|
|
Tainan je nejstarší město na Taiwanu, ale jen z důvodu, že zde jsou nejstarší chrámy, jinak je hodně moderní. A dnešní den byl o jeho poznávání. Ráno jsem si šel dát místní specialitu niuroutang (chybí tam interpunkční znaménka, tak budete mít výslovnost trochu zkreslenou). Když jsem to na ně vybafl, tak se zasmáli, ale dali mě do misky hovězí polévku. Což je překlad toho slova. Takto posilněn jsem vyrazil na kraj města, kde na moři měla být zakotvena bitevní loď třídy Destroyer. Zde na jihu je docela teplo, a pokud teploměry po cestě moc nekecali, tak bylo kolem 29 stupňů. Za nějaký čas stojím u té lodi. Měla to být exhibice, ale asi měli zavřeno. Byla tam cedule pouze s obrázkovým písmem. Udělal jsem nějaké fotky a pomalu jsem se vracel zpět na začátek trasy po místních chrámech.
Začalo se v Konfuciánském klášteře, kde už se připravovali na vánoce, protože na trávě byla spousta malých vánočních sobů. I sem už Amerika dorazila. Pokračuji dále na Velkou jižní bránu, která jako poslední na Tainanu má ještě neopravované obranné zdi. Následuje chrám Wufei, jinak také nazýván Chrám pěti konkubín. Před tím než sám král Ning Jin spáchal sebevraždu, se z důvodu cti k němu oběsily. A je tu další chrám s názvem Fahua, který je starý přes 300 let. Z dalších památek je to svatyně Koxinga, následovaná chrámem Paní Linshui, kam se chodí ženy modlit za své děti. A pak jdete kolem domů a najednou z ničeho nic chrám Dongyue. Je potřeba ještě navštívit chrám Boha města, který celé město chrání. A pokračuje se dále, je tu Oltář z ráje, kam chodí přát rodiny 1. a 15. každého měsíce Nefritovému vládci štěstí. A je tu Oficiální chrám Boha války, který je nejstarším chrámem zasvěcený Guandimu. Bůh války je patronem válečníků. Předposlední stavbou na cestě jsou Věže Chihkan, jedná se o starou pevnost. A tato tour je ukončena chrámem Matsu.
Po několika hodinách a spoustě kilometrů se vracím na hotel, kde dávám sprchu a relax. Tím však den nekončí. Vyrážím ještě do města na něco dobrého 🙂 Volba padla na místní buritos a když ještě měli banánový milk shake, tak jsem neodolal.
Čas na Taipei vypršel a já pokračuji směrem na jih. V brzkých ranních hodinách, kdy na ulicích moc lidí nepotkáte, využívám metro pro dopravu na hlavní nádraží. Tam si dávám nějakou dobrotu z místní pekárny a jdu na perón dva, kde už stojí elegantní bílá souprava s oranžovým pruhem. A abych si to užil, jedu z konečné na konečnou. Trasa měří 345 km a nejrychleji se jezdí za hodinu a půl. Což byl můj případ. Uvelebuji se v prostorné sedačce, kde ani já nemám problém s dlouhýma nohama. K sedačce před sebou mi zbývá ještě mezera asi 30 cm 🙂 Sedím si sám v dvousedačce, a kdyby krajina za okny neubíhala, tak máte pocit, že jste ještě nevyjeli a stojíte na nástupišti. Na další zastávce ke mě přisedá bez pozdravu starší Taiwanka. Asi se tady zdravení moc nenosí. Trošku mě to mrzelo, ale když jsem vytáhl bedeker, dala se do řeči a cesta příjemně ubíhala. Na další zastávce opět vystoupila a přisedla bez pozdravu o něco mladší s notebookem, na kterém začala pracovat. A než jsem se nadál, ocitl jsem se na konečné v Kaohsiungu.
Dávám si batoh do úschovny a vyrážím ven. Místní teploměr ukazuje 29 stupňů. A protože je období zimy, není tu ani moc vlhko. Blízko nádraží se nachází Lotosové jezero a tam míří i mé kroky. Jedná se o vodní plochu, kolem které anebo v ní se nacházejí chrámy nebo pagody. Celé ho obcházím a zastavuji se u jednotlivých staveb a kochám se propracovanou architekturou. Vezme to něco přes dvě hodiny a já se opět ocitám v hale nádraží. Kaohsiung je město, kde je petrochemický a těžký průmysl. Nachází se zde také největší Taiwanský přístav a tam se jedu podívat. Využívám opět metra a za chvíli už si to vykračuji po přístavišti. Škoda jen, že je opar, přesto pohled na obrovské nákladní lodě stojí za to. Ještě se jedu podívat na zastávku Formosa Boulevard, kde strop haly ozvláštnil barevným sklem italský umělec Narcissus Quagliata. A to je pro mě z Kaohsiungu vše a tak pokračuji směr hlavní nádraží. Tam v hale si kupuji lístek do Tainanu a slečna za přepážkou se mě ptá, jestli chci jet expresem a já na to, že ano. To jsem ještě netušil, že se i expres musím dostat na nástupiště. Vlak odjížděl za nějaké čtyři minuty. Poklusem s batohem na zádech jsem to na poslední chvíli stihl.
Tentokrát se nejednalo o HSR, ale jen běžný rychlík TRA. A když už jsme u těch zkratek tak metro je MRT. Za nějakých 50 minut jsem v Tainanu. Kousek od nádraží se ubytovávám v hotelu Tie Dao. Pokoj je o něco větší než v Taipei a dokonce má i okno. Výhled nic moc, koukám do pasáže, ale aspoň něco. Dávám sprchu, trochu relaxu a ještě vyrážím na krátkou procházku po okolí. Zítra je v plánu prozkoumat Tainan.
Na dnešní den bylo v plánu prozkoumat hlavní město Taiwanu, Taipei. Využil jsem rad svého papírového průvodce a vyrazil jsem na procházku po objektech Japonské éry. Prvně jsem zašel do KFC na snídani. Může se to zdát překvapivé, ale není. V hotelu nevaří, a protože slibují snídani, tak to řeší volňáskem do KFC. A abych si trošku ušetřil, nohy jdu na stanici metra, kde si kupuji lístek. On to tedy lístek není, je to žeton, který se přikládá na automatickou bránu, a při východu ho tam pro změnu necháte. A jedu do stanice Longshan Temple a tam už opravdu procházka začíná.
Navštěvuji chrám stejného jména. Je ráno a mnoho lidí se tam modlí, není to moc vhodný čas na prohlídku. Pokračuji dále na Bopiliao, což je arkáda z červených cihel, kde se nachází obchody. Následoval chrám Quingshan a Quingshui. Zajímavé je, že se nachází v zástavbě. Prostě jdete a výškáč, výškáč, výškáč, chrám a opět výškáč. Pak následoval jeden z největších Japonských buddhistických klášterů na Taiwanu, Xi Ben Yuan. Procházím kolem Prezidentské oficiální budovy, abych se dostal do Parku míru, kde se nachází Národní taiwanské muzeum, které pouze fotím. Následuje Taipei guest house, který vidím pouze přes bránu, nevím, jestli je dostupný veřejnosti a i když jsem ho obešel, vstup jsem nenašel. Přesněji řečeno bránu jsem našel, ale byla zavřená.
A když už jsem byl blízko Chiang Kai-shek memorial hall, šel jsem i tam. Pak následovala Východní brána, kostel Jinan Presbyterian, Mayor’s Residence art salon, kde se nachází nejzachovalejší japonská dřevěná stavba, College of social sciences national Taiwan university, aby se cesta ukončila v Huashan 1914 Creative park, kde z původní výrobny vína se stalo místo s obchody a restauracemi.
První kolo je za mnou, opět sedám do metra a přepravuji se Národního palcového muzea, kde se nacházejí vzácné svitky, keramika, bronzové výrobky, plátna a spousta dalšího, připomínající vládnoucí dynastie. Nejpravděpodobněji nejvzácnější věci byly ve dvou místnostech, kde v každé byly dvě vitríny a desítky lidí, kteří to chtěli vidět. Fronta aspoň na dvě hodiny, vesměs skupiny. Zde by ze mě Mirek Dušín neměl radost. Do první místnosti, kde byl kus komínu nebo hrnce, jsem se dostal východem a do druhé, kde pro změnu byly vyřezávané sošky z nefritu, pod lanem, když ostraha nebyla ostražitá. Když už jsem byl uspokojen muzeem, opět jsem nasedl na MHD a přesunul se do Taipei 101, která připomíná bambusový strom. Tato budova byla svého času nejvyšší na světě. Ale stále si drží rekord v nejrychlejším výtahu. Umí upalovat až 1010 metrů za minutu. Dolů jede „jen“ 600 m/m. Viditelnost nebyla moc dobrá, ona spíše nebyla žádná, protože byla nízká oblačnost a my jsme viděli pouze mraky. Ale i tak to stálo za to. Ještě tam mají volně dostupné závaží, které vyrovnává budovu při velkém větru. A zde je také ideální místo k nákupům pro své ženy nebo přítelkyně. Obchody jako Zara, Patek, Vuitton, IWC atd. hovoří za vše.
Už se stmívá, tak na žádnou velkou akci už to nevypadá. A protože chrámů není nikdy dost, přesouvám se do Yuanshan, kde nejprve zkouším místní kuchyni nudle a vepřové a pak syt se jdu podívat na Konfuciánský chrám. Vedle se ještě nachází chrám Bao’an, který je zapsán v UNESCO. A pak procházkou na hotel a to je pro dnešní den vše.
Asi to všichni znáte, že přijde den, kdy vám začne lézt na nervy všechno a všichni. A s tím je potřeba něco udělat, někdo se opije, někdo vezme prášky, někdo udělá něco bláznivého…
Já si vybral cestování. První otázka byla kam. Dovolené moc není, tak někam kde je teplo, kde je něco vidět, kam to není daleko a není to moc velké. Po náročném rozhodování to vyhrál Taiwan, který splňuje kritéria. Ovšem za cenu kompromisů, že se musí něco oželet. Na druhé straně je důvod se sem opět vrátit, pokud to bude stát za to.
A každá cesta začíná prvním krokem. A ten směřoval ke Grandu, na autobus, který zastavuje na letišti v Praze. I když D1 je v hrozném stavu, cesta utíkala svižně a nikde jsme se nezdrželi. Následovalo odbavení a nástup do letadla společnosti Emirates, se kterými už jsem letět nechtěl. Tentokrát jsem byl příjemně překvapen. První let do Dubaje jsme seděli na trojsedačce dva a do Taipeie na dvojsedačce sám. To byla ohromná výhoda, že se dal let prospat. Řekl bych, že si mi to vrátí na cestě zpět.
Ve středu odpoledne přistáváme na letišti v Taipei. A zde začíná ta správná zábava. Úkol číslo jedna zní, dostat se do hotelu. Nacházím přepážky na autobusy, kupuji si lístek na Taipei main station, nasedám do autobusu a ten mě odváží sice na vlakové nádraží, ale v Taoyuan. To ovšem vůbec nevadí, cesta trvala asi 15 minut a je to HSR nádraží. Což znamená High Speed Rail a vlak měl za chvíli přijet. V automatu jsem si koupil lístek a takticky rozměnil velkou bankovku. To jsem ovšem netušil, že vrací pouze kovy. Vypadla mě hrst 50 dolarovek, které ani nešli pobrat. A svižným krokem na nástupiště dva, kde už stálá Taiwanská střela. Vlak, který umí pádit přes 300 km za hodinu. Také jsme byli za 20 minut v Taipei. A teď už jen najít hotel. Je to jednoduché pokud vám funguje GPS, což se o mé moc říct nedalo. Asi po 15 minutách konečně našla satelity a dokonce se k nim i připojila. Ovšem se také pořád odpojovala. Nabral jsem směr a skutečně po nějaké době se ocitám před kinem, kde je v nejvyšším patře hotel.
Ubytovali mě do malého útulného pokoje, sice zde není okno, ale na přespání to stačí. Následuje rychlá sprcha a poznávání okolních zajímavostí. Red house, Trien – Ho Temple, noční život a markety.
Vše jednou končí a to i tato dovolená. Ráno se přemisťujeme za pomocí taxíků do Michalovi kanceláře, kde na nás čekají kola a krabice. A také nelehký úkol, balení. Nikoho už ani nepřekvapí, že kola rozkládáme na ulici. Přední kolo, řidítka, otáčíme šlapátka, řazení a brzdy, upuštění pneumatik, vše dát do bublinkové fólie a do krabice. Po hodince, už je chodník opět prázdný a krabice s koly přesunuty do prvního patra. Před odletem máme ještě nějaký čas a jdeme se courat do města.
Taxíkem se chceme přemístit k Ho Či Minově mauzoleu.Ten nás však vykládá u Národní knihovny. Hm, asi město moc nezná. K mauzoleu je to jen kousek a bodrý muž z rikšou nás přesvědčuje, ať jedeme s ním. Tak za malý poplatek nasedáme a už drkotáme po silnici. Je to o něco rychlejší než chůze, ale ne o moc. Za chvíli se před námi vynořuje stavba mauzolea. Tak se jdeme podívat blíže. Do mauzolea se nesmí, což jsme zjistili rychle, když jsme překročili žlutou čáru na zemi a uslyšeli píšťalku, kterou měl v puse voják v bílé uniformě. Děláme nějaké ty fotky a protože je potřeba vlaječka na mapu geocachingu, vyrážíme na lov. Na to je potřeba se posilnit, tak dáváme hovězí polévku s nudlemi. Kešek v této zemi mnoho není, ale mě stačí jedna a tu nalézám v místní botanické zahradě. Mám splněno.
A pak už jen návrat do hotelu, vyzvednutí věcí, přesun na letiště, několikahodinový let a šťastné přistání v Praze.
A to je vše. Děkuji všem čtenářům, kteří si našli čas na naše stránky.
Závěrečná etapa a pohodových 55 km, to nás mělo čekat. Za tři týdny pobytu jsme přišli na to, že vietnamský kilometr má úplně jinou vzdálenost než český. Opět začínáme startem z města za naší dodávkou. Děláme krásný barevný vláček a pěkně šlapeme. Vypadá to opět jako časovka družstev. No nedá se nic dělat, když toho máme hodně před sebou. Po nějakých 15 km se dělá pauza na kávu a také pro ty co se nestihli nasnídat. Opět nasedáme, řadíme těžké převody a jedeme dále. Trasa je taková lehce vlnkovaná a vítr se stále mění. Další pauza je kolem 45 kilometru. Opět nějaké lehké občerstvení a jedeme dále. Zde už víme, že 55 kilometrů lehce překonáme. Otázkou je jen o kolik.
Cyklokomputery se zastavují na hodnotě přes 80 km, když přijíždíme do města Tei Thien. Zde naše cykloputování končí. Odevzdáváme naše oře řidičům, kteří je naloží a už se jen povezou. My se vydáváme pěšky na prohlédnutí buddhistického komplexu. K němu vede několik cest. Pěšky přes džungli, což trvá něco přes hodinu nebo se projít k lanovce nebo nejpohodlnější je se nechat k lanovce dovézt. Já volím kousek pěšky a pak kabinkovou lanovkou. Cesta v ní trvá něco přes deset minut. Moc by se mě to pěšky jít nechtělo. Na kopci se nachází několik chrámů, do kterých nakukujeme a děláme nějaké ty obrázky. V jednom z nich se provádí nějaký rituál za doprovodu hudby, která se line z reproduktorů. Pak už jen cesta lanovkou zpátky.
Opět se všichni scházíme u mikrobusu a vracíme se zpět do Hanoje. Zde nás čeká opět známý hotel, kde se ubytováváme a pak vyrážíme do víru velkoměsta.
Co se děje ráno už nemá smysl psát, je to takový zaběhlý rituál. Nasnídat se a v osm hodin vyrazit na kolech. Z města nás vyvádí náš mikrobus a připomíná mi to časovku družstev. Rychlost se pohybuje kolem 30 za hodinu a náš barevný had ukrajuje první kilometry z dnešní pohodové etapy. A jak tak jedeme, vidíme po několika kilometrech na kraji cesty stát prodejce pomela. Tak zastavujeme a kupujeme. Prodejce nám ho obratně čistí od slupky a my už se jen cpeme.
A jedeme dále. Zastavujeme ve městě, které ani Google nezná, je to 3 km před Thac Ba. Mají zde točené pivo Saigon. Většina zájezdu to vítá s radostí, já se však nepřipojuji. Jen pro zajímavost, třetinka piva stojí 7 korun a prý je dobré. Takto občerstveni pokračujeme do dalšího bezejmenného města, kde si objednáváme na třetí, bazének s horkou minerální vodou.
Máme nějaký ten čas a ten využíváme k tomu, že se pojedeme podívat na nedalekou přehradu. Cesta vede opět zpátky do bezejmenného města, kde točí Saigon a jak už to tak bývá, opět se zde zastavuje. Pivo teče proudem, čehož se opět neúčastním, vypráví se spousta historek a je to takové pohodové poledne. V tom přichází chlapík, že pivo došlo. Když viděl zklamané obličeje, tak sedá na skútr a za chvíli přiváží bečku piva. Vítejte ve Vietnamu. Vypadá to, že přehrada je ohrožena, ale díky tomu, že jsou zde uvědomělí lidé, sedáme na kola a jedeme do města Thac Ba, kde přehrada leží. Děláme nějaké ty fotky a opět se stejnou cestou vracíme do lázeňského města. Prvně si dáváme oběd, kde nám Michal opět ukazuje místní specialitu a to kokosový ořech ve kterém je alkohol. Výborné Malibu. Snad poprvé co mě zde alkohol chutnal.
A jde se nahřát do vody. Teplotu vody si nedovolím odhadnout, ale byla opravdu teplá. Toto byl příjemný relax. Takto okoupaný, jedu v mikrobusu až do města Tuyen Quang, kde se ubytováváme. Máme pokoj s vanou 🙂
Dnešním dnem jsem překonal hranici 1.000 Vietnamských kilometrů.
Dnes nevím o čem psát, jednalo se o přepravní trasu z místa A do místa B a měřila přes 140 km. Sedm statečných ji dalo až do konce. Já mezi ně nepatřím. Na 70 km jsem si rozřízl bezdušový plášť a ať tmel dělal, co mohl, tak díru nezacelil. No a protože nohy se stejně nechtěli moc točit a mě se to nechtělo opravovat, tak se vracím ke „sběráku“ (mikrobus) a nechávám se s klidným svědomím naložit.
Když přijedeme do města Yen Bai a čekáme na cyklisty, dáváme si vynikající domácí jogurt z kozího mléka. Po šesté hodině jsem všichni opět po hromadě a jedeme na hotel.
Na večeři máme přislíbené smažené kuřecí řízky. A skoro to byla pravda. Řízky sice nebyly, ale zato byly do zlatova osmažená křidélka a stehýnka. A pak ještě nějaké kuřecí kousky. Opět jsme se pěkně nacpali.
Ráno šest hodin hustý déšť, sedm pomalu ustává, půl osmé je po dešti, v osm vyjíždíme. A mezitím se stihneme ještě nasnídat. Dnešní etapa je proti proudu řeky, což tedy znamená, že nás čeká jen jízda do kopce. Projíždíme malebnou krajinou podobnou té včerejší, opět jsou vidět terasy s různými rostlinami. Po 40 km zastavujeme ve městě Mu cang chaj, kde si dáváme oběd. Pokračujeme dále až do sedla ve výšce přes 1.500 m.n.m, které leží pod dvoutisícovkou Khau pha.
Teď už nás čeká pouze sjezd na ubytování. Kde se vzala, tu se vzala mlha. A musím napsat, že takovou jsme zde ještě neviděli, no my jsme ani moc neviděli před sebe. V 17 stupních, přijíždíme na rybí farmu do Pa Sang Meo.
Zde nás čeká luxusní večeře 🙂 Jeseter, pstruh, vepřové, rýže, nudle, zelenina a to vše připravované v jednom velkém hrnci.
Toto místo je ideální na pařby, protože zde není ani WiFi ani GSM síť 🙂
Žádný déšť, žádný mikrobus. Ráno jdeme na snídani, pak si oblékáme cyklověci a vyrážíme do další etapy. Sa Pa leží ve výšce 1.500 metrů, ale my dnes pojedeme ještě výše. Hned od hotelu stoupáme a nějaký čas nám to vydrží. Počasí je takové bláznivé, vjíždíme do mlhy, kde jde vidět tak na deset metrů, pak se vyčasí, opět mlha, pak mrholení, aby opět vykouklo sluníčko. Jedeme asi 12 km, když přijíždíme ke Stříbrným vodopádům. Voda zde padá z výšky 100 metrů. Děláme nějaké fotky za deště a za chvilku se sluncem. Teď nás ještě, čeká dva a půl kilometru do nejvyššího sedla Tram ton. To se nachází ve výšce 1.995 metrů nad mořem. A protože jsou zde „malý kluci“, tak když dorazíme na kótu, tlačíme kola do svahu, abychom se mohli vyfotit ve dvou kilometrech. No, a protože výše už to nejde, tak nás čeká úžasný 28 km sjezd nádhernou krajinou.
Po sjezdu přicházejí drobné vlnky, které nás přivedou až do města Tan uyen. Zde se chystáme naobědvat. Tam kde sedí řidiči, nedělají polévku, tak jedeme hledat, kde by uspokojili naše chuťové buňky. To se nám daří, alespoň podle vývěsního štítu. Naší plynulou vietnamštinou, která se z větší části skládá z gest rukama nohama, si objednáváme polévku. Stejnou řeči nám chlapík vysvětluje, že polévka není a že má jen rýží s masem. Toto je však Vietnam, když se zklamaní zvedáme a odcházíme, přichází zezadu z restaurace žena, která říká, že polévku samozřejmě mají. Říká chlapíkovi, co má udělat, ten bere mobil a za pět minut přijíždí auto s nudlemi a za patnáct už jíme. Skvělé jsme si pochutnali.
Jídlo bylo potřeba, protože nás čekalo ještě 40 km s jedním sedlem. Projíždíme mezi kopci, čajovými a rýžovými políčky. Radost pohledět. Teplota v necelých 600 m.n.m se pohybuje kolem 38 stupňů a v tomto pařáku přijíždíme až do našeho cílového města Than uyen.
Ještě přidám jednu historku. Na našem pokoji nefungovala klimatizace. Tak to oznamujeme na recepci. Po večeři přichází chlapík se šroubovákem, rozebírá klimu, odtrhává nějakou elektroniku a se slovy „to je Čína“ odchází. Pak přichází majitel, že to asi fungovat nebude a že se máme přestěhovat. Tak bereme všechny věci a stěhujeme se do pokoje vedle. Mezitím se chlapíkovi podařilo klimu opravit, tak se opět stěhujeme zpátky, aby majitel nemusel zbytečně uklízet dva pokoje.
A na závěr bych chtěl napsat, že do deníčku zapisujeme dalších 100 km.
|
|
Nejnovější komentáře