|
|
V noci byla bouřka, a když se ráno po šesté budíme, tak stále prší. Na ranním briefingu, který je v 6.45 se vymýšlejí různé varianty. A jak už to tak bývá, tak s plným žaludkem se plánuje lépe, tak se jde jíst. Protože se nám nechce nikam do deště, necháváme si v krámku, asi dva metry od vchodu do hotelu, vyrobit dvě vaječné omelety. Za hodinu se počasí začíná umoudřovat a dokonce jde vidět z naší terasy nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan. Je po dešti, tak část naší výpravy se obléká do cyklistického a část půjde pěšky.
Jedeme asi 450 výškových metrů pod Sa Pa, kde mají vesnice etnika Hmong a Zao. Držíme se naší dodávky, abychom věděli kam jet. A když dodávka zastavuje ve vesnici, tak asi 20 místních žen s nůšemi plných suvenýrů se rozbíhá k autu. Z kola to vypadalo hrozně legračně. Když pochopí, že s námi kšeft neudělají, tak se rozbíhají k další dodávce, která přijela za námi. Asi bych měl napsat, že toto je jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Vietnamu. Slyšíte zde různé jazyky, francouzštinu, angličtinu a dokonce i češtinu, samozřejmě od turistů.
Nejdříve navštěvujeme Hmongskou rodinu, která se přátelí s Michalem a Lenkou. Ukazují nám dům, kde bydlí, fotografie a zkoušíme pálenku z hub a bylinek. Loučíme se a koukáme do školy, jak probíhá vyučování. Pak popojíždíme dále, projíždíme další vesnicí, díváme se na různé rukodělné výrobky. Všude spousta lidí a vnucovaní suvenýrů. Toto nás odrazuje k dalšímu setrvání a vracíme se zpátky do Sa Pa. Dnes to byl jen malý okruh kolem 20 km a 500 výškových. Chceme se ještě podívat na místní jezero, ale je zde taková mlha, že jde vidět na pár kroků.
Jedeme dát na hotel kola, trochu se zkulturnit a jde se na jídlo do města. Tentokrát nic zvláštního, jen nudle s masem. Pak už jen bloumání po městě, večeře a spát.
A proč se dnešní kapitola jmenuje Déšť? Protože opět krásně prší, tak uvidíme, jak to bude zítra vypadat.
Večer nám Generál povídal, že přijde bouřka a přišla. Ráno když nás Laďa v 6.15 budil se slovy „Vstávejte parchanti“, tak ještě pršelo. Což nám hatilo trochu plány. Ohřívá se polévka, která nám ze včerejška zbyla, a tou plníme naše žaludky. A jako bonus nám Lenka přivezla vypečené bagety. Déšť mezi tím pomalu ustává a my můžeme v klidu vyrazit na místní nedělní trhy. To je ten důvod, proč jsme odpočinkový ostrov přesunuli na začátek. Trh je to opravdu obrovský, ale zboží, které se zde prodává je stejné, jako na trhu včera. Tak procházíme mezi stánky, než přichází naše odjezdová hodina.
Je 9.30 déšť ustal, a Michal naznal, že nemá smysl jet autem a politicky nám vysvětlil, že do Sa Pa pojedeme po vlastní ose a na kole. Že to je 90 km. Tak se převlékáme do cyklistického, nasedáme a vyrážíme. První kilometry pěkně ubíhají, protože se vezeme z kopce. Je trochu mlha, ale není to nic hrozné, už jsme zažili větší mlíko. Po 22 km se silnice srovnává a my vjíždíme do Bac Ngam. Odbočujeme vpravo a nabíráme směr Lao Cai. Cesta vede po rovině a kilometry pěkně ubíhají. S Jardou se poctivě střídáme a máme průměr kolem 26 km/h. Po 70 km dojíždíme do města Lao Cai. Zde se posilňujeme nudlemi a hovězím masem, abychom měli energii na závěrečné stoupání.
Vyjíždíme z města, místní nás navigují a také nám říkají, že je tam kopec a že nás svezou. To s díky odmítáme. A je to zde. 28 km na délku a 1.400 metrů na výšku. Po včerejšku jsme odpočatí a pomalu ukrajujeme kilometr za kilometrem. A takto se postupně suneme až do výšky kolem 1.500 metrů, kde nás Sa Pa (spíše se měla jmenovat Sa Ma) vítá mrholením. A teď to nejdůležitější, najít hotel. Místní jsou opět znalí a navádí nás správným směrem. Asi kilometr před hotelem nás čeká Tomáš a jede s námi na hotel. Původních 90 km se mění na 102 km. Píšeme si do deníčku další stovku.
Teď už se jen vykoupat a na večeři. Volba padla na pizzu. Dělají zde takovou silnější, ale chuťově nebyla špatná. Je večer a tady nádherně prší.
Po 610 km, které jsem zatím najel na kole po Vietnamu, přichází den bez kol. Máme takový volnější den. Ráno si můžeme pospat, ale toho moc nevyužíváme, protože místní muezzin, přesněji řečeno auto s tlampačem, nás budí již v šest. Vypadá to na nějaký místní zvyk, protože už je to několikáté ráno. Je zde teplé suché podnebí, tak ho využíváme k velkému prádlu. Když všichni vyprali a rozvěsili prádlo na šňůru, vyrážíme na snídani do města. Tam máme kontinentální stravu. Pečivo, sýr, vajíčko a marmeláda. Když se takto posilníme, jdeme asi sto metrů k půjčovně skútrů. Tentokrát je fasujeme poloautomatické, to znamená, že si sami řadíme, ale chybí nám spojková páčka. Pocitově je to divné, ale rychle si zvykáme.
První úkol, který nás čeká je dojet na benzínku. V nádrži toho moc není a dalo by se říct, že dojíždíme na výpary. Ne, že bych chtěl popichovat motoristy, ale necelé dva litry, které nám čepují do útrob našich strojů, stojí lehce přes 50 CZK. Se skoro plnou nádrží jedeme směrem na město Si Ma Cai. Cesta se pěkně kroutí, chvíli nahoru a pak zase dolů, kolem jsou pěkné scenérie. Po pár kilometrech, nevím přesně kolik, protože rychloměr ani počítadlo kilometrů nefunguje, přijíždíme do města Can Cau. Zde se koná tradiční trh, kde různá Vietnamská etnika prodávají své zboží. Dnes máme slunečno a přes 40 stupňů a tak se při procházení kolem stánků docela potíme. Můžeme zde vidět různé věci, od cukrové třtiny, přes zmrzlinu, mobily a až po výrobky z bambusu. A jak už to na těchto tržnicích bývá, tak se pěkně smlouvá. Náš největší expert na tuto činnost je Jarda. S nějakými drobnostmi v kapsách se s trhem loučíme. A jedeme až do Si Ma Cai kde se otáčíme a jedeme zpět.
A aby cesta nebyla tak nudná, tak se vracíme cestou jinou. Ta byla opravdu dobrodružná. Na některých místech se cesta teprve dělala nebo opravovala a tak jsme projížděli různým štěrkem, pískem, kolejemi a podobně. Ve zdraví se opět vracíme ke Generálovi. A že máme ještě nějaký čas, jedeme se podívat do města. Navštěvujeme palác Hmongského vládce a zajímavý buddhistický nebo hinduistický chrám. Pak už vracíme skútry a přesouváme se na ubytování, kde naše ženy za odborného vietnamského dohledu připravují večeři. A musím říct, že se povedla. Také jsem se dozvěděl, že jedno maso bylo z koně a bylo výborné. A to je pro dnešní den vše.
Ráno, jak už to tady bývá, se scházíme v sedm hodin. Nakládáme kola, nastupujeme do mikrobusu a jedeme se najíst do města. Dáváme si polévku s nudlemi, krabem, šneky a sušenou rybou. A pokračujeme dále až do města Viet Quang. Tam nasedáme na kola a máme jet 60 km luxusní cestou bez provozu. Opět přeložím, po třech kilometrech vjíždíme do bahna a o úzkou silnici se dělíme s nákladními auty. V bahně to náklaďákům moc nejde a tak je po stranách předjíždíme. Ovšem pokud se na chvíli objevil asfalt, tak nás opět náklaďáky předjíždějí a my si užíváme prachu a výfukových plynů.
Takto to trvá až za město Yen Binh. V jednom kopci se loučíme s náklaďáky a kamiony, protože je tam jedno místo, které nedali. Připomíná mi to Vysočinu na letních. Ale bahno se nás stále drží až do malého sedla. Zde čekáme na zbytek výpravy. Přijíždí Tomáš s informací, že naše auta to neprojedou a musí to objíždět. Otázkou bylo, kdy se potkáme, časový odhad byl mezi 6 – 11 hodinou. My pokračujeme dále a když se objeví asfalt, tak zastavujeme v nejbližší vesnici, kde mají hadici s vodou. To se nám daří a kola opět dostávají jinou barvu než hnědou. A takto čistí jedeme až do města Pho Rang. Zde se dozvídáme pozitivní zprávu, že auta našli super alternativní cestu a za hodinu nás dojedou. Tak v klidu dáváme oběd a čekáme. Po hodině a něco auta skutečně přijíždí, tak se nakládáme, a jedeme do města Bac Ha. Zde má pro nás Michal překvapení, spíme u jeho kamaráda policejního generála v důchodu, kde budeme dva dny. Je to dům na kůlech s jednou obrovskou místnosti.
Dnes to byla vlastně přepravní etapa z místa A do místa B. Přesto máme dalších 67 km v nohách.
A je to tu, 6.30 nás budí budík. Sprcha, sbalit věci a hurá do města na snídani. Volba padla na nudlovou polévku. Přichází osmá hodina a my ve skupině vyrážíme na naši dlouhou štreku. Popis trasy. Prvních 40 km na pohodu to zvládne každý a pak přijde kopec. Přeložím. Prvních 13 km stoupáme o 550 výškových metrů. Počasí nám od rána přeje, když vyjíždíme je už 31 stupňů. Dnes bude potřeba hodně tekutin. Po prvním sedle, sjíždíme k řece. Je to velice příjemné. Samozřejmě co jsme nastoupali, jsme i naklesali. Akorát vítr fouká proti nám. Teplota na slunci je kolem 40 stupňů a to bere hodně sil.
V polovině etapy zastavujeme u místní restaurace a dáváme si vynikající rýží s masem a volským okem. Energie doplněna a čeká nás další sedlo, tentokrát bylo kratší, necelých deset kilometrů. Dojíždíme k vysílači, který je na vrcholu. Nejhorší je za námi. Teď už nás čekalo „jen“ 45 km z kopce. Tentokrát to průvodcům vyšlo. Opravdu jsme jen klesali. Dojíždíme do nadmořské výšky 160 metrů do města Ha Giang. Cyklocomputer ukazuje 100 km a 1350 nastoupáno. Je to za námi.
Ráno už jsem tušil, že to nebude to pravé ořechové. Nohy se po včerejšku ještě nevzpamatovaly. Možná tomu napomohl i pokoj v šestém patře bez výtahu. Dnes to měla být pohodová etapa po vrstevnici. A na to se ráno posilňujeme gulášem 🙂 . Ano je to tak, připravili nám tady hovězí guláš.
Sedáme na kola a vyrážíme. Hned za městem nás čeká stoupání, které má „jen“ pět kilometrů. Řadím malou placku, která se pro dnešní den stává moji nejoblíbenější. Po deseti kilometrech a nastoupaných 350 metrech se dostáváme na křižovatku, na které je možnost volby. Doprava na vyhlídku u čínských hranic nebo doleva k našemu cíli. Není čas na hrdinství a volím levou cestu, i když jsem chtěl rozhlednu vidět. Zbytek skupiny, čítající sedm lidí jede na vyhlídku. Stále jsem měl v hlavě, že už je to po vrstevnici a tak opravdu nevím proč šlapu dalších deset kilometrů do kopce. Podle našich průvodců je tedy „vrstevnice“ 5km nahoru 2 dolů a 10 nahoru 😉 Po 23 km mělo stát na křižovatce auto, na to jsem se těšil, protože jsem se chtěl svézt. Jak už to tak bývá auto nikde. Ono tam bylo, ale jinde než jsme byli domluveni a tak píši Tomovi SMS, že jedu dále. Přejíždím dvě sedla a na to druhém si všímám, že je tam billboard s „cultural village“ a vzpomněl jsem si, že něco takového máme dnes navštívit. A tak sjíždím opět do vesnice, že tam na ně počkám. Měl jsem náskok asi dvou až tří hodin. A tak si tam tak pěkně sedím a vyhlížím v dáli náš tým. Po třech hodinách už jsem začal být lehce nervózní a za další půl hodiny přistupuji ke krizovému plánu. Volám. Zkouším tři čísla a výsledek je ten, že mi to nikdo nebere. Hm, nejedu špatně? Tak opět sedám na kolo a vracím se zpět. Přes sedlo a osm kilometrů vidím naší skupinu. Uff, vše je na svém místě. Povídám Tomovi, že jsem mu psal SMS a on, že mu nic nedošlo. Jen to dořekl, píp a SMS došla. Trvalo ji to jen čtyři hodiny. Opět otáčím kolo a jedu se skupinou, očekávajíc, že nás dojede auto a popovezu se. Nestalo se tak, opět přejíždím pro mě známá sedla a dojíždím až do cíle naší cesty města Yen Minh. Pohodová etapa dala 73 km a 1 550 výškových metrů. Ještě, že to do cíle bylo asi 15 km z kopce. Zítra nás čeká pohodových 100 km.
Ráno nás vítá déšť. Je zamračeno a prší. Hm, moc pozitivně to nevypadá, ale jsme v horách a tam se počasí může změnit každou chvíli. A i zde, po půl hodině, se počasí umoudřilo a můžeme vyjet. Předtím se však zastavujeme u pojízdného krámku, kde se připravuje buď rýže anebo bageta s vajíčkem. Pravděpodobně majitelka nám zručně připravuje snídaně. Co je zde zvláštní, tak pečivo se zde nerozkrajuje, ale stříhá nůžkami, stejně tak i zkracování párků. Nasyceni vyrážíme na další etapu. Dnes je velice krátká a nebyl by to Tomáš, kdyby nám ji neprodloužil.
Po šesti kilometrech se dostáváme na křižovatku, kde odbočujeme doprava. Je to sedmikilometrový kopec, kde klesáme o 450 metrů níže. Nachází se zde most, u kterého necháváme kola a vydáváme se po svých do vesnice, kde žijí Hmongové. Procházíme kolem jejich stavení, což jim neunikne a zvou nás dovnitř. Michal nám představuje místního nejvyššího, se kterým si podáváme ruce. Po přátelské konverzaci pokračujeme dále do soutěsky. Cesta, která k ní vede je taková úzká pěšinka, následovaná brodem a potom cestou po kamenech. Když k ní dorazíme, děláme pár fotografií a vracíme se stejnou cestou zpět.
Kola jsou stále u mostu a proto, co jsme si sjeli, si můžeme opět vyšlapat. Je to podobné jako na Mallorce, kdy sjedete Sa Calobru, abyste si ji mohli vyjet. Překvapivě se kopec šlape dobře, když se jel dolů, vypadal prudší. Po sedmi kilometrech, kde je spousta serpentin, se opět ocitáme na křižovatce, kde zabočujeme doprava na hlavní, po které jsme již jeli a směle pokračujeme do sedla Ma Pí Leng. Tentokrát to není takový extrém, jsme ve slušné výšce a nejvyšší bod je kolem 1.250 metrů. Po nějakých 20 km a 800 výškových metrů, které jsme najeli od mostu, jsme na vrcholu a přes nějakou vlnku sjíždíme do města Dong Van, kde budeme spát.
Dnes máme Velikonoce. Holky stylově dostávají na zadek jídelními hůlkami 🙂
A ode dneška už nám končí přesuny v autě. Budeme se přesouvat po nějaký čas jen vlastními silami. Máme před sebou přes 70 kilometrů a na to je potřeba se najíst. Snídáme hovězí polévku a vyrážíme. Slunce sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, ale to stačí k tomu, aby teploměr ukazoval přes 30 stupňů. Prvních 20 km je jen tak na rozjetí, sem tam nějaká vlnka a cesta pěkně ubíhá. Pak to ovšem přichází, silnice se zvedá a my šlapeme pár kilometrů do kopce, abychom si je opět mohli sjet. To však ještě není to nejlepší, to nás teprve čeká.
Zbývá nám do cíle asi 30 km a silnice se opět zvedá. Zatáčka střídá zatáčku. Vždycky když vidíte na protilehlé stráni zatáčku za roh, tak si říkáte, že už to musí končit. Ale když tam dojedete, vidíte ten samý výjev, jako před pár kilometry. Tak zatnete zuby a bušíte do pedálů stále. Pak se dostanete do výšky nad 1.000 metrů nad mořem, kde je taková mlha, že vidíte jen na pár metrů. To ovšem Vietnamce vůbec netrápí a ani se neobtěžují rozsvítit světla. Pro nás je mlha výhodná v tom, že nevidíme, kam jedeme. Vše jednou končí i toto trápení a po necelých 30 km, kde se nastoupalo přes 1.000 výškových metrů, sjíždíme zaslouženě do města Meo Vac, kde se ubytováváme. Je to na místní poměry luxusní hotel, prý ten nejlepší co nás na našem výletě čeká.
Dáváme sprchu, lehký relax a jdeme se podívat do města, co tam mají dobrého na jídlo. Mají zde tržnici, kde prodávají ovoce, zeleninu a různé druhy masa (i ta co u nás neuvidíte). Zrak nám spočinul na rožnící se maso. Vypadá pěkně a i voní, tak posunky ukazujeme, co bychom chtěli a na váze kolik. Odnášíme si igelitový pytlík s masem, ke kterému přidávají v dalším pytlíku sójovou omáčku, a sedáme si naproti přes ulici. Zde nám donáší tekutiny a nám už nic nechybí. Zkoušíme i cukrovou třtinu, kterou nám před našimi zraky lisují. Není to vůbec špatné. Pak už se jen přesouváme na briefing a spát.
Dnes v 6.30 vyrážíme bez snídaně směr Cao Bang, cestou sledujeme kudy, že jsme to jeli. Za světla to vypadá úplně jinak. Asi 10 km za naším ubytováním zastavujeme v malé dědince, kde pozorujeme kováře při práci. Před domy mají stojany s výtvory svého umění. Jedná se o různé typy nožů. Pokračujeme dále až do Cao Bangu, kde děláme zastávku na snídani.
Syti jedeme dále, až dojíždíme do městečka Tinh Tuk, kde stojí socha strýčka Maa a hned za ním je cínový lom. Odtud už se začíná cesta zvedat, to nám však nevadí, protože se vezeme. Kousek za sedlem ve výšce přes 1.100 metrů nad mořem, už ovšem zastavujeme a vykládáme kola. Toto se děje za bedlivého pozorování celé vesnice, protože stojíme na „návsi“. Před námi je 60 km mírně zvlněného terénu. V tomto případě je to šest malých sedel na dvaceti kilometrech. Cesta pěkně ubíhá, chvíli se vezeme, chvíli dupeme do kopce. A takto dojíždíme až do Bao Lac.
Přeskakuji vstávání a snídani, protože nic poznamenání hodného se neudálo. V 7.45 už sedíme v mikrobusu a jedeme severozápadním směrem. V devět hodin přijíždíme k prvnímu bodu našeho itineráře a to ke krápníkové jeskyni Hang puong. Tentokrát nás čekalo o něco méně schodů než naposledy. Přecházíme jen malý kopeček, pak dále po betonovém chodníčku mezi rýžovými políčky až ke vchodu do jeskyně. Tato je o něco lépe nasvícená a většina zajímavých krápníků má vlastní lampu, která je osvětluje. Procházíme jeskyní a kocháme se tím, co dokáže příroda stvořit. Cesta vede dokola a po nějakém čase se opět vynořujeme na venkovním světle. Opět stejnou cestou zpět, až na parkoviště, kde na nás čeká řidič.
Nasedáme a popojíždíme asi 5 km k vodopádům Ban gioc. Zde odevzdáváme pasy, abychom neutekli na druhou stranu do Číny. Scházíme dolů k vodopádům, kde plníme datové karty. Řeka, na které jsou vodopády je přirozenou hranicí mezi Čínou a Vietnamem. Když uděláme společné foto, vracíme se zpět k autům pro kola a už je to opět na nás. Má to být pohodových 70 km.
Prvně jedeme kolem hranic a nakukujeme do Číny, dále nás pak silnice odvádí zpět do vnitrozemí. Cesta je taková horší asfaltka a kilometry pěkně ubíhají. V první větší vesnici zastavujeme na trhu a nakupujeme nějaké to ovoce a nápoje na cestu. A pokračujeme dále, vesnice střídá vesnici. Po cestě je větší město jménem Thanh nhat, kterým jen projíždíme. A odtud už nám začíná blátivý povrch, který se s námi loučí až před naším hotelem. Místy jsou tak hluboké koleje, že ani nákladní auta nejsou schopna projet. A na tomto povrchu stoupáme a sjíždíme dvě sedla. Na suchém povrchu by si člověk i jízdu z kopce užil a odpočinul by si, ale na této klouzačce žádná sláva. Po 70 km se před námi objevují světla hotelu. Trápení se blíží ke konci. A máme štěstí, že kousek před hotelem nám dobrý Vietnamec se zahradní hadicí čistí kola. Opět je máme barevná a aspoň o pět kilo lehčí. Teď už jen na večeři a relaxovat.
|
|
Nejnovější komentáře