|
|
Chrámu není nikdy dost a ráno už sedám do auta svého průvodce. Jedeme k nejvzdálenější památce patřící do komplexu Angkor, která se jmenuje Lady temple. Cestou se zastavujeme ještě u jednoho, jehož jméno neznám a pak už vystupujeme u „červeného“ chrámu. Počasí je podobné tomu včerejšímu, prostě obloha vymetená a slunce praží. Procházím se mezi zachovanými stavbami a mraky turistů. Čekal jsem, že to tu bude prázdnější. Dozvídám se opět zajímavosti z hinduistického náboženství, protože většina chrámů je mu zasvěcena.
A nabíráme kurz zpátky, cestou zastavujeme v restauraci, kam chodí bohatší domorodci a dáváme si „místní“ kuře. Je to zde zařízené tak, že jsou zde altánky, kde se sedí na zemi a pokud chcete relaxovat, tak můžete v houpací síti. Čehož samozřejmě využívám. Za nějaký čas nám kuře přistává na zemi a my se do něj s chutí pouštíme. A za další čas jsou z něj už jenom kosti. Plní sil pokračujeme dále.
Průvodce překvapuje, že se chci podívat na výrobu hedvábí, protože mi povídal, že jezdí s turisty přes tři roky a nikdo to ještě nechtěl vidět. Továrna je kousek za městem a vede tam šotolinová cesta. U vchodu se nás ujímá místní průvodce a jdeme na exkurzi. Popisuje nám celý cyklus od housenek po hedvábí. Co mě překvapuje, že kokony jsou žluté, vždy jsem byl přesvědčen, že bílé. A pak vstupujeme do manufaktury a tam mi spadla brada až ke kotníkům. Zde se vracíte tak o dvě století zpátky, kde nejpopulárnější nástroj byl kolovrátek. Zde se také z kokonů navíjí vlákna na takové „bubny“. Za den zpracují pět kilogramů kokonů. Pro mě nepředstavitelné. Jak se dozvídám tak kokon má dvě vrstvy hedvábí. Vnější je taková hrubší a vnitřní je jemnější. Barevnost hedvábí se dosahuje uměle, protože přírodní barvy jsou drahé a také to s nimi déle trvá. Když už je vlákno na cívkách, tak se může tkát, k čemuž slouží další hala. Zde se na každém stavu dělá různý vzor, od základního bílého až po „květinový“ barevný vzor. A opět žádná automatika. Musím říct, že toto na mě opravdu zapůsobilo.
A závěrečnou zastávku děláme ve Válečném muzeu, kde jsou artefakty z války v Kambodži.
Zajímavé je, co udělají dvě hodiny letu. V Malajsii je po sezoně a začíná období dešťů, ale v Kambodži období dešťů skončilo a je sezóna v plném proudu.
V osm hodin ráno na mě skutečně řidič – průvodce čeká a vyrážíme směr Angkor Wat. Nejdříve je potřeba koupit lístek do areálu. Pěkné je na tom to, že vás blejsknou web kamerou a pak na lístku máte svoji podobiznu. Je to takové osobní.
Angkor Wat není název pro celý chrámový komplex, ale pouze o jeho nejznámější část a tam děláme první zastávku. Průvodce mi říká, že dnes zde není moc lidí. Trochu si nedokážu představit, jak to vypadá, když je jich moc, protože davy lidí berou tento chrám na zteč. A také je legrační, když mi místní říkají, že je dnes teplo. Co mám říkat pak já, ze severu.
Před každým vstupem kamkoliv číhá hlídka, která vám kontroluje vstupenku. Mísím se do davu a zvolna postupuji ke chrámu. Slunce je hodně ostré a svítí do protivky, tak z focení nic nebude. A už se přede mnou vynořuje chrám Angkor Wat a musím říct, že je to velká paráda. Zub času už na něm zanechal nějaké ty stopy, ale většina se drží. Procházím různé místnosti a také si vystojím frontu, abych se mohl dostat na nejvyšší bod. Schody jsou zde úzké a příkré a člověk musí dávat bacha, aby nezahučel dolů. Když už jsem nabažen, můžeme se vydat dále na další chrámy.
Prasat Kravan, Banteay Kdei, Ta Prohm, Ta Keo a na závěr se dostáváme do Královského města. A malá zajímavost, chrámový komplex sloužil jako kulisy pro film Tomb raider.
Co je zde ovšem nejhorší, je to, že na každém kroku jsou stánky a pořád slyšíte „srrrrrrrrr, only one dollar“, když odoláte tomuto, tak přibíhají děti a používají stejnou frázi jako dospělí.
Skoro se západem slunce se vracím na hotel a to jsem viděl jen část. Zbytek čeká zítra. Je to opravdu rozsáhlé.
Večer ještě zbývají síly, tak se jede do města.
Loučím se s Malajsií. Byl to příjemně strávený čas v zemi usměvavých lidí, výborného jídla a krásné krajiny.
Ráno se přesouvám metrem na KL Sentral, kde si kupuji lístek na KLIA ekspres. Musím vyzjistit z čeho malajština vznikla, protože některá slova mě připadají, že si převzali foneticky. Je to vlak, který jezdí jen na letiště a zpátky. To se nachází cca 50 km od centra a má dva terminály KLIA a KLIA2. Jedu na ten vzdálenější a cesta trvá něco lehce přes půl hodiny. Terminál poznávám, protože jsem ho už využil pro vnitrostátní let, nyní však směřuji na mezinárodní odlety. Opět stejná firma AirAsia a jejich A320-200. V letadle sedím vedle Čechů a tak po dlouhé době si můžu pokecat v mateřském jazyce. Cesta trvá dvě hodiny a díky časovému posunu jsme tam za hodinu.
Co je na letišti v Siem reap zajímavé je to, že vás nechají vystoupit na dráhu a pak si do budovy pěkně dojdete. Žádný autobus, žádný rukáv, žádné bezpečnostní opatření. Nejdříve je potřeba vyřídit vízum. To je naprosto jednoduché. Vyplníte dotazník, dáte fotku a 30 USD a je to. Kambodža je taková „rázovitá“ země, protože přihlašovací kartu mě do pasu nelepí, ale sešívačkou přicvaknou. Další co může být zajímavé je to, že i když mají domácí měnu riely, tak platná měna je tu USD. Beru taxík a jedu na hotel. Cestou mi řidič vykládá spoustu zajímavostí a také to, že do chrámového komplexu se platí 20 USD na den. Pochopil jsem, že toto není o „romantice“, ale tvrdý byznys. Domlouvám se s ním, že mi bude následující den dělat průvodce. Tak uvidíme.
Poměrně brzo se zde stmívá, ale ještě stíhám jít se podívat do města. Jak jsem psal výše, je to byznys. Toto není město v pravém slova smyslu, ale vzniklo díky Angkor Wat. Je to jeden obrovský market, kde se snaží vytřískat ještě více dolarů. Mám zde z toho velice smíšené pocity a uvidím co přinese zítřek.
Další ze zajímavých míst je Lake garden a tam dnešní den vedou mé kroky. Metrem se přibližuji do stanice Pasar Seni. A pak už jen překonat čtyřproudovou silnici a je to. To se daří lehce, protože je tam podchod. A dostávám se k prvnímu bodu ve svých plánech. Butterfly park. Je to trochu jiný styl než v Cameron Highland. Je to takový malý parčík, který je obehnán pletivem. Ovšem skladba motýlů je velice podobná. Snažím se nějaké ulovit fotoaparátem, ale jsou nějací plaší. Tak se aspoň dívám.
Další zastávka je u Ptačího parku. Je to největší park s ptáky na světě, aspoň to tak tvrdí. Tak se jdu podívat. V klecích nebo jen tak volně, polétávají nebo pobíhají různí ptáci. Pštrosi, papoušci, kasuáři, pávi, tukani, kohouti, plameňáci.
Nedaleko se nachází Národní monument, tak jdu na něj mrknout. Byl odhalen v roce 1966 jako vzpomínka na padlé ve 2. světové válce.
A počasí opět ukazuje svoji nevlídnou tvář. Tak opět schovat a čekat až to přejde. To se po nějakých dvaceti minutách daří. A co mi ještě zbývá? Svézt se jednokolejkou. Beru to přes Lake garden na stanici KL Sentral. KL monorail, jak se oficiálně jednokolejka jmenuje, se vezu až na Chow kit. Zde procházím tržnicí a nabírám směr KL tower nebo také Menara KL, což je vysílací věž. Počasí je ovšem proti. Schovávám se v jedné jídelně a pozoruji jak kanalizace marně bojuje s přívalem vody. To je jak kdyby jste si stoupli pod vodopád. Teď to ovšem vypadá, že to jen tak neskončí. Jak déšť trochu polevuje, přesouvám se na nejbližší zastávku a vracím se zpět. Večer déšť ustal, tak se aspoň ke KL toweru dostávám.
Co se nestihlo včera, tak se stihne v pohodě dnes. Noc dešti stačila a je zde opět slunný den. Teplota bude přesahovat 30 stupňů a to je ideální na výlet do města. Beru sebou papírového průvodce, který mi dělá společníka po Malajsii a volím trasu do Little India a Chinatown.
Metrem se přesouvám na zastávku Masjid Jamek, kde se nachází mešita. Dnes se tam, ale nesmí protože tam probíhají nějaké stavební úpravy. Pokračuji dále na Merdeka square, kde byla 31.8.1957 podepsána smlouva o nezávislosti Malajsie. Na počest tohoto aktu zde vlaje vlajka na vysokém stožáru.
Dále následuje Central market, který už zde funguje od roku 1888. V hlavní budově se nachází stánky se suvenýry a jídelny.
Následuje trochu té duševní očisty. Chrám Sze Ya, pak Guandi a na závěr Sri Mahamariamman.
A to už zabočuji doleva, kde se nachází Chinatown. Je velmi podobné tomu v Singapuru. Stánek na stánku s různými věcmi.
A následuje jen takové brouzdání po městě. Večer začíná pršet a tak si procházím galerie v Petronas Towers. Svůj obchod zde má i Baťa.
Dnes je pátek třináctého, ještě štěstí, že jsem v Asii, kde to neplatí. Ráno po snídani vyrážím na zastávku metra. Trošku jsem tu integrovanou dopravu přecenil. Není možné si koupit jeden žeton z KLCC do Batu caves. Ok. Beru na KL Sentral a pak kupuji jiný do Batu caves. Asi to bude více druhů vlaků, které nejsou kompatibilní. Za nějakých 30 minut jsem na konečné a následuji davy lidí.
Dostáváme se k jeskyni, kde za mírný poplatek můžete vstoupit. Uvnitř jsou vytvořeny výjevy z Rámova života. To ovšem ještě není ta hlavní atrakce. Ta se nachází o kousek dále. Pokud chcete navštívit chrám v jeskyni, nezbude vám nic jiného než poctivě vyšlapat 272 schodů. Nepočítal jsem je, píší to v průvodci. A aby vám nebylo smutno, tak po cestě vám dělají společnost opice. Nahoře je malý chrám, kde právě probíhá nějaký obřad za zvuku bubnů a trubky. Dostávám se nakonec, kde je ještě jedno modlitební místo a vracím se zpět. Ale ne tak úplně, hned vedle se nachází Dark Cave. Jedná se o krápníkovou jeskyni, kde žijí tisíce netopýrů. Fasujeme helmy a malé svítilny. Po krátké instruktáži vstupujeme do tmy. Procházíme jeskyní a průvodce nám na zastávkách, ukazuje obrázky, osvětlované čelovkou, na kterých vysvětluje život v jeskyni a živočichy, kteří zde žijí. Dokonce i nějaký hrozně vzácný pavouk, který jinde nežije. Toho ovšem na živo nevidíme. Původně byla jeskyně zdarma pro všechny, ale když se začali objevovat na zdech grafity a lidé si odnášeli na památku krápníky, byl nejvyšší čas to stopnout. Teď je možné navštívit jeskyni pouze s průvodcem a možná zůstane zachována pro příští generace. Je nádherné co je příroda schopna vytvořit.
Batu caves si mohu ze svého seznamu škrtnout. Vracím se zpátky do města. Plán byl prozkoumat Little India a Chinatown, ale počasí tomu udělalo přítrž. Vypadá to jako by někdo nahoře otevřel stavidla přehrady. Chce to tedy nějakou indoorovou aktivitu. Volba padá na místní akvárium. To se nachází v parku KLCC hned vedle Petronas Towers a můžete mezi budovami procházet tunelem. Tady si na vás špatné počasí nepřijde.
Akvárium je nádherně udělané a jak už to bývá moderní, má i vlastní tunel, kde můžete na ryby koukat ze spodu. Mají zde i mořskou želvu a musím říct, že je to opravdu kolos. Jinak jsou zde žraloci, rejnoci, ryby různých tvarů a barev.
Počasí se stále nelepší, tak věřím, že se dnes vyprší.
Po horách opět následuje město. Ráno zabalit a jít na zastávku autobusu. Zkouším další agenturu, ta se jmenuje Uniti a nabízí VIP autobus do KL, za normální cenu. No řekněte, kdo by odolal. V 8.30 přijíždí bus firmy Five Stars, kterým pojedeme. Možná vám přijde divné, že jsem psal o Uniti, což mě také, ale asi to bude výpomoc. Je to dálkový autobus, který má pouze devět řad a členění sedaček 2+1. Tak i já mám na nohy spoustu místa. Ostatní firmy, které se sjíždějí na zastávce, mají naprosto stejné typy, akorát nevyhlašují, že je to VIP. Vzdálenost do KL je něco přes 200 km a čas necelé čtyři hodiny. To mi připadá divné, ale jen co vyjedeme je vše jasné. Sjíždíme z hor úzkou silnicí, kde auta mají co dělat, aby se vyhnula. A co teprve když se potkáme s náklaďákem. To je pak hra na centimetry. Po nějakých 70 km najíždíme na dálnici a cesta začíná pěkně ubíhat. Limit je zde 110 km/j. Není to překlep, skutečně to tak na značkách mají. Před jednou hodinou vysedáme na KL Sentral.
Teď už jen zjistit jak se dostat k Petronas Towers, protože blízko nich mám ubytování. Vyřešil to jeden dotaz na informacích a už se sunu na nástupiště metra. Systém zde mají podobný jako na Taiwanu. Na dotykové obrazovce si vyberete, kam chcete jet, pak vložíte peníze a vypadne vám žeton. Ten vám potom otevírá turniket. Metro právě přijíždí. Je to bezobslužné. Nastupuji do předního vozu a mohu koukat ven čelním sklem. Vypadá to tu jako v jeskyni. Na zastávce KLCC, což rozepsáno znamená Kuala Lumpur City Center, vystupuji.
Stanice, která slouží i jako nákupní centrum, má východ přímo k dvojčatům a tak se kochám tímto architektonickým skvostem. Teplota oproti horám „trochu“ vzrostla a mé oblečení je trochu teplejší, tak se vydávám hledat hotel, což se pomocí GPS daří.
I když jsem si chtěl nechat prohlídku Petronas Towers na zítřek, tak mi to nedalo a už stojím frontu na lístek. Vyjíždíme do 43 patra, které je ve výšce 170m nad zemí a nachází se zde most mezi dvěma věžemi. Má dvě patra, ale nás pouští pouze do spodního. Po 15 minutách prohlídka pokračuje do patra 86, které slouží jako vyhlídka. Kochám se pohledem na noční Kuala Lumpur. Náš čas uplynul a chystáme se opět dolů. U výtahu mají obrázky nejvyšších budov světa a tato je na sedmém místě. Ale je první jako nejvyšší dvojče. Co mě překvapilo, že druhá nejvyšší budova je hotel v Mekce.
Na dnešní den už mě nic neoslovilo z nabídek místních agentur, tak se vydávám na procházku do městečka Brinchang. Cesta vedle silnice, která je dlážděná, se krásně vine vzhůru. Ovšem než se dostanu k cíli, začíná pršet. Dneska nějak brzo. Schovávám se pod stánkem a čekám, než to přejde. Po cca 20 minutách je po dešti a pokračuji dále. A to ne moc daleko, protože začíná opět pršet. Tak opět se schovat a počkat. Je to taková přískoková vycházka.
Na potřetí se dostávám do Brinchangu. Je to městečko, kde převládá čínská komunita. Na konci se nachází Time tunnel muzeum, které navštěvuji. Jedná se o sklepení, kde mají několik tisíc předmětů ze 70 a 80 let minulého století. Je to skutečně, jak když se přenesete o 40 let dozadu.
Pomalu se vracím, jak z minulého století, tak do Tahan Rata. Přeháňky to stále nepřestalo bavit, tak opět přískoky vpřed. Když už tady je na každém rohu jahodová farma, tak se na jedné zastavuji a dávám si milkshake. Pod střechou pozoruji, jak krásně prší.
Podařilo se mi vrátit a prší, prší a prší.
A je tu nový den a další výlet za poznáním. Zkouším další společnost, která se jednoduše jmenuje TJ. V 8.30 stojím před pobočkou, kde už pár lidí postává. Za chvíli přijíždí i náš průvodce v Land rover defender, což vypadá dost dobře. Nabíráme směr na nejvyšší vrchol Cameron Highland. Cestou se zastavujeme na jahodové farmě, ovšem na jiné než včera. Tato je taková příjemně zapadlá a kromě jahod pěstují i zelí, květák, rajčata…. Místní zaměstnanci nám dávají ochutnat výsledky své práce. Vše je mi známé až na jakési zelené bobule, mají velikost švestky a chuťovou podobu k ananasu.
Pokračujeme dále, řadíme pohon 4×4 a pomalu se suneme vzhůru. Toto je cyklistická výzva. Na silničku to moc není, protože cesta je rozbitá a sem tam chybí, ale na horském to jde. Za nějaký čas vyjíždíme na druhý nejvyšší vrchol Cameron Highland, Gunung Brinchang, ve výšce 2032 metrů nad mořem, což nezní tak dobře jako 6666 stop. Je nízká oblačnost, tak panoramata moc nejsou. Další část našeho výletu je procházka v mechovém lese (mossy forest). Při bukování mi tento pojem sympatická slečna vysvětlila tak, že je to jak z filmu Avatar. Jsou to prostě stromy obrostlé mechem. Děláme i krátkou procházku tímto zajímavým kusem přírody.
Další bod je návštěva čajové plantáže BOH. Zkratka znamená Best of Highland. Dělá se zde pouze černý čaj. Škoda jen, že je svátek a stroje nejsou v provozu. Příjemná indka mě provází výrobou čaje, abych aspoň nasál tu atmosféru.
Počasí se začíná kazit. Tak jak bylo včera krásně a jen kolem třetí trochu sprchlo, tak dnes začíná pršet už o půl jedné a s malými přestávkami to trvá do večera.
Náš průvodce je velmi výřečný a dostáváme asi 1568254 informací. Ono jich bylo mnohem více, ale já po hodině už vypínám. Myslím si, že kdyby se nemusel nadechovat, tak to dá jednou větou. Teď mě vlastně tak napadá, že nám neřekl nic o Teorii relativity.
Poslední zastávka je na Motýlí farmě, ale tu už nenavštěvuji. A pak už jen zpátky do města.
Dnešní den bylo v plánu poznat zajímavá místa v Cameron Highland. Před devátou přijíždí k ubytování dodávka, do které nasedám, a vyrážíme vstříc poznávání. Kromě mě jsou uvnitř ještě dva lidé. Říkám si, že to bude taková příjemná komorní akce. Radost však netrvá dlouho, řidič zastavuje na hlavní ulici a říká nám, že si máme přesednout do busu. Tím se nám naše skupina značně rozrostla a ještě to nebylo konečné číslo, protože cestou nabíráme další. To už je nás skoro dvacet.
První zastávka je na Motýlí farmě. Jedná se o jeden velký skleník, kde poletují různobarevné druhy motýlů. Karta ve foťáku se pěkně plní. Vedle skleníku jsou ještě různá terária s brouky, hady a ještěrkami.
Další zastávka je na Včelí farmě. Specialitou tohoto kraje jsou včely, které nemají žihadlo a jsou takové drobounké. Ochutnáváme „klasický“ med a „bezžihadlový“ a chuťově jsou opravdu odlišné. Jen jestli to nebude tím, že ty malé potvůrky sbírají něco jiného.
Následuje Čajová plantáž, kde se pěstuje horský čaj, který i ochutnáváme. Nechutná vůbec špatně. Dávají k tomu i mléko a cukr. Tím si ovšem kazit chuť nenechám.
Pomalu se vracíme, když zastavujeme u Růžové zahrady. Zde jsou růže všech možných barev. Sice ještě kvetou, ale jejich nejlepší období bylo před nějakým časem.
Závěrečná zastávka této agroturistiky byla Jahodová plantáž, kde jste si mohli za mírný poplatek natrhat jahod kolik, jste chtěli. Já ochutnávám jahodový milkshake, který je zde nejlepší z celého města, což tvrdí i ostatní pěstitelé jahod. Ale musím uznat, že byl vážně dobrý.
Jako závěrečnou tečku našeho výletu navštěvujeme budhistický klášter. A v odpoledních hodinách se vracíme na místo odjezdu.
A abych nevyšel ze cviku, tak cca 10 km jsme jeli přes půl hodiny. Jak nám říkal řidič, dnes je „heavy traffic“. A zítra má být hůř, protože je nějaký významný svátek.
|
|
Nejnovější komentáře