|
|
I dnes si pospáváme do sedmi hodin, abychom se dostali na půl osmou na snídani. Opět netypické jídlo a to takové tlustší palačinky, které jsme opět potírali horským medem. Lehce po osmé už jsme v plné polní před hotelem, se kterým se loučíme. Byly zde skvělé dvě noci, ale nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Jedeme na kolech šest kilometrů, až se dostáváme k jeskyni Hua ma. Jedná se o krápníkovou jeskyni, ke které vede cesta do kopce okořeněná pár desítkami schodů. Ve standardním počasí jsme promočeni, ještě než dojdeme k prvnímu schodu. Trochu si zafuníme a jsme u vchodu. Tam pro změnu vede cesta po schodech dolů. Oproti venku je zde příjemná teplota. Sporé zářivky osvětlují krápníkovou výzdobu. Jdeme asi 400 metrů, když se dostáváme na konec. Čekali jsme, že to sejdeme až ke spodní závoře. Tak se otáčíme, opět obdivujeme krápníkovou výzdobu a pomalu stoupáme po schodech vzhůru, abychom to mohli opět sejít. Dole opět nasedáme na kola a vracíme se stejnou cestou, ovšem před dědinou, kde jsme byli ubytováni, zatáčíme doprava na most a pomalu jsme stoupali do sedla nad jezerem. Jedeme už po asfaltce. Včerejší skvělý terén byla jen výjimka. Dojíždíme do městečka Chora, kde na nás už čeká mikrobus s náklaďáčkem. Opět vše nakládáme a vydáváme se na dlouhou 80 km cestu do města Cao Bang.
V mikrobusu je to únavné, jedeme přibližně čtyřicítkou. Cestu si zkracujeme zastávkami a také obědem. V 16.15 zastavujeme v městě Cao Bang, kde opět vykládáme kola. A čeká nás ještě 35 km přes jedno sedlo. Časově to vypadá, že za světla nedojedeme. Připojuji se k Pavlovi na devětadvacítce a svižně ukrajujeme kilometry. V půlce nás čeká pětikilometrové stoupání do sedla. Začíná to výhružnou značkou desetiprocentní stoupání. Začíná trochu poprchávat, což není úplně dobře. Ale protože ještě neprší, tak jedeme dále. Na vrcholu potkáváme naší dodávku, kde se domlouváme, že těch 14 km dojedeme. A to už je opravdu fofr. Když už se začalo stmívat, přijíždíme do hotelu v Quang uyen.
Ráno na pohodu vstáváme v sedm hodin. O půl osmé na nás čeká netypická snídaně. Palačinky s horským medem. Nečekané, ale výborné. Po osmé hodině už vyrážíme na kolech k místnímu přístavu, kde na nás čekají dvě lodě. Na jednu nakládáme kola a na druhou sebe. Plujeme asi dvacet minut kolem levého břehu, když dorážíme k dalšímu přístavišti, kde naše cesta po vodě končí. Tam opět vykládáme kola a pomalu se suneme přes louku na naší úzkou stezku. Není to tak jednoduché, je potřeba se přebrodit přes úzké rameno řeky. Michal zkušeně nalézá trámy, které přepravuje na potřebné místo, a my po nich překračujeme suchou nohou toto místo. Ovšem přesun trámů neunikl místnímu a tak barevný papírek dává vše do pořádku.
A už můžeme vyjet. Jedeme kolem kukuřičného pole, které se po chvíli mění na rýžové a má nádhernou zelenou barvu. Přichází jedno těžší místo kde všichni jako jeden muž tlačíme kolo do kopce. Džunglí to v sedle moc nejde. Dostáváme se po několika desítkách metrů na „hlavní“ cestu, po které potkáváme sem tam skútr. Nastoupáme kolem 200 výškových metrů, po úzké stezce, kde na jedné straně je skála a na druhé sráz a dostáváme se k naší první občerstvovací stanici, kde doplňujeme tekutiny. Během stoupání se kocháme rýžovými políčky, které tvoří zajímavé kaskády. Teď už nás čeká jednodušší cesta a to po vrstevnici. Počasí je stále stabilní, vše v oparu, slunce za mrakem a vysoká vlhkost. Škodliviny se z těla vypařují jedna radost.
V půlce naší etapy zastavujeme v jedné vsi, v největším stavení kde pro nás připravili nudlovou polévku s vejcem. Také nám nabízí místní pálenku s bylinami. Vysvětlí nám, že to je medicína 🙂 . Takto nasyceni pokračujeme dále k řece, kde na nás čekají lodě. Cesta k nim však nebyla moc jednoduchá, cesta džunglí plus vystouplé kameny z nás opět udělali pěšáky. Všichni ve zdraví se dostali k přístavišti, kde opět nakládáme kola a sebe na lodě a vyrážíme na cestu zpět. Tato cesta na kole z mého pohledu byla úžasná, i když většina účastníků bude jiného názoru. Bylo to „jen“ 20 km.
Po cestě se zastavujeme u místních vodopádů, na které si děláme krátkou procházku. A jako bonus lodě zastavují na ostrově uprostřed řeky. Na tomto místě se přes kraje lodě vrháme do vody a smýváme ze sebe sůl. Voda je krásně teplá a příjemná. Po této rozkoši, nás lodě přepravují do přístavu, že kterého pak dojíždíme na naše ubytování.
A večer už se nese ve známém duchu, večeře, pokec a spát.
Ráno začalo velice krutě, budík nás vytáhl z postele v 5.30. Balíme batožiny a v šest hodin již sedíme v dodávce, která nás převáží do Michalova skladu, kde na nás čekají krabice s koly. Na to, že je brzo ráno, je už slušný provoz. A když život ve Vietnamu probíhá hlavně na ulici, tak i my tam skládáme kola. Pár zvědavců na nás koukalo, ale jinak se žádné větší hloučky netvořili. Všem se zadařilo a tak nakládáme kola do malého náklaďáčku, z čehož nemám moc dobrý pocit. Opět nasedáme do dodávky a vyrážíme směr severovýchod. Zvláštní, že jsem ještě nepsal o snídani. Ta teprve přišla, zastavujeme na okraji Hanoje, kde byla restaurace s hovězí polévkou Pho. Ze zvyku sedáme venku, když nás Lenka upozorňuje, že cizinci nesmí sedět venku. Tak se zvedáme a přemisťujeme se dovnitř. Za chvíli už před námi stojí miska s kouřícími se nudlemi. Po této lehké snídani pokračujeme dále.
Počasí je takové zakaboněné a sem tam spadne pár kapek. Prvotní plán, že pojedeme 80 km, bere za své a ještě popojíždíme o 40 km dál. Tam provádíme výsadek, kola bez větších potíží přežila. Tak se převlékáme do sportovního, bereme si svá HiTech kola a vyrážíme. Tímto nám začalo období, kdy působíme jako místní atrakce. A protože povrch je vlhký s bahnitým podkladem, jsme za pár desítek metrů pěkně kropenatí. Cesta vede po celkem slušném asfaltu a my projíždíme místním venkovem. Všude je zeleno, hlavně rýžová pole. Ty na jihu se sklízí až 4x ročně, zde až 3x a v horách jen jednou. Pokud projíždíme nějakou vsí, tak nás místní obyvatelé zdraví, nejvíce děti. My jim odpovídáme ať už anglicky nebo vietnamsky. Pozdrav Sin Ťao nám celkem jde. Po objevení číslovky 40 km na komputeru dojíždíme do našeho cíle Ba be.
Ubytování je takové eko. Spíme v jedné velké místnosti v prvním patře, kde manželské páry jsou odděleny závěsem. Společné sprchy a záchod jsou dole. V sedm hodin večeře a pak následoval kulturní program. Místní ženy, které se přes den starají o domácnost, večer předvádějí tance se zpěvem. Vidíme tance s vějířem, s miskami, posloucháme písně o jejich životě. Zde nám však chybí titulky nebo překlad, tak si užíváme jen zpěvu. V rámci dobrých vztahů jim i my zpíváme 🙂 Dali jsme Bednu od whisky a Okolo Hradce 🙂 . Závěrečný tanec je bambusový, kde se klepe o sebe dvěma tyčemi a vy jimi máte proskakovat. A aby to nebylo tak jednoduché, bylo tyčí tři páry. Tento tanec byl hromadný a účastnil se ho každý. A pak se v přátelské atmosféře loučíme a jdeme spát.
Dnešní den se nese v relaxačním duchu. Vstáváme až o půl osmé a v osm se přemisťujeme do restaurace, ve které jsme byli již včera. Opět nám donáší tradiční pochoutky. Někteří si ovšem dávají vaječné omelety. Po snídani je takový volnější program a skupinky se rozprchávají po městě. Přidávám se do skupiny, která vyráží nad město na vyhlídku. Počasí máme stále stabilní, slunce je pod mrakem a je vyšší vlhkost. Tu hlavně pociťujeme, když stoupáme po schodech ke kovové konstrukci, která se tyčí nad městem. Po posledním schodu se ocitáme na vrcholu a kocháme se výhledem na město a moře. Vydáváme se na cestu zpět, kterou si prodlužujeme o procházku po pobřeží. Když se vrátíme zpět na hotel, balíme svá výsadková zavazadla a ve 12 hodin se všichni scházíme na recepci. Odtud jdeme na jídlo. Dnes žádné překvapení, je rýže, hovězí, ryba a kalamáry. V klidu dojídáme, jdeme si pro svá zavazadla a nastupujeme na známou pětihodinovou cestu do Hanoje, která začíná autobusem do přístavu.
Pak následuje loď, autobus do města a závěrečný na autobusové nádraží v Hanoi. Kam za 5 a čtvrt hodiny dorážíme. Odtud se však nepřesunujeme pěšky, jako posledně, ale pěkně se vezeme v taxíku. Ten nás dováží k našemu hotelu. Tentokrát však pro všechny nejsou pokoje, protože přešlo vlhké období (sice jsme si nevšimli), tak budou malovat. Já s Jardou a slovenskou sekcí se přesouváme do hotelu na druhé straně ulice. Oproti hotelu na ostrově, je to komfort. Máme okno, z kterého je vidět do světlíku a tekoucí teplou vodu. Tu využíváme ke smytí potu, který jsme nastřádali v autobusu. Pak už jen do města, jídlo a spát. Budík je natažen na 5.30.
Ráno v 6.30 zvoní budík a my se snažíme vydrat z postelí. Štěstí neštěstí je v tom, že nám neteče teplá voda a tak díky sprše se rychle probíráme. V sedm už stojíme před hotelem, kde doplňujeme naši skupinu. Scházíme kousek níže do restaurace, kde nám připravili snídani. Měli jsme výběr z rýže, nudlí a polévky Pho. Každý si dal, na co měl chuť a kdo měl rád kávu, tak dostal Vietnamskou překapávanou. Je to sklenice, nad kterou je nerezový zásobník s kávou a vodou. Pro ty co pijí čaj, tak byla donesena konvička se zeleným čajem a místo šálků štamprlata. Z panákovky Vodka jsem čaj ještě nepil.
Po snídani už nás čekala akční zábava. Skútry 🙂 . Michal nám domluvil sedm skútrů, které jsme si lehce vyzkoušeli. Na prvním se nám třepalo přední kolo, tak jsme nafasovali druhý, ten byl lepší, ale brzdil stejně špatně jak ten první. Respektive ty páčky tam byly jen pro dobrý pocit. Michal zavelel a náš skútrařský gang vyrazil na sever. První byla zastávka na benzínce, jedné dvojici se tam nepodařilo ani dojet. Prostě palivo došlo dřív. Po natankování pokračujeme dále. Projedeme celým ostrovem, až do přístavu kde děláme pár fotek a vracíme se zpět stejnou cestou. Přibližně v půli cesty zastavujeme a vydáváme se na vyhlídku v džungli. Na doporučení bereme trekové boty. Cesta vede po mokrých kamenech vzhůru. Po cestě jde proti nám autobus lidí a někteří z nich mají na nohách žabky 🙂 . Koupeme se ve vlastním potu a cca po dvaceti minutách dorážíme na vrchol Ngu Lam. Tam je rezavá rozhledna. Tomáš nám říká, že když je přeškrtnutý zákaz, tak neplatí 🙂 . Jdeme tedy po schodech nahoru, kde jsou kovové nosníky, přes které jsou položeny latě. Opatrně našlapujeme a kocháme se krajinou. Pak nás čekala stejná cesta dolů. Scházíme na parkoviště skútrů a vracíme se zpátky na hotel. Dopadlo to dobře nikomu se nic nestalo a všem se podařilo zabrzdit, jak potřebovali.
Tím však den nekončí, bereme plavky a malá dodávka nás převáží do přístaviště. Tam už na nás čeká loď, která nás proveze zátokou Lan Ha. Oproti profláknuté zátoce Halong Bay, vidíme skutečný život na vodě. Jedná se o domky postavených na pontonech. Je jich přibližně 700 a na vodní hladině žije kolem 3 500 lidí. Mají zde dokonce i psy. Projíždíme mezi domy a skalami, které ční z vody. Zastavujeme u jednoho domu, kde mají sádky s rybami. Místní majitel nám zkušeně vytahuje dvě ryby, které mají padnout na zaplnění našich žaludků. Plujeme dále a vlastníci lodí nám ryby připravují. Máme rýží, ryby a ještě rybí polévku. To už ovšem parkujeme u dalšího doku, který slouží jako restaurace, my však jíme na lodi. Po vydatném obědu máme další atrakci v podobě mořských kajaků, přesněji dvoukajaků, které jsou přivázané za restaurací. Sedám do lodi s Jardou, což je můj spolubydlící a vydáváme se podél skal. Sice se nám nedaří jet rovně, ale to nevadí, aspoň mě. Možná je to tím, že v tom sedím poprvé a dělám kormidelníka 🙂 Škoda, že máme jen 45 minut, toto jsem si vážně užil. Opět sedáme do naší lodi a vracíme se jinou cestou do přístavu.
A aby všem překvapením nebyl konec, máme speciální večeři. Už je nám trochu divné, že na stolech jsou louskáčky na ořechy. Což se záhy rychle vysvětlí. Na talíři nám každému přinesou kraba. Ještě, že tu máme Alenu, která nám zkušeně ukazuje jak takového kraba naporcovat. Když se k masu dopracujete, tak je jemné a chutné. Jako další chod jsou krevety. Po tomto exotickém jídle se vracíme z přístavu pěšky na hotel. A protože je ještě nějaký čas, tak se jdeme vykoupat do jihočínského moře, které je trochu studené. Máme zde úplněk, tak je to taková romantika. No a ještě nějaké to poklábosení a jde se na kutě.
Hned na začátku musím upřesnit, že v Hanoji není želví chrám, ale je to Chrám navráceného nefritového meče. Ale ten meč přinesla želva 🙂
V sedm ráno otevíráme oči v našem luxusním pokoji, protože zde je okno. To je vážně vzácné, většina má výhled do světlíků a někteří nemají okno vůbec. A když je tady taková větší vlhkost, tak v pokoji bez oken je trochu zatuchlo.
Ráno navštěvujeme uliční restauraci, kde si dáváme kuřecí nudlovou polévku Pho. Dozvídáme se, že ranní autobus v 9.20 byl zrušený pro nedostatek lidí a tak máme dvě hodiny čas, které využíváme k nicnedělání 🙂 . V deset hodin v plné polní (věci na dva dny) vyrážíme na čtyřkilometrový výlet na místní autobusové nádraží. Cesta vede jinudy než předchozí den a vidíme například operu, kterou navrhoval Eiffel, ano ten co má v Paříži věž. Jdeme také kolem muzea Vietnamské kultury. O půl jedenácté už jsme na nádraží a čekáme na náš bus. A protože jsme skoro plní, tak vyjíždíme dříve. Cesta místním busem, je také neuvěřitelný zážitek. Předjíždění zleva zprava, na semaforu jsou sice tři barvy, ale jezdí se na všechny, no, a když je třeba plná křižovatka, tak se to vezme v protisměru. To pořád píší o našem autobusu. A co je hlavní, tak pořád troubit. Jako zábava pro řidiče autobusu byla, že když skútrař nechtěl vjet do odstavného pruhu, tak jel za ním a troubil. Musím říct, že byli i tací drsní, kteří neuhnuli. Po cestě jsme různě zastavovali. Párkrát, že si někdo mávl, pak se vybírali nějaké balíky a několikrát kontrolorům, kteří kontrolovali, zda nešidí na lidech.
Po dvou hodinách jsme v Hai phongu, kde vystupujeme a čekáme půl hodiny na další autobus, který patří společnosti, která převáží lidi na ostrovy. Po přejetí města k doku nám přijíždí výletní loď. Nasedneme, jedeme půl hodiny a jsme na ostrově Cat Ba. A opět sednout do autobusu, který nás převáží na jih ostrova. Půl hodiny a jsme na místě, kde budeme dvě noci spát. Tentokrát tolik štěstí nemáme a fasujeme pokoj s oknem do světlíku. Chvilka relaxu a vyrážíme na jídlo. Michal má pro nás překvapení. Usedáme v jedné restauraci a začínají nám nosit samé vybrané pochoutky. Krevety, chobotnice, hovězí, k tomu rýže a zelenina. Byl to takový gurmánský zážitek a všichni to dali hůlkami, i když k tomu měli ze začátku odpor. Ochutnáváme místní pálenku a v příjemném duchu zůstáváme do večerních hodin.
Vše jednou končí a my po jedenácti hodinách dosedáme na letišti v Hongkongu. Během letu se dalo spát, koukat na filmy, poslouchat hudbu a jíst. Tak nám cesta příjemně uběhla. Protahujeme těla, nacházíme naši bránu a za dvě hodiny už opět sedíme v letadle A321 letecké společnosti Dragon Air. Zde stojí za zmínku, že ač se jednalo o krátký let, necelou hodinu a půl, dostáváme plnohodnotnou teplou snídani. A to už se nám blíží náš cíl cesty Hanoj. Klesáme přes bouřkové mraky, abychom přistáli na mokré ranveji. A už jsme ve Vietnamu. Čekalo nás ještě papírování a to musím uznat, že si to užívají. Ne už tak my. Byla tam jedna přepážka, která vyřizovala víza. Před námi cca 50 lidí. Zařadili jsme se pěkně do fronty a čekali. Když po nějaké době přišla řada, vzali nám pasy a víza, abychom se mohli elegantně zařadit do další fronty, která vybírala výpalné. I to je za nějakou dobu za námi, jsme chudší o 45 dolarů a čeká nás poslední přepážka, která nám dá štempla do pasu. Všude samí důležití policajti. Jeden nás poslal k okénku, a že máme stát za čarou. No a pak stejný nám gesty naznačuje, že tam stát nemůžeme, protože je to „staff only“. To je bez komentáře. Po nějaké hodince a půl jsme vypuštěni do země. Ufffff.
Zde už na nás čeká Michal, který nám bude dělat doprovod. Je to člověk, který si vzal Vietnamku Lenku, a nyní spolu žijí v Hanoji. Čekáme ještě na posledního účastníka, který přilétá ze Saigonu. Za další hodinku jsme kompletní a můžeme vyrazit do centra, kde máme ubytování. První co nás po cestě překvapuje, jsou úzké vysoké domy. To nám Michal vysvětluje, že jsou zde hrozně drahé pozemky, tak se takto staví. A už také začíná ten správný dopravní ruch. Po dálnici jsou ještě nějaká auta, ale jak se blížíme do centra jsou nahrazována skútry a že jich tady mají 🙂 . V hotelu se potkáváme se skupinou A, která přijela dopoledne a mají už kousek města projitý. Naivní představa, že dáme nějaký relax, bere rychle za své, stihneme se akorát rychle vysprchovat. Pak dostáváme informace, co se bude v nejbližších dnech dít, měníme peníze a vyrážíme do ruchu velkoměsta.
Představte si ulice, kde se tak tak vyhnou dvě osobní auta, neskutečně mnoho skútrů, na každé straně ulice prodejní stánky a do toho procházející lidé. To jsem si hned vzpomněl na Pekařova císaře, kde se ukazuje, jak obíhají planety. Takto přesně to zde vypadá. Jako za majstrštyk považuji přechod pětiproudé silnice. Pokud budete stát a čekat, tak budete čekat do večera. Chce se to zhluboka nadechnout, vstoupit a jít. Najednou se stanete součástí toto „chaosu“ a za chvilku zjistíte, že jste na druhé straně živí a zdraví.
Co se týče stánků, tak zde koupíte úplně vše. Ulice jsou původně pojmenovány podle činností, které se zde vykonávaly. Může zde nakoupit maso, ryby, ovoce, pečivo, zeleninu, drogerii…….. A také se seznamujeme s místním jídlem. Restaurace jsou udělaný tak, že před dveřmi je nějaký gril nebo vařič a na chodníku jsou židličky se stolečky. Tak si sednete, dostanete jídelní lístek nebo si přečtěte vývěsní tabuli a za krátký čas už jíte. Celý život v Hanoji se odehrává na ulici a do toho všeho vám stále pořád někdo něco vnucuje. Po projití se centrem a nasáti místní atmosféry nás čeká kulturní zážitek v podobě místního loutkového divadla. Před ním se ještě procházíme kolem místního jezera se Želvím chrámem.
Divadlo je velmi zajímavé, místo jeviště je bazén s vodou, kde schovaní loutkovodiči vodí loutky. Orchestr s místními nástroji se nachází na jedné straně. A pak už přichází, v tomto případě je lepší říct připlouvají loutky. Vidíme různé výjevy z Vietnamské kultury, komentované zpěvem k naší smůle jen Vietnamsky. Vidíme loutky bubeníků, rybářů, ryb, draků, zemědělců….. po čtyřiceti minutách představení končí a my se vracíme zpátky do hotelu, kde se pokusíme dospat spánkový deficit.
Když letadlo odlétá v sedm hodin ráno, nedá se nic dělat a musí se brzo vstávat. V 1.15 přijíždí Pavel se svojí dodávkou, za což mu patří velký dík. Bez problémů jeho kufr spolkl má zavazadla včetně krabici s kolem. Routujeme Praha, Letiště Václava Havla a vyjíždíme do studené tmy. Teploměr ukazuje jeden stupeň nad nulou. V Rosicích děláme malou odbočku a nakládáme Tomáše, který je vedoucím naší výpravy. Nevím, proč si všichni stěžují na průjezd Prahou, ve tři hodiny ráno jste rádi, že potkáte nějaké auto 🙂 . Před čtvrtou hodinou nás Pavel vykládá na Terminálu 2 a loučí se s námi.
Na letišti nejsme první, už jsou tam další účastníci našeho zájezdu a v pět hodin přichází i poslední opozdilec. A teď začíná ten správný adrenalin. Check-in neboli odbavení. Nevím, kde zrovna byly ty usměvavé slečny z promovideí, protože na nás tam čekali slečny, kterým kdyby přivezly cisternu s čerstvým mlékem, tak po odbavení by bylo zkyslé. Vysloveně jsme je obtěžovali tím, že bychom rádi letenky. Jejich vítězstvím bylo, že většině napařili doplatek za nadváhu. A nebyly to malé částky. Po mé poslední zkušenosti s placením, jsem neponechal nic náhodě a vyvázl jsem bez ztráty kytičky.
Teď už jen rentgen a loučení, protože skupina A letí přes Paříž do Hanoje, skupina B (a proč zrovna my jsme béčko 🙂 ) přes Amsterodam do Hongkongu a Hanoje a skupina C to vezme do Hanoje přes Saigon.
Nastupujeme do Airbusu A320 českých aerolinek a s půlhodinovou ztrátou, z důvodu „heavy trafic in Amsterodam“, se odlepujeme od rodné hroudy. Cesta je to krátká, za hodinu a čtvrt jsme opět na zemi a vstupujeme na holandské letiště. Čekal nás úkol v podobě letenek na další pokračování trasy. Po dotazu na informacích vyrážíme na Transfer 5, kde bychom měli dostat letenky pro Cathay Pacific. Byli tam čtyři přepážky, ale jen dvě byly obsazeny a z těch dvou se jen na jedné pracovalo. Jak jsme pochopili po chvíli čekání ve frontě, že každá má jinou leteckou společnost. A ve finále ani jedna z nich tu naši. Přichází další slečna k další přepážce, ta měla pod palcem AIR Astana a ta nás fascinovala nejvíce. Prvně si přečetla slevový katalog, po kterém následoval časopis Elle, jak se říká, na nic si nehrála. Naše přepážka číslo čtyři operovala až od 9.55. Těsně před desátou přichází k naší radosti usměvavá Asiatka. A za necelou hodinku od příchodu na T5 držíme letenky na další cestu.
Následuje malé korzování po letišti. A protože jsme v Holandsku, tak nesmí chybět tulipány. Ty tu mají ve všech podobách, od semen až po vzrostlé rostliny. A kdybyste měli strach, že vám cestu nevydrží, můžete si koupit dřevěné. V 12:30 nastupujeme do A340, což je čtyřmotorový Airbus a v 12.55 se loučíme s Holandskem. Teď nás čeká nekonečný jedenácti hodinový přelet do Hongkongu.
Vítejte na dalším pokračování deníku z cest. Tentokrát letadlo 11.4. nabere směr Hanoi a po mnoha hodinách přistane v severní části Vietnamu, kterou bychom měli za pomoci lidských sil a bicyklů projet. A jak už to tak bývá, pokud není motor a vůně spáleného benzínu, není ani Milan 🙂
Doufám, že po cestě bude i nějaké to internetové spojení, abych se mohl o své zážitky s vámi podělit.
Vše jednou končí, tak i naše dovolená se chýlí ke konci. Ráno se probouzíme o půl osmé a pak procházkou jdeme na snídani. Opět dáváme naši oblíbenou kombinaci a jde se balit. Předtím se však loučíme s oceánem, kde děláme ještě pár temp. A pak vše naskládat do tašek, kufrů a batohů, naložit do dodávky a vyrazit směr letiště.
Nejedeme přímo, ale děláme nějaké ty poznávací zastávky. První je v Ambalangoda, kde se nachází manufaktura na dřevěné masky. Procházíme celým procesem, od špalku až po krásně vyřezanou a namalovanou. Také zde mají muzeum, kde se nachází staré masky k různým účelům.
A jede se dále. Zastavujeme u několika kokosových palem, ze kterých se vyrábí Toddy, je to kvašený nápoj z květů palmy. Zkoušíme polovar, dá se říct, že je to kokosový burčák a chápeme, proč to pijí jen místní. Kosa nám říká, že po tom pěkně bolí hlava a my mu to věříme.
Pak už nás čeká hlavní město Colombo, děláme takovou projížďku městem a zastavujeme u nákupního centra Odel, mají zde vše a přitom nic. Proto krátíme čas nákupy a přesouváme se naproti k mešitě Devatagaha. I tu zde mají. Pár snímků a přesouváme se k budhistickému chrámu, kde žijí mniši a přitom to slouží jako muzeum. Zde můžete nalézt různé věci z celého světa. Od aut, přes sochy Budhů až po staré hodinky a brýle. Také zde chovají malého slona. A to jen za 200 rupií.
Další zastávku děláme u dalšího chrámu, který se nazývá Seema Malaka a nachází se uprostřed jezera Beira. Místní výběrčí chce po nás 150 rupií, tak se s ním přátelsky loučíme. Loni to bylo zdarma.
V peněženkách se ještě nachází pár rupií, tak je nejvyšší čas je rozfofrovat a k tomu slouží supermarket. Stačila třičtvrtěhodinka a rupie změnily své majitele. S pocitem dobře vykonané práce jedeme na letiště. A zde už přichází loučení s řidiči, třeseme si rukou a přejeme si vše dobré.
Následuje loučení se skupinou „A“, které to letí dříve. A teď už to jen vydržet do tří a letíme také.
|
|
Nejnovější komentáře