta je šotolinová s vystouplými kameny, kde sem tam mezi nimi teče voda. Po třech kilometrech docházíme k Malému konci světa, což je hluboká propast. Děláme nějaké ty snímky a pokračujeme až k Velkému konci světa, to už je propast hluboká 870 metrů a vypadající stejně jako ten Malý, je to takové dejavu. Opět nějaký ten snímek a jde se dále. Teď už na nás čekají Bakerovy vodopády, dalších pár kilometrů v nohách a jsme u nich. Scházíme k nim po schodech, končících vyhlídkou, opět nějaké ty snímky a jdeme k parkovišti. Jak se blížíme k cíli, začíná lehce pršet, stíháme to ideálně. Na bráně vyzvedáváme zabavené věci, nasedáme do dodávky a džípu a vracíme se zpět do hotelu.
Za podobný čas jaký nám trval sem, se dostáváme k hotelu, kde už na nás čeká Jája s opravenou dodávkou. Nakládáme zavazadla a vyrážíme na několikahodinovou cestu do města Ella. Cestou se zastavujeme na nějakou tu drobnost do žaludku. Ve čtyři už jsme na hotelu, netrvalo to tedy tak dlouho jak nás řidiči strašili. Vynášíme zavazadla do pokojů a v tom se spustila nádherná tropická bouře. Vyšlo nám to nádherně. Teď už nás čeká večeře a spánek.
Adamova hora je místo, kde podle legendy stoupl poprvé na svět Adam, který byl vyhnán z Ráje, ale u Budhistů tam stoupl Budha, u Hindů Šiva a u muslimů překvapivě také Adam. Proto se této hoře říká i hora čtyř náboženství. A ta nás dnes čekala.
Rozhodli jsme se pro ranní výstup, abychom viděli východ slunce na vrcholu. Natahujeme si budík na 1.40 a v tuto dobu nás skutečně i budí. Zvuk klapotu na plechové střechy nevěstil nic dobrého. Vycházíme ven a ono opravdu, průtrž mračen. Měníme tedy plán, smiřujeme se s tím, že východ slunce neuvidíme, pře nastavujeme budík na čtvrtou a pokračujeme ve spánku. Čtvrtá hodina a obrázek se nemění, déšť neustává. Tak odpískáváme výšlap a jdeme v poklidu dále spát. Probouzíme se v sedm, neprší a zjišťujeme co a jak. Vedoucí Hanka nám říká, že posuneme odjezd na druhou a že tedy můžeme vyrazit na vrchol. Čekalo nás sedm kilometrů, což nezní tak hrozně, tak to trochu přitvrdíme, 1.000 výškových metrů a kolem 5.000 schodů. Snídani nestíháme a tak vyrážíme s Petrem v 7.30 směrem vzhůru, a jak se dozvídáme, tak účastníci našeho zájezdu už jsou před námi. Ze začátku to jde docela lehce, schody jsou různých typů, tvarů a výšek, že se jim s tím chtělo dělat. Postupem času zjišťujeme, že bez snídaně to není úplně ono. Krámky po cestě jsou zavřené, tak vytahujeme své zásoby, čokoláda trochu zasytí, tak se dereme pořád vzhůru, už to není takové ladné jako ze začátku a začínají se dělat delší pauzy. Počasí nám také moc nepomáhá, ráno to bylo fajn, ale s přibývajícími metry do nás slunce nemilosrdně pere. Aspoň krajina nám to vynahrazuje, všude zeleň, sem tam nějaký ten vodopád a v dáli jezero. Hodina šlapání je za námi a jsme v půlce. Sedáme na kamennou lavičku a dáváme pět minut pauzy. Cestou potkáváme poutníky, které buď předbíháme, což není tak často nebo kteří už jdou s úsměvem zpátky. Jeden, když viděl můj ztrápený obličej, mi říká „Be strong“. Je potřeba doplnit tekutiny, tak pijeme ze svých lahví, které si neseme a opět schod za schodem stoupáme. Blížíme se k finálové pasáži, zde už je i zábradlí, tak si pomáháme rukama. Ještě deset, ještě do té zatáčky, ještě k tomu stromu a podobné motivační prvky nás nutí šlapat vzhůru. Už jde vidět cílová plošina a před námi posledních 50 schodů. To už dáme. Trvalo nám to něco přes dvě hodiny a jsme nahoře. Jednou zazvoníme na zvon za odměnu po této námaze. Zvoní se tolikrát, kolikrát na vrchol vstoupíte. Kocháme se výhledy do okolí. Když se ptáme místního, kde se nachází ta stopa, tak nám říká, že je ve skále a nejde vidět. Tím se loučíme s vrcholem a čeká nás stejná cesta dolů.
O moc jednodušší to však není, sice se jde o něco rychleji, ale namáhavé je to stejně. Opět krok za krokem, poznáváme stejná místa, kterými jsme procházeli cestou nahoru. Ale výška klesá a to je dobře. Po necelých dvou hodinách se dostáváme na hotel. Je půl jedné a dostáváme snídani, což je velice příjemné. Dáváme si ještě rychlou sprchu, nakládáme dodávky a ve dvě hodiny vyrážíme směr Nuwara Eliya. Cesta připomíná testovací trasu pro podvozky nákladních vozidel. Místy to rozparádíme i na třicet.
Cestou zastavujeme a fotíme ženy, jak se vrací z práce s nákladem čaje na zádech. Na silnici se rozprostírá plachta, jedna z žen drží šibenici s váhou, kde šéf převažuje pytle. Váha se pohybuje kolem 15 kg. Následně je pytel vysypán na plachtu. Co se s tím děje dále nevíme, protože opět nastupujeme a pokračujeme dále. Ubytování se nachází ve výšce přes 1.800 metrů a naše starší dodávka má problémy. Jája zjišťuje, že ručička se nachází jinde než by měla být. Zastavujeme a Jája plní PETky vodou a chladí motor. Najednou se z auta stává parní sauna. Čekáme, až se motor ochladí a pokračujeme dále. Takto se to opakuje několikrát, než pro nás přijíždí druhá dodávka. Tak přesedáme a pokračujeme dále. V sedm hodin se dostáváme do Hotelu Single tree hotel, jde se na večeři a spát.
A na úplný závěr vypíší čtyři statečné, kteří se dostali na vrchol Adamovi hory, kromě mě to byl Petr, Dušan a Zuzka.
Tento den máme v plánu přejezd pod Adamovu horu. Po snídani, která se nesla ve známém duchu, necháváme několik účastnic v masážním salónu a sami se přesouváme do superhypermega marketu v Kandy. Zde můžete nakoupit vše od jídla přes elektroniku, nábytek až po oblečení. Dámská část si to užívá a pánská po 15 minutách neví co by dělala. Po hodince a půl vycházíme ven a čekáme na druhé auto, které jelo vyzvednou účastnice na masážích. Po dvou hodinách je opět naše skupina kompletní a můžeme vyrazit směr jih.
Krajina je malebná a poprvé vidíme čajové plantáže. Zelené keříky, kam až oko dohlédne. Vidíme zde zajímavé stromy s plochou korunou, kterým se říká dešťové stromy a také stromy s velkými oranžovými květy, které nazývají tulipánové stromy. Touto scenérií se dostáváme až do výšky 1.200 metrů nad mořem do města Dalhousie, ve kterém se také ubytováváme. Následuje krátká procházka po stezce na Adamovu horu. Když už víme kudy, tak se vracíme načerpat síly, protože zítra budou potřeba.
Teď už jen na večeři a brzo spát, protože ráno se vstává opravdu brzy.
Dnes nás čeká prohlídka města Kandy, tak si spíme až do 7.40 abychom byli v 8 u stolu. Podává se vajíčková omeleta, tousty, máslo, džem a na pití džus, káva, čaj. Dá se říct, že už je to taková místní tradice. Po snídani jedeme do města, že se jedná o něco většího, poznáváme, když se dostaneme do zácpy a přískoky vpřed se suneme do banky, neboť zásoby rupií se pomalu tenčí. Zde se vypisují formuláře s kolonkami jako je jméno, adresa, pas……, hrozná byrokracie. Po vyplnění a předložení pasu nám mění dolary na rupie. Hned je to veselejší.
V hustém provozu se přesouváme do botanické zahrady. Kupujeme za 1.100 rupií vstupenku a máme přes dvě hodiny rozchod. Jedná se o areál o rozloze 147 akrů, na kterém je vysázeno přes 4 000 druhů rostlin. Vidíme zde orchideje, kokosové palmy, bambusy, květiny různých druhů a barev…… Také zde mají nejkošatější fíkus na světě. Čas rychle utíká a opět sedíme v dodávce.
Jedeme kolem malého fast foodu, tak zastavujeme a dáváme si něco na zub. Zde mají i zákusky, tak nepohrdneme a doplňujeme nějaké ty cukry. Kousek odsud se nachází Dalada maligwa, chrám kde se nachází Budhův zub. Tak jedeme k němu.
Kvůli strachu z útoku na tuto posvátnou relikvii, se dělá osobní kontrola. Po ní procházíme parkem, až se dostáváme k pokladně a když jsme o 1.000 rupií chudší, vstupujeme do chrámu. Samotný zub, však nemá návštěvník šanci vidět. Ten se vytahuje pouze jednou za rok, při největším budhistickém svátku, kdy se přenese za přísného protokolu ze schránky, kde je uložen do jiné, která se umístí na slona. A pak procesí se slonem prochází celým městem. Vidíme tedy jen dveře místnosti, za kterými by měl zub být. Díváme se i do modlitebny, kde jsou obrazy s celou legendou Budhova zubu. Také nahlížíme do muzea, kde jsou vystaveny busty nejvyšších hodnostářů, kteří se mohli zubu dotýkat nebo také různé věci z dávných dob.
Čas nás trochu tlačí, tak se s chrámem loučíme a naši řidiči nás odvážejí k místnímu divadlu. Zde platíme 500 rupií a usedáme do hlediště a napjatě očekáváme příchod Kandyjských tanečníků. Za zvuku bubnů, který je sem tam doplněn zvukem trubky nám umělci předvádí své umění. Skládá se z několika částí, kdy se tanečníci střídají s tanečnicemi a předvádí nám Paví tanec, Vyhánění zlého ducha, Tanec s ohněm apod. Celé představení je ukončeno chůzí po rozžhaveném uhlí. Po tomto kulturním zážitku se přesouváme na ubytování, kde už nás čeká večeře.
Zde se také dozvídáme plány na další dny a jdeme spát.
Ráno se vstávalo opět brzo. V 6.10 nám kokrhal kohout a v 6.30 už sedíme u stolu a čekáme, co nám dobrého přinesou. Jsou to vajíčka, tousty, ovoce, marmeláda, čaj a káva. Když dojíme, nakládáme dodávky a přesunujeme se do Sigiriya, ke vstupní bráně na Lví skálu. Jedná se o bývalou královskou sídelní pevnost na vrcholu skály. Kupujeme vstupenky za 3.900 rupií, čímž posunujeme rekord v ceně za lístek. A už nás čekají první schody a má jich být kolem dvou tisíc. Počasí je přívětivé, slunce je pod mrakem, teplota v mezích normy a tak cesta nahoru příjemně ubíhá. První zastávka je v malém sále, ke kterému vede točité schodiště, kde jsou zobrazeny krásky z různých částí světa, které jsou nahoře obnaženy. Fresky jsou staré 1.500 let. Z původních několika stovek se jich zachovalo už jen pár. Po dalším točité schodišti scházíme dolů a dostáváme k Zrcadlové zdi, kde měla být spousta textů, které se však do dnešní doby nedochovali. Po dalších pár nastoupaných metrech se dostáváme ke lvím tlapám, které nás pouští na další schody a ty nás přivedou až na samotný vrchol hory. Zde se můžeme podívat na králův trůn, bazén a obrysové zdi tohoto velkolepého díla. Je zde i krásný výhled do kraje, který trochu hatí opar. Po krátké obhlídce opět sestupujeme dolů a udělali jsme dobře, že jsme si přivstali, protože začíná stoupat nahoru autobus za autobusem.
Další zastávka nás čeká Dambulla, kde je Golden temple. Jedná se o moderní chrám, na jehož střeše sedí nejvyšší Budha na světě a výstavbu sponzorovalo Japonsko. My ho však nenavštěvujeme, platíme 1.500 rupií a stoupáme po 200 schodech podle bedekru, podle Dušana, který je počítal, necelých 400, na vrchol, kde jsou opět modlitební místnosti s Budhou. Procházíme se areálem, a když všude nakoukneme, scházíme opět dolů.
Další zastávka je Nalanda, kde je malý chrám, na kterém jsou znatelné prvky budhistické a hindské architektury, které byly vylepšeny tantrickými výjevy. Těch se ovšem moc nezachovalo a my jsme našli tři.
A pozor přichází změna, zahrada koření. Příjemný chlapík se nás ujímá a provází zahradou. Ukazuje nám vše možné od kokosových palem, přes kakaové boby, skořici, vanilku, kaučukovník až po rostliny, které rostou jen na Srí Lance. U všech nám vysvětluje, co se z rostliny používá a jaké lékařské využití má. Neexistuje nemoc, na kterou by neměl lék. Zkoušíme i kořeněný čaj a výbornou horkou čokoládu s banánovým extraktem. A jako bonus jsme dostali masáž vrchní části těla. Ještě kdo měl zájem, mohl se nechat prohlédnout místním lékařem. Podle tepu v žilách poznával, co komu chybí a následně dával rady jak se neduhů zbavit.
To už se trochu smráká, stíháme ještě Aluviharu, kde je modlitebna s Budhou a také vyobrazení utrpení hříšníků. A to se starodávní umělci opravdu vyřádili. A to je pro dnešní den z kulturního hlediska vše.
Za tmy dojíždíme do města Kandy, kde budeme dvě noci a zbytek večera už znáte 🙂
|
|
Nejnovější komentáře