|
|
Cokoliv bylo dříve napsáno o velikosti a umístění chrámů v Tchaj-peji, nechť laskavý čtenář zapomene. Ne, že by to nebyla pravda, ale existují i ohromující chrámy s velkou rozlohou i skvělým umístěním, jen naše neznalost tvrdila něco jiného. Ale postupně. Počasí se dnešního rána rozhodlo, že svět bude šedý a mokrý. Po dalších snídaňových experimentech jsme se rozhodli toho špatného počasí využít a sehnat si na další dva dny auto, abychom mohli vypadnout z města a vidět i něco jiného. Měli jsme vytipovanou půjčovnu, asi půl hodiny cesty metrem, a pár stovek metrů pěšky, ale když jsme k ní dorazili, tak byla zavřená, na rozdíl od tvrzení Googlu, že je otevřena do 21:00. Ok, tímto to nekončí, o kousek dál byla další půjčovna, otevřená a uvnitř jeden zaměstnanec, co umýval auta. Tak jsme ho oslovili, a on docela ochotně zareagoval a nabídl nám Toyotu Yaris Cross. Plácli jsme si, složili depozit a zaplatili dopředu půjčovné. Na WhatsApp nám došla smlouva a zítra o půl desáté si máme vyzvednout auto. Tak snad do rána pobočku nepřestěhují.
Počasí pořád nic moc, ale spíše mrholilo než pršelo, tak že to bylo vlastně v těch 24 stupních příjemné, a tak jsme prozkoumali okolí půjčovny a vytyčili tři cíle. Prvním byl, jak taky jinak tady, chrám Xianse, který vznikl v roce 1751 v době působení dynastie Qing. Přes různé přestavby a úpravy byl nakonec v roce 1984 přestavěn do původní podoby. Architektura je směsí tradičních čínských stylů, obsahuje složité řezby, barevné nástěnné malby a zdobené střešní dekorace v podobě různých výjevů z historie, prezentovaných malými vyřezávanými postavičkami. Co je hodně zajímavé, je to, že se nachází na území Nové Tchaj-peje, tedy části Tchaj-peje, která se staví zcela znovu a je tak doslova obklopen moderní architekturou vysokých věžáků, hotových nebo rozestavěných. V tuto chvíli to byl ten nejhezčí chrám, který jsme navštívili. To jsme ještě netušili, co přijde.
Druhým cílem byla kavárna CoffeeDay, která se na Googlu pyšní maximálním počtem hvězd a pro nás milovníky kávy tedy nutnost. V jednom z dostavěných nových věžáků byly v přízemí posunovací dveře, kterými jsme vstoupili do úzké nudle, kde byl bar, za kterým se na nás usmíval zřejmě majitel, který neuměl anglicky. Ale nějak poznal, že nejsme místní, a tak nám nabídl menu v angličtině, objednali jsme si a on ukázal na úzké schody, ať jdeme dál nahoru. Tam byla místnost na stejném půdorysu jako ta spodní, pár stolků a roztodivná výzdoba, zahrnující modely letadel z první světové, trapné anglické polštářky se psy v uniformě, až po masky z Benátek. Za chvíli po těch schodech donesl první část objednávky, americano, ve velkém keramickém hrnku, zazubil se a zase odešel. Po pár minutách se to opakovalo s vrchovatým cappuccinem, s nádherně vytvořenou dekorací v pěně. Do třetice se zjevil a donesl dvě, ale dokonalé, čokoládové sušenky. Káva sice byla drahá, ale výborná, sušenky z hořké čokolády luxusní, prostředí netradiční, zase další skvělý zážitek.
Třetím cílem byl nedaleký New Taipei Metropolitan Park, tedy zábavní park na 424 hektarech, s 31 unikátními skluzavkami, a umělým kanálem, na kterém se odehrávají každoročně závody dračích lodí. Přes park vede široká a vysoká lávka, po které jsme přešli na druhou stranu parku, kde je stanice metra. Stihli jsme pořídit pár snímků, ale více nám horšící se počasí nedovolilo. Metrem jsme jeli pár stanic, a netušili jsme, že se za chvíli zúčastníme ilegální aktivity.
Jako bývalý kuřáci, kteří před léty přešli na zahřívaný tabák, snad i zdravější variantu, nebo spíše méně škodlivou, než klasické cigarety, máme různé zážitky z cest. Už jsme jednou dokonce jeli přes hranice do Slovinska na nejbližší čerpací stanici, když nám v Rakousku došli náplně do IQOS zařízení. V Singapuru jsme měli dost zásob, tam jsme to neřešili, ale tady se zásoby tenčí a tak jsme je chtěli doplnit. Google nám prozradil, že je tu pár firem, které zařízení IQOS opravují, ale nikde se náplně neprodávájí ani oficiálně nenabízí. Tak jsme jednu opravnu vyhledali, mléčná okna, neprůhledné dveře, drze vstupujeme a celé zařízení se tváří jako prodejna luxusní kosmetiky. Chvilku váháme, ale milý chlapík se k nám vrhne, co že bychom potřebovali. Tak vytahuji na ukázku krabičku, jestli by neměl něco takového. Malou chvilku si nás zkoumavě prohlíží, pak ale pozná, zase netušíme jak, že nejsme z taiwanské celní správy a kývne, že něco takového by mít mohl a ať jdeme za závěs na konci místnosti. Trochu zmatení tedy jdeme k závěsu a za ním jsou schody do patra, po kterých vylezeme do místnosti s nabídkou asi 20-ti různých variant krabiček, které sháníme. Dá nám ochutnat a rozpovídá se, že je v Taiwanu i Číně užívání zahřívaného tabáku ilegální a můžete za to být i pokutováni. Že ale existuje neoficiální klub IQOS, a pro členy klubu a zahraniční kupce pašují z Japonska náplně i zařízení IQOS, akorát to tedy cenově tím pádem vychází hodně draho. Když už nám takto otevřel, tak si kupujeme tři pašované krabičky asi za dvojnásobek ceny u nás, ať uděláme útratu, a pobaveni celou situací provozovnu opouštíme. Teď už chápeme, proč není reklama, nejsou nabídky a provozovny se tváří jako prodejci kosmetiky.
Jdeme kousek pěšky do nedaleké tržnice, kde je Shuangcheng Street Night Market a nebo taky food court. Jedná se o nejstarší night market v Tchaj-Pej, který sice není největší, ale i tak přes sto stánků nabízí každý den až do půlnoci především jídlo, ale i nějaké cetky, oblečení a další věci, co byste na trhu očekávali. Ochutnáváme zde proslulou jarní rolku s tofu a pak si sedneme na něco pořádného u jednoho ze stánků. Dva vietnamské hovězí vývary s nudlemi, připravené a konzumované na ulici pod deštníkem, za mírného deště, obklopení vůněmi ze všech stánků, projíždějícími skůtry mezi stánky, to je prostě kouzlo street foodu, dokonalé. S plnými pupky spokojeně odcházíme zpátky na stanici metra a jedeme na kraj města do nejsevernějšího okresu Beitou.
Beitou je nejhornatější a nejvyšší z okresů Tchai-pei, s širokým údolím, kterým protéká několik řek, z nichž stoupá vydatná pára díky místním geotermálním aktivitám. Historie oblasti je poměrně rozsáhlá a zajímavá, ale ve zkratce, skoro jako všude na Taiwanu byl největší rozkvět za vlády Japonska, kdy vznikly první lázně využívající geotermálních aktivit v údolí. V minulém století zaznamenala oblast velký rozmach, vyhlášené podniky a kluby s prostitutkami, což se následně utlo během osmdesátých let zakázáním prostituce a celá část spadla pod správu Tchaj-peje. Místní ikonická zastávka železnice, která zde stojí dosud jako připomínka starých časů, vzala za své, když až sem dosáhlo metro a železnice přestala mít význam. Právě ze stanice metra vyrážíme směr termální prameny, ne přímo do nich, ale k návštěvě v kopcích a lesích ukrytého chrámu, ano, zase chrám. Počasí nás ale nešetří a je docela chcanec. Chvilku se schováváme, ale pak nám dochází čas a jdeme do kopce, co nám síly stačí. Odbočujeme na kamenné schody vedoucí lesem a po chvíli jsme u nevelkého, ale o to hezčího Puji chrámu.
Chrám Puji, je jedním z mála dochovaných buddhistických chrámů z japonské éry na Taiwanu. Byl postaven v roce 1905 z darů železničářů a byl známý jako Tesshin-in. Dnes je chrám zasvěcen Guanyinovi, který je místně považován za strážného ducha horkých pramenů. V roce 1998 byl chrám označen jako oficiální historické místo. Japonská estetika chrámu je zřejmá v klidné jednoduchosti a střízlivém designu. Uctívání v japonském stylu pokračuje v chrámu dodnes. Když k chrámu dorazíme, tak se místní mniši zrovna převlékají do civilu s tím, že se už zavírá, ale ať si klidně pořídíme snímky, že není problém. Japonský styl je opravdu jednoduchý, a tak kromě vlastní budovy a jedné velké místnosti uvnitř vlastně není co fotit. Ale i tak jsme rádi, že jsme navštěvu stihli a v dešti se vracíme kolem řeky zpátky. Z řeky je cítit, jak je pramen horký a v dešti a nečasu je to příjemné zahřátí. Po cestě údolím zpět míjíme pěkný rozsvícený dům s lampiony na terase v prvním patře, a tak nám to nedá a k domu se vracíme.
Jedná se o Muzeum horkých pramenů, které je umístěno v zachráněné budově v tudorovském stylu, která má cihlovou a dřevěnou fasádu a střechu z černých tašek. Muzeum je zdarma, a tak jdeme dovnitř. U vchodu dva postarší pánové regulují pohyb lidí. Co to proboha vyvádějí, pomyslíme si, ale pak nám dojde, že postupně vpouštějí lidi tak, aby si stačili vyzout boty, přejít k botničkám, kde další dvě zbytečné zaměstnankyně vedou lidi až k nějaké volné botničce, ze které si návštěvník vezme přezuvky a místo nich dá svoje boty. Toto celé je “skvěle” organizováno, tak že návštěvníci chvílemi netuší, co se po nich chce a pobíhají jak Mr. Bean mezi vchodem a botničkami.
Hlavní zradu ale vidím já v představě sundání bot po celém dnu. Ta představa byla docela živá. První bota dole a nejbližší regulčík se kácí k zemi a v nekontrolovaném třesu mu z úst vystřikuje bílá pěna. Druhý, který toto vidí, se dává na zoufalý, ale marný útěk, a po dvou krocích upadá ještě ve stoje do komatu. Druhá bota. Obě dámy u botniček padají zároveň a strhávají na sebe i botničky, pár návštěvníků, co nestihli opustit vstupní část domu zvrací navzájem po sobě a končí také v křečích na zemi. Prostě apokalypsa v přímém přenosu. Ale nakonec se nic nestalo. Zřízenci jsou zjevně zvyklí a navíc vybaveni rouškami. Tak že se toho biohazardního odpadu zbavuji a měním obuv za slušivé trepky a probíháme historií celé lokality z pohledu využití Horkých pramenů ve velmi pěkně zpracované expozici, která nás provede celým domem, včetně původního bazénu v suterénu. Při odskočení na záchod měníme apartní trepky za plastové, určené jen pro WC (což minimálně pro dámské arabské záchody dává smysl), a pak zase zpět do těch procházkových, mají to vymyšlené. Nakonec zase výměna, když si na konci prohlídky beru svoje křustky a vracím trepky do botničky, použije zřízenkyně nějaký sprej a vyšplíchá celou botničku. Chápu její činnost, obouvám si boty a pokračujeme dále.
Na konci údolí jsme zpět u stanice metra, vedle které je již zmíněná bývalá nádražní zastávka i s kouskem nástupiště a jedním dobovým vagónem, vše zdarma přístupné. Projdeme tedy zase část historie a pak už zpět na metro a směr hotel. Po trase máme ještě poznámku o dvou chrámech, už neprší a je tma a chrámy jsme za tmy ještě neviděli, tak to zkusíme. Sice jsme už dost utaháni, ale není to od metra tak daleko, tak se na ty ztracené chrámečky zajdeme přece podívat. Omyl přátelé, jsou oba obří, nádherné, u jednoho obrovská zahrada s umělým jezírkem, druhý obehnaný zdí má několik nádvoří, oba procházíme a jen žasneme. S výhodou pozdní doby a s minimem návštěvníků a navíc s úžasným osvětlením. Nevíme, kam se dívat dříve, jasné dva nej chrámy, co jsme zde a možná vůbec viděli a ještě kousek od sebe. Pro pořádek, prvním byl Konfuciův chrám z roku 1879, který byl v roce 1930 zbořen a znovu vystavěn, jak jinak, v japonském období. Druhý, který si s tím prvním v ničem nezadá, je chrám Dalongdong Baoan, z roku 1804, také přestavěný za vlády japonců, od roku 2003 je v dědictví UNESCO. Děláme úžasné fotky, procházíme oba chrámy několikrát, a ne a ne odejít, až hlad dává pokyn a my se přesouváme na protější ulici, na které za plného provozu aut a skůtrů probíhá Dalong Street Night Market. Prostě stánky po stranách ulice, mezitím čílý silniční provoz, do to spousta lidí, co si objednávají jídlo u stánků. Pohoda. Neodoláme a u jednoho stánku si do kovové misky kleštěmi nabíráme různé pochutiny pečené na špejli. Až máme vybráno, prodejce stáhne všechno ze špejlí do sáčku, přidá dvě špejle, ať to máme čím jíst, řekne částku, kterou mu zaplatíme, a tím se stáváme šťastnými majiteli sáčku dobrot. Dlouho nám to štěstí nevydrží, protože jen se uklidíme z té rušné ulice, obsah sáčku změní své působiště a skončí v našich útrobách.
Teď už je čas opravdu dorazit do hotelu, po cestě z metra doplnit zásoby pivka, probrat možnosti vyprání na recepci, následně vyjet do osmého patra, odkud jsou schody na střechu, kde je vybudovaná místnost s pračkou a sušičkou, nakrmit pračku 60 dolary a vyprat týdenní prádlo. Než se dopere, vyrážíme ještě do japonského fast foodu naproti hotelu a vydatně povečeříme. Pak přesun vypraného do sušičky a rychle sepsat, co že se to dělo tento den. A už se těšíme na zítřejší výlet autem.
Dnešní plán byl poměrně jednoduchý, pompézní Pomník postavený na památku bývalého prezidenta Čínské republiky, který máme kousek od hotelu, nějaké chrámy různě poschovávané v ulicích Tchaj-peje a hlavně postmoderní mrakodrap Tchaj-pej 101, který byl v roce dostavění (2003) nejvyšší budovou na světě. Snídani naštěstí máme v ubytování, tak že se kolem půl deváté posbíráme, opustíme mini pokoj v sedmém patře a sjedeme do přízemí, kde nám oproti stravenkám, co jsme dostali při příjezdu, dovolí posnídat. Snídaně je formou bufetu, u třetiny věcí netušíme, co jsou, zda jsou sladké nebo slané, jak se jí, nebo k čemu se hodí, ale máme čas a postupně to prozkoumáme. Po snídani nezbytné navštívení hotelového pokoje a vyrážíme.
Svítí slunce, 24 stupňů a tak se snažíme přes boční uličky ve stínu dojít k pomníku. Když se před námi najednou objeví, je nám jasné, že se již před sluncem neschováme. Památník je prostě obrovský, je obklopený rozsáhlým parkem, boční brány majestátné, a ta největší na konci parku je naprosto gigantická. Za hlavní branou jsou dvě obrovské tradiční budovy, Národní divadlo a Národní koncertní síň. Pak dlouho nic a nakonec již zmíněný památník, na jehož vrchol vede nepočítaně schodů, po jejichž zdolání vejdete do obrovské síně, ve které je až zrůdně obrovská bronzová socha sedícího bývalého prezidenta Číny, Chainga Kai-sheka. Tento prezident byl u moci nepřetržitě v letech 1938-1975 a jeho příběh i historie stojí za prozkoumání. Byl to představitel té Číny, tedy přesně dodnes existující strany Kuomintang, nebo také Čínské nacionalistické strany, proti které se dnes Taiwan staví a nechce ji být ovládnutý, ale ono je to všechno trochu jinak. Dnes právě tato strana na Taiwanu vyhrává volby a vládne, s Čínou jsou v podstatě za dobře a pokouší se pomalými kroky s Čínou sblížit, což se pomalu a jistě daří. Nakonec do této země nás dopravil Čínský národní dopravce. Pod síní s bronzovou sochou prezidenta je pak několik pater, ve kterých je zachycen jeho život a činy, jsou tu artefakty z jeho života, včetně dvou na zakázku vyrobených prezidentských vozů značky Cadillac, a také část věnovaná právě demokracii a změnám na Taiwanu. Ta jediná nebyla opatřena anglickými popisky, ale s google překladačem to nebyl tak velký problém a člověk se leccos dozvěděl. Věnujeme celému památníku tolik času, kolik si z pohledu naší znalosti a potřeby zaslouží, a když památník opouštíme, ještě stačíme zhlédnout prezentaci místní stráže, která probíhá každou hodinu (pochodují, blbnou s puškami a tváří se u toho strašně důležitě).
Opouštíme pomník a rychlou chůzi jdeme k nejbližší stanici metra, kde si dobíjíme karty na metro stejným způsobem jako v Singapuru, tedy za hotové a vyrážíme na dobrodružnou hru, najdi ukrytý chrám. Vystupujeme na stanici Ximen, počasí se umoudřilo a je pod mrakem a občas lehce mrholí, což je jen dobře. Jdeme napřed k historické budově The Red House, která byla postavena v roce 1908 za japonské nadvlády, kdy sloužila jako tržnice, ale od roku 1945 byla využívána pro divadelní účely a sídlil v ní soubor provozující Pekingskou operu. V roce 2000 divadlo vyhořelo a po jeho znovuotevření v roce 2007 je zde dále provozováno pod organizací Taipei Culture Foundation. Budova byla v pondělí zavřená, což jsme trošku i čekali. V 7 eleven kupujeme dvě třetinky místních piv, jen pro zahnání žízně a ochutnání, a jdeme navštívit první chrám.
Když se řekne chrám, očekáváte něco velkého, na samostatném velkém pozemku, obklopené zahradami nebo minimálně zdí. Ne zde, tak to tady až na výjimky nefunguje. Stojíme na křižovatce, ze které má být podle Googlu vidět chrám a ten prostě nikde není. Až Maki upozorňuje na nedaleké lešení, které je postavené mezi dvěma obytnými budovami. To asi ne, říkám na první dobrou, ale když už jsme tady, tak to omrkneme. A skutečně, pod lešením se skrývá vstup do nevelkého dvora, na kterém je Taipei Tainhou Temple. Na rozdíl od Singapuru se může skoro všude, a nikdo vás nesekýruje za čepici nebo odkrytá ramena hanebných návštěvnic. Uchváceni krásou chrámu jdeme nadšeně hledat další podobné. Qingshui Temple je kompletně obestavěný stánky dočasného charakteru, přičemž se vychází z definice, že jednotka dočasnosti je jeden furt. I přes maskování chrám nalézáme, a přes skoro neviditelnou bránu a mezi zázemími stánků se dostáváme k další úžasné tesařské a malířské stavbě. Místní “navšedohlížím” chlápek nás mile přivítá, zahrne nás spoustou materiálů v angličtině a pokyne, ať se jdeme kochat, jak je libo. Pořád nechápeme, jak rychle poznají, že neumíme čínsky :). Maki navštěvuje i zcela přístupné zázemí pro jiné než duchovní potřeby a jdeme dál. Po cestě si u jednoho stánku všimneme, jak místní žena připravuje něco jako palačinku, neodoláme a jednu čerstvě udělanou si kupujeme. Byla na slano s pórkem, společně jsme ji za chůze snědli a došli k dalšímu chrámu mezi domy, před kterým pro změnu stál náklaďák s vysokozdvižnou plošinou. Ten obcházíme a opět objevujeme úžasně vyzdobený chrám, kde před oltářem klečí nějaká mladá dívka a po celou dobu naší prohlídky se usilovně modlí. Ta asi musela hodně hřešit. Plošina nakonec odjela, tak plníme paměti i daty ukrývajícími obrázek vstupu do chrámu a jdeme na další. Po cestě míjíme místní Police department, jehož blízkost nám prozrazují desítky zaparkovaných malých skůtrů s majáčky.
Poslední chrám, který navštěvujeme, je jiná liga. Je součástí Bangka parku, a je obehnaný zdí, má honosný vstup, doplněný z jedné strany jezírkem se zlatou sochou draka, z druhé strany umělými vodopády. Jeho plocha je několikanásobně větší, než jsme zatím viděli a i počet lidí, který chrám navštěvují je až odrazující, stejně tak počet modlících. Jedná se o čínský lidový náboženský chrám Longshan z roku 1783 a jako většina takto starých byl přestavěn za japonské nadvlády. Za druhé světové to koupil a po válce byl restaurován. Evidentně je tento skvost pro místní důležitý, a tak tiše sledujeme cvrkot kolem chrámu, vyrábíme datové soubory a pro dnešek končíme s lovem chrámů. V nejbližší stanici metra, jak jinak než Longshan Temple, mizíme pod zem a spletitou cestou přestupů míříme k nejvyšší budově na ostrově.
Název stanice, kde vystupujeme říká vlastně vše – Taipei 101/World Trade Center. Historii tohoto stavitelského skvostu a všechna nej jsou na internetech, tak že jen o naší zkušenosti. Z metra se vyleze před budovou na úrovni suterénu, kde je food court, který si ještě dnes roli zahraje. Proklouzli jsme do suterénu, který vypadal, jako když v Praze otevřeli Primark, našli jsme výtahy a vyjeli do pátého patra, kde jsou kasy pro vstup do vrchních pater budovy. K naší radosti zde byla minimální fronta, milá dívka za přepážkou nám poskytla všechny potřebné informace, za což obdržela 1200 taiwanských dolarů převodem a po krátkém čekání jsme skončili ve výtahu. V tom zatraceně nejrychlejším výtahu na světě (no ne, už byl také překonán, ale je pořád mezi top 3), který v rámci stoupání dosáhne rychlost až 60 km/h, a tak vás do výšky bezmála 400 metrů vyveze za úctyhodných 35 sekund. Zrychlení a zpomalení jsou ale sotva rozpoznatelné. Výhled na všechny strany, možnost vystoupat o patro výše na otevřenou platformu, kde už ale není možné obejít celou věž dokola, stejně tak jako naval prachy shop, interaktivní dotykové mapy blízkého i vzdáleného okolí, to vše jsme si dosyta užili, a pak stejnou cestou dolů a zpátky do food courtu, protože jsme hlady šilhali. Oslovil nás ramen, a docela neochotná pipka na druhé straně pultu, co anglicky sotva uměla počítat, nám ukazovala na tabuli s nabídkou nějaké čínské znaky, něco jako že jsme paka, když nevidíme, že toto menu je k dispozici v úterý a v únoru. Tak ho nemáš promítat pizdo, jsem si pomyslel, a chtěl jsem ji poslat někam, ale Maki trvala na ramenu, tak jsme hráli úplně blbý a vybrali jsem si z dostupné nabídky. Tradičně vybaveni pípákem jsme číhali kousek od stánku a sice to trvalo, ale jídlo bylo luxusní. S naplněnými žaludky jsme se rozhodli trochu jídlo vychodit a vydali jsme se od kdysi nejvyšší budovy světa po nekonečné ulici Xinyi road směrem k hotelu. Ne, že bychom chtěli urazit celé čtyři kilometry, ale potřebovali jsme se vzdálit dost daleko od budovy, aby se nám vešla celá do objektivu. To se nám podařilo těsně před dosáhnutím další stanice metra, přes kterou jsme si cestu k hotelu zjednodušili.
Na naší domovské stanici jsme vystoupili a oproti našemu příjezdu, kdy v pokročilé hodině bylo okolí hotelu víceméně mrtvé, to tu teď žilo. Byl otevřený i stánek Coco, tedy stánek s několikrát po sobě vyhlášeným nejlepším bubble tea na světě, a tak jsme neodolali a ochutnali. Zvláštní zážitek, pro mě asi jednou stačilo, ale bylo to fakt dobré. U nás nejsou, ale kdyby o to někdo stál, tak v německu řetězec působí, ale pochybujeme, že za cenu kolem 50 Kč za nejdražší variantu. Zase přes 16 tisíc kroků, dnes zbytek dne budeme věnovat odpočinku, možná nějaké pivko ze 7 eleven a zítra pokračujeme. Jeden čtenář si stěžoval na délku příspěvku, že snad od půlky snídaně neměl minule co číst, tak doufáme, že po dočtení sem, mu zaschnul talíř a vystydl čaj.
Dnes je to o přesunu na Taiwan. Ráno nenecháváme nic náhodě, a jdeme na jistotu na snídani do Subway. V zásadě to stejné co kdekoliv jinde, jen to pečivo tu neumějí, tedy umějí ale jinak, všechno je z kynutého těsta. A tak snídáme a kyneme, dorazíme to cookies a kávou a vracíme se do hotelu, kde zabalíme a naposledy sjedeme z 11. patra do přízemí hotelu, check-out a hurá na metro. Po hodině vystupujeme na letišti Changi u terminálu 3, což se nám hodí, protože právě z něho odlétáme. Hned na začátku terminálu je odbavovací řada 11, ve které operuje China Airlines, kde nás ihned odbaví, tak že se zbavujeme svých objemných batohů a nalehko jen s palubními lístky vyrážíme za posledním cílem v Singapuru.
Středobodem letiště Changi je nejvyšší krytý vodopád na světě, Rain Vortex, který je obklopen terasovitým lesním prostředím. Vodopád navštíví 300 tisíc návštěvníků denně. Recirkulující dešťová voda je čerpána na střechu a volným pádem z výšky 40 metrů padá kulatým otvorem rychlostí až 37 850 litrů za minutu do bazénu na úrovni suterénu. Akrylový trychtýř ve spodní části zabraňuje rozstřikování a izoluje zvuk kaskády. A kolem vodopádu ještě projíždí skytrain, spojující terminály. Prošli jsme to od nejvyššího bodu až po suterén a když už nic jiného ze Singapuru, tak toto se fakt musí vidět. K naší smůle jsme tu celou parádu neviděli nasvícenou a ještě bylo pod mrakem, ale ještě se sem při zpáteční cestě vrátíme, tak třeba budeme mít štěstí.
Po zkouknutí vodopádu jsme se vrátili na terminál tři, prošli pasovou kontrolou a kontrolou zavazadel a pak asi hodinku čekali na odbavení, zatímco venku řádila průtrž mračen. Než jsme byli vpuštěni do letadla, bylo po dešti a před námi byly čtyři hodiny letu. Multimediální systém naštěstí fungoval, tak jsme shlédli nějaké premiérové filmy a v podvečer dorazili na letiště Tchao-jüan. Napřed jsme trošku zmatkovali s vypsáním příjezdové karty, ale nakonec jsme prošli bez problémů a vyzvedli si bagáž. K našemu zklamání řešení e-sim datové karty od Revolutu na rozdíl od Singapuru zde nefunguje (ale zaplatit si za něj hovada nechali) a tak hned na letišti vyměňujeme nějaké tchajwanské dolary a pořizujeme si desetidenní karty s neomezenými daty, v přepočtu jednu za 360 Kč. Asi by se naši operátoři už konečně mohli zamyslet nad cenou nabízených služeb. Na datech pak bez problémů najdeme cestu k vlaku do centra a po hodině vystupujeme na hlavní stanici v centru Tchaj-peje, kde jdeme několik dlouhých minut na červenou trasu, po které metrem pokračujeme čtyři stanice a vystupujeme na stanici Dongmen, odkud to máme do hotelu pět minut. Po ubytování vyrazíme něco slupnout a nakoupit do 7 eleven.
Zatím to tu je v podstatě stejné jako v Singapuru, stejné metro, stejné stanice, méně angličtiny, žádní indové, trochu více nepořádku. Lidé jsou ale milí a vstřícní (v obchodech, na letišti, v metru, na recepci) a více se tu uklánějí, což nás baví a ukláníme se taky. A je tu výrazně levněji než v Singapuru, tak nějak stejně jako u nás. I přesto, že jsme nikde nechodili a jídlo jsme zvládli kousek od hotelu, máme za sebou přes 8 kilometrů po letištích, nástupištích a metrech. Dáme voraz a uvidíme, co nám zítřek v novém městě a novém státě přinese.
Po včerejšku už plán “napohodu” rovnou škrtáme a je nám jasné, že se po dnešku asi večer neudržíme na nohách a skutečně, moc nechybělo. Ale nepředbíhejme. Na wishlistu kromě několika muzeí a galerií zbývá ostrov Sentosa, objednaná návštěva Skypark v Marina Bay Sands a oficiální maskot Singapuru Merlion. Napřed si po ránu nakoupíme nějaké pečivo na snídani, k tomu něco k pití ze Starbucks a v klidu v hotelu posnídáme. Vyhodnotíme počasí jako nic moc, tedy teplota stálá, ale pod mrakem a trochu fouká, což by nahrávalo vnitřním aktivitám, ale zároveň by to mohlo mít dopad na návštěvnost ostrova Sentosa. Víceméně už ze včerejška rozhodnutí, jsme si potvrdili návštěvu ostrova, došli k naší oblíbené zastávce pojmenované po praní v řece a po dvou zastávkách vystoupili na konečné stanici Harbourfront.
Ze stanice metra se necháme vést ukazateli, které se zdánlivě ztrácí a zase objevují a vedou nás kolem kancelářské budovy Harbourfront Tower II, až se dostaneme ke kasám, kde zaplatíme denní jízdenku na všechny trasy a přesuneme se k výtahu v budově. Ten nás vyveze do patnáctého patra, kde je ve výšce 69 metrů uvnitř budovy jedna ze stanic lanovky. Bez fronty naskakujeme do nejbližší osmimístné kabinky, kde nám společnost dělají dva angličtí turisté a fičíme přes Singapurský záliv, tedy de facto přes Indický oceán přes nejvyšší (druhou) věž lanovky ve výšce 88 metrů.
Ve zkratce, o čem je ostrov Sentosa. Nabídne něco pro každého. Majetní se ubytují v luxusních hotelích, navštíví Universal Studios s atrakcemi, nebo si prohlédnou Mořský svět, zalétají si ve větrném tunelu, užijí si wellness a nakoupí značkové zboží, od čokolád, přes Lego až po hadry. Ostatním jsou k dispozici pláže, adrenalinové atrakce jako zip line, bungee jumping, motokáry, káry, vodní svět a další. Z turistického hlediska je zajímavý západ ostrova se starou pevností Siloso, lanovka přes podstatnou část ostrova, možnost navštívit nejjižnější cíp pevninské Asie a velkou žrádelnu s malajským jídlem. Sice nás lákalo navštívit Universal Studios, ale recenze nebyly nic moc, cena už vůbec ne, a nechtěli jsme zabít den tímto druhem zábavy. Takže hurá na pevnost Siloso.
Padáme z lanovky Mount Faber Line z 88 metrů do finální stanice Sentosa, 45 metrů nad mořem, odkud kolem muzea Madame Tussauds, kde jsou hlavně asijské celeblitky, které nám stejně nic neříkají, nastupujeme na vnitroostrovní lanovku Sentosa Line, konkrétně na stanici Imbiah Lookout a jedeme směrem na západ do následující a zároveň konečné stanice Siloso point. Z té se jdeme podívat na místní pláže, vítr sílí a začíná hřmít. Přesouváme se do plážové restaurace Trapizza, že počkáme, jak se počasí vyvrbí a dáme si pivo. Usadí nás a odkáží na samoobjednávací systém přes QR kód a telefon. Maki začne objednávat dvě piva, každé za 18 dolarů a když udělá souhrn objednávky, přidá se manipulační poplatek a odvod daně státu. Dvě piva za 43 dolarů, se asi posr.li, ne? Tak nebudem za trapáky, už jsme si objednali, tak to nějak přežijeme. Po deseti minutách se nic nedělo, tak si říkáme, že za takový peníze to pivko měli donést v nachlazených sklenicích a zlatém podnose do minuty po objednání. Maki to kontroluje a hele, ona tu objednávku nepotvrdila. Balíme, protože nás stejně sílící déšť vyhání z plážového baru a končíme na stanici lanovky, kde Maki kupuje dvě v plechovce po 7 singapurských dolarech a schováváme se před deštěm. Než došlo pivo, bylo po slejváku a mohli jsme vyrazit dobýt pevnost.
K čemu a jak moc sloužila pevnost Siloso je možné se dočíst na těch internetech, za nás to bylo zajímavé tím, jak prohlídka začala. A tady malá odbočka. Nechci házet obyvatele Singapuru do jednoho pytle, ale mají to tady zařízené tak, že kde jsou třeba schody, mají k nim alternativu v podobě jezdících schodů, a když už to náhodou nejde, tak mají k dispozici výtah. Oni prostě do a ze schodů nechodí. Nakonec stejně nedělají nic jiného, než že všichni a všude čučí do mobilů a u toho by jim schody po svých asi překážely. Plusem ale je, že na ostrově jejich pohodlnost, ale asi hlavně kvůli dešti, dospěla tak daleko, že vyjma pláží se dá v podstatě všude pohybovat i za deště, důsledným různorodým zastřešením většiny cest. A zpět k začátku dobývání Fort Siloso. Místo chození do kopce, jasně, pevnost v kopci, jak jinak, si zavoláte výtah, kterým vyjedete do 11. patra a vystoupíte na stezce směrem k pevnosti bez nutnosti zdolat jediný výškový metr. Po 180 metrech dojdete po lávce až k pevnosti. Ta je docela zachovalá a je možné ji projít po povrchu, nebo tunely, které spojovaly jednotlivé části pevnosti a sloužily k přepravě lidí a munice. Tady už i líný obyvatel Singapuru musí z kopce a po schodech. Prohlídka pevnosti je doplněna originálním audio doprovodem a výjevy ze života vojáků za pomocí figurín v životní velikosti. V bývalé ubytovně vojáků je úžasně zrekonstruovaná historická událost, kapitulace Japonska za 2. světové války, včetně figurín všech zúčastněných v životní velikosti. Užíváme si prohlídky a zpátky jdeme příjezdovou cestou k pevnosti, tedy z kopce dolů a tlampače hlásí, ať si najdeme úkryt před blesky z přicházející bouřky.
Tak horké to není, protože lanovka na ostrově funguje dále a tak se vracíme přes stanici Imbiah Lookout a pokračujeme dále do stanice Merlion, kde vystupujeme a míříme k vchodu do Universal Studios. To jen proto, že sousedí s food courtem. Singapur býval kdysi Malajsie, tak že malajská kuchyně je v podstatě singapurská a opačně. Co nás zaujalo byl systém objednání. Představte si asi tak 20 různých stánků, u kterých si ale neobjednáte, na to slouží dotykové obrazovky ala Mekáč, kde si prostě naklikáte ze všech nabídek, co vás zaujmou a pak dostanete pípák a čekáte, kdy zazvoní. Vybrali jsme si tři jídla, prostě abychom ochutnali, a nápis na objednávce nás upozornil, že to může trvat 10 až 15 minut. Tak takový čas dokážeme využít, ženeme se ven s vidinou pravidelné dávky nikotinu, když v tu pípák začne dělat kravál a objeví se na něm číslo stánku. Tak tam běžíme a první jídlo máme v podstatě hned. Usadíme se a než si doneseme příbor, už mažu pro další jídlo, a pak hned pro třetí. Pecka, ochutnáváme a snažíme se z objednávky rozklíčovat, co to vlastně jíme. Všechno bylo skvělé, prázdné talíře s podnosy i s utichlým pípákem dáváme do odkládacích vozíků a jdeme se podívat na nejjižnější bod pevninské Asie.
Ačkoliv pořád jemně kape, jdeme stále pod střechou po jižní částí ostrova, a po asi půl hodině docházíme k výběžku ostrova, ze které je lanový most na menší ostrov. Přes lanový most přecházíme trošku obtížněji, protože se na něm musíme vyhýbat lidem, co se vrací zpět, a do toho se pekelně houpe, tak že všichni na mostě provozují chůzi jako ze zombie apokalypsy. Když se konečně dostaneme na malý ostrov (tedy vlastně výběžek pevninské Asie), je tu nemalý počet lidí, kteří okupují dvě dřevěné rozhledny a evidentně si užívají, že tohoto milníku ve svém cestování dosáhli. Jako fakt pitchovina, ale když už tam jste, tak proč to nedat. Po cestě zpět k lanovce už nás nohy moc neposlouchají a tak mastňácky využijeme místní atrakci, monorail, který nás zdarma přiblíží k vytoužené stanici vnitroostrovní lanovky, přes kterou cestujeme do stanice, ze které se dá přestoupit na trasu mimo ostrov.
Když se uvelebíme na zpáteční cestě lanovkou Mount Faber Line, zjišťujeme, že máme ještě dost času a bylo by škoda neprojet lanovku celou, a tak nevystupujeme na stanici Harbourfront a pokračujeme do cílové stanice Mount Fiber, která dala lanovce jméno a nachází se na stejnojmenné hoře s velmi pěknou a ne zrovna dalekou 360 vyhlídkou na celý Singapur, kterou zdoláváme, pořizujeme nezbytné digitální záběry a vracíme se lanovkou na stanici, kde jsme celé cestování začali. Bez problémů najdeme vchod do metra, po dvou stanicích přesedáme na jinou linku, která nás dovede až pod Marina Bay Sands, odkud jdeme na vstup do Skyparku, od kterého nás dělí už jen bez mála čtvrthodina.
V 19:00 se zřízenci u vstupu do Skyparku chlubím zánovním telefonem, tedy hlavně tím, co je na displeji, jemu to je však v podstatě jedno, stačí ujištění, že máme vstup na 19:00 a vpouští nás dovnitř. Sjedeme jak jinak po jezdících schodech o něco níže, kde už je pikolík, kterého práce evidentně nebaví, ale i tak monotónně snímá QR kódy z papírů a mobilů, aby si potvrdil, že jsou tam lidi s platným vstupem. Pak nás chtějí vyfotit před nějakým záběrem toho přerostlého baráku, což slušně odmítáme, a jdeme do fronty na výtah. Ta není dlouhá a za chvíli fičíme výtahem do 56. patra, kde nás další, jistě akademicky vzdělaný zřízenec, jak ovce vyhání na terasu mezi ostatních asi čtyři sta dalších platících pozorovatelů. Tak se tam pospolu ve 200 metrech nad zemí snažíme dostat k okraji, nasát atmosféru jedné z nejvyšších vyhlídek tohoto typu na světě, a když se to povede, nedochází sice ke slibovanému breathtakingu, dech to prostě nesebere, ale síla to je, zvláště pohled na Garden Bay a na město. Fotíme, kocháme se, koukáme, kde jsme všude byli a čas utíká a než se nadějeme, musíme zase zpět, abychom včas stihli Spectra, tedy světelnou a vodní show doprovázenou hudbou, která se každý pátek a sobotu odehrává před Marina Bay Sands. Trvá přesně 15 minut, a dalších 45 minut pak trvá nám, než obejdeme oblast před Marina Bay Sands kolem vody, abychom dorazili k poslednímu nesplněnému bodu naší návštěvy, k soše Merlion, což je oficiální maskot Singapuru, spojení mořské panny a lva, která měří 8,6 metrů a váží 70 tun a chrlí nepřetržitě vodu. Už značně unaveni fotíme tento skvost a odpadáme na mostě Esplanade a jen se kocháme posledním výhledem na Marina Bay.
Pak už jen do hotelu za využití metra, protože po svejch to už nedáváme, pak na večeři, po večeři něco ostřejšího na povzbuzení, někteří využívají i tygřích mastí na zotavení a odpočívat. Zítra nás čeká přesun do Tchaj-peje, tento týden poničené hurikánem s třemi mrtvými a stovkami zraněných, tak jsme zvědaví, zda se vůbec přesunem a jaké to tam bude. Když bude fungovat nějaké spojení a zbydou síly, přidáme článek.
Dnešní plán byl v podstatě jednoduchý, vidět živé pandy, což znamenalo navštívit Singapurskou zoologickou zahradu. Vzhledem k včerejšímu dni, kdy jsme nachodili bezmála 30 tisíc kroků, jsme to dnes chtěli vzít “napohodu”, nikam se nehnat a prohlídku si náležitě užít. Základem každého dne je snídaně, tak že jsme po ránu navštívili blízký food court a neznalí místních poměrů si objednali tradiční toust v menu. Po zaplacení jsme obdrželi takovej ten pipák, co vám dá vědět, kdy si máte pro objednávku přijít, dva šálky s šíleně přeslazenou kávou, dvě misky, v každé z nich dvě vejce tak napůl udělané. Po pár minutách pípání, a snídaní doplnilo několik teplých toustů namazaných máslem a medem. Jako vcelku šílená kombinace, ale proč ne, slupli jsme vše a čistě z bezpečnostních důvodů jsme se ještě vrátili do hotelu. Naštěstí se nedělo nic výjimečného, a tak jsme mohli vyrazit.
Singapurská zoo se rozkládá severně od města u přehrady Upper Seletar, má rozlohu 28 hektarů a bohužel k ní nevede přímý spoj z centra. Prošli jsme si možnosti, jak se do zoo dostat, a jako nejjednodušší bylo použít červené metro North-South Line, jehož nejbližší zastávka je cca kilometr od hotelu. V klasickém počasí – tedy stabilních 31 stupňů ve dne v noci s maximální možnou vlhkostí vyrážíme, a za pár minut stojíme před vstupem do stanice Dhoby Gaut. Název stanice je z hindštiny a znamená místo pro praní u řeky. Na praní není čas, to nás teprve čeká, tak sjíždíme do metra a nastupujeme na červenou linku, kterou na doporučení Googlu po patnácti minutách opouštíme ve stanici Ang Mo Kio. Hledáme autobusovou linku 128, což se nám díky výbornému značení podaří velmi rychle, a za pár minut jsme v autobuse, kterým se drkotáme 29 zastávek asi 40 minut na konečnou, která je vlastně terminál u zoo, ze kterého vás sto metrový koridor nakonec vyplivne přímo u vstupu do dvou atrakcí, které chceme navštívit.
Společnost Mandai Wildlife group provozuje čtyři sousedící atrakce – Bird Paradise, Night Safari, Singapore Zoo a River Wonder’s. Nepatří mezi nejnavštěvovanější zoo na světě (tedy je až jedenáctá), ale prý patří mezi ty nejhezčí. Na ptáky jsme krátký a do zoo jsme dorazili kolem poledne, tak že první dvě atrakce padají a tak začínáme se Singapore Zoo, tedy klasickou zoologickou zahradou se zvířaty ve výbězích. Je poměrně hezky řešená a dá se postupně projít celá, pro nechodící a lenochy je možné využít elektrické vláčky. Zoo trpí na klasický neduh všech zoo v teplém období, které je tady vlastně pořád, a to sice tím, že zvířata jsou zalezlá v kotcích nebo ve stínu, případně se líně vyvalují a nehýbou se. Často se pouze u výběhu dočtete, co byste mohli vidět, kdyby nebyla zvířata zalezlá. Ale i tak toho bylo k vidění dost, koupající se sloni, žirafy, zebry dotované Subaru, nasraný gepard, který syčel na návštěvníky, opice, chrápající lev, království plazů, RepTopia plná obojživelníků a další a další. Za dvě hodinky máme nachozeno a napoceno a panda ani jedna. Koho by napadlo, že pandy schovávají v další atrakci, River Wonder’s.
Atrakce River Wonder’s je primárně o říčním světě, je věnována několika světovým tokům, Kongo, Nil, Ganga, Mekong a dalším. Průchod je v podstatě možný jen jedním koridorem, který je ale moc hezky udělaný a postupně se kroutí až k nejvzdálenějšímu pavilonu, pavilonu pand, kde v současné době chovají dvě pandy velké a několik pand červených. Tedy konečně pandy, s očekáváním vcházíme do poměrně dost vychlazeného pavilonu a konečně vidíme jednu z velkých pand, jak nehnutě chrápe. A ta druhá provozuje tu stejnou činnost bez sebemenšího pohybu, jen vypadá, jako že se přežrala a jen s úsměvem odpočívá. Nevíme, která je samec Kai Kai a která samička Jia Jia, ale viděli jsme dvě snad živé pandy. Asi budeme nakonec muset zajet do Vídně, kde jsou pandy velké také k vidění a třeba budou akčnější. Od pand přes dlouhý zastřešený dřevěný most se postupně přes expozici Divoká Amazonie dostáváme nakonec k atrakci Amazonský zaplavený les, kde jsou v obrovské nádrži k vidění mimo ostatní ryby i kapustňáci, kteří zrovna baštili nějakou svačinu. Na úplný závěr je pak k dispozici malá nádrž se sladkovodními rejnoky a jsme venku. V jedné z přilehlých restauracích si dáváme, světe div se, špagety s lanýži, no kolem lanýžů se ty špagety ani neotřely.
Zpátky chceme použít kyvadlový autobus, který nás doveze k metru rychleji, ale řidič nám oznamuje, že naše cestovní karty na zdejší MHD jsou sice platné, ale vybité. Platíme debetní kartou a po dvaceti minutách jsme v metru, kde řešíme naše prázdné karty. Nejdou nabít a po několika pokusech nám zřízenec oznamuje, že karty nejde dobít pomocí platebních karet, ale jen hotovostí, kterou naštěstí máme a obnovujeme si kredit. Jsou věci, které prostě nepochopíš. Jako už otrlí znalci místního metra se dostáváme na stanici Little India a po výstupu z metra procházíme obrovskou žrádelnou, kde se linou nejen vůně, ale i smrady a místní indové se ládují pravou rukou od omáčky a rýže. Vítejte v Indii. Malá čtvrť je opravu zmenšenina Indie, obchůdky, fast foody, chrámy, hudba, výzdoba, lidé, prostě další tvář Singapuru. Neodoláme a dáme si v místní pouliční restauraci nějaké chicken tikka masala a butter masala, k tomu jak jinak naan, nicméně objednávku pohnojím dotazem na pivko, obsluhující mě napřed probodne pohledem a pak s umělým úsměvem odmítne a nabízí nepřehledné množství nealkoholických nápojů. A pak si nás už více nevšímal. Kdybych si objednal steak z vyzrálého býčka, asi by nás na místě umlátil kriketovou pálkou. Ale jídlo bylo skvělé, procházíme další uličky a až máme indických zážitků tak akorát, vracíme se metrem do hotelu, kde někteří odpadají a vodomilové jedou do 15. patra, tedy de facto na střechu, kde se ještě rochní v bazénu. Naše dnešní “napohodu” nakonec dává skoro 20 tisíc kroků.
Je půl třetí ráno, a zřejmě pikantnost večeře obnovila známý problém z dálnice. To samé po osmé ranní, kdy vstáváme. Postižená osoba dostává 20 kapek ibegorastu a je ujištěna, že to zvládne a už vyrážíme do ulic rozžhaveného města. Cestu začínáme metrem, které je hned u hotelu a tak jedeme jednu stanici a vystupujeme na Jalan Besar, odkud to máme půl kilometru do první destinace.
Tou je několik malebných uliček, které vévodí Arab street, dále Baghdad street, Kandahar street a zvláště Muscat street, které vévodí Sultan Mosque, mešita z roku 1824. Dovnitř mešity nejdeme, ale jeden z nás je hladový, a tak z nepřeberné nabídky arabských a indických obchůdků si vybírá něco malého k snídani. Pak je samozřejmě čas na kávu, kterou si dáváme v % Arabica Singapore, ovšem v ledové variantě. Přecházíme do další vyhlášené uličky Haji Lane, kde jsou zdi všech domů pomalované a vyzdobené, opět spoustu obchůdků, které nabízejí i spoustu věcí a služeb, u kterých ani nechápeme, k čemu jsou dobré. Výhodou je, že dopoledne je tu mrtvo a tak máme prohlídku rychle za sebou, s tím, že pokud to vyjde, vyrazíme do této lokality znovu nějaký další večer.
Za pomocí metra navštěvujeme Chinatown. Při výstupu ze stanice metra stejného názvu zjišťujeme, že při jízdě těch pár stanic pod zemí jsme byli uchráněni od přeháňky. Procházíme čerstvě zmáčené uličky zcela rozličného světa v porovnání s předchozí destinací, kupujeme hlouposti na ledničku, kam už se stejně nic nevejde. V 7 eleven pořídíme svačinku a dvě místní tygří piva a po spořádání všeho pokračujeme k Chrámu s Buddhovými relikviemi. Po zakrytí hlavy dámské části místním lajntuchem a odkrytí hlavy pánské části (čepici dolů pitomče) chrám navštěvujeme a žasneme nad jeho výzdobou a modlením se jeho oddaných. O kousek dál na stejné ulici, narážíme na zdobně vyřezávaný hinduistický chrám Sri Mariamman z 19. století. Je v obležení vyzutých věřících a na boso se nám do těch indických hord nějak nechce. Spokojíme se s digitálním otiskem místa a s výrazně narůstajícím počtem návštěvníků se probíjíme zpět do stejné stanice Chinatown, kde jsme si při příjezdu zajistili třídenní kartu na veškeré místní spoje. Dosud jsme jezdili na pípnutí platební kartou při vstupu do metra a při výstupu, ale použití třídenní karty vyjde o něco levněji.
Už jako profíci jedeme jednu stanici, kde přestupujeme na jinou trasu, která nás vyplivne v další destinaci, Gardens By The Bay, tedy v zahradách u Marina Bay. První atrakcí je Saytan, tedy žrádelna, kde si jen kupujeme pití, tedy vodu a Colu pro ty s problémy, a za poměrně nelidské teploty a vlhkosti dorážíme k ticket office, kde pořizujeme vstup do botanické zahrady a na procházku v korunách (ne)stromů, OCBC Skyway.
Začínáme botanickou zahradou, Cloud Forest, kde vás při vstupu přivítá 35 metrů umělý vnitřní vodopád. Ten obcházíme, kocháme se rozličnými vzorky orchidejí a pak se mastňácky necháme vyvézt výtahem nad vodopád, odkud postupně scházíme dolů po určitých částech, které jsou realizovány lávkami v různých úrovních skleníku. Koukáme z různých výšek na celý skleník a přes okna vidíme kolosální stavbu Marina Bay Sands. Postup je vymyšlen vychytaně, jak jinak, klesáme níž a níž, až se dostaneme do tradičního navalprachy šopu. Docela neradi z něj vystupujeme zpět do volného prostoru, protože vzduch ve skleníku byl vcelku přijatelný, ale venku je to peklo za bílého dne. Další skleník, věnovaný kytkám odmítáme, protože jim stejně ani jeden nehovíme, ale dokupujeme ještě vstup do atrakce Floral Fantasy Closures.
Napřed ale k must see atrakci, tedy k místním Supertree, umělým stromům, které ale mají svou funkci, ale nehodlám to složité zařízení popisovat. Důležité je, se svou výškou až 50 metrů s citlivým zařazením do celé zahrady jsou ikonické a tak pomocí výtahu vyjíždíme kmenem jednoho ze stromů do výšky 22 metrů a jdeme lávkou mezi těmito stromy, s výhledem nejen na další stromy, ale i na gigantické skleníky, Marina Bay Sands a Flyer, tedy singapurské kolo, no jako že to řekněme ukrajinské kolo, které se s výškou 150 metrů moc přehlédnout nedá. Po patnácti minutách kmenem dalšího stromu sjíždíme dolů a dáváme oraz před další atrakcí. Než k ní však vyrazíme, ta zdravá půlka naší výpravy dostává hlad a neodolá ochutnat v místní kuchyni Nasi Lemak Ayam Taliwany Michelinem ohodnocené biryany.
Jakmile se Maki dosyta nacpala, vyrazili jsme směr Marina Bay na atrakci Floral Fantasy Closures, po pár minutách cesty jsme našli vchod a po nezbytném navštívení WC před návštěvou jsme byli vpuštěni dovnitř, do světa květin, jezírek a simulace deště, který byl sice hezký, ale za vstupné se nám to nezdálo dost. Ke konci jsme ale narazili na vstup do 4D kina a naše lístky projekci kupodivu zahrnovaly. Po krátkém čekání nám byl puštěn informační film, jak se máme ve 4D kině chovat a pak už následovala projekce o tom, jak místní vážka prolétá jednotlivé atrakce v zahradách, k tomu 3D brýle, občas sprška, nějaká vůně, kopance do zadku, ale nakonec docela vkusná podívaná. Odcházeli jsme nadšeni směr další dnešní cíl.
Přímo před Marina Bay Sands je unikátní stavba ArtScience muzea, do které jsme dorazili zhruba po 15 minutách, ale u pokladny byl nápis “Dnes vyprodáno.”. Zkoušeli jsme se domluvit na nákupu lístků na další den, ale jak je tady zvykem, když místního rozmluvíte, je k nezastavení a začne ze sebe chrlit tolik slov, že mu přestanete rozumět. Každopádně jsme to nevzdali a sjeli o patro níže, kde sice také byly cedule o dnešním vyprodání, ale nakonec se zjistilo, že se nejedná o atrakci, o kterou jevíme zájem a dva lístky na “Future World: Where Art Meets Science” se nakonec našli. Takže jsme si mohli užít audiovizuálních zážitků do sytosti. Krátce jsme se mrkli do nákupáku pod Marina Bay a lokalizovali vstup na SkyPark Observation, tedy možnost vyjet nahoru a rozhlédnout se z velmi nevšedního místa na celý Singapur. Vstup jsme našli a rozhodli jsme se lístky nakonec koupit on-line na pozdní hodinu (máme je na sobotu večer).
Při nákupu lístků na OCBC Skyway jsme si všimli, že pravidelná každodenní audiovizuální show, při které za zvuku známých melodií hrají umělé stromy všemi barvami bude dnes v 19:45 naposledy, asi v rámci sezóny, tak jsme se rozhodli, že si to nenecháme ujít a vrátili se zase zpět mezi supertree, kde jsme shlédli docela hudebně i světelně zpatlanou produkci, která za to ani nestála, ale i tak, bylo to zadarmo a to ocenily i přihlížející davy lidí. Těsně před koncem jsme to vzdali a ačkoliv jsme toho měli plné zuby, rozhodli jsme se, že na hotel ty necelé tři kilometry dáme pěšky, abychom mohli projít Helix Bridge a pozorovat Marina Bay po západu slunce. Fuška, ale dali jsme to, po nezbytné návštěvě hotelu jsme si zašli opět na thajské jídlo, tentokrát nepálivé a snad to po zapití pivem tentokrát sedne oběma, abychom se zítra mohli konečně oba v klidu nasnídat.
Vyrážíme s rezervou v 10:30 z Brna směr letiště. U Velkého Meziříčí dodržujeme cestovatelskou tradici a stíháme snídani v nenáviděném fast foodu. Ten nezklamal, opět vše přesolené, nechutné a neodpovídající proklamovaným, všudepřítomným obrázkům rádoby jídla. Každopádně to žaludek zaplní a vyrážíme dále. Po několika minutách pro nepopsatelné křeče v žaludku sjíždíme z dálnice u Měřína a zastavujeme na blízké benzínce. Být to o kilometr dále, kompletní převlečení jednoho z nás by bylo na místě. Po úspěšném zažehnání střevního problému (a ne, ten McDonald za to nemohl) naplouváme zpět na dálnici a pokračujeme směr letiště.
Před Prahou nám Waze tvrdošíjně tvrdí, že nemáme jet směr letiště, ale přes město, váháme a nakonec do toho jdeme. Waze dodrželo čas a nakonec se ocitáme před Go Parkingem u Tuchoměřic, kde nás zřízenec pošle do sektoru I1. Jako využíváme toto parkoviště již docela dlouho, ale vždy nás překvapí, jak se od naší poslední návštěvy rozroste a ještě k tomu je pořád plné. Zaparkujeme japonskou čtyřkolku na volném místě v sektoru I1, tedy na střeše parkovacího domu a hned je u nás dodávka, a než se uvelebíme, vyhazuje nás před terminálem 1, ze kterého odlétáme.
Nepodlehli jsme nutkání on-line checkingu s výběrem konkrétních míst za 500 Kč z Prahy do Londýna a 1000 Kč z Londýna do Singapuru a necháváme to na zástupci letištní společnosti, který nám vystavuje palubní letenky vedle sebe do obou spojů zadarmo. British Airways…
Pak už jen počkat u gate, naštěstí s plzeňskou restaurací naproti, zkontrolovat zavazadla a vzhůru na dvouhodinový let do Londýna. Tady malou poznámku k zavazadlům. Ačkoliv nás čeká v zásadě tři týdny cestování, jedeme nalehko, tedy každý pouze s kabinovým zavazadlem. Pro někoho výzva, co se týká balení, pro někoho rutina. Ale máme vše při sobě a nepřijdeme o zavazadla.
Na letišti Heathrow dosedáme kolem 16:00, a letadlo nás vyhazuje na terminálu 3. Další let máme z terminálu 5 v 18:55, tak máme dost času na přesun mezi terminály a posilnění v jedné z mnoha restaurací. Fisch and chips a pivko byla jasná volba, ok, tedy pro jednoho z nás, někoho nadchla marocká drůbež na špejli, ale pivko tam bylo taky.
Půl hodiny před šestou se nám nechtě povede předběhnout frontu u odbavení a cpeme se do letadla. Sedíme na prostřední čtyřce sedadel, hned za sekcí pro bohaté, Maki na pravém kraji, já vedle ní, a tak mám souseda. Tedy vlastně sousedku, asi tříletou holčičku, která se pak po celý čas letu roztahuje a strká mi svoje nožky do všech možných míst. Vzhledem k tomu, že jsem toto už v minulosti zažil, je mi to jedno, hlavně, že neřve. Po startu nám dávají něco jako večeři a pak nás nechají spát, aby po 12 hodinách letu rozdali něco jako snídani. Z našeho časového pohledu je snídaně OK, ale hodinu na to nás letadlo vyplivne v Singapuru, kde jsou čtyři hodiny odpoledne. Co jsme proboha dělali těch třináct hodin letu? Tak povětšinou dřímali až spali, letadlo Airbus A380 je sice vybaveno audiovizuálním zábavným systémem, ale ovladače jsou povětšinou rozbité a sluchátka se k němu již nevydávají, a k tomu ne všechny filmy mají titulky, aby je bylo možné sledovat bez zvuku. British Airways…
Po chvilce tápání, jak se dostat z letiště, a lapání po dechu z vlhkosti a teploty, jsme přejeli za pomocí samořízeného vlaku Skytrain na terminál 2, odkud jsme metrem vyrazili do centra. Po jednom přestupu jsme vystoupili na stanici, která byla nejblíže umístění našeho hotelu s tím, že to dojdeme. Procházka v plné polní byla delší než jsme očekávali, ale nakonec jsme dorazili do hotelu, kde z nás místní zřízenec strhal naše bágly a naložil je na vozíček. Něco nám na tom nehrálo, ale nechali jsem ho v tom. Jak se po chvíli ukázalo, nebyl to náš hotel, a tak nám zřízenec s úsměvem vytlačil vozík před hotel, pobrali jsme bagáž a popošli o pár metrů dále. Tam už bylo vše v pořádku a po poučení, že nesmíme na hotelu kouřit a nebo jíst durian, jsme dostali kartičku od pokoje v jedenáctém patře.
Po zcela zbytečné sprše, protože po opuštění hotelu jste do pěti minut stejně propocení, jsme se vydali na průzkum okolí a v jednom z mnoha pouličních bister dali něco k snědku. Poučení pro další pobyt, říct že to chcete ostré není dobrý nápad a já se pálivosti nezbavil ani po dvou thajských pivech.
Posilněni jsme se vydali jen tak směr Marina Bay, že snad u vody bude lépe, ale neznalí místních poměrů jsme cestu nenašli, a skončili někde v metru u pobřeží. A protože toho už bylo dost a byli jsme docela unavení, tak jsme tím metrem dojeli k hotelu, vykoupili místní 7 Eleven a šli se vyspat na další den.
Šest a půl hodiny letu a jsem zpátky v Kuala Lumpur. Opět bez jídla a pití, ale to mi nevadilo, protože jsem byl připraven. Tentokrát ubytování je blízko Petronas towers, kdysi nejvyšší budova světa čnící do výšky 451.9m. A když se postavily vyšší, tak to změnili na nejvyšší spojená budova. Ubytování nacházím lehce, protože se jedná o 51 patrovou budovu, aspoň tolik má výtah čísel. V nejvyšším patře se nachází “nekonečný” bazén s úžasným pohledem na Dvojčata. A v noci když jsou nasvícena, tak vypadají jak ze skla. Aby mně to nebylo líto, tak z okna koukám na Merdeku a třetí do party KL Tower, tak ten je také vidět.
Vyrážím na výlet, počasí oproti Koreji, kde večer byla teplota i na mikinu, tak zde nevíte co byste ještě ze sebe sundali. Teploty jsou zde přes 30 stupňů a v noci moc neklesají. V takovém počasí vyrážím kousek do místního akvária. Je zde nespočet živočichů a jako správné akvárium má i podvodní tunel. Tím vás protáhne pás a vy se jen kocháte a kocháte. V jednom místě je i klec, na které je napsáno, že pokud se nebojíte, tak vás spustí mezi žraloky. Zrovna nikdo neměl odvahu.
Když jsem se dokochal tak vyrážím “za roh” do Petronas towers. Tam mě ovšem vypekli, v pondělky je vyhlídka zavřená. Hm, tak příště. Nenápadně za výškovými budovami vykukuje věž KL tower, telekomunikační věž, která ční do výšky 421m, tak vyrážím tam. A opravdu za nějakou chvíli stojím u ní a je otevřená. Zde jsem ještě nebyl, tak stoupám do fronty na lístky. Když přicházím na řadu, tak se mě pán za okýnkem ptal čím budu platit a po mé odpovědi, kartou, tak že si mám jít lístky sám vytisknout do kiosku. Ještě, že jsem ve frontě nestál moc dlouho. Kupuji lístek až nahoru, kde je 360 stupňový rozhled a nejste za sklem. Merdeka 118 jak na dlani, Dvojčata jdou vidět z boku a úžasný pohled na moderní město. Za ten výhled to rozhodně stálo.
A když je vedro jaké je, tak ideální místo je bazén. A tady ten stojí rozhodně za to.
Kuala Lumpurem to začalo a Kuala Lumpurem to končí. Teď už jen nekonečný let a zase někdy příště.
Návštěva Koreji se neodvratně blíží ke svému konci a mně nezbývá nic jiného než se vrátit do Soulu. Chtěl jsem napsat takovou zajímavost, že ti co neradi jezdí proti směru jízdy, že se vám to v KTX stát nemůže, protože na konečné zaměstnanci obracejí sedačky. Akorát poslední jízda mě vyvedla z omylu, když jsem proti směru jel. Tak buď to bude na novějších KTX nebo linkách. Fotka KTX která je v galerii, tak s tím jsem nejel. Vypadá to na nějakou novinku.
V Soulu navštěvuji známá místa, prvně N Seoul Tower, dominantu města, která byla i nejvyšší dokud nepostavili Lotte tower. Nevím jak jsem se tam dostal minule, ale určitě to bylo jinudy. Tentokrát to byla procházka kolem věže, která opět končila výšlapem po schodech. Kupuji lístky a vyjíždím do vyhlídkového patra. Šlo krásně vidět a tak byl Soul jak na dlani. Zpátky už jako mastňák se vezu lanovkou.
Dále mé kroky vedou do Válečného muzea, jestli tam stále stojí B52. A stále stojí. Hned vedle dalších letadel, nalešťených tanků, vrtulníků, lodí a raket. Nejvíce si to užívají děti, které to berou jako skvělé prolézačky.
A na závěr mé kroky vedou do Olympijského parku, kde se tu v roce 1988 konala olympiáda. Prima je, že sportoviště stále slouží ke svému účelu.
Tím se Soulem a Koreou loučím.
Vypadá to jako KTX, jezdí to jako KTX, ale KTX to není, co je to? SRT, další zkratka, která znamená Super Rapid Train a je to další dopravce na korejských kolejích. S ním se vezu opět na jih. Tentokrát ne na západ, ale na východ. A tam se nachází turisticky navštěvované město Gyeongju o kterém se říká, že je to “muzeum bez zdí’. Tak jak bylo Mokpo „romantické přístavní“, tak zde je to pro změnu „Zlaté“.
Vlaková zastávka je na okraji města, tak využívám místního autobusu, který mě veze do centra. Musím uznat, že při jeho stylu jízdy by se neztratil ani v nočních rozjezdech v Brně.
Díky mapám nacházím svůj Mini hotel snadno. Nebojte, není to hotel pro trpaslíky, akorát má na hotel málo pater. To je dáno tím, že si ve městě odhlasovali, že se zde nebudou stavět žádné výškové budovy jako jsou třeba v Soulu. Proto můžete krásně vidět mlhavé hory, které město obklopují.
Vyrážím na obhlídku a první co vám padne do očí jsou travnaté kopce rozeseté po okolí. A nejsou to ledajaké kopce, jsou to hrobky králů, královen, aristokratů z království Silla. Bylo to jedno ze tří království v Koreji a existovalo téměř tisíc let ( 57 př. n. l. – 935 n. l. ). A jsou krásně udržované.
Také se tu nachází nejstarší astronomická observatoř v Asii, která pochází z 7. století s krkolomným názvem Cheomsongdae. A místní obyvatelé jsou na ni neobyčejně hrdí. Vidíte ji v různých podobách na různých místech.
Pokud chcete navštívit palác Donggung, tak doporučuji návštěvu když slunce zapadá, protože ten pohled je až magický, jak se odráží v jezeře Wolji.
Další z památek, která by vám neměla uniknout je Woljeonggyo. Je to největší krytý dřevěný most v Koreji. A když po něm přecházíte, připadá vám, že se čas zastavil a vy jen čekáte kdy se objeví lidé v hanboku ( tradiční korejský oděv ) a vrátíte se o několik století zpět.
Nejposvátnější památkou v Gyeongju je bezpochyby budhistický chrámový komplex Bulguksa. Zde jsem očekával klid a pohodu. Jenže když přijede několik autobusů a z toho byla polovina školních výprav, tak mně celou dobu vrtalo hlavou kdy ti mniši meditují. Buď musí ráno a večer, kdy je chrám zavřený a nebo musí mít někde zvukotěsnou modlitebnu.
Jedu se ještě podívat na výstaviště Expo, kde se nachází velice zajímavá budova. Zdálky vidíte otvor ve tvaru pagody a slouží jako vyhlídková věž.
|
|
Nejnovější komentáře