|
|
Ráno opět zabalit a rozloučit se s džunglí. Posnídám v restauraci v resortu a pak přeplouvám na druhý břeh, kde čeká loď směřující do Kuala Tembeling. Nasedáme a pouštíme se po proudu hnědě zbarvené řeky. Je to taková relaxační a uklidňující cesta, kdy šumění vln narušuje jen lodní motor značky Yamaha. Takto si plujeme dvě hodiny. A už jsme v přístavišti, odkud nás poveze dodávka do Cameron Highland.
Před časem odjezdu skutečně dodávka přijíždí, ale řidič nám vysvětluje, že si můžeme skočit na oběd, protože přijede ještě jiná. K plánovanému odjezdu přidáváme 45 minut, když se skutečně zpoza rohu naše dodávka blíží. Batohy do kufru a my do sedaček. Je to desetimístná dodávka. Trvá to jen tři hodiny a jsme v Tanah Rata. Malém městě v srdci Cameron Highland. Řidič mě vysazuje u mého ubytování.
Když se přihlašuji, recepční mi povídá, že každý den tady začíná pršet od jedné odpoledne. Tak to je potřeba stihnout vše dopo. Jdu se podívat do města, které je tvořeno jednou hlavní ulicí, na které jsou po obou stranách obchody, jídelny, banky a hotely. Nachází se ve 1.400 metrech nad mořem a je zde citelně chladněji. Dokonce beru lehkou bundu. Období dešťů je zde neúprosné a opět začíná pršet. Vracím se zpět na hotel a bukuji si na zítřek sightseeing.
Vše je ve starých kolejích. 5.30 budíček zpěvem. Musím zjistit jak je to s tím pátkem, jestli se skutečně nemodlí nebo to byla náhoda. Přetáčím se na druhý bok a ještě spím.
Dnes už žádnou zakoupenou atrakci nemám a tak se chystám na výlet do džungle. Vydatně posnídám, zakoupím vodu, kupuji povolenku do džungle a jde se. Do žádných velkých akcí se nepouštím a využívám značených treků. Chvíli po dřevěné stezce se schody a pak po vyšlapaných cestičkách. Díky dešti je hodně bláta a tak dělám takový kratší okruh, který končí u Canopy walkway. Počasí je opět slunečné a toxiny se loučí s mým tělem. Tak ještě jednou na lanový most a pak zpátky do chaty. Bylo to příjemných pár hodin treku. Až na ty pijavice. A opět déšť. Tím jsem se rozloučil s džunglí a zítra do hor.
Den začíná překvapivě, budí mě budík. Očekávaný amplión se nějak neozval. Uvidím, jestli to byla výjimka nebo ne. Posnídám a vyrážím za další atrakcí, trek do džungle. Jsme malá skupina pěti lidí a průvodce. Nejdříve si krátíme v lodi cestu ke Canopy walkway. Což je lanový most v korunách stromů a patří k nejdelším na světě. A pak už nás čekají jen schody. Toto je džungle pro turisty. Po několika desítkách schodů se dostáváme ke vchodu na lanový most. Jdeme jen jeho zkrácenou verzi asi 300 metrů, protože zbytek se opravuje. Procházka není pro nikoho, kdo trpí závratěmi nebo nemá rád, když se pod ním houpe zem. Jako bonus jsou tam schody, které vedou na nižší patro. Bylo to opravdu impozantní. Východ je tam, kde jsme vystupovali z lodě, tak nás opět čekají schody ke vstupu, abychom mohli pokračovat dále a výše.
A jak to v džungli bývá, tak je zde obrovská vlhkost. Průvodce nám říká, že budeme zdraví, protože potem z nás odchází toxiny. Musím říct, že po dnešku už v sobě žádný toxin nemám. Cestou se dozvídáme spoustu zajímavostí o džungli. O stromech, rostlinách, liánách… Dostáváme se k prvnímu checkpointu, kde doplňujeme tekutiny a koukáme na okolní krajinu. A pokračujeme na další vyhlídku, která je i cílem. Teresek hill. Zde je možné i vidět nejvyšší horu Malajsie. Nám není přáno, protože je zahalená v mracích. A čeká nás opět stejná cesta zpět. Ovšem ne tak úplně, cestou nahoru jsme na chvíli opustili schody a šli džunglí. Dolů je to jen o schodech. Pak už jen lodí zpět.
Posuneme se o několik hodin a jako každý večer zde prší. Beru pláštěnku a vyrážím na další atrakci zvanou Night jungle walk. Cestou k přístavu, abych se opět dostal na druhou stranu, mi zaměstnanec resortu ukazuje, že k nám zavítal tapír. Pěkně si tam okusoval rostlinky nedaleko restaurace. Netušil jsem že je to tak velké zvíře, čekal jsem ho mnohem menšího. Přeplouvám řeku, kde máme sraz. Tentokrát je nás poměrně hodně asi 10 lidí. Sedáme do lodi, která nás přepravuje na druhou stranu do resortu, který jsem před chvíli opustil. A jdeme na to, rozsvěcujeme svítilny a noříme se do džungle. Průvodce nám ukazuje různé druhy zvířat. Hady, ještěrky, pavouky, hmyz a cestou potkáváme i tapíra. Po hodině se vracíme zpět. V džungli to prostě žije i v noci.
Pokud je ve městě mešita, máte jistotu, že natahovat budík na ráno je zbytečné. V oblíbený čas, kolem půl šesté, se začíná z amplionu linout hlas k bohoslužbě. Ovšem to ještě není můj čas a můžu si po performance ještě pospat. V osm hodin vyráží dodávka směr Taman Negara, což v překladu znamená Národní park. Po hodině a něco adrenalinové jízdy, kdy nám podle řidičova názoru všechna auta překážela a snažil se je předjet plná neplná, dojíždíme do Kuala Tahan.
Přeplouvám na druhou stranu řeky, kde fasuji klíče od chaty. Přiznám se, že toto předčilo všechno mé očekávání. Pozitivně.
Pěkně si hovím v chatě, protože mám nějaký čas, než se zúčastním plavby po řece s návštěvou vesnice. Ale co to – amplión. Ve městě to tak nějak chápu, ale v džungli?! Je jasné, že ráno se budím brzy.
Nastal čas „Č“ a já se dostavuji do kanceláře, odkud bude vyplouvat loď. Je to takové stavení na pontonech. V pokynech bylo, že se máme připravit na to, že budeme mokří. Pět statečných, tři kluci z Německa, holka z Ruska žijící v Sydney a já sedáme do úzké dřevěné lodi. Motor je nastartován a vyrážíme proti proudu řeky. Atrakce se jmenuje Rapid shooting. Další význam slova Rapid, kromě rychlý je i peřej. Hned po první rychle chápeme, že můžeme být mokří. Vlny přeskakují přes nízké boky a my jsme durch od hlavy k patě. Po několika peřejích kotvíme v místní vesnici, kde lidé žijí ještě po „staru“. Nejdříve procházíme vesnicí, kde koukáme, jak žijí, což mi připadá takové divné, ale potom se dozvídáme spoustu zajímavostí od našeho průvodce. Díváme se, jak se vyrábí šipky do foukačky, ze které si můžeme také fouknout a jak se dělá oheň. Zajímavostí je, že také používají otrávené šipky, ale nedělají je z žab, ale ze stromů. A když už jsme trochu oschli, je nejvyšší čas vrátit se zpátky stejnou cestou. Tzn., že v přístavišti jsme mokří od hlavy k patě. A zítra se jde do džungle.
Ráno stále bubnuje déšť na střechu, divné, že mu na to nestačila celá noc (vsuvka – co mi to jen připomíná 😉 modří již vědí). Začíná se vkrádat myšlenka, jestli pojede loď. Bágl opět na ramenou a jdu se odhlásit. Na recepci se ptám, jestli jede loď, odpověď byla kladná. Přesouvám se na molo kde již speedboat čeká. Je to stejný typ, akorát má sedačky za sebou, ten první měl i na kraji. Kapitán se mě ptá, kam jedu dále. Říkám mu, že do Taman Negara a on, to asi ne. Ptám se proč? Protože z Kuala Besut tam nic nejede, je po sezóně. Aha. Naštěstí má alternativy. První nočním vlakem, druhá nočním busem, ale z Kuala Besut je potřeba vzít taxi. OK. Říkám si, že jsem mohl jet až odpoledním, ale co už.
Kapitán nás posílá na loď, nahazuje motory a vyrážíme. Nevím, jestli to bylo tím, že je nás tam víc nebo je klidnější moře, ale cesta ubíhala svižně a bez žádných rázů. A kdyby ve třetí čtvrtině nechcíply motory, bylo to v pohodě. Žádný problém, kapitán vytáhl rezavý nůž, chvíli s ním něco dělal v motoru a jelo se dále. Za půl hodiny promočeni, přistáváme v Kuala Besut. A jako na zavolanou se mě tam hned ujímá nějaký chlapík s autem. A kam mám namířeno? Taman Negara. Hm, to bychom mohli stihnout ranní bus do Jerantutu. Pokud pojede. Hned vám to přidá na klidu. Za hodinu jsme v nějakém městě, odkud skutečně jede ranní bus mým směrem. Na autobusovém nádraží se střídají luxusní patrové busy, ale v 10.30 zjišťuji, že takový tam nejede. Je to takový lepší bus, ve kterém je docela kosa, protože tam klima funguje naplno. Místní jsou ve svetrech a přikryti dekou. Myslím na svoji mikinu na dně batohu, ale za nějaký čas si tělo zvykne a zjistím, že je v busu vlastně příjemná teplota. Na obrazovce, která je jen vepředu, se pouští místní hudba, která má karaoke texty, zato reproduktory jsou po celé délce, abyste si mohli vychutnat kulturní zážitek. Po hodině textů o lásce, také o čem jiném, když tam nějaký nagelovaný chlápek zpívá a drží ženskou za ruku, nasazuji špunty do uší a pouštím něco rozumného. S jednou pauzou se za šest hodin dostáváme do Jerantutu.
Ale je potřeba pokračovat stále dál. Na moji otázku Taman Negara, je odpověď, v pět jede. Tak to je skvělé. Ovšem nic netrvá věčně. Před pátou se dozvídám, že bus je broken. Plán B je tedy minivan. S dvojicí z Chile nasedáme do dodávky, ale cesta netrvá moc dlouho, vlastně jen asi 500 metrů, když dojedeme na pobočku firmy vlastnící autodopravu, kde je i ubytování. Tam nám vysvětluje nějaký manager, že cesta do parku je mokrá a kluzká, proto je nebezpečné tam jet. Nedá se nic dělat, ubytováváme se zde a ráno vyrazíme do Taman Negara.
Jak jsem již včera předeslal, tak dnes se skutečně mnoho neudálo. Po celonočním lijáku, kdy byl vidět i nějaký ten blesk a slyšet hrom, se ráno opět udělalo krásně. Tak celý den mohl být o relaxování, procházce a koupání.
Snad jen, že jsem v místním korálovém útesu našel Nema. Foto jako důkaz ovšem nemám 🙂
Zítra mi držte palce, potřebuji se dostat do Taman Negara a ještě nevím jak.
Na radu průvodce, ne toho stopařova po galaxii, ale po Malajsii, si mám vzít ranní taxík do Kuala Besut. Bylo to úplně jednoduché, než jsem došel na autobusové nádraží, což byl plán „B“, odchytává mě taxikář, který nabízí „nejlepší cenu“ za odvoz a už mě cpe do svého stařičkého Protonu. Jízda to byla velice zajímavá, auto mělo již nejlepší léta za sebou a asi opravovat to nemělo smysl. Když začalo lehce pršet, tak zapnul rozmazávače, původně to byly stěrače, ale už dávno neplnily svoji funkci. Kdyby začalo opravdu pršet, tak by asi musel vykopnout přední sklo, aby něco viděl. Nevím ani jaká silniční pravidla tady platí, ale určitě na dvojité plné se smí předjíždět. Za necelou hoďku mě vysazuje u svého kamaráda, který prodává lístky na loď. Opět akční cena, protože není sezóna, tak za polovic. Ještě se ujišťuji, jestli se jedná o „speedboat“. Pokýval hlavou a já už si představoval v barvách, jak asi vypadá. Měl jsem ještě nějaký čas před odplutím, tak koukám v přístavu na lodě a některé i splňovali mé představy o lodi.
V 11 hodin jsem rychle vystřízlivěl. Bylo to necky, které měly předimenzovaný výkon v podobě dvou motorů. Místňáci takticky zabrali místa vzadu a na mě zbylo cca uprostřed. Vyjíždíme od mola, špička se zvedla vzhůru a pak začala Matějská pouť s prvky stavu beztíže pro kosmonauty. Vypadalo to tak, že jsme chytili vlnu, pak následoval krátký let a poměrně slušně tvrdý dopad do vody. Naklepaný jsem byl jak řízek a celou dobu jsem si říkal, kdy se to rozlomí a jestli budu moci plavat s batohem. Naštěstí to loď vydržela a za 40 minut jsem na pevné zemi v resortu Shari-la. Za dva dny mě čeká cesta zpět.
Vypadá to na jediný otevřený resort široko daleko. Je nás tady cca 10. Což je z mého pohledu fajn. V sezóně si to tady nedokážu představit. Moc věcí se tady dělat nedá, koupání, opalování a potápění. Ubytovali mě do příjemné chatky a po krátkém odpočinku, jsem se vydal objevovat krásy ostrova. Došel jsem na místní pláž, která zeje prázdnotou, včetně zavřených stánků. Vypadá to ponuře. Naopak pohled na moře je úžasný, nádherně modrá barva, obloha ozdobená mraky. Ovšem nejen těmi bílými. Odpoledne přichází hustý déšť, ale jak už to tak bývá za půl hodiny je po všem.
A tak vyrážím na druhou stranu, na Long beach, která je taky prázdná. Vracím se zpět, beru plavky a jdu vyzkoušet Jihočínské moře. Je jako kafe 🙂
Zítra asi nebude o čem psát. Bude to jen o relaxu. Jedinou kešku co tady je, jsem už také odlovil.
Jednoduchý plán, brzo ráno vstát, jít na zastávku SMRTky, která jezdí od pěti ráno a přesunout se na letiště. První krok se zadařil, ve 4.40 mě budí kohout, vstávat se mi ale moc nechce. Dávám ranní hygienu, balím bágl, v pět zvoní telefon se službou ranního buzení. To jen pro jistotu, kdyby mobil odmítl spolupracovat. Loučím se s hotelem a jdu na zastávku, teplota je ráno příjemná. Jak se blížím, tak zjišťuji, že je brána na perón zavřená. Hm, zajímavé. Na stěně čtu, že v neděli jede první vlak 6.32, to jsou dvě minuty potom, co zavírají přepážku. No nic, plán „B“, odlov taxíku. To se záhy podaří a už se uvelebuji na místě spolujezdce na levé straně. Ano, tady se jezdí vlevo. Taxikář vlastníci vůz značky Renault mě pomohl vyřešit další věc, co s přebývajícími penězi. Aspoň je nemusím měnit. V klidu a pohodě přijíždíme k terminálu 1.
Odbavit, odhlásit a tímto se loučím se Singapurem. Nastupuji do nízkonákladového letadla Airbus 320-200 společnosti Air Asia. Sedačky jsou přizpůsobeny asijskému trhu. A to si vedle mě sedla ještě asymetrická žena. Ale tu hodinu co se letělo, se to u okýnka dalo zvládnout.
Přilétáme do Kuala Lumpur. Tady se s tím na imigračním moc nepářou. Mrknout do pasu, ofotí si oba ukazováky, dají štempla a je to. A protože letím nízkonákladovkou musím si vyzvednout bágl a znova si ho naložit. Už je to jen domácí let, tak se ptám u přepážky, kde si mohu „čeknout“ batoh. Kdyby zde přistálo UFO, tak věřím, že paní bude méně překvapená. Ve mě to naopak vyvolalo pochybnosti, že batoh vidím naposled. Vše se nakonec zdárně vyřešilo. Paní se zeptala svých kolegů, co má dělat, pak bušila do počítače a nakonec vyjel čárový kód. Doufám jen, že na mé letadlo.
Opět stejné letadlo a stejná firma. Sedám si k muslimským manželům a pán se se mnou dává do řeči. Prohodíme obvyklé fráze, odkud, kam, co tam. A za hodinu přistáváme v Kota Bharu, což je muslimské město. V letadle se loučíme a já si jdu najít svůj karusel. S překvapením sleduji, jak vyjíždí můj batoh. Beru ho a jdu zjistit, jak se dostanu do města. Z letiště to je nějakých 10 km a autobusy tady nejezdí. A co se nestane, potkávám opět známé z letadla a pán mi říká, že můžu jet taxíkem nebo když chvilku počkám, že mě hodí. Ok, počkám. Za nějaký čas přijíždí zajímavé auto, nemám tušení co je to za značku, ve znaku má takové „P“ lehce položené, a je to taková nákupní taška. Kufr vyplňuje svými zavazadly, řidiče posílá dozadu a mě s báglem dopředu. Po několika kilometrech mě vysazuje na autobusovém nádraží a loučíme se.
Opět díky GPS nalézám hotel, jinak bych zde ještě teď bloudil. Nalézá se na strategickém místě. Vše zajímavé je v blízkém okolí. Navštěvuji Královské muzeum, muzeum války, vyhlídkovou věž, mešitu, trh a jen tak si bloudím v této zajímavé části světa. Déšť mě zahání zpátky na hotel, tak si po cestě zpět kupuji ananas.
Déšť nemá dlouhé trvání, a proto mám v plánu si dát něco dobrého na nočním marketu. Tam kde má být, ale není, vypadá to, že v neděli nefunguje. Na jednom rohu prodává chlapík Pau což vypadá jako kynuté knedlíky, které jsou různě plněny. Tak jich pár zkouším a není to vůbec zlé. A to je tak pro dnešek vše.
Sedím si tak pod superstromem a píši závěrečný díl ze Singapuru. Dnes to mělo být o pohodě v botanické zahradě. Ráno sedám na SMRTku a s jedním přestupem dojíždím na zastávku Botanic garden. No ona to až taková pohoda nebyla, protože směrovka k Zahradě orchidejí ukazovala 1.3 km a to ještě nebylo nejvzdálenější místo. To jen tak pro představu o zahradě. Procházím různými částmi zahrady, které zahrnují různé typy rostlin. Deštný prales, rostliny z různých světadílů, bonsaje, jezírka… Po cestě si ještě odskakuji pro vlaječku do geocachingové mapy. Pro neznalé, odlovil jsem kešku. A pomalu se dostávám k Zahradě orchidejí, ona je dokonce národní. Nejlepší místo je tam Coolroom. Ne že by tam bylo všechno „kůl“, ale bylo tam chladno 🙂 Tím se dostávám oslím můstkem k tomu, že nechápu, jak to ti domorodci dělají, že se nepotí. Smáčená trička vidím akorát u sebe a turistů. Co jsem se naučil, je chodit pomalu, to trochu pomáhá. A zpět do zahrady. Orchideje jim tam kvetou všude a nepotřebují ani nějakou speciální péči. Jsou zde ve všech barvách. Pro milovníky je to skoro povinnost navštívit. Po projití všech orchidejových cestiček se vracím zpět na metro.
Mé kroky dále vedou k Merlionovi, který je patronem Singapuru. Je to legendární postava napůl lev a napůl ryba. Ale to si ještě předtím plním nějaké včerejší resty. Opět jsem vystoupil na City hall a tentokrát i budovu radnice a nejvyššího soudu viděl. Cestou jsem spatřil i halu, kde se hraje turnaj mistryň v tenisu.
A opět superstromy, sedím pod jedním, kde se táhne dlouhá fronta ke skywalk. Akorát počasí se trochu kazí, a vypadá to, že se nahoře neprojdu, ale nakonec se pomocí výtahu dostávám na lávku vinoucí se mezi dvěma „stromy“. Pravidlo zní, pouze 15 minut a potom výtahem na druhé straně dolů. Po čtvrthodině kochání se vracím na hotel. Teď už jen zabalit a ráno brzo vstát.
Na dnešní den bylo v plánu poznávání centra Singapuru. Ráno vyrážím směr Chinatown podívat se, jak vypadá čínská čtvrť. Mohu říct, že jako jeden velký market, kde je jeden stánek vedle druhého. A na okraji se nachází budhistický chrám Relikvie budhova zubu, který navštěvuji.
Co je na Singapuru krásné, je kosmopolitismus. Vedle budhistického chrámu je hinduistický a hned vedle mešita. Navštívil jsem je všechny a nikde nebyl problém. Příjemně jsem si pokecal i v mešitě.
No a z „Číny“ jsem se přesunul do Indie, tedy jen do té malé. Little India je část Singapuru, kde se snaží navodit atmosféru Indie. A docela jim to jde. Akorát jsem nikde nenarazil na placky, ale je možné, že jsem se jen špatně díval. Vždy jsem viděl jen rýži. A hned jsem si také vybavil Himálaje, jak tam jedli na ulici bez příborů. Autentičnost je opravdu velká.
A z Indie městskou hromadnou k bílé katedrále Svatého Andrewa. Kousek od ní se nachází nejznámější singapurský hotel Raffles, který funguje již od roku 1887. Součástí hotelu jsou i arkády, kde se nachází obchody světových značek.
Pokud vám zbyly nějaké peníze, ideálně hodně peněz, můžete se vydat na Orchard Road a zanechat je u značek jako je Prada, LV, Armani, Patek, IWC, Breitling… Tato ulice je pro milovníky nakupování jako dělaná. Věřím, že u některých, když začnou nakupovat na jaře, tak než vyjdou z těch několikapatrových nákupních center, tak budou překvapeni, že už je vánoční výzdoba.
Už se pomalu stmívá a já si jdu opět užít futuristickou zahradu. A pak už jen na hotel a něco napsat.
|
|
Nejnovější komentáře