|
|
Na letišti v Dubaji se nic nezměnilo, pořád stejné obchody a restaurace, tak jak jsem je znal. Tak opět nějaké to chození a za dvě a půl hodiny „boarding“. Splnilo se mi mě přání a já nastupuji do spodní části obrovského Airbusu 380-800. Kdybych nevěděl, že nad námi je ještě jedno patro, tak bych si myslel, že je to jak předchozí let. Ani na výšku ani na šířku se nic nezměnilo, bylo i stejné rozestavení sedaček v podobě 3 – 4 – 3. Škoda, že jsem nemohl juknout na horní palubu. Ale na druhé straně, štěstí mě přálo, protože jsem měl troj sedačku sám pro sebe. Teď už jen, aby se to odlepilo od země. Pro čtyři motory to nebyl moc velký problém a nebýt jídla, tak jsem celý let prospal.
Dalších šest hodin a přistáváme na letišti v Singapuru. Následuje standardní procedura na vstup do země, kdy vyplníte formulář, celník ho zkontroluje, dá štempl do pasu, usměje se a popřeje příjemný pobyt. Co mě ovšem překvapilo, že za přepážkou je konzole, kde můžete pomocí smajlíků „oznámkovat“ jak jste byli spokojeni.
Úřední povinnosti mám za sebou a jdu hledat karusel, kde by měl přijet můj batoh. Je to skvěle načasované, když přicházím k pasu, vyjíždí zelený kvádr. Podle visačky je to můj a pohodová dovolená může začít.
Počasí je takové klasické, vedro. Sice je slunce za mraky, ale po dešti ani památka a to předpověď vyhrožovala bouřkami. Přemýšlím, kolik si mám vyměnit, ale bankomat Citi rozhodl za mě. Vydává pouze 50 a 100 dolarové bankovky. Takto obohacen si jdu koupit místní šalinkartu, abych nemusel řešit, za kolik si mám koupit lístek, když chci jet tam a tam. A ještě bych měl ušetřit. A to se vyplatí.
Turniket se po dotyku karty otevírá a já nastupuji do metro/vlaku na hotel. Po rozjetí nás jeho světelná tabule informuje o „Welcome on board SMRT„. Bát se asi nemusíme, protože soupravu dodala firma Kawasaki. Vystupuji na zastávce Aljunied a pak za pomoci GPS nalézám hotel Lucky 81. Zde se v klidu ubytovávám, dávám sprchu a vyrážím, podle mě, do nejznámější části Singapuru, Gardens by the Bay. Jedná se o zahradu se „superstromy“, které umí zadržovat vodu a vyrábět energii. Jak jistě tušíte, jsou to umělé stromy. A k nim se můžete dostat přes most, který je inspirován DNA. Přicházím za světla, ale čas je neúprosný a začíná se stmívat. A to nastává druhá fáze, že se začíná vše rozsvěcovat. Vypadá to úchvatně. A když už je úplná tma a jsem plný dojmů, vracím se opět na hotel, abych načerpal síly na další den.
Ten nebývá často zábavný. Většinou se jedná o přesunutí z bodu A do bodu B. A čím dál to máte, tak o to, to trvá déle. Překvapivě dálnice D1 z Brna do Prahy byla bez problémů a dokonce se tam na pár místech něco dělalo i když počasí k tomu moc nepřálo. Na letišti drobné hledání parkoviště a pak už jen si nechat zabalit batoh do fólie a vystát si frontu na check-in. Letiště změnilo firmu na balení, protože nyní je fólie zelená a neprůhledná, což trochu znemožňuje následnou identifikaci. Ale to se bude řešit potom.
Fronta byla dlouhá, ale vše jednou končí a za nějakých 40 minut jsem byl na řadě. Novinkou je, že všechny baterie musí do příručního zavazadla. To není pro mě problém, protože elektroniku bych do kufru nedal. Ještě chvilka brouzdání po letišti a nástup do letadla Boeing 777-300 společnosti Quantas. No on to vlastně Quantas úplně nebyl, protože pro ně letěli Emirates. Cesta trvala kolem šesti hodin a docela to šlo, jídlo, filmy, hry a o půlnoci místního času bezpečně přistáváme.
Opět se roztáčí glóbus a prst se zastavuje na ….. Malajsii. Co je tam zajímavého a co mě na cestě potká, tak o to se pokusím podělit na těchto stránkách. Poznávání začíná již zítra.
A je tu poslední den na tomto malebném ostrově. Ráno dostávám čínskou snídani, což je černé vejce, něco modrého, něco černého a k tomu sójové mléko. Lehce posilněn beru na záda batoh a vyrážím směr stanoviště taxíků. Tam si hned jednoho odchytávám a jedeme na nádraží Ruifang. Kupuji si lístek do Taipei a tentokrát novinka, je to lokální vlak. Lístek je o hodně menší než standardní a jsou tam jen čínské znaky. Tipoval bych to na místo odjezdu a příjezdu. Žádný čas zde není, tak nemám ani tušení kdy se do hlavního města dostanu. Snad to nebude trvat víc než hodinu. Pěkně si hovím na lavici a koukám z okna na krajinu. A skutečně za necelou hodinu přijíždíme do Taipei.
Mám ještě nějakých osm hodin, tak jak je využít. Hlavní taháky, které jsou ve městě jsem viděl, tak volba padla na zoo. Prý tam mají pandu a to za to stojí. Opět se ocitám v podzemí kde už zkušeně kupuji žeton do turniketů. Dnes je víkend a vypadá to, že všichni lidé někam jedou. Takové plné metro jsem zde ještě neviděl. Ale je prima, že se dostávám hned do prvního, které přijelo. Tři zastávky a jde se na další linku. Celkem zde mají linek pět. Nasedám do dalšího metra, které má asi klaustrofobii, protože jede na povrchu. Cesta trvala asi půl hodiny a vystupuji na zastávce ZOO. Kupuji lístek a vstupuji dovnitř. Zoo zde mají obrovské, rozdělené do několika skupin podle zvířat. Ptáci, Africká zvířena, Australská, Hmyz …… Poprvé v životě vidím živého hrocha, také nosorožce. Mají zde opravdu velký výběr zvířat z celého světa. Přiznám se, že jsem nestihl ani všechny pavilony projít. Pomalu se blížila pátá hodina, kdy se zoo zavírá. A já ještě neviděl pandu. Svižným krokem jdu do speciální exhibice, kde tyto roztomilé medvědy chovají. A měl jsem štěstí, že se zrovna jedna panda necpala, ale chodila po výběhu. Opravdu roztomilá zvířátka, jen je pohladit.
Čas se naplnil, tak je nejvyšší čas vrátit se zpět. Opět se ocitám na hlavním nádraží, kde mám schovaný batoh a přesouvám se na perón HSR. Sedám do Taiwanské střely a za dvacet minut se loučím i s tímto prostředkem. Shuttle na letiště a odlet domů.
A to je z této cesty vše.
Jak už to tak ráno bývá, začíná se snídaní. A protože jsem ve stejném hotelu co včera, jdu si do spodního patra na něco dobrého. Nabídka se moc nezměnila, tak od každého trochu. Opět sbalit a vyrazit na nádraží HSR, u nás tyto vlaky nejezdí, tak si to musím užít. V 10 hodin vyjíždíme z nádraží a ze zvědavosti zapínám GPS. Rychlost se pohybuje kolem 280 km/h, ale musím říct, že to nijak zvlášť nepociťujete. „Nevýhoda“ této přepravy je v tom, že jste brzy na místě a zábava trvá krátce. Za hodinu vystupuji na nádraží v Taipei. Blíží se Vánoce a v hale mají obrovský vánoční strom, u kterého stojí pódium, kde místní děvčata tančí v oděvech původních obyvatel. Jdu si pořídit jízdenku na lokální vlak a vše probíhá jak má, dokonce mi slečna za přepážkou rozuměla na první pokus. Prima je, že na jízdence je číslo vlaku, odjezd vlaku, příjezd vlaku a odkud kam. Pokud se budete držet času, s velkou pravděpodobností vystoupíte, kde máte.
Já vystoupil ve stanici Ruifang. Z ubytování mi napsali, že pokud mám velké zavazadlo, tak bude lepší využít taxi, protože k nim jezdí staré autobusy a většinou narvané. Uposlechl jsem rady a jen co vylezu z nádraží, tak si mě odchytává taxikář, nakládá mě do auta značky Toyota a už se vezu. Nevím proč, byl jsem přesvědčen, že Jiufan je u oceánu. Možná mě zmátlo to, že mám pokoj s výhledem na něj. Cesta pěkně stoupala a musím říct, že by to byla výzva pro hodně cyklistů. Taxikář mě vykládá a já jdu hledat ubytování, což není úplně jednoduché, ale daří se. Prospekt opravdu nekecal a z okna vidím oceán, ale ten je vzdálen několik kilometrů a hlavně dole. Koukám do průvodce kam se vydat. Jishan street. Super, na té zrovna bydlím, tak se jdu podívat, co tam je.
Představte si ulici na šířku cca dva metry, která se různě kroutí, na každé straně obchod a do toho stovky lidí. Vítejte v ulici Jishan. Uf, dostávám se na druhý konec ulice. Toto asi dvakrát zažít nechci. Jdu se podívat na městské chrámy a koukám do mapy, jak daleko je zlatý důl. Jsou to cca dva kilometry do vedlejšího města Jinguashi, kde se nachází muzeum těžby zlata. Cesta po silnici je docela akční, ale do cíle se dostávám zdráv a živ. Prohlídka je zdarma, akorát do tunelu se platí. Mají zde pěkně zpracovanou interaktivní prohlídku, jak se to zlato vlastně těží. A když už vím vše, vracím se zpátky do Jiufanu, ovšem tentokrát busem. Jdu na ubytování ulicí Jishan a jde znát, že je večer a lidí hodně ubylo.
Dnes zde mám závěrečnou noc a zítra mě již čeká cesta zpět do ČR. Uteklo to jako voda a bude se mi těžce vracet.
Dnešní den začal snídaní, co dům dal. Byl zkrátka švédský stůl, i když nevím jestli tomu na Taiwanu říkají stejně. Mají zde maso, zeleninu, vajíčka, ovoce, sladké… Vše v konzistenci pro jezení hůlkami. Takto posilněn vyrážím do dnešního plánovaného města Lukangu.
Cesta proběhla v pohodě a nic zvláštního se neudálo. Jediné, co jsem prokaučoval, bylo oblečení. Dnes to rozhodně na tříčtvrťáky nebylo. Foukal studený vítr, teplota se pohybovala kolem 15 stupňů a do toho ještě sem tam sprchlo. Rozhodně to nebylo počasí na procházku, byla zde větší zima než v Alishanu. Já vím, že neexistuje špatné počasí, jen se člověk špatně obleče.
Konec remcání vyráží se na prohlídku města. Začínám v chrámu Wenvu, ze kterého pokračuji k nejstaršímu chrámu s názvem Longshan. Byl vybudován již v 18. století a je nádherně propracován. A jde se dále, mají zde také jednu zajímavost a to uličku Mo-lu, kde stěží projde jeden člověk. Nic pro klaustrofobiky. Pokračuji dále do centra, kde mají úzké křivolaké uličky a vypadá to zde, jako by se zastavil čas. Škoda jen, že je všední den a mnoho obchůdků, které uličky lemují, mají zavřeno. Zde na vás opravdu dýchne nostalgie. Ne nadarmo v bedekeru nazývají Lukang, jako živoucí muzeum. U chrámu, u kterého jsem nezjistil, název si dávám něco zajímavého k jídlu a pomalu se vracím zpět. Procházím dalšími chrámy, až se opět vrátím k Wenvu. Má cesta pokračuje do vedlejšího města s názvem Changhua. Zde mají 22 metrovou sochu Budhy a je zde nádherný výhled na město. Čas se pomalu krátí a mě nezbývá než se vrátit do Taichungu. Ještě nějaké to jídlo a na kutě.
Začátek dnešního dne je podobný včerejšímu, začínám ho snídaní v hotelové restauraci. Na výběr toho moc není, tak mám na talíři to samé jako včera. Teď už jen sbalit a vyrazit k návštěvnickému centru, kde se nachází zastávka autobusu. Dnes už zkušeně kupuji lístek a čekám na shuttle. Ten přijíždí poměrně záhy a já opět sedím v široké sedačce a loučím se s jezerem, které je největší na Taiwanu. A opět mě čeká hodina a půl do města Taichung.
Než se naději vystupuji na nádraží v centrální části města. Navštěvuji informace, ze kterých se vracím vybaven mapou. Opět zapínám GPS a snažím se najít hotel. S mapou by to byl větší hardcore. Takto dá se říct, že bez problémů, za nějaký čas stojím před hotelem. Paní na recepci mi vysvětluje, že ještě není čas na check-in. Ok, beru svoji tašku přes rameno a jdu se podívat, co je zde zajímavého. Podle průvodce, kromě Muzea fajnového umění, nic. Tak jdu tam. V muzeu vystavují moderní umění a přišel jsem na to, že to není nic pro mě, protože ho nechápu. Představte si, že se stěhujete a na zemi po vás zbude obrovský nepořádek. Když tuto scénu dáte do muzea, už se jedná o umění. Po naplnění touhy po umění se vracím na hotel se ubytovat. A musím říct, že je to paráda. Je zde skutečně velká vana s masážními tryskami, ale tu si nechávám na večer. Den ještě neskončil a je potřeba někam vyrazit. Dostávám se na zajímavé místo, kde je mezi věžáky hluboká jáma, ve které je udělán park. Večer zakončuji nočním marketem, kde zkouším speciality místní kuchyně. Např. fazole s pudinkem nebo masové koule.
Zítra je v plánu město Lukang.
Koukám do svého zápisníku a pro dnešní den je v plánu relax. Počasí tomu nahrává, protože prší. Tak jdu v klidu dolů do hotelu na snídani. Je to fajn, jídlo mají pojmenované anglicky. Ať dělám, co dělám, pořád se v těch znacích nevyznám, i když už některé poznávám.
Objednávám si salát s kuřecím masem. Zajímavě to zde servírují, na kulatý talíř dají trojúhelníkovou misku se salátem a po boku na třech stranách zbytek. Po tomto zkouším ještě něco z várnic. Co to je, nemám nejmenší tušení. Něco jako rozvařená rýže. Po nasycení se vracím na pokoj a relaxuji.
Hm, pomalu přestává pršet. Škrtám relax a jdu něco podnikat. Všude jsou letáky, že nejlépe jde poznat jezero z jízdního kola. A říkám si proč ne, Taiwan je zaslíbený cyklistice. Ve městě je velká půjčovna Giant, kde si můžete půjčit vše od časovkářského kola po celopéro. Tak jdu tam, ptám se chlapíka, jestli si můžu půjčit kolo, asi nerozumí, tak volá kolegyni. Ta na mě kouká a říká omluvným hlasem, že pro mě kolo nemají, že mají maximálně rám velikosti M. Hm. Tak se jdu zeptat do jiné půjčovny, jestli mají na mě kolo a prý samozřejmě a odvádí mě k jednomu. Tak se jí ptám, jestli si je jistá, že na rámu píší velikost „S”. Nebudu to prodlužovat, větší kolo než M tady neseženete.
Tak plán B, na výlet pěšky. Ještě bych mohl na výlet lodí, ale když vidím ty skupiny a z jezera se ozývá megafon průvodců, tak mě to odrazuje. Mají tady pěkně popsané trasy, tak mířím kolem jezera na chrám Wenwu. Po cestě ještě sem tam sprchne, ale nic vážného. Po pár kilometrech se ke chrámu dostávám po „ročních schodech“, na každém schodu je vytesán den a měsíc. A na 365 schodu jsem u brány do chrámu. Procházím vnitřkem, vyhýbám se skupinám a kochám se uměním dávných mistrů. Z tohoto místa se vracím zpět do města. Prima je, že nemusím stejnou cestou a tak vidím další zajímavá místa. Počasí je furt takové nijaké, prší a neprší. Viditelnost je také slabší, protože je opar. Dneska to panoramata zkrátka nejsou.
Večer jdu vyzkoušet místní burger, do řetězce MOS burger. Je možné dát si burger do rýžových placek místo pečiva, což zkouším. Chutnalo to zajímavě.
Zítra je přesun do Taichungu.
Jak kruté, hodiny ještě neukazují pět a já už se deru z teplé postele. Určitě nejsem jediný, kdo v hotelu vstává. Někteří lidé mají potřebu vstávat tak, aby o tom všichni věděli. Rychlá údržba a vyrazit na nádraží. Nevím, jak dlouho už tady lidé stojí, ale fronta je dlouhá. Také jsem si říkal, v čem budou místní oblečeni, když v 16 nosí péřovky a to byla ještě větší zima, celých 13 stupňů nad nulou. Byli oblečení stejně, někteří byli navíc zabaleni v dece nebo měli pletené čepice. Chvíli stojím a začíná se pouštět na perón, žádné předbíhání, žádné tlačení. Procházíme turniketem a zařazujeme se podle šipek. Zanedlouho úzkokolejný vlak přijíždí do stanice a my nastupujeme. Koukám, že za turniketem zůstalo ještě spousta lidí, holt budou muset počkat na další. Vagón je plný, ale netvrdil bych, že narvaný. Pár lidí by se tam ještě vmáčklo. Na druhé straně je fajn, že máme více místa. Za 25 minut přijíždíme na konečnou v Chu-Shan a vyrážíme na plošiny, kde se pozoruje východ slunce. První je hned u nádraží a věřte, že na toto místo jde více než tříčtvrtina vlaku.
Tady se chůze moc nenosí. Kdyby to šlo, tak zajedou skútrem až do obchodu, takto ho musí nechávat před dveřmi. Proto volím místo vzdálené 500 metrů a tam je opravdu taková komorní atmosféra. Východ slunce je zde úžasný a za tuto parádu bych si i přivstal. Nedokážu tu hru barev popsat, a kdybych si měl zvolit pouze jediné slovo, řeknu WOW.
Dnes mě čeká opět přesun a moc nenachodím, tak se vracím po svých na cestu do hotelu. Ještě jsem nezmínil, že park se nachází kolem 2.200 metrů nad mořem. Opět zabalit batoh a vyrazit. Nyní se potřebuji dostat k jezeru Sun Moon Lake. A jak už to tak bývá, mám více možností. Přímým busem, který jede až odpoledne anebo oklikou. Kdo mě zná, tak tuší, že B je správně. A už sedím v minibusu a mířím do Chiayi. Tento řidič je takový klidný a rozvážný. Pomalu sjíždíme z hor až do města Chiayi. I když slíbil, že mě vysadí u stanice HSR, zastavujeme u TRA. No co už se dá dělat. Sice můžu jet pendlem zdarma na HSR, ale to nádraží je na druhém konci města. Tak beru zavděk „pomaláčem“, ještě k tomu když za chvíli jede. K mému překvapení má celé dvě minuty zpoždění, aspoň to tak píší na tabuli. Sedám si na své místo, které mám napsané na lístku. Připadá mi, že tady mají na všechny vlaky místenky. Za hodinu a něco přijíždím do Taichungu.
Má představa, že vylezu z nádraží, sednu do autobusu a pojedu dále, rychle vzala za své. Podle cedule jdu na nějaké autobusové nádraží a tam spatřím ceduli Information, tak se jdu informovat. Příjemný chlapík mi napsal něco záhadného na papír, ukázal směr, a že tam najdu za cca 15 minut chůze ten správný autobus. Přejdu přes křižovatku a tam je další autobusová firma, tak se ptám na cestu. Pro změnu paní mi píše na papír opět záhadné znaky a posílá dále. Tak to bude ještě zajímavé. Jdu a jdu, až uvidím bílé autobusy s nápisem na boku Sun moon lake. To by mohlo být ono. Vlezu do jednoho busu, který stojí na zastávce, a ptám se anglicky. Zbytečná snaha. Vytahuji kouzelný papírek a ukazuji mu ho. Asi mu to něco říká, protože mě posílá do autobusu, který jede kolem. Tak do něj nastupuji, ukazuji opět papírek, platím lístek a jedeme. Snad je tam opravdu napsáno to jezero. A je to tak, za další hodinu a půl už jsem na místě. Hledání hotelu je trochu problém, tak se ptám v návštěvnickém centru a tam mi dobře radí holka, která prodává sklo. Uf, je to on. Výřečná recepční mě vše vysvětluje a ukazuje. Zajímavé třeba je, že nemají čtvrté patro. Prý čtverka přináší smůlu. Holt jiný kraj jiný mrav. Musím říct, že pokoj je excelentní a jsem rád, že jsem tu dvě noci. Ještě je světlo, tak se jdu projít po okolí. A koho nepotkávám, známé z LA. Tak trochu pokecáme, a že večer půjdeme na drink. Z čehož se vyklubal příjemný večer s popíjením čaje.
Čas na Tainan je u konce a opět je tu přepravní trasa a to do národního parku Alishan. Řekl bych, že toto bude nejzajímavější přepravní trasa, protože nemám tušení, jak se tam dostanu. Přesněji řečeno teoreticky to zvládnuté mám, ale uvidíme, jaká bude realita. To jednodušší je přeprava vlakem do Chiayi. Vyrážím spojem, který jede v 7.33. A pro mě nezvyklé, před časem odjezdu je vlak tady a v 33 průvodčí píská na píšťalku a vyjíždíme z nádraží v Tainanu. Cesta zabere nějakou třičtvrtěhoďku a už vystupuji na nádraží v Chiayi. Teď je potřeba zjistit odkud jedou autobusy do Alishanu. Ještě než se naději, tak sedím v minibusu a řidič závodník s námi vyráží směr východ.
Dvojitá plná není zeď, tak nám cesta svižně utíká. Smůla je jen v tom, že řidič umí pouze čínsky. Ale to nevadí, s námi se veze rodinka a muž se ujmul překládání. Jeho angličtina byla mnohem horší než moje a to už je co říct. Ve finále to dopadlo tak, že jsme si na jeho mobilu psali vzkazy. A když byla krize největší, pomohl slovník. Já to tvrdím furt, když se lidé chtějí domluvit, tak se domluví. Řidiči vysvětlil, na který hotel potřebuji zavést, ten jen přikývl a více jsem neřešil.
Toto je typická Asie, pokud potřebujete poradit nebo pomoci, vždy se najde někdo ochotný sám od sebe. Zkuste si jen na ulici otevřít mapu. Cestou jsme nabrali mladý pár, kteří bydlí v LA. On byl z Taiwanu a ona z Hongkongu. Nejzajímavější na nich bylo to, že plán cesty měli v čínštině, ale bavili se anglicky, protože si nerozuměli. Perfektně se s nimi kecalo, dali mě pár tipů a u jejich hotelu jsme se rozloučili. Trvalo to něco přes tři hodiny a vystupuji u hotelu. Cesta mohla být i rychlejší, ale měli jsme hodinovou pauzu na nádraží v Fen Chi Hu.
A opět kurz čínštiny, protože recepční jiný jazyk neuměl. Začal prohrabávat lejstra a to jsem trochu znejistěl, ale nakonec se moji rezervaci podařilo najít. Ještě nebyl čas ubytování, tak beru svých pět švestek a jdu se podívat po okolí. Bod číslo jedna, koupit lístek na Sunrise train (nenapadlo mě, jak to vhodně přeložit do češtiny, možná poradíte). Což se zdárně podařilo a bez fronty. Toto opět bude pro mě výzva, protože vlak vyjíždí 5.50. Jak to dopadne, vás budu informovat zítra. Je tady o něco chladněji, nějakých 17 stupňů a připadám si zde v krátkém tričku a kraťasech trošku divně, protože někteří místní už mají zimní péřové bundy. Vyrážím na krátký trek do pralesa. A nejhorší ze všeho jsou…….. skupiny. Poznáte je jednoduše, jde vůdce s nějakou vlajkou a za ním se hrne zbytek lidí, kteří mezi sebou poměrně hlasitě komunikují, tak je slyšíte už z velké dálky. Pokud na ni narazíte, tak máte co dělat, abyste se přes ni dostali.
Cesta vede většinou po dřevěných chodnících a kolem na vás koukají několik tisíc let staré cypřiše. Procházíte se kolem magnólií, jezírek, chrámů, prostě takový balzám na duši. Pomalu se stmívá, tak se vracím do hotelu a vše je připraveno, tak se ubytovávám. Teď ještě nějaký ten gáblik a na kutě. Zítra se vstává brzo.
|
|
Nejnovější komentáře